28 Cdo 1109/2011
Datum rozhodnutí: 15.06.2011
Dotčené předpisy: § 11 odsdt. 2 předpisu č. 229/1991Sb.




28 Cdo 1109/2011


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a Mgr. Petra Krause o dovolání dovolatele J. H., zastoupeného Mgr. Ondřejem Malovcem, advokátem, 288 02 Nymburk, Boleslavská 137, proti rozsudku Krajského soudu v Praze z 5. 11. 2009, sp. zn. 27 Co 331/2009, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 15 C 385/2007 (žalobce Jiřího Hájka, zastoupeného Mgr. Ondřejem Malovcem, advokátem, proti žalovanému Pozemkovému fondu ČR , 130 00 Praha 3, Husinecká 1024/11a, o vydání pozemku), takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

O žalobě žalobce, podané u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 15 C 385/2007, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Nymburce z 20. 5. 2009, č. j. 15 C 385/2007-152. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobce, kterou se domáhal vůči žalovanému Pozemkovému fondu ČR převedení odpovídajícího náhradního pozemku (parc. č. 313/5) v katastrálním území Ch. , a to do 20. 4. 2009. Bylo také rozhodnuto, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení 846 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
O dovolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Praze z 5. 11. 2009, sp. zn. 27 C 831/2009. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Nymburce z 20. 5. 2009, č. j. 15 C 385/2007-152, potvrzen. Bylo rovněž rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu (§ 212, věta první, občanského soudního řádu), včetně řízení, které vydání rozsudku předcházelo, a dospěl po dílčím doplnění řízení k závěru, že odvolání odvolatele není důvodné.
Odvolací soud poukazoval na to, že již ve svém předchozím zrušovacím usnesení z 19. 2. 2009, sp. zn. 27 C 556/2008, vydaném v téže právní věci, uváděl odkazy na judikaturu Nejvyššího soudu i na právní závěry z nálezů Ústavního soudu ČR, která se týkala rozhodování o náhradních pozemcích ve smyslu ustanovení § 11 a § 11a zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě).
Odvolací soud konstatoval, že ze skutkových zjištění v tomto soudním řízení vyplývá, že právní předchůdkyni žalobce byl odňat zemědělský pozemek v katastrálním území D.. Tento pozemek (parc. č. 151/40) byl v době jeho přechodu na stát (šlo o pozemek, na nějž už v roce 1945 byla uvalena národní správa podle § 15 dekretu č. 5/1945 Sb.) označen v knihovní vložce č. 238 pozemkové knihy pro katastrální území D. jako role. Změna u tohoto pozemku nastala 13. 10. 1987 (u části pozemku došlo ke změně kultury na zahradu a zbytek pozemku se stal pozemkem stavebním a byl zastavěn rodinným domem). Žalobce pozemek parc. č. 151/40 v katastrálním území D. zdědil po své matce J. H. (srov. spis sp. zn. D 896/98 Okresního soudu v Nymburce). Podle znaleckého posudku ze 16. 4. 2005 činí cena tohoto pozemku 95.340 Kč. Pozemek parc. č. 151/40 v katastrálním území D. přešel po nabytí pozemku státem do vlastnictví fyzických osob a proto nebyl v řízení vedeném u Okresního pozemkového úřadu v Nymburce vydán J. H. (jako oprávněné osobě podle § 2 zákona č. 243/1992 Sb.); v rozhodnutí uvedeného správního orgánu z 2. 8. 1995 (č. j. PÚ/79/95-Vá) bylo uvedeno, že oprávněná osoba tu má nárok na poskytnutí do vlastnictví jiného pozemku z vlastnictví státu podle § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. nebo nárok na náhradu ve smyslu ustanovení § 16 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb.
Pozemek parc. č. 313/5 v katastrálním území Ch., jehož vydání se žalobce J. H. po doplnění své žaloby domáhal, byl však již prodán po proběhlém nabídkovém řízení, jehož se žalobce nezúčastnil.
Odvolací soud dále uváděl, že tu v soudním řízení nebylo zjištěno nic podstatného, co by nasvědčovalo libovůli či liknavosti žalovaného Pozemkového fondu ČR při uspokojování nároku žalobce. Žalobce sice uplatnil 15. 11. 2005 nárok na náhradní pozemek v Železné Rudě a dne 29. 4. 2009 nárok na náhradní pozemek v Říčanech, ale tyto dvě neúspěšné žádosti o převod pozemku (ve smyslu ustanovení § 11a odst. 5 zákona č. 229/1991 Sb.) nelze, podle názoru dovolacího soudu, považovat co do jejich nevyřízení za liknavost či libovůli žalovaného Pozemkového fondu ČR při uspokojování nároku žalobce , když nabídka jiné oprávněné osoby v nabídkovém řízení lépe splňovala kritéria výběru podle § 11a odst. 9 zákona č. 229/1991 Sb. Odvolací soud ovšem určitý prvek libovůle ze strany žalovaného Pozemkového fondu ČR spatřoval v tom, že při posuzování toho, kterému zájemci převést pozemek parc. č. 313/5 v katastrálním území Ch., nebral zřetel na to, že žalobce už o jeho přidělení požádal v rámci soudního řízení. V den, kdy žalobce v soudním řízení projevil o pozemek zájem (19. 2. 2009) ještě totiž neuplynula lhůta 1 měsíce od vyhlášení nabídky . Tento pozemek nebylo však, podle názoru odvolacího soudu, možno v soudním řízení přisoudit, když tento pozemek byl již v rámci výběrového řízení převeden jiné oprávněné osobě. Seznam jiných vhodných pozemků, již někdy zařazených do veřejné nabídky, měl odvolací soud před posledním odvolacím jednání k dispozici od žalovaného Pozemkového fondu ČR, a proto vyzval žalobce, aby v tomto seznamu označil pozemek, o který by měl zájem jako o pozemek náhradní; žalobce se však vyjádřil tak, že žádný z těchto pozemků nepovažuje za pozemek vhodný a nemá tedy o žádný pozemek z uvedeného seznamu zájem a neoznačil ani žádný jiný pozemek, se kterým žalovaný fond disponuje , o nějž by měl zájem.
Odvolací soud dospěl tedy k výslednému závěru, že je tu na místě potvrdit zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně ohledně žaloby žalobce jako věcně správný (§ 219 občanského soudního řádu), včetně výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně.
O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalobci 6. 1. 2010 a dovolání ze strany tohoto odvolatele (zastoupeného již také advokátem) dne 26. 1. 2010 (s doplněním ze 4. 2. 2011) bylo podáno u soudu prvního stupně, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatel navrhoval, aby dovolací soudu zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolatel má za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu).
Dovolatel má za to, že v daném případě soudy nesprávně poskytly ochranu žalovanému Pozemkovému fondu ČR na úkor žalobce, třebaže tento žalovaný dlouhodobě nesprávně posuzuje uspokojení zákonem stanovené povinnosti o poskytování náhradních pozemků osobám, jimž náleží restituční nároky, a to i ohledně nároku žalobce na poskytnutí náhradního pozemku. Ostatně odvolací soud sám ve svém rozsudku shledal u žalovaného fondu v konkrétní záležitosti žalobce určitý prvek libovůle. Podle názoru odvolatele žalovaný Pozemkový fond ČR do veřejných nabídek už po dlouhou dobu neuvádí žádný pozemek, který by byl adekvátní náhradou pro žalobce, přestože žalovaný Pozemkový fond ČR nepochybně disponuje pozemky, které jsou adekvátní náhradou pro žalobce. Žalobcem dříve vybraný pozemek (parc. č. 313/5 v katastrálním území Ch.) naopak převedl na jinou fyzickou osobu. Podle názoru odvolatele Pozemkový fond ČR upřednostňuje úplatné převody pozemků před převody bezúplatnými.
Dovolatel připomínal, že předmětem tohoto sporu je vydání náhradního pozemku za pozemek parc. č. 151/40 v katastrálním území D., který nebyl právní předchůdkyní žalobce v restitučním řízení vydán; součástí tohoto pozemku, který přešel na stát, bylo bezúplatně odevzdaná část (o výměře 405 m) jako příjezdová komunikace do veřejného statku obce; uvedený pozemek měl dostupně inženýrské sítě (elektrika, voda). Na tento pozemek nechal sám žalovaný pozemkový fond vypracovat znalecký posudek, z něhož vyplynulo, že již v roce 1941 byl pozemek kupován za účelem zástavby a byl oceněn jako pozemek určený ke stavbě. Tento pozemek byl znalcem oceněn částkou 15.340 Kč ( 1.362 m po 70 Kč za 1 m).
Dovolatel pokládal za potřebné připomenout ve svém dovolání i to, že již 15 roků dojíždí zbytečně za veřejnými nabídkami pozemků, pořádanými Pozemkovým fondem ČR. Dovolateli je proto známo, že není pravdou, že by Pozemkový fond ČR disponoval v současné době pouze zemědělskou půdou. Pozemkový fond dal 16. 10. 2009 soudu v této právní věci k dispozici celorepublikový seznam marně nabídnutých pozemků, v němž ovšem byl pouze jeden pozemek z nymburského okresu (o rozloze 1.655 m), ale tu šlo jen o ladem ležící půdu louku v polích, bez přístupu k ní, která ležela ve vzdálenosti 10 km od D., kde byl původní pozemek odňatý právní předchůdkyni žalobce.
Přípustnost dovolání dovolatele tu bylo třeba posoudit pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).
Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 15 C 385/2007 Okresního soud v Nymburce), ani z obsahu dovolání dovolatele a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by tu odvolací soud řešil svým rozsudkem z 5. 11. 2009 (sp. zn. 27 Co 331/2009 Krajského soudu v Praze) některou právní otázku způsobem uvedeným ve shora uvedeném ustanovení.
Odvolací soud v tomto případě posuzoval nárok žalobce zejména podle ustanovení § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku.
Podle ustanovení § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. v případech nevydání pozemků uvedených v § 11 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. mohl pozemkový fond převést oprávněné osobě bezúplatně do vlastnictví jiné pozemky ve vlastnictví státu postupem podle § 8 odst. 4 zákona č. 284/1991 Sb., a to pokud možno v téže obci, ve které se nachází převážná část pozemků původních, pokud s tím oprávněná osoba souhlasí (srov. pak dále i zákon č. 95/1991 Sb.).
Podle ustanovení § 11a odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění zákona č. 131/2006 Sb.) oprávněným osobám, uvedeným v § 4 zákona č. 229/1991 Sb., kterým podle tohoto zákona nelze vydat pozemek, odňatý způsobem uvedeným v § 6 odst. 1 a 2 zákona č. 229/1991 Sb., převádí pozemkový fond jiné pozemky na základě veřejných nabídek, není-li dále v uvedeném předpise stanoveno jinak. Osoby, na které právo oprávněné osoby na bezúplatný převod pozemku přešlo děděním, se tu považují za oprávněné osoby.
V daném případě bylo třeba mít na zřeteli i otázku souvislosti ustanovení § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. se zrušením ustanovení § 13 odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991 Sb. a článku VI. zákona č. 253/2003 Sb. nálezem Ústavního soudu ČR z 13. 12. 2005, Pl. ÚS 6/05, vyhlášeným pod č. 531/2005 Sb. (uveřejněným i pod č. 226 ve svazku 39 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR). Tímto nálezem bylo vysloveno, že ustanovení § 13 odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991 Sb. a článek VI. zákona č. 253/2003 Sb., pokud se týká oprávněných osob, kterým vzniklo právo na jiný pozemek podle § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění zákona č. 483/1993 Sb.), a jejich dědiců se zrušují dnem vyhlášení tohoto nálezu (tj. dnem 20. 12. 2005).
Lze tu poukázat i na právní závěr obsažený v rozhodnutí uveřejněném pod č. 72/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, v němž bylo vyloženo, že právo oprávněné osoby na převod náhradního pozemku ve smyslu ustanovení § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) lze realizovat i prostřednictvím žaloby na vydání konkrétního náhradního pozemku, ovšem jde-li o pozemek vhodný, který byl nabídnut k převodu ve veřejné nabídce.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek byl zaujat i právní názor, že důvodnost žaloby na uložení povinnosti Pozemkovému fondu ČR uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu náhradních pozemků podle § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) není třeba vázat na podmínku předchozího zahrnutí náhradního pozemku do veřejné nabídky, jde-li ovšem o převod konkrétního náhradního pozemku ve vlastnictví státu a jde-li tu také o doložený liknavý postup Pozemkového fondu ČR. V daném případě však žalobce, v žalobě uváděný konkrétní pozemek byl již v době rozhodování odvolacího soudu prodán jiné osobě a odvolací soud ve svém rozsudku nepokládal za doložený liknavý postup pozemkového fondu, nýbrž určitý prvek libovůle , a to při posuzování toho, zda při uskutečněném prodeji pozemku jiné konkrétní osobě byl dostatečně zvážen i projevený zájem žalobce o tentýž pozemek, prodaný v souvislosti s veřejnou nabídkou pozemků.
Vzhledem k těmto právním závěrům z uveřejněné judikatury soudů (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydané Nejvyšším soudem) i z nálezů Ústavního soudu ČR (jimiž jsou obecné soudy vázány), z nichž dovolací soud vycházel i v daném případě, nebylo možné v tomto případě dospět přesvědčivě k závěru, že tu odvolací soud, který měl na zřeteli v podstatě tytéž právní závěry, řešil svým rozhodnutím, potvrzujícím zamítnutí žaloby žalobce rozsudkem soudu prvního stupně, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu. A protože, jako již bylo uvedeno, neřešil odvolací soud svým rozsudkem z 5. 11. 2009 (sp. zn. 27 Co 331/2009 Krajského soudu v Praze) ani právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebylo tu možné shledat u dovolání dovolatele zákonné předpoklady přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani v jiném ustanovení tohoto právního předpisu, upravujícím přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů.
Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatele, a to jako dovolání nepřípustného.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první o.s.ř. za použití § 224 odst. 1 o.s.ř., § 151 odst. 1 o.s.ř. a § 146 odst. 3 o.s.ř. Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalovanému Pozemkovému fondu ČR v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 15. června 2011

JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu