28 Cdo 1108/2005
Datum rozhodnutí: 12.12.2006
Dotčené předpisy: § 3 odst. 2 předpisu č. 116/1990Sb.




28 Cdo 1108/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka, v právní věci žalobce Č. k. a., proti žalovanému Mgr. J. D., zastoupenému advokátkou, o zaplacení 85.516,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 10 C 627/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci ze dne 12.1.2005, č.j. 29 Co 522/2004-182, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci ze dne 12.1.2005, č.j. 29 Co 522/2004-182, a rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 4.9.2001, sp. zn. 10 C 627/98-68, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Liberci k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Liberci jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 4.9.2001, sp. zn. 10 C 627/98-68, v odstavci I. uložil žalovanému povinnost uhradit žalobci částku 85.516,- Kč s 18 % úrokem z prodlení od 1.9.1996 do zaplacení. Dále v odstavci II. zamítl návrh na zaplacení 18 % úroku z prodlení z částky 85.516,- Kč za dobu od 2.7.1996 do 30.8.1996. Současně v odstavci III. zamítl návrh na zaplacení částky 13.990,40 Kč s 18 % úrokem z prodlení od 27.11.1996 do zaplacení a v odstavci IV. zamítl návrh na zaplacení částky 19.019,- Kč s 18 % úrokem z prodlení od 12.6.1996 do zaplacení. Věc posoudil ve smyslu ustanovení § 663 a násl. o.z. s tím, že k platnému uzavření předmětné nájemní smlouvy není třeba předchozího souhlasu obecního úřadu podle § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem pobočka v Liberci jako soud odvolací usnesením ze dne 2.4.2002, sp. zn. 29 Co 93/2002-95, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Podle odvolacího soudu za rozhodující v dané věci je třeba považovat, zda se nájem týkal místností, které podle svého stavebního určení měly povahu nebytových prostor, tedy i v případě, že smlouva nebyla uzavřena na nájem jednotlivých konkrétně specifikovaných nebytových prostor, nýbrž byla uzavřena na nájem celé budovy, bylo třeba předchozího souhlasu podle § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. V tomto směru odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 21.10.1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97.

Soud prvního stupně poté rozsudkem ze dne 30.4.2004, č.j. 10 C 627/98-159, žalobě vyhověl. Po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že žalovaný užíval k podnikání jako nájemce nebytové prostory v L., a to na základě nájemní smlouvy uzavřené dne 25.6.1993 s původním žalobcem Č. d., s.r.o. Vzal za prokázané, že v období od dubna 1996 do července 1996 žalovaný nezaplatil sjednané nájemné a dluží tedy žalobci částku 85.516,- Kč. Též vzal za prokázané, že zhoršený stavebně technický stav byl žalovanému znám již při uzavírání nájemní smlouvy a stavu nemovitosti odpovídalo i sjednané nájemné. Dále zjistil, že nebyl dán předchozí souhlas podle ustanovení § 3 zákona č. 116/1990 Sb. s uzavřením předmětné smlouvy. V této souvislosti poukazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.6.2003, sp. zn. 28 Cdo 718/2003. Vyslovil, že před uzavřením předmětné smlouvy nebyl dán souhlas Magistrátu města L., avšak účastníci na základě předmětné smlouvy jednali, proto nemůže být výše uvedena smlouva považována za neplatnou. Uzavřel, že smlouva o nájmu nebytových prostor je platná, nájemné bylo řádně sjednáno a ze strany žalovaného řádně placeno, a to až do března roku 1996. Ohledně úroků z prodlení dospěl k závěru, že žalovaný je povinen uhradit úroky z prodlení, jejichž výše je stanovena nařízením vlády č. 142/1994 Sb. a činí dvojnásobek diskontní sazby stanovené Českou národní bankou.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací rozsudkem ze 12.1.2005, č.j. 29 Co 522/2004-182, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že smlouva o nájmu byla mezi účastníky platně uzavřena, přičemž vzájemné nároky se řídí předmětnou smlouvou, zákonem č. 116/1990 Sb. s podpůrným použitím ustanovení občanského zákoníku o nájemní smlouvě ve smyslu § 663 a násl. o.z. Zaujal názor, že ve smyslu ustanovení § 674 a § 675 o.z. žalovaný neprokázal, že právo na poskytnutí slevy z nájemného uplatnil bez zbytečného odkladu, nejpozději do 6 měsíců ode dne, kdy došlo k výskytu vad zakládajících právo na slevu z nájemného. Dospěl tedy k závěru, že právo žalovaného zaniklo a je nadbytečné se zabývat tím, zda a v jakém rozsahu vady existovaly a do jaké míry by mohly ovlivnit výši nájemného. Věc posoudil ve smyslu ustanovení § 101 o.z. s tím, že v dané věci nemůže obstát námitka promlčení uplatněná žalovaným. Uzavřel, že soud prvního stupně rovněž správně posoudil nárok žalobce na úrok z prodlení, a to jak pokud jde o výši, tak i počátek prodlení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný včas dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Tvrdil, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Namítal, že předmětná nájemní smlouva je neplatná, neboť podle ustanovení § 3 odst. 4 zákona č. 116/1990 Sb. nebyl udělen předchozí souhlas obecního úřadu s pronájmem nebytových prostor, žalobci tedy neměla být přiznána pohledávka z této neplatné smlouvy. Zde poukazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR Odon 29/96 a též nález Ústavního soudu ČR ze dne 13.10.2004, sp. zn. III. ÚS 104/04 s odůvodněním, že smlouva o nájmu nebytových prostor uzavřená před 3.12.1999 bez předchozího souhlasu obecního úřadu je absolutně neplatná, a to bez ohledu na skutečnost, že ustanovení § 3 odst. 2 věta druhá zákona č. 116/1990 Sb. bylo zrušeno s účinností od 3.12.1999 zákonem č. 302/1999 Sb. Dále podle dovolatele žalobce nepodal návrh na vydání bezdůvodného obohacení a jeho výše nebyla specifikována. Též tvrdil, že žalobce nesplnil povinnost ve smyslu § 5 odst. 1 zákona č. 116/1990 Sb., neboť nebytový prostor nebyl nájemci odevzdán ve stavu způsobilém ke smluvenému užívání. Navrhl proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel v souladu s body 1., 15., 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, z občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001. Proto v tomto usnesení jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen o.s.ř. ).

Zjistil dále, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem (§ 240 odst. 1 o.s.ř., § 241 odst. 1 o.s.ř.). Přezkoumal poté rozsudek odvolacího soudu v rozsahu plynoucím z podaného dovolání a dospěl k závěru, že dovolání nelze upřít opodstatnění.

Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

O takový případ jde v posuzované věci.

S povahou přípustnosti dovolání podle citovaného ustanovení souvisí předpoklady uvedené v § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Předmětem dovolacího přezkumu takto nemohou být otázky skutkového zjištění, nýbrž pouze otázky právního posouzení.

Jak je patrno, rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na závěru (převzatém z posouzení soudu prvního stupně), podle něhož právní důvod uplatněného nároku byl shledán po právu, vzdor námitce žalovaného, podle níž k platnosti smlouvy o nájmu nebytových prostor bylo zapotřebí souhlasu správního orgánu ve smyslu § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění účinném do 3.12.1999.

Tuto otázku považoval dovolatel za otázku zásadního významu, když tvrdil, že rozhodnutí odvolacího soudu v tomto ohledu spočívá na nesprávné aplikaci hmotného práva.

Dovolací soud bral do úvahy poctivou snahu soudů obou stupňů projevujících se v odkazu na dříve publikovaná rozhodnutí dovolacího soudu, respektive Ústavního soudu ČR. Nemohl ovšem ponechat stranou fakt, že posuzování předmětné otázky prošlo určitým judikatorním vývojem. Naposledy dovolací soud v podobě rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia zaujal názor k této otázce ve svém rozhodnutí ze dne 20. 1. 2004, sp. zn. 31 Cdo 1859/2002, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 7/2005. Podle závěrů citovaného rozhodnutí smlouva o nájmu nebytových prostor, uzavřená před 3.12.1999 v rozporu s ustanovením § 3 odst. 2, věty druhé, zákona č. 116/1990 Sb., bez předchozího souhlasu obecního úřadu, je absolutně neplatná. Zmíněné závěry pak podle odůvodnění citovaného rozsudku velkého senátu platí i pro případ, byla-li pronajata budova jako celek, nacházely-li se v ní místnosti určené k provozování obchodu a služeb, byť se režim takového nájmu neřídil ustanoveními zákona č.116/1990 Sb., nýbrž ustanoveními § 663 a násl. o.z.

Ve světle argumentů použitých v citovaném rozsudku nemohl dovolací soud spolehlivě dospět k závěru o správnosti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu přípustného dovolacího přezkumu. Přistoupil proto ke zrušení dovoláním napadeného rozsudku ve smyslu § 243b odst. 1, věta za středníkem, o.s.ř. Protože důvod, pro který bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, bylo zrušeno i toto rozhodnutí a věc byla vrácena k dalšímu řízení soudu prvního stupně (§ 243d odst. 2, věta druhá, o.s.ř.).

Soud prvního stupně, případně odvolací soud, je v dalším řízení vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1, věta druhá o.s.ř.). V dalším řízení rozhodne soud prvního stupně i o dosavadních nákladech řízení, včetně odvolacího a dovolacího řízení (§ 243d odst. 1, věta třetí o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 12. prosince 2006

JUDr. Josef Rakovský, v. r.

předseda senátu