28 Cdo 1105/2011
Datum rozhodnutí: 19.03.2013
Dotčené předpisy: § 1 odst. 1 předpisu č. 58/1969Sb., § 18 předpisu č. 58/1969Sb.




28 Cdo 1105/2011


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Zdeňka Sajdla, v právní věci žalobkyně BaTR, spol. s r.o., IČ 41035020, se sídlem v Ostravě, Poděbradova 909/41, zastoupené JUDr. Michaelem Bartončíkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Koliště 55, proti žalované České republice - Ministerstvu financí, IČ 00006947, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, zastoupené JUDr. Alanem Korbelem, advokátem se sídlem v Praze 5, nám. 14. října 3, o zaplacení částky 6.500.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 222/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2010, č. j. 30 Co 360/2010-57, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í:
Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 21. 4. 2010, č. j. 18 C 222/2009-25, zamítl žalobu o zaplacení částky 6.500.000,- Kč s příslušenstvím a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl takto v řízení o náhradě škody z titulu odpovědnosti za nesprávný úřední postup ve smyslu zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem (dále jen zákon č. 58/1969 Sb.). Ten měl v dané věci spočívat v tom, že Středisko cenných papírů umožnilo převod 31.497 kusů cenných papírů majitelky A. F. na třetí osobu, ačkoli mu bylo soudním rozhodnutím nařízeno tento převod zablokovat, v důsledku čehož se pak stalo nemožné finanční uspokojení pohledávky žalobkyně z majetku A. F., které byla soudním rozhodnutím uložena povinnost zaplatit ji částku 3.500.000,- Kč, což však dobrovolně neučinila a exekuce vedená na její majetek byla zastavena pro bezvýslednost.
Vyšel ze zjištění, že Středisko cenných papírů (dále jen Středisko ) je příspěvkovou organizací založenou dne 1. 1. 1993 podle zákona č. 576/1990 Sb., o pravidlech hospodaření s rozpočtovými prostředky České republiky a obcí v České republice, ve znění pozdějších předpisů. Vzal za prokázané, že činnost Střediska spočívala též v převodu (přechodu) cenných papírů na jinou osobu.
Vyslovil závěr, že Středisko poskytuje služby majitelům cenných papírů a emitentům cenných papírů, nerozhoduje autoritativně o právech a povinnostech subjektů těchto právních vztahů a tudíž jeho činnost - v daném případě spočívající v umožnění převodu předmětných cenných papírů majitelky A. F. na třetí osobu - nemůže být vykládána jako úřední postup. Dospěl dále k závěru, že v daném případě nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu podle ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb., žalobkyně proto nemá nárok na zaplacení předmětné částky s příslušenstvím. V této souvislosti odkazoval na rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. 28 Ca 191/98 a Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 136/99.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 5. 10. 2010, č. j. 30 Co 360/2010-57, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením.
Podle odvolacího soudu soud prvního stupně přiléhavě odkázal na rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. 28 Ca 191/98 a Ústavního soudu ČR sp. zn. IV. ÚS 136/99, která lze aplikovat na danou věc. Společným východiskem pro tato rozhodnutí přitom byla předchozí rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 75/93 a sp. zn. I. ÚS 41/98. Odvolací soud se ztotožnil se s názorem vyjádřeným ve shora citovaných rozhodnutích, že činnost Střediska cenných papírů spočívající v umožnění převodu cenných papírů podle zákona č. 591/1992 Sb. není úředním postupem. Odvolací soud nepovažoval za správnou ani námitku žalobkyně stran náležitostí odůvodnění napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně s tím, že rozsudek splňuje zákonné náležitosti ve smyslu § 157 odst. 1 a 2 o. s. ř.
Vyslovil, že ani na základě rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 468/2003 nelze dovozovat, že činnost Střediska cenných papírů spočívající v umožnění převodu cenných papírů podle zákona č. 591/1992 je úředním postupem. Shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že v dané nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včas dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Ten spatřovala v otázce posouzení osobní působnosti Střediska cenných papírů z pohledu zákona č. 58/1969 Sb., resp. zákona č. 82/1998 Sb., při provádění registrace převodu zaknihovaných cenných papírů.
Tvrdila, že řízení bylo postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., které však blíže nespecifikovala. Dále uplatnila dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání odkazovala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Odo 630/2005 a Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 468/2003, v němž Ústavní soud prohlásil Středisko cenných papírů za subjekt nadaný veřejnoprávní kompetencí, který byl založen ex lege proto, aby na něj stát prostřednictvím zákona delegoval pravomoci jinak vykonávané orgánem veřejné moci. Konstatovala, že v každém konkrétním případě je třeba zkoumat, zda Středisko cenných papírů vystupuje jako orgán soukromoprávní či jako orgán veřejnoprávní. Poukazovala na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 41/98 s odůvodněním, že prvky veřejného a soukromého práva se prolínají a nelze tedy jednoznačně veškerou činnost určité instituce označit pouze za veřejnoprávní nebo soukromoprávní. Podle dovolatelky v dané věci je nutno se soustředit pouze na posouzení povahy té činnosti Střediska cenných papírů, která spočívá v registraci převodu zaknihovaných cenných papírů.
Považovala odůvodnění rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. 28 Ca 191/98 a Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 136/99 za nepřiléhavé, neboť tato se zabývají postupem Střediska cenných papírů v souvislosti s registrací pozastavení výkonu práva majitele cenného papíru nakládat se zaknihovaným cenným papírem. Namítala, že registrace převodu zaknihovaného cenného papíru Střediska cenných papírů má konstitutivní právní účinky. Podle dovolatelky převod zaknihovaných cenných papírů je účinný až zápisem změny majitele v evidenci Střediska cenných papírů. Dovozovala, že Středisko cenných papírů je veřejnoprávním orgánem vždy, když registruje či naopak neprovede registraci převodu zaknihovaných cenných papírů na základě příkazu nabyvatele a převodce. Tímto způsobem Středisko cenných papírů autoritativně a konstitutivně rozhoduje o tom, zda se určitá osoba stane vlastníkem zaknihovaných cenných papírů či nikoli.
Dovolatelka tvrdila, že zakotvuje-li zákon o cenných papírech odpovědnost státu za závazky střediska cenných papírů v rámci jeho činnosti, je stát rovněž odpovědný za porušení povinností Střediska cenných papírů, které mu byly uloženy usnesením Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 31. 3. 1998, neboť povinnosti uložené mu v tomto předběžném opatření se týkaly náplně činnosti Střediska cenných papírů. Odkazovala v tomto směru na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 5 A 44/2001, v němž zaujal názor, že Středisko cenných papírů je právnickou osobou veřejného práva v postavení orgánu vykonávajícího veřejnoprávní kompetence stanovené zákonem. Dovolatelka v dovolání shrnula, že Středisko cenných papírů je ex lege oprávněno autoritativně rozhodovat o změně majitele zaknihovaného cenného papíru. Dále tvrdila, že Středisko cenných papírů je oprávněno jako jediné vést centrální evidenci zaknihovaných cenných papírů. Podle dovolatelky Středisko cenných papírů bylo zřízeno Ministerstvem financí ČR jako ústředním orgánem státní správy a za jeho závazky ručí ex lege stát.
Ohledně uložení povinnosti k zaplacení nákladů řízení žalované dovolatelka konstatovala, že soudy obou stupňů ignorovaly rozhodovací praxi Ústavního soudu, zejména jeho rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 2929/2007, sp. zn. IV. ÚS 1087/09 a sp. zn. I. ÚS 1877/10. Považovala za absurdní, aby ústřední orgán státu, Ministerstvo financí ČR, zastupoval advokát. Proto nelze na žalobkyni spravedlivě žádat, aby hradila žalované náklady řízení, neboť tyto náklady nelze považovat za náklady potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva ve smyslu ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. Vytýkala soudům obou stupňů, že se nezabývaly při uložení povinnosti k zaplacení nákladů řízení vyložením důvodů, pro které nepřichází do úvahy použití § 150 o. s. ř.
Navrhla proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů, vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení a současně odklad vykonatelnosti rozhodnutí soudů obou stupňů, a to ve výrocích II. o povinnosti k zaplacení nákladů řízení.
Žalovaná navrhla zamítnutí, popřípadě odmítnutí dovolání jako nepřípustné.
Vzhledem ke skutečnosti, že napadené rozhodnutí bylo vyhlášeno před dnem účinnosti zákona č. 404/2012 Sb., dovolací soud věc s ohledem na čl. II bod 7 cit. zákona a s přihlédnutím k nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, projednal podle občanského soudního řádu ve znění před 1. 1. 2013, jmenovitě podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Závěr, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měl dovolatel právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jím podaného dovolání.
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a nejde o případ přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl dříve vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo tehdy, má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak ; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam vskutku má. Při úvaze o tom může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky , které dovolatel v dovolání označil (srov. § 242 odst. 3 věty prvé o. s. ř.) a jež byly pro rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé určující.
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci, které jako dovolací důvod dovolatelka uplatňuje především (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval. Předpoklady pro věcný přezkum správnosti odvolacího soudu však nastupuje teprve v případě přípustného dovolání.
Dovolací soud ovšem po přezkoumání podmínek přípustnosti dospěl k závěru, že dovolání v této věci přípustné není.
Podle § 18 odst. 1 58/1969 Sb. stát odpovídá za škodu způsobenou v rámci plnění úkolů státních orgánů a orgánů společenské organizace uvedených v § 1 odst. 1 nesprávným úředním postupem těch, kteří tyto úkoly plní. Podle § 18 odst. 2 zákona odpovědnosti podle odstavce 1 se nelze zprostit.
Podle tohoto ustanovení stát objektivně (bez ohledu na zavinění) odpovídá za škodu při současném splnění tří podmínek: 1/ existence škody (majetkové újmy vyjádřitelné v penězích), 2/ nesprávný úřední postup orgánu státu a 3/ příčinná souvislost mezi škodou a nesprávným úředním postupem. Namísto porušení právní povinnosti jakožto jednoho z předpokladů obecné odpovědnosti za škodu podle § 420 o. z. založené na principu presumovaného zavinění, včetně porušení prevenční povinnosti podle § 415 o. z., je podmínkou objektivní odpovědnosti státu za škodu podle § 18 zák. č. 58/1969 Sb. nesprávný úřední postup, který je příčinou vzniku škody.
Nesprávným úředním postupem se rozumí porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti (zpravidla jde o postup, který nesouvisí s rozhodovací činností). Ačkoliv není vyloučeno, aby k nesprávnému úřednímu postupu došlo v rámci činnosti rozhodovací, je pro odpovědnost podle § 18 zákona určující, že úkony tzv. úředního postupu samy o sobě k vydání rozhodnutí nevedou a je-li rozhodnutí vydáno, bezprostředně se v jeho obsahu neodrazí. Z tohoto hlediska je nesprávným úředním postupem souvisejícím s rozhodovací činností např. i nevydání či opožděné vydání rozhodnutí, mělo-li být v souladu s uvedenými pravidly správně vydáno či vydáno ve stanovené lhůtě, případně jiná nečinnost státního orgánu či jiné vady ve způsobu vedení řízení.
Otázka předložená dovolacímu přezkumu v této konkrétní věci, jak byla v dovolání označena (ve vztahu k postavení Střediska a posouzení povahy jeho činnosti spočívající v umožnění převodu cenných papírů podle zákona č. 591/1992 Sb. ), však předpoklady otázky zásadního významu nesplňuje.
Pro přehlednost dovolací soud připomíná závěry dosavadní výkladové praxe Ústavního soudu, jakož i Nejvyššího soudu, které se k posouzení dané věci zaujaté odvolacím soudem přimykají.
Již v nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 112. 1998, sp. zn. I. ÚS 41/98 dospěl Ústavní soud k závěru, podle něhož V moderní společnosti se nezřídka prolínají prvky veřejného a soukromého práva tak, že nelze zcela jednoznačně veškerou činnost té či oné instituce označit pouze za veřejnoprávní nebo pouze soukromoprávní. Lze si představit, že určitá instituce podle povahy konkrétní činnosti může v určitých vztazích vystupovat jako soukromoprávní, v jiných jako veřejnoprávní subjekt. Je proto třeba vážit, o jaký druh konkrétní činnosti té které instituce se jedná.
Jinými slovy vyjádřeno platí pro nyní posuzovanou věc, že postavení Střediska nelze posuzovat izolovaně, samostatně, podle jednotlivých rysů charakterizujících orgán státu resp. orgán pověřený plněním úkolů státu (kupříkladu ve formě příspěvkové organizace, podle toho, zda a v jakém rozsahu za činnost takového orgánu odpovídá stát), aniž by přitom nebyl brán zřetel na povahu jeho činnosti, kterou v jednotlivém případě takové Středisko vykonává. Z citovaného nálezu je dostatečně zřejmé, že oním lišícím kritériem je právě povaha činnosti Střediska, od níž se odvíjí následný závěr, zda šlo o činnost orgánu vykazujícího prvky soukromoprávní nebo zda jde o činnost, pro kterou je charakteristické jeho vrchnostenské postavení při její realizaci.
Tomuto zásadnímu hledisku pro posouzení postavení Střediska tak argumentace dovolání zřejmě neodpovídá, když metodologicky nesprávně domáhá se v rámci dovolacího přezkumu odpovědi na otázky v dovolání formulované, jež odděleně, samostatně a izolovaně k správnému posouzení postavení Střediska a následně jeho eventuální odpovědnosti za škodu způsobenou státem, vést nemohou. Už na tomto místě je třeba konstatovat, že soudy nižších stupňů se naopak řídily návodem plynoucím ze shora citovaného nálezu a jimi zaujatý výklad předmětné právní problematiky tak odpovídá způsobu, jímž otázka předložená dovolacímu přezkumu byla již náležitě vyřešena.
Dovolací soud dále považuje za vhodné uvést, že v dalším nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2000, sp. zn. IV. ÚS 136/99, byla řešena otázka postavení Střediska cenných papírů (dále jen Středisko ) za situace, kdy toto nezaregistrovalo příkaz k registraci převodu akcí z účtu stěžovatele, ač dostalo bezvadný příkaz k registraci převodu. Tím podle stěžovatele porušil povinnosti plynoucí z ustanovení § 24 odst. 3 a § 22 odst. 1 zákona, o cenných papírech. V této konkrétní věci Středisko odmítlo zaregistrovat příkaz k převodu akcií proto, že u něj byl zaregistrován příkaz k pozastavení práva nakládat s cennými papíry (§ 27 zákona o cenných papírech), a to na základě příkazu krajského státního zástupce, který však podle názoru stěžovatele v daném případě k takovému úkony nebyl oprávněn.
Podstata argumentace stěžovatele přitom spočívala v jeho tvrzení, že Středisko rozhoduje o právech a povinnostech fyzických a právnických osob ve smyslu ustanovení § 244 odst. 2 o.s.ř. v rámci své správní činnosti v oblasti veřejné správy, za kterou považoval činnost podle § 56 zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, ve zněních pozdějších předpisů (dále jen zákon o cenných papírech ).
Ústavní soud v uvedené věci vyslovil, že sice nelze přehlížet, že k účinnosti převodu zaknihované cenného papíru dochází ve smyslu § 21 odst. 1 zákona o cenných papírech teprve registrací Střediskem provedenou zápisem v zákonem stanovené evidenci podle § 1 odst. 3, a to k tíži účtu převodce a ve prospěch účtu nabyvatele, a že v tomto směru jde o úkon, který resp. jeho neprovedení, nemůže zůstat bez soudní ochrany. Toto ústavně zaručené právo však podle názoru Ústavního soudu dostatečně zajišťuje ustanovení § 64 zákona o cenných papírech, podle něhož je Středisko povinno na základě námitky majitele účtu nebo emitenta, kterou zná za oprávněnou, jakož i na základě pravomocného rozhodnutí soudu, provést opravu nebo doplnění své evidence. Zde měl zákonodárce, jak tomu nasvědčuje důvodová zpráva i samotná dikce ustanovení, nepochybně na mysli rozhodnutí soudu obecného (o žalobě na určení či stanovení povinnosti). Pokud tedy zákonodárce v tomto ustanovení předpokládal, že Středisko je povinno podřídit se soudnímu rozhodnutí, tímto ustanovením dal najevo, že Středisko nemá v poměru ke svým klientům postavení právně nadřazené, nýbrž, že vztah obou je souřadný, a tedy z tohoto pohledu i rovnoprávný.
Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že registrační činnost Střediska se nejeví za stávající zákonné úpravy jako činnost rozhodovací, resp. jako činnost subjektu nadaného státem pravomoci autoritativně rozhodovat, neboť v podstatě jde o provádění příkazů daných středisku k nim oprávněnými osobami, v případě změny majitele zaknihovaného cenného papíru příkazů obsahově shodných, a tato obsahově shoda je v podstatě jediné, co Středisku při této činnosti nikoliv ve smyslu zákonem poskytnutých kompetencí, ale pouze je kontroluje, nikoliv však z pohledu materiálního . Registrační činnost Střediska není výkonem správy ve smyslu správy vrchnostenské.
Dovolací soud nemá důvodu nerespektovat závěry shora citovaného nálezu Ústavního soudu, ježto obsahově jde o posouzení stejné fáze činnosti Střediska, tedy (v dané věci) nerespektování příkazu Krajského soudu při registraci převodu cenných papírů (v dané věci) na třetí osobu. Už na tomto místě uvádí dovolací soud, že nelze-li považovat takovou registrační činnost Střediska za rozhodovací činnost (ve smyslu citovaného nálezu), schází tak základní předpoklad uplatnění odpovědnosti státu za tuto činnost Střediska ve smyslu zákona č. 58/1969 Sb., jak to bylo odvolacím soudem vyloženo v souladu s výkladem, který je již možno označit za ustálený a tedy jím posuzovanou právní otázku za vyřešenou.
Respektování takto vyložené povahy registrační činnosti Střediska je patrné i z dosavadní judikatury dovolacího soudu. Ta setrvává na závěru, že úkony Střediska se zakládají nikoliv na jeho oprávnění k vydávání rozhodnutí autoritativním orgánem státu, respektive orgánem vykonávajícím činnost státu ve svěřených oblastech působnosti, nýbrž na základě ustanovení o komisionářské smlouvě, tedy na základě pokynů účastníků (k tomu srov. kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 29 Odo 691/2001, příp. rozsudek téhož soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 29 Cdo 4272/2011).
K další námitce dovolatele poukazujícího na odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 1. 2004, č.j. 5 A 44/2001/2001-34 a dovozujícího, že Středisko bylo posouzeno jako osoba veřejného práva v postavení orgánu vykonávajícího veřejnoprávní kompetence stanovené zákonem, nemohl dovolací soud přihlédnout. Dovolatel přehlíží, že zmíněný závěr vyslovil Nejvyšší správní soud v jiných (pro daný případ nepoužitelných souvislostech) , totiž při hodnocení vztahu mezi Komisí pro cenné papíry (dále jen Komise ) a Střediskem z hlediska posouzení účastenství Střediska v řízení dle § 14 odst. 1 správního řádu. Mimochodem, je zřejmé, že i v tomto judikátu respektoval Nejvyšší správní soud právě onu shora zmíněnou vazbu mezi předmětem činnosti Střediska a důsledky, které se v závislosti na konkrétní situaci promítají do závěru o tom, zda Středisko vystupovalo v postavení soukromoprávního subjektu, nebo veřejnoprávní orgánu, podléhajícího (ve zmíněné věci) vztahu hierarchie a podřízenosti (zde ve vztahu ke Komisi). Z tam formulovaných závěrů nelze proto na podporu stanoviska dovolatele na podporu jeho dovolacích tvrzení nic vytěžit, ježto jde o odkaz nepřípadný.
Dovolací soud neponechal stranou svého hodnocení závěry rozhodnutí o dovolání téhož dovolatele, jak k tomu došlo vydáním Nejvyššího soudu rozsudkem ze dne 24. 4. 2007, č.j. 29 Odo 6340/2005-223. V něm příslušný senát dovolacího soudu zamítl dovolání směřující proti rozsudku odvolacího soud, jímž byla žaloba mj. zamítnuta i proti tehdejší mu druhému žalovanému, totiž Středisku cenných papírů, s odůvodněním: Závěr o tom, zda žalobkyni v důsledku porušení povinnosti druhým žalovaným vznikla škoda, bude možno učinit jen tehdy, jestliže se žalobkyni nepodaří vůči první žalované (tehdy A. F.) vymoci náhradu podle ustanovení § 42a odst. 4 o. z. (viz důvody rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 35/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Za situace, kdy odvolací soud zrušil vůči první žalované rozhodnutí soudu prvního stupně, takový závěr učinit nelze a žaloba o náhradu škody vůči druhému žalovanému je tudíž předčasná .
Z uvedené je zřejmé, že v citovaném rozsudku dovolací soud se nezabýval meritorně předpoklady odpovědnosti druhého žalovaného z hlediska jeho postavení jako orgánu, jemuž byla svěřena pravomoc rozhodovat o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy. Z toho důvodu nelze vycházet z dílčího závěru shora uvedeného rozsudku dovolacího soudu opírajícího svůj výrok o předčasnost žaloby, který otázky předkládané nyní žalobce dovolacímu přezkumu obsahově neřešil.
Rozhodnutí odvolacího soudu, potažmo soudu prvního stupně tak neřeší otázku, která by představovala otázku zásadního právního významu s přihlédnutím k shora uvedené citaci předpisů o přípustnosti dovolání a rekapitulovaným závěrům relevantní judikatry. Z přehledného a srozumitelného odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je zřejmé, že toto stojí na posouzení otázek nikoli obecné povahy, jak to činí dovolatelka, tedy zda a v kterých případech vykazuje činnost Střediska cenných papírů prvky veřejnoprávní a tudíž zda a nakolik lze podřadit jeho úkon spočívající v registraci převodu zaknihovaných cenných papírů pod činnost veřejnoprávní, nýbrž na dnes již konstantním závěru o nutnosti posuzovat postavení Střediska v závislosti na povaze konkrétní činnosti, kterou vykonává.
S ohledem na skutková zjištění soudů obou stupňů a k nim se upínající právní posouzení odvolacího soudu tak nemohl dovolací soud dospět ke spolehlivému závěru, že by rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo na otázce zásadního významu tvrzeného dovolatelkou ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., takže dovolání proti němu tedy přípustné není.
Pokud jde o dovolání žalobce do výroku o náhradě nákladů řízení, dovolání přípustné není, a to bez zřetele k povaze takového výroku (bez ohledu na to, zda jde
o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení) srov. usnesení Nejvyššího soudu z 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, publikovaném pod č. 4/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. S přihlédnutím ke shora uvedenému dovolání žalobce do druhého výroku rozsudku odvolacího soudu shledává dovolací soud důvody k odmítnutí dovolání v této části podle § 243b odst. 5 o. s. ř., za použití ustanovení § 218 písm. b) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.) dovolání odmítl (§ 243b odst. 5 věty první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).
Z těchto důvodů nerozhodoval proto dovolací soud ani o návrhu na odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu, jak se toho dovolatelka domáhala (§ 243c o. s. ř.).
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a ohledně nákladů řízení, vynaložených žalovanou na vyjádření k dovolání, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 a § 224 o. s. ř. ustanovení § 150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení. Dovolací soud přitom bral do úvahy poměry na straně dovolatelky, popsané v dovolání v části, v níž byl navrhován odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu, skutečnosti týkající se skutečnosti, že společnost je dlouhodobě ve ztrátě, doložené v písemnosti, které byly k dovolání připojeny, jakož i povahu věci, s ohledem na její právní složitost a celkový průběh řízení. Z hlediska hodnocení obsahu vyjádření žalovaného pak zohlednil i skutečnost, že toto v podstatě rekapitulovalo dosavadní průběh řízení a byť k podání takového vyjádření byl žalovaný soudem vyzván a využil tak svého práva účastníka k podanému dovolání se vyjádřit, převažují shora uvedené okolnosti nad možností přiznání náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s podaným dovoláním.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 19. března 2013

JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.
předseda senátu