28 Cdo 1098/2006
Datum rozhodnutí: 22.05.2007
Dotčené předpisy:





28 Cdo 1098/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka o dovolání dovolatelů: 1. J. M., a 2. A. M., zastoupených advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 11. 5. 2005, sp. zn. 58 Co 221/2004, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 41 C 37/2000 (žalobců: A. S. V., a B. E. V., zastoupených advokátkou, proti žalovaným J. M. a A. M., zastoupeným advokátem, o vydání věcí), takto:


I. Dovolání dovolatelů se odmítají.


II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.


O d ů v o d n ě n í :


O žalobě žalobců, podané u soudu 5. 11. 1991, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 z 2. 9. 2003, č. j. 41 C 37/2000-453. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo uloženo žalovaným J. M. a A. M. uzavřít se žalobci dohodu o vydání nemovitostí domu čp. 1416 a pozemků parc. č. 379/13 (o výměře 259 m2) a parc. č. 379/12 (o výměře 1002 m2), se všemi součástmi a příslušenstvím, v katastrálním území P., zapsaných na listu vlastnictví č. 1730 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu P. Byl však zamítnut žalobní návrh, aby povinnost uzavřít dohodu o vydání uvedených nemovitostí byla uložena také žalovanému profesoru J. M. Žalovaným J. M. a A. M. bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalobcům S. V. a E. V. na náhradu nákladů řízení 35.695,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalovanému prof. J. M. nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaným J. M. a A. M. bylo ještě uloženo zaplatit společně a nerozdílně na účet Obvodního soudu pro Prahu 4 na úhradu vyplaceného znalečného 11.210,50 Kč a na úhradu soudního poplatku 300,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.


O odvolání žalovaných J. M. a A. M. proti rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze z 11. 5. 2005, sp. zn. 58 Co 221/2004. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výroku o věci samé (označeném I.) a ve výrocích o nákladech řízení (označených III., V. a VI.), a to v přesněji formulovaném znění (po předchozí změně žalobního návrhu žalobců po úmrtí žalobce J. M.). Žalovaným J. M. a A. M. bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalobcům na náhradu nákladů řízení částku 7.815,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu.


V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalovaných nebylo shledáno důvodným.


Odvolací soud především uváděl, že vzhledem k tomu, že v průběhu řízení v této právní věci dne 20. 12. 2003 zemřel žalobce prof. J. M., odvolací soud usnesením z 13. 5. 2004, sp. zn. 58 Co 221/2004, rozhodl podle ustanovení § 107 občanského soudního řádu o tom, že v řízení bude dále pokračováno s žalovanými A. M. a J. M., jako s dědici uvedeného zemřelého žalobce J. M.


Po úmrtí žalobce prof. J. M. žalobci A. M. aj. M. navrhli této skutečnosti odpovídající změnou žalobního návrhu, kterou odvolací soud svým usnesením připustil s poukazem na ustanovení § 95 odst. 1, § 211 a § 216 občanského soudního řádu.


Dále odvolací soud poukazoval zejména na to, že tu došlo k vydání nálezu Ústavního soudu ČR z 25. 11. 1999, III. ÚS 470/97, jímž byla zrušena předchozí rozhodnutí soudů, vydaná v této právní věci, a to rozsudek Městského soudu v Praze z 8. 7. 1997, sp. zn. 15 Co 260/97, i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 z 2. 10. 1996, sp. zn. 8 C 328/91. Tímto nálezem Ústavního soudu ČR byla závazně vyřešena otázka postavení oprávněných osob v této restituční právní věci, okolnosti výzvy k vydání věcí i toho, kdo je povinou osobou v daném případě ve smyslu ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Pro další řízení po zrušovacím nálezu Ústavního soudu ČR vyplynulo pro obecné soudy doplnění dokazování ohledně tvrzené existence důvodů svědčících pro vydání nemovitostí, jak toto vydání navrhovali žalobci; doplnění v tomto smyslu provedl soud prvního stupně odpovídajícím způsobem. Dovolací soud má proto shodně se soudem prvního stupně za to, že bylo prokázáno, že žalobci jsou v tomto sporu oprávněnými osobami ve smyslu ustanovení § 19 a § 20 zákona č. 87/1991 Sb., dále že výzva k vydání věcí byla žalobci řádně a včas uplatněna, stejně tak jako i žaloba byla žalobci podána u soudu v zákonem stanovené lhůtě. Odvolací soud byl (shodně se soudem prvního stupně) i toho názoru, že žalovaní J. M.. a A. M. jsou, jako osoby blízké ve vztahu k původním vlastníkům nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, povinnými osobami podle ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. V daném případě totiž právní předchůdci uvedených žalovaných nabyli sporné nemovitosti za cenu nižší o 27,22 %, než jaká měla být tato cena podle tehdy platného cenového předpisu; odvolací soud pokládal za odpovídající výsledkům provedeného dokazování i právní závěr soudu prvního stupně, že právní předchůdci žalovaných nabyli nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, i na základě protiprávního zvýhodnění, a to s ohledem na tehdejší angažovanost původního žalobce prof. J. M.


Odvolací soud byl i toho názoru, že byla soudem prvního stupně správně posouzena i povinnost žalovaných vydat žalobcům také pozemky parc. č. 379/13 a parc. č. 379/12 v katastrálním území B., které měli žalovaní dosud v osobním užívání, když toto právo osobního užívání pozemků bylo tu získáno v souvislosti s nabytím vlastnického práva ke stavbě na pozemku, která byla získána za podmínek uvedených v § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.


Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu včetně správných akcesorických výroků o nákladech řízení. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.


Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalované v řízení zastupoval, dne 18. 8. 2005 a dovolání ze strany žalovaných bylo podáno dne 12. 10. 2005 u Obvodního soudu pro Prahu 4, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.


Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil v celém rozsahu rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelé měli za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, neboť směřuje, proti rozhodnutí odvolacího soudu, jež má po právní stránce zásadní význam. Z tohoto dovolání dovolatelů vyplývalo, že jako dovolací důvod uplatňují, že rozsudek odvolacího soudu, napadený jejich dovoláním, spočívá na nesprávném právním posouzení věci.


Dovolatelé především poukazovali na to, že matka žalovaných A. M., původní spoluvlastnice nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, zemřela dne 4. 3. 1991, tedy před účinností zákona č. 876/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a tedy nikdy od žalobců neobdržela výzvu k vydání sporných nemovitostí.


Dále dovolatelé vyslovovali svůj názor, že na nemovitosti, uváděné v žalobě žalobců, se nikdy nevztahoval žádný restituční nárok .


Dovolatelé uváděli, že jsou přesvědčeni, že v daném případě soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích nereagovaly a nezodpověděly žalovanými předkládané námitky a argumenty.


Dovolatelé rozhodně nesouhlasili se závěrem odvolacího soudu, že právní předchůdci žalovaných nabyli nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, na základě protiprávního zvýhodnění. Poukazovali v této souvislosti na to, že ohledně koupě těchto nemovitostí proběhlo řádné výběrové řízení a že právní předchůdci žalovaných v souvislosti s tímto výběrovým řízením dali k dispozici svůj byt o kuchyni a dvou pokojích (i s garáží).


Také výpočet kupní ceny ohledně nemovitostí, nabytých právními předchůdci žalovaných smlouvou z 3. 10. 1977, nebyl podle názoru dovolatelů k v tomto řízení proveden důsledně podle ustanovení zákona č. 182/1988 Sb., třebaže v této právní věci byly soudu podány celkem čtyři znalecké posudky. Některé z těchto posudků svými závěry přesáhly rámec pověření k vypracování těchto posudků, daného jim soudem, a obsahovaly právní závěry, které znalcům nenáležejí. Podle názoru dovolatelů v daném případě stát, který získal stavbu domu čp. 1416 v Braníku po 1. 6. 1953 (propadnutím majetku žalobců), rozhodně tuto stavbu nezískal za cenu vyšší než za cenu zjištěnou podle § 2 bod 13 zákona č. 182/1988 Sb.


Podle názoru dovolatelů došlo v daném případě v rozhodnutích soudů obou stupňů k závažnému pochybení tím, že žalovaným bylo uloženo uzavřít se žalobci dohodu o vydání také pozemků parc. č. 379/12 a parc. č. 379/13 v katastrálním území B., k nimž původní nabyvatelé prof. J. M. a A. M. nikdy nenabyli vlastnictví, ale jen právo osobního užívání; vlastníkem těchto pozemků byl až do 1. 1. 1992 čs. stát. Dvolatelé měli za to, že pokud byly uvedené pozemky žalobcům takto přiznány k vydání, potom tu byla na žalovaných spáchána majetková křivda a takový výrok je v rozporu se smyslem zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Jde o rozhodnutí, které je v plném rozporu s ustanovením § 8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., podle něhož se takové pozemky nevydávají.


Dovolatelé posléze uváděli, že nejsou povinnými osobami ve smyslu ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, protože sporné nenmovitosti nenabyli v rozporu s tehdy platnými předpisy a tyto nemovitosti na ně nebyly převedeny, ale vlastnické právo na ně přešlo děděním (na každého z nich jednou ideální polovinou).


Žalobci ve svém vyjádření k dovolání žalovaných navrhovali, aby tomuto dovolání nebylo vyhověno. Měli za to, že soudy obou stupňů v daném případě v souladu s ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb. (zejména s ustanovením § 4 odst. 2 tohoto zákona) rozhodly, že tu nemovitosti byly právními předchůdci žalovaných nabyty od státu v rozporu s tehdy platnými cenovými předpisy, ale i na základě protiprávního zvýhodnění jako osoby úzce spjaté s tehdejším režimem.


Přípustnost dovolání dovolatelů tu bylo možné posoudit jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.


Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řešil-li odvolací soud ve svém rozhodnutí některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.


V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 41 C 37/2000 Obvodního soudu pro Prahu 4), ani z obsahu dovolání dovolatelů a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by tu odvolací soud ve svém rozsudku, napadeném dovoláním dovolatelů, řešil právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud svým rozhodnutím, proti němuž směřuje dovolání dovolatelů , řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem nebo právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.


Projednávanou právní věc posuzoval odvolací soud v tomto případě zejména podle ustanovení § 4 odst. 2 a § 8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích.


Podle ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. jsou povinnými osobami podle tohoto zákona též fyzické osoby, jež nabyly věc od státu, který získal oprávnění s ní nakládat za okolností uvedených v § 6 zákona č. 87/1991 Sb. (ale také i v § 20 odst. 1 téhož zákona), a to v případech, kdy tyto osoby nabyly věci buď v rozporu s tehdy platnými předpisy, nebo na základě protiprávního zvýhodnění nabyvatele, dále i osoby blízké těchto osob, pokud na ně věc byla těmito osobami převedena.


Ve stanovisku uveřejněném pod č. 34/19993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo (na str. 117-118 /251-252/), že převodem ve smyslu ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. nejsou míněny případy nabytí věci děděním, ale na tyto nabyvatele však přechází povinnost zemřelé osoby (týkající se nároku uplatněného oprávněnou osobou podle ustanovení § 5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.) do výše nabytého dědictví, popřípadě do výše toho, co při vypořádání získali z tohoto majetku, který byl získán v rozporu s právními předpisy, platnými v době získání věci od státu, nebo na základě protiprávního zvýhodnění.


K interpretaci a aplikaci ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, bylo v nálezu Ústavního soudu ČR z 2. 6. 1999, I. ÚS 118/98 (uveřejněném pod č. 84 ve svazku 14 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) vyloženo, že při interpretaci tohoto ustanovení je třeba mít neustále na zřeteli samotný smysl restitučních předpisů, jenž spočívá ve snaze státu o zmírnění následků některých majetkových i jiných křivd. V tomto duchu je nutno restituční předpisy vykládat; to znamená, že způsob interpretace by měl být orientován na snahu o navrácení věcí původním vlastníkům (oprávněným osobám) ve všech případech, kdy by tím nevznikly křivdy nové. Nepochybně nebylo smyslem zákonodárce chránit tu práva těch osob, jež nabyly věc rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě proti právního zvýhodnění podle § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.


Podle ustanovení § 8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. se pozemek, k němuž bylo zřízeno právo osobního užívání, oprávněné osobě nevydává.


V nálezu Ústavního soudu ČR z 18. 5. 1999, IV. ÚS 545/98, uveřejněném pod č. 77 ve svazku 14 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, byl zaujat právní názor: Bylo by proti smyslu restitučních zákonů, aby oprávněné osobě, jíž se za splnění zákonných podmínek vydává stavba, bylo upíráno právo na vydání pozemku získaného stejnou fyzickou osobou se stavbou, kterou je povinná osoba povinna oprávněné osobě vydat.


Také v již uvedeném nálezu Ústavního soudu ČR z 2. 6. 1999, I. ÚS 118/98, uveřejněném pod č. 84 ve svazku 14 Sbírky nálezů z usnesení, byl zaujat právní názor, že ustanovení § 8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. by nemělo být chápáno jako absolutní překážka pro vydání pozemku, která by bránila vydání věci při splnění podmínek stanovených v § 4 odst. 2 zákona č. 87/19991 Sb.


Dovolací soud i v daném případě vycházel z citovaných publikovaných právních závěrů a z toho hlediska přistupoval k posouzení toho, zda odvolací soud ve svém rozhodnutí, napadeném dovoláním dovolatelů, řešil právní otázku aplikace a výkladu ustanovení § 4 odst. 2 a § 8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. v rozporu s těmito hmotněprávními ustanoveními zákona o mimosoudních rehabilitacích. Při této úvaze nebylo však možné přisvědčit názoru dovolatelů, že soudy obou stupňů v daném případě otázku řádné aplikace uvedených ustanovení buď vůbec neřešily anebo ji řešily v rozporu s hmotným právem. V této souvislosti je třeba uvést že nejsou důvodné ani námitky dovolatelů, týkající se dokazování před soudy obou stupňů a hodnocení důkazů a z něho vyvozených právních závěrů při posouzení věci samé. Soudům obou stupňů, které v řízení provedly důkaz několika znaleckými posudky i výslechem řady svědků, nelze v daném případě vytýkat takové nedostatky, na které byly soudy upozorněny např. v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, že totiž za rozhodnutí soudu, jež by vycházelo ze skutkových zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, lze považovat rozhodnutí, v němž soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není nebo jestliže soud nepokládal za zjištěnou podstatnou skutečnost (právně významnou), která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá ; o takové rozhodnutí však v daném případě nešlo.


Neshledal proto dovolací soud u dovolání dovolatelů zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, neboť odvolací soud neřešil ve svém rozsudku z 11. 5. 2005 (sp. zn. 58 Co 221/2004 Městského soudu v Praze) některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, ani otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlédnutím i k právním závěrům z nálezů Ústavního soudu ČR). Nešlo tu také, jak již bylo shora uvedeno, o řešení právní otázky, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem.


Nezbylo proto dovolacímu soudu než přikročit podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatelů, a to jako dovolání nepřípustného.


Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a ohledně nákladů vynaložených žalobci na vyjádření k dovolání dovolatelů použil dovolací soud ve smyslu ustanovení § 243 odst. 5 a § 224 občanského soudního řádu ustanovení § 150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení; odvolací soud tu přihlížel k povaze projednávané právní věci i k obsahu již zmíněného vyjádření žalobců k dovolání dovolatelů, rekapitulujícího v podstatě procesní vyjádření, učiněná žalobci již v řízení před soudy obou stupňů.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.


V Brně dne 22. května 2007


JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.


předseda senátu