28 Cdo 1096/2012
Datum rozhodnutí: 05.06.2013
Dotčené předpisy: § 213 odst. 2 o. s. ř.




28 Cdo 1096/2012
ROZSUDEK

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce: REDIVIVUS, o. s., se sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, zastoupen JUDr. Ervínem Perthenem, advokátem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, proti žalovanému: Česká republika Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem Rašínovo nábřeží 42, Praha, o 68.248.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 12 C 78/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 11. 2011, č. j. 19 Co 91/2011-616, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 11. 2011, č. j. 19 Co 91/2011-616, se ve výroku II. ruší a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové výše označeným byl ve výroku I. potvrzen rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 24. 11. 2010, č. j. 12 C 78/2004-560, ve spojení s doplňujícím rozsudkem téhož soudu ze dne 10. 12. 2010, č. j. 12 C 78/2004-568, a to v té části výroku, kterou bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci 846.343,- Kč s 3% úrokem z prodlení ročně od 26. 10. 2004 do zaplacení, a v části, kterou byla zamítnuta žaloba o zaplacení 8.074.238,- Kč s 3% úrokem z prodlení ročně od 26. 10. 2004 do zaplacení. Ve výroku II. rozsudku odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně v části, kterou bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci 3.855.000,- Kč s 3% úrokem z prodlení ročně od 26. 10. 2004 do zaplacení, změněn tak, že byla žaloba v tomto rozsahu zamítnuta. Ve výroku III. rozsudku odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně v části, kterou byla zamítnuta žaloba o zaplacení 120.287,- Kč s příslušenstvím, a dále ve výrocích II. a III. zrušen a vrácen soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Předmětem řízení byla žaloba, kterou se žalobce domáhal náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem podle § 5 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Škoda měla podle žalobce spočívat mj. v ušlém zisku, penále zaplaceném odběrateli, penále zaplaceném dodavatelům, penále zaplaceném státním orgánům, škodě na zboží, nákladech soudního řízení a vyplaceném odstupném zaměstnancům. Soud vyšel ze zjištění, že soudní vykonavatel Okresního soudu v Ústí nad Orlicí dne 2. 3. 2001 v rámci nařízeného výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí povinné KAPA PLUS, a. s. ve prospěch oprávněné PRIMONA, a. s., se sídlem v České Třebové, vnikl násilím do skladů, jež si právní předchůdce žalobce pronajal. Tento postup shledal soud nesprávným, neboť vykonavatel vstoupil do uvedených prostor, zabavené věci pojal do soupisu a odvezl je, i když mu nebyly nájemcem (právním předchůdcem žalobce) odevzdány, čímž porušil ustanovení § 50 odst. 1, § 55 odst. 1 vyhl. č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, a § 21 odst. 1 a § 27 odst. 1 instrukce Ministerstva spravedlnosti č. 1360/95 OOD, kterou se vydává Řád pro soudní vykonavatele. Soud konstatoval, že do prostor, ke kterým svědčí právo užívání třetí osobě odlišné od povinného, si osoba provádějící výkon rozhodnutí sama nemůže zjednat přístup, i kdyby tam věci povinného skutečně byly. Právní předchůdce žalobce navíc uspěl s tzv. vylučovací žalobou a všechny movité věci, které soudní vykonavatel dne 2. 3. 2001 sepsal s odůvodněním, že se jednalo o majetek ve vlastnictví právního předchůdce žalobce, byly z vykonávacího řízení vyloučeny. V příčinné souvislosti s tímto nesprávným úředním postupem vykonavatele vznikla právnímu předchůdci žalobce škoda, za kterou stát odpovídá podle zák. č. 82/1998 Sb., a to nejen z důvodu odnětí zboží, které nemohl zpeněžit, ale i z dalších důvodů uplatněných v žalobě.
Nejvyšší soud ve věci již rozhodoval rozsudkem ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2813/2006, a to o dovolání směřujícímu proti mezitímnímu rozsudku odvolacího soudu, přičemž věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně pro pochybení - absenci posouzení příčinné souvislosti k jednotlivým nárokům žalobce.
V nyní posuzovaném řízení soud prvního stupně rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 4.701.343,- Kč s příslušenstvím, přičemž rozhodl též o návrhu na záměnu účastníků namísto dosavadního žalobce KAPA PRO, s. r. o. vstoupil do řízení shora uvedený žalobce. Ke stanovení výše škody přibral soud prvního stupně znalce Ing. R. B. (škoda zjištěna ve výši 846.343,- Kč) a ke zjištění rozsahu příčinné souvislosti ohledně žalobcem požadované náhrady další škody (ušlý zisk, penále zaplacené odběrateli, dodavatelům i státním orgánům a odstupné zaměstnancům) byl soudem přibrán do řízení Znalecký ústav A & CE Consulting, s. r. o. Ten ve vyhotoveném znaleckém posudku vyhodnotil stav poškozené společnosti v době před i po zadržení zboží. Soud prvního stupně poté na základě posledně jmenovaného znaleckého posudku shledal příčinnou souvislost mezi nesprávným úředním postupem soudního vykonavatele a vznikem škody (ušlý zisk aj.) a přiznal žalobci náhradu ve výši 3.855.000-, Kč.
Oproti tomu odvolací soud se se závěry soudu ohledně existence příčinné souvislosti ve vztahu k další škodě (viz výše) nárokované žalobcem neztotožnil. Uvedl, že v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem soudního vykonavatele je bezpochyby škoda způsobená znehodnocením zabaveného zboží (846.343,- Kč). U dalších samostatných nároků (ušlý zisk, penále zaplacenému odběrateli, dodavatelům i státním orgánům a odstupného zaměstnancům) existenci příčinné souvislosti neshledal. Vyšel přitom též z výše uvedeného znaleckého posudku Znaleckého ústavu a uvedl, že zabavení zboží jistě společnost poškodilo, ale nemohlo mít zásadní vliv na to, v jaké situaci se společnost nacházela v roce 2001 a 2002, neboť její obtíže vznikly již dříve. Proto podle soudu nebylo možné uzavřít, že by bylo možné důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí, že by poškozená společnost nebýt zabavení části jejího zboží dosahovala zisk.
Proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost dovozoval z tzv. diformity rozsudků soudu prvního stupně a soudu odvolacího a jako důvody uplatnil nesprávné právní posouzení věci a vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a dále, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Podle žalobce přestože odvolací soud opírá své závěry o některé údaje ze znaleckého posudku Znaleckého ústavu, vyvozuje z něj zcela odlišné skutkové závěry a tyto hodnotí zcela jinak, než soud prvního stupně bez toho, aby takový důkaz opakoval v řízení před odvolacím soudem. Na závěr dovolání žalobce navrhl zrušení výroku II. rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., účinným od 1. 1. 2013, a zjistil, že žalobce, zastoupený advokátem, podal dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání žalobce dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a dovolací důvody, které by dovolací soud přezkoumal v případě přípustnosti dovolání, byly uplatněny podle § 241a odst. 2 písm. a), b), odst. 3 o. s. ř.
Nejvyšší soud posoudil přípustnost dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb. ve znění do 31. 12. 2012 a dovodil, že přípustnost dovolání je dána pro diformitu rozsudků soudu prvního stupně a soudu odvolacího v žalobcem napadeném rozsahu.
Podle ustanovení § 213 odst. 2 o. s. ř. odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně.
Odvolací soud je oprávněn hodnotit důkazy jinak než soud prvního stupně; to ovšem za předpokladu, že takové důkazy znovu provedl (srov. David, L., Ištvánek, F., Javůrková, N., Kasíková, M., Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2009, s. 1136 komentář k § 213 odst. 2 o. s. ř.).
Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 30 Cdo 5309/2008 chtěl-li odvolací soud korigovat skutková zjištění, resp. závěr o skutkovém stavu věci, jež po provedení listinných důkazů, výslechu dovolatele a svědků učinil soud prvního stupně, jenž na jeho základě dospěl k závěru, že předmětná kupní smlouva je vůči žalobci právně neúčinná, bylo nezbytné, aby způsobem předvídaným v ustanovení § 213 odst. 2 o. s. ř. zopakoval důkazy, měl-li za to, že je z nich možné dospět k jiným skutkovým zjištěním, než která učinil soud prvního stupně, případně aby zákonu odpovídajícím způsobem vyložil (§ 157 odst. 2 o. s. ř.), z jakých důvodů nebylo zapotřebí ten který důkaz, provedený v řízení před soudem prvního stupně, zopakovat (např. pro jeho zjevnou nadbytečnost, resp. neúčelnost atd.).
Rovněž podle nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2002, sp. zn. II. ÚS 330/2000, došlo k pochybení odvolacího soudu v jím projednávané věci, pokud odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí cituje kupní smlouvu, uzavřenou mezi účastníky, a vychází z ní při posuzování otázky důvodnosti žaloby, jež je rozhodující pro jeho závěr o zavinění stěžovatelky a o její povinnosti hradit náklady řízení. Přitom z obsahu spisu nevyplývá, že by předmětnou smlouvu učinil předmětem dokazování. Ustanovení § 214 odst. 2 písm. f) o. s. ř., podle něhož odvolací soud postupoval, umožňuje projednat odvolání, jež se týká toliko nákladů řízení, bez nařízení jednání. Takový postup je však nepřípustný, jestliže odvolací soud provádí dokazování. Pro dokazování v odvolacím řízení platí přiměřeně ustanovení § 120 až 136 o. s. ř. (srov. R 51/95). Pokud odvolací soud použil jako podklad pro svoje rozhodnutí listinný důkaz, bylo jeho povinností provést takový důkaz při jednání, aby účastníci mohli uplatnit své právo vyjádřit se k němu (§ 122, § 123, § 129 o. s. ř.). To platí tím spíše za situace, kdy se odvolací soud hodlal na podkladě listinného důkazu odchýlit od skutkového zjištění, které učinil soud prvého stupně. Jeho nesprávným postupem bylo stěžovatelce znemožněno, aby uplatnila svá procesní práva dle občanského soudního řádu, čímž nepochybně byla porušena její ústavně zaručená práva dle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny.
Nejvyšší soud poté, co přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, dospěl k závěru, že dovolání je důvodné. Odvolací soud se v řízení pochybil, pokud nezopakoval důkaz výše uváděný znalecký posudek, ačkoliv z něj v rozsudku vyvozoval odlišné skutkové i právní závěry od těch, ke kterým z totožného důkazu dospěl soud prvního stupně. Nadto odvolací soud v rozsudku tento svůj postup nijak nezdůvodnil ve smyslu výše citované judikatury.
Dále se však Nejvyšší soud posouzením oprávněnosti nároku žalobce, resp. (ne)existencí příčinné souvislosti mezi vznikem další škody a nesprávným úředním postupem žalovaného nezabýval.
Dovolací soud proto přistoupil ke zrušení dovoláním napadeného výroku II. rozsudku odvolacího soudu a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 o. s. ř.).
Podle Nejvyššího soudu je nutné, aby odvolací soud postupoval v dalším řízení v souladu s procesními předpisy (§ 213 odst. 2 o. s. ř.) a dříve před soudem prvního stupně provedený důkaz znaleckým posudkem zopakoval, má-li za to, že je z něj možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně (případně aby postupoval v souladu s výše uvedenými judikatorními závěry, které se týkají možnosti soudu neprovést důkaz v případě náležitého odůvodnění takového postupu soudem odvolacím).
Odvolací soud, kterému je věc vrácena k opětovnému projednání, bude postupovat v návaznosti na výše uvedený závazný právní názor Nejvyššího soudu (§ 243d odst. 1 a § 226 o. s. ř.). V dalším průběhu řízení bude rozhodnuto též o nákladech řízení o dovolání; ostatně nákladový výrok odvolací instance (III.) již přikázal soudu prvního stupně rozhodnout znovu o nákladech řízení a nynější výroky I., II. rozsudku odvolacího soudu budou tvořit základ zbylého nákladového výroku.
O nákladech řízení o dovolání bude rozhodnuto v dalším průběhu řízení.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 5. června 2013

JUDr. Ludvík D a v i d, CSc.
předseda senátu