28 Cdo 1091/2013
Datum rozhodnutí: 29.08.2013
Dotčené předpisy: § 80 písm. c) o. s. ř., § 1 předpisu č. 87/1991Sb.




28 Cdo 1091/2013


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatele Olomouckého kraje , IČ 6060 9460, Olomouc, Jeremenkova 1191/40a, zastoupeného JUDr. Petrem Ritterem, advokátem, 772 06 Olomouc, Riegrova 12, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci ze dne 6. 11. 2012, sp. zn. 69 Co 408/2012, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 10 C 110/2010 (žalobce Olomouckého kraje, Olomouc, Jeremenkova 1191/40a, zastoupeného JUDr. Petrem Ritterem, advokátem, 772 06 Olomouc, Riegrova 12, proti žalovanému Arcibiskupství olomouckému , IČ 0044 5151, Olomouc, Wurmova 562/9, zastoupenému Mgr. Romanem Krakovkou, advokátem, 710 00 Ostrava-Slezská Ostrava, Jaklovecká 1249/18, o určení vlastnictví k nemovitostem), takto:
I. Dovolání se odmítá . II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení o dovolání.
O d ů v o d n ě n í:
O žalobě žalujícího Olomouckého kraje, podané u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 10 C 110/2010, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Jeseníku ze dne 16. 2. 2012, č. j. 10 C 110/2010-163. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobce domáhajícího se, aby bylo rozhodnutím soudu určeno, že žalobce je vlastníkem domu čp. 45 v části obce Javorník a pozemků parc. č. 681 a parc. č. 682 v katastrálním území J., zapsaných na listu vlastnictví č. 698 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj katastrální pracoviště Jeseník. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení 31.618,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 6. 11. 2012, č. j. 69 Co 408/2012-189. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Jeseníku ze dne 16. 2. 2012, č. j. 10 C 110/2010-163, potvrzen. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovanému na náhradu nákladů odvolacího řízení 22.012,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které vydání rozsudku předcházelo podle ustanovení § 206 a § 212 občanského soudního řáduj a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné. Odvolací soud měl za to, že skutková zjištění soudu prvního stupně jsou správná a že také při hodnocení provedených důkazů postupoval soud prvního stupně v souladu s ustanovením § 132 občanského soudního řádu.

Podle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně správně dospěl k závěru, že tu žalobce má ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu naléhavý právní zájem na rozhodnutí soudu o určení vlastnictví vzhledem k potřebě odstranění duplicitního zápisu vlastnického práva v katastru nemovitosti, pokud šlo o nemovitosti, které jsou předmětem tohoto soudního řízení (odvolací soud tu měl na zřeteli v této souvislosti i právní závěry nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 31. 8. 2011, II. ÚS 3207/10, řešící otázku domáhání se určení vlastnictví podle obecných předpisů ve vztahu k předpisům restitučním). Žalobce však v tomto určovacím řízení nedokládal žádnou listou a ani doložením nějaké skutečnosti to, že by původní vlastník nemovitostí, tj. Arcibiskupství vratislavské, pozbyl vlastnictví těchto nemovitostí ve prospěch českého státu ; nedokládalo to zejména žalobcem předložené potvrzení bývalého Okresního národního výboru v Šumperku ze dne 23. 6. 1977 a ze dne 22. 5. 1980, odkazující jen na zákon č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy, a ani hospodářské smlouvy, které uzavřel právní předchůdce žalobce . Naopak, podle názoru odvolacího soudu, provedenými důkazy, a to zejména výměrem bývalého Krajského národního výboru v Olomouci ze dne 31. 12. 1949, č. j. 611-25/11-1949-Dč-4d, dále smlouvou o nájmu z roku 1958 a smlouvou o právu užívání ze dne 1. 11. 1967, jakož i darovací smlouvou ze dne 9. 6. 1984 lze mít za prokázáno, že stát musel vědět ohledně sporných nemovitostí, o něž jde v tomto soudním řízení, že k nim svědčí právo Arcibiskupství vratislavskému; žalobce, ani jeho právní předchůdce, nenakládali s nemovitostmi, o něž jde v tomto řízení, jako s vlastními a nebylo doloženo, že by byli v dobré víře, že jim tyto nemovitosti patří a že by tedy k nim došlo k nabytí vydržením. Naproti tomu s ohledem na výměr bývalého Krajského národního výboru v Olomouci ze dne 31. 12. 1949 a na záznam č. 2 pozemkové knihy, knihovní vložky č. 74, oddíl A, položky 317 a 318 Zemských desek opavských pro katastrální území J., bylo třeba mít za to, podle názoru odvolacího soudu, že je tu prokázáno, že ve prospěch Arcibiskupství vratislavského bylo v minulosti zapsáno vlastnické právo ke všem žalobcem uváděným sporným nemovitostem, o něž jde v tomto řízení. Stát tu totiž, dovozoval odvolací soud, vykoupil podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě, z pozemkového vlastnictví Arcibiskupství vratislavského jen určitým způsobem vymezené nemovitosti a další nemovitosti byly ponechány ve vlastnictví Arcibiskupství vratislavského; mezi těmito ponechanými nemovitostmi pak jsou uváděny i nemovitosti, o něž jde v tomto řízení. Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) poukazoval i na to, že rozhodnutím Svaté stolice římsko-katolické církve ze dne 30. 12. 1977 byly dvě části Arcidiecéze vratislavské, nazývané Český Těšín a Jeseník, odděleny a naopak připojeny k Arcidiecézi olomoucké, na což navazovalo i potvrzení Ministerstva kultury České republiky o tom, že vlastnické právo k majetku na území České republiky, dříve zapsané v pozemkových knihách pro arcibiskupství vratislavské, přešlo na arcibiskupství olomoucké.

Odvolací soud tedy dovozoval, že v daném případě žalovaný, ani jeho právní předchůdce nepozbyl vlastnictví k nemovitostem v této souvislosti a že nedošlo ani k tomu, že by sporné nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, byly odňaty původním vlastníkům bez právního důvodu. Žalovaný se svého vlastnického práva k předmětným nemovitostem nedomáhal podle obecných předpisů a neuplatňoval ani žalobu o určení svého vlastnictví. Nebylo také, uváděl odvolací soud, v tomto soudním řízení doloženo tvrzení žalobce, že by se uvedené oddělení majetku Arcibiskupství vratislavského a jeho připojení k Arcibiskupství olomouckému týkalo jen pozemků a nikoli staveb na nich, a naopak lze pokládat, podle názoru odvolacího soudu, za doloženo, že se toto oddělení a připojení majetku mezi uvedenými arcibiskupstvími týkalo i budov čp. 45 a čp. 24 v obci Javorník.

Dospěl proto odvolací soud k závěru, že je na místě potvrdit zamítavý rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu, a to i včetně výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně.

Výrok o nákladech odvolacího řízení odůvodňoval odvolací soud ustanoveními § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.

Rozsudek odvolacího soudu byl dne 11. 1. 2013 doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, a dovolání ze strany žalobce bylo dne 4. 3. 2013 předáno na poště k doručení soudu prvního stupně, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolávající se Olomoucký kraj ve svém dovolání navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, tj. Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci ze dne 6. 11. 2012, sp. zn. 69 Co 408/2012, i rozsudek soudu prvního stupně ze dne 16. 2. 2012, č. j. 10 C 110/2010-163 Okresního soudu v Jeseníku, a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení v této právní věci.

Dovolatel má za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).

Dovolatel má za to, že soudy obou stupňů v daném případě neposoudily správně, zda mohlo být zapsáno do katastru nemovitostí vlastnictví žalovaného na základě výměru Krajského národního výboru v Olomouci ze dne 31. 12. 1949 (zda tento titul byl způsobilý k provedení tohoto zápisu a zda žalovaný svým postupem při zápisu do katastru nemovitostí neobešel restituční předpisy řešící restituci církevního majetku) a dále zda soudy obou stupňů nepochybily při posouzení toho, zda v tomto případě došlo či nedošlo k vydržení vlastnictví k nemovitostem, o něž šlo v tomto řízení, právním předchůdcem žalobce, tedy státem.

Dovolatel zdůrazňoval, že žalobce nabyl nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, dne 1. 1. 2003 přechodem z vlastnictví státu na základě zákona č. 290/2002 Sb., když stát držel tyto nemovitosti v katastrálním území J. od roku 1977 (v případě pozemku parc. č. 682) a od roku 1980 (v případě domu pč. 45 a pozemku parc. č. 681), a to na základě potvrzení bývalého Okresního národního výboru v Šumperku ze dne 23. 6. 1977 a z 22. 5. 1980, odkazujícího na zákon č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy; žalobce byl ohledně těchto nemovitostí zapsán v evidenci nemovitostí a pak i v katastru nemovitostí. Dovolatel s poukazem na tyto údaje je přesvědčen, že v daném případě nabyl stát vlastnictví uvedených nemovitostí vydržením ke dni 1. 1. 1992; poté byly nemovitosti ve správě státní organizace, která je v dobré víře držela, spravovala a užívala do 1. 1. 2003, kdy je převzal žalující Olomoucký kraj; ten je v dobré víře užíval až do roku 2008, kdy katastrální úřad oznámil účastníkům tohoto soudního řízení, že provedl duplicitní zápis vlastnictví žalovaného do katastru nemovitostí.

Dovolatel dále poukazoval na to, že výměr bývalého Krajského národního výboru v Olomouci ze dne 31. 12. 1949, jenž byl podkladem pro zápis vlastnictví žalovaného do katastru nemovitostí v roce 2008, je jen opisem, nejde o originál či ověřenou kopii, není opatřen doložkou právní moci a nebylo prokázáno, zda, kdy a komu byl doručen; tento výměr se ostatně týká, dodával dovolatel, pouze pozemků a nikoliv i budovy čp. 45 v katastrálním území J. Podle názoru dovolatele stejně je tomu i s listinami, které mají prokázat právní nástupnictví žalovaného Arcibiskupství olomouckého po Arcibiskupství vratislavském. Podle názoru dovolatele výměr z 31. 12. 1949, kterým žalovaný dokládá své vlastnictví, není listinou, kterou je možno považovat za řádný nabývací titul.

Dovolatel posléze poukazoval na to, že ,,žalovaný svým postupem při prokazování a zápisu svého vlastnictví v katastru nemovitostí obešel restituční předpisy . I ohledně majetku, který byl státem odňat bez právního důvodu, platí tu zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a to zejména ustanovení § 6 odst. 2 tohoto zákona; pokud původní vlastník nemovitostí neuplatnil nárok na vrácení nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb., pak tento nárok žalovaného na vrácení majetku zanikl; možnost postupu podle předpisů restitučních tu vylučuje možnost postupu podle předpisů obecných. Podle názoru dovolatele tu tedy žalovaný neměl být vlastníkem sporných nemovitostí a platí tu stále stav před zápisem vlastnictví žalovaného do katastru nemovitostí, k němuž došlo v roce 2008, a tedy vlastníkem nemovitostí je tu žalobce . Budova čp. 45 v katastrálním území J. po uvedených mnoha letech a po provedených přestavbách není už původní stavbou; nedošlo tu však k žádnému vyčíslení zhodnocení či znehodnocení nemovitosti podle zákona č. 87/1991 Sb.

Dovolatel má za to, že je tu třeba řešit duplicitu zápisu vlastnictví nemovitostí v katastru nemovitostí, ale vlastnictví je tu třeba určit ve prospěch žalobce, neboť určení vlastnictví či uznání vlastnictví ve prospěch žalovaného by tu znamenalo nepřípustné obejití restitučních předpisů .

Podle názoru dovolatele i schválení zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými organizacemi dalo najevo vůli státu řešit restituci církevního majetku na základě speciálního zákona, což vylučuje postup řešit tuto otázku podle předpisů obecných .

Ve vyjádření žalovaného Arcibiskupství olomouckého k dovolání dovolávajícího se Olomouckého kraje bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno, neboť soudy obou stupňů tu rozhodovaly na základě prokázaného skutkového stavu věci a projednávanou právní věc také soudy správně posoudily. Žalovaný poukazoval zejména na to, že výměrem Krajského národního výboru v Olomouci ze dne 31. 12. 1949, č. j. 611-25/11-1949-IX/44, byly vykoupeny podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě, ty nemovitosti, jež jsou vymezeny v tomto výměru, s tím, že ostatní půda (uvedená v tomto výměru) byla ponechána nadále ve vlastnictví původního vlastníka; užívání předmětných nemovitostí, které stát ponechal ve vlastnictví dosavadního vlastníka bylo po roce 1949 řešeno úpravou užívání těchto nemovitostí; od roku 1958 byly tyto nemovitosti užívány Místním národním výborem v Javorníku a od roku 1967 pak Ústavem sociální péče pro dospělé v Javorníku; Místní národní výbor v Javorníku užíval předmětné nemovitosti na základě smlouvy o předání zámeckého zahradnictví v Javorníku do nájmu, jež byla uzavřena v roce 1958. Ústav sociální péče pro dospělé v Javorníku užíval nemovitosti na základě smlouvy o právu požívání, uzavřené dne 1. 11. 1967 mezi Apoštolskou administrativou v Českém Těšíně (v této smlouvě bylo i uvedeno, že po skončení tohoto užívání budou předmětné nemovitosti předány zpět dosavadnímu vlastníkovi). Část nemovitostí, o něž jde v tomto soudním řízení, Arcibiskupství olomoucké darovalo státu v roce 1984 na základě smlouvy ze dne 6. 9. 1984. S ohledem na tyto okolnosti nemohl vlastnictví předmětných nemovitostí vydržet stát, protože je neužíval jako vlastník v dobré víře; pokud stát neměl žádný nabývací titul vlastnictví pro stát, nemohl být oprávněným držitelem nemovitostí. Žalobce nemohl nabýt vlastnictví k předmětným nemovitostem na základě zákona č. 290/2002 Sb., protože na základě tohoto zákona mohly přejít do vlastnictví krajů pouze nemovitosti, které stát vlastnil, a nikoliv nemovitosti, které stát pouze užíval. Podle názoru žalovaného se na daný případ nevztahoval ani zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, jak to vyplývá z jeho ustanovení § 1.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ( o. s. ř. ), ve znění účinném do 31. 12. 2012, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Přípustnost dovolání dovolatele proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 6. 11. 2012 (sp. zn. 69 Co 408/2012 Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci) bylo třeba v daném případě posoudit (ve smyslu novelizovaného ustanovení § 243f odst. 1 občanského soudního řádu, zdůrazňujícího, že pro rozhodnutí dovolacího soudu je rozhodující stav v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu) podle dříve platných (do 31. 12. 2012) ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu bylo přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěl k závěru, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu mělo rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, jestliže řešilo právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo právní otázku, která byla odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řešil-li odvolací soud ve svém rozhodnutí, napadeném dovoláním, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.

V daném případě odvolací soud posoudil ve svém rozsudku ze dne 6. 11. 2012 projednávanou právní věc zejména podle ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu v souvislosti s ustanoveními § 134 občanského zákoníku, jakož i v souvislosti s ustanoveními § 1 a § 6 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a s ustanovením § 229 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku.

Podle ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu lze žalobou (návrhem na zahájení občanského soudního řízení) uplatnit, aby bylo soudem rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.

Podle ustanovení § 134 odst. 1 občanského zákoníku se oprávněný držitel (tedy ve smyslu ustanovení § 129 odst. 1 občanského zákoníku ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe v dobré víře) stává vlastníkem věci má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost.

Podle ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, se tento zákon vztahuje na zmírnění následků některých majetkových a jiných křivd vzniklých občanskoprávními a pracovněprávními úkony a správními akty, učiněnými v rozhodném období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 v rozporu se zásadami demokratické společnosti, respektujícími práva občanů vyjádřená Chartou Organizace spojených národů, Všeobecnou deklarací lidských práva a navazujícími mezinárodními pakty o občanských, politických, hospodářských, sociálních a kulturních právech (srov. i vyhlášku č. 120/1976 Sb., o Mezinárodním paktu o občanských právech a Mezinárodním paktu o hospodářských, sociálních a lidských právech). Podle ustanovení § 1 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. se tohoto zákona nepoužije na zmírnění křivd, jež jsou předmětem úpravy zvláštního zákona (srov. např. i zákon č. 298/1990 Sb. o úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací a arcibiskupství olomouckého).

Pro vznik držby (srov. § 129 odst. 1 občanského zákoníku) je nezbytné naplnění dvou předpokladů vůle s věcí nakládat jako s vlastní, tedy nepochybné vůle držení věci jako věci vlastní a také faktické ovládání věci. Fakticky věc ovládá ten, kdo podle obecných názorů a zkušeností vykonává tzv. právní panství nad věcí. Držitelem je ten, kdo vykonává držbu prostřednictvím jiné osoby (tzv. detentorem). Držbu věci nevylučuje ani užívání věci i jinou osobou než držitelem na základě věcného nebo závazkového práva (popřípadě i bez právního důvodu), pokud se tato osoba sama nechopí držby, a to ani v případě, že vlastník má k věci holé vlastnictví; faktické ovládání věci detentorem se však považuje za ovládání vlastníkem (k těmto výkladovým závěrům dospěl dovolací soud např. v rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 728/2000 Nejvyššího soudu).

V rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byly zaujaty tyto právní závěry: Vadná nebo nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem, nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý z dovolacích důvodů uvedených jmenovitě v ustanoveních občanského soudního řádu. Dovolacím důvodem nemohou být vady či omyly při hodnocení důkazů (§ 132 občanského soudního řádu), které je soudům svěřeno k realizaci procesní zásady volného hodnocení důkazů soudem. Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jen tehdy, vzal-li soud za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, nebo jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost (právně významnou), která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá.

Vzhledem k uvedeným ustanovením právních předpisů i vzhledem k citovaným právním závěrům z judikatury soudů (zejména ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávaných Nejvyšším soudem) i z nálezů Ústavního soudu ČR, z nichž dovolací soud vycházel i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že u dovolání dovolatele jsou dány zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu (z nichž tu bylo třeba vycházet vzhledem ke znění novelizovaného ustanovení § 243f odst. 1 občanského soudního řádu, zdůrazňujícího, že pro rozhodnutí dovolacího soudu je rozhodující stav v době vydání dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu). Nešlo tu v rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 6. 11. 2012 Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci, sp. zn. 69 Co 408/2012, o řešení některé právní otázky v rozporu s hmotným právem (zejména s hmotněprávními ustanoveními zákonů č. 87/1991 Sb. a č. 229/1991 Sb., jakož i s ustanoveními občanského zákoníku, ale ani v rozporu s ustanoveními zákona č. 290/2002 Sb. upravujícího přechod nemovitostí do vlastnictví krajů, či dokonce zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém narovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, jak měl za to dovolávající se Olomoucký kraj ve svém dovolání), ani o řešení právní otázky, která by dosud vůbec nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, ani o řešení právní otázky, která by fakticky byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem.

Nezbylo tedy dovolacímu soudu než přikročit podle ustanovení § 243b odst. 5 (platného do 31. 12. 2012, srov. novelizované ustanovení § 243f odst. 1 o. s. ř.) a § 218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatele, a to jako dovolání nepřípustného.

Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ohledně nákladů vynaložených v řízení o dovolání na vyjádření žalovaného k dovolání dovolatele použil dovolací soud ustanovení § 150 občanského soudního řádu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení a náhradu těchto nákladů žalovanému nepřiznal; dovolací soud tu přihlížel jednak k právní povaze projednávané právní věci a jednak i k obsahu již zmíněného vyjádření žalovaného k dovolání dovolatele, rekapitulujícímu v podstatě to, co již bylo žalovaným uplatněno v řízení před soudy obou stupňů v této právní věci.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 29. srpna 2013


JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu