28 Cdo 1091/2001
Datum rozhodnutí: 28.06.2001
Dotčené předpisy:




28 Cdo 1091/2001

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., JUDr. Josefa Rakovskéhoa JUDr. Milana Pokorného o dovolání Města N., zast. starostou města, právně zast. advokátem, podaném proti rozsudku Krajského soudu v Plzni z 24.1.2001, sp. zn. 14 Co 4/2001 (v právní věci žalobce Města N., zast. starostou města, právně zast. advokátem proti žalovaným 1. P. B., 2. P. B., zast. advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 17 C 184/2000), takto :

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným na nákladech řízení o dovolání 950,- Kč k rukám advokáta do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

O d ů v o d n ě n í :

Soud prvního stupně uznal oba žalované povinnými vyklidit a vyklizený předat žalobci byt č. 2 I. kategorie, sestávající z kuchyně, dvou pokojů a příslušenství v I. patře domu čp. 1142 v N. do tří dnů od právní moci rozsudku. Současně soud prvního stupně (Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 20. října 2000 č.j. 17 C 184/2000-6) uznal oba žalované povinnými, aby zaplatili společně a nerozdílně žalobci na úhradě nákladů řízení 2.725,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám žalobce.

Toto rozhodnutí soudu prvního stupně Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 24. ledna 2001 pod č.j. 14 Co 4/2001-22 tak změnil, že žalobu na vyklizení uvedeného bytu zamítl, a dále o nákladech řízení tak rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a že žalobce je povinen zaplatit žalovaným na nákladech odvolacího řízení 3.850,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku zástupci žalovaných.

Toto rozhodnutí odvolací soud tak zdůvodnil, že v daném případě smlouva o nájmu bytu dohodnutá na dobu trvání pracovního poměru, který byl sjednán na dobu neurčitou, není nájemní smlouvou na dobu určitou, když nelze usoudit, kdy, tedy ke kterému časovému momentu událost k níž by měl nájem bytu zaniknout, nastane. Ani dohoda ze dne 10.12.1998, kterou se žalovaný zavázal k určitému datu byt vyklidit, není dohodou o skončení nájmu bytu.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce. Setrval na původním tvrzení, že uzavřel se žalovaným 1. nájemní smlouvu na dobu určitou, když trvání nájmu bylo smlouvou vázáno na trvání pracovního poměru žalovaného 1. k žalobci. Navrhl proto - pro nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem - rozsudek soudu druhého stupně zrušit.

Žalovaní ve svém písemném vyjádření navrhli dovolání žalobce zamítnout, protože nájem žalovaných se nezakládal na platné nájemní smlouvě na dobu určitou a pokud jde o dohodu ze dne 10.12.1998 byl žalovaný 1. uveden v omyl jejím zněním, když se domníval, že nájemní poměr již zanikl. Úmysl žalovaného v žádném případě nesměřoval k ukončení nájemního poměru.

Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podání včas a osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o.s.ř.), zastoupenou advokátem, je přípustné (§ 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) a opírá se o zákonem stanovený dovolací důvod (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Přezkoumal proto napadené rozhodnutí v rozsahu plynoucím z podaného dovolání (§ 242 odst. 1,3 o.s.ř.), když nezjistil žádné takové vady předchozího řízení, které by odůvodňovaly postup podle § 242 odst. 3 o.s.ř. s poukazem na tam uvedená ustanovení obsažená v § 229 o.s.ř. Protože dovolání bylo podáno proti rozhodnutí odvolacího soudu vydaného po dni účinnosti zákona č. 30/2000 Sb., bylo dovolání projednáno podle všech ustanovení tohoto nyní účinného zákona.

Po přezkoumání věci došel dovolací soud k závěru, že dovolání není důvodné.

Podle obsahu nájemní smlouvy, uzavřené mezi žalobcem a žalovaným 1., pronajímatel přenechal předmětný byt uvedený v nájemní smlouvě žalovanému 1. k užívání, s tím, že bere na vědomí, že ukončením pracovního poměru nájemní smlouva zaniká a k termínu ukončení pracovního poměru předá uvolněný a vyklizený byt odboru správy majetku města (srov. bod I. a II. nájemní smlouvy, která tvoří přílohu A. spisu).

Dovolací soud shodně se soudem odvolacím je toho názoru, že takto definovaná nájemní smlouva nemůže být bez důvodných pochybností k její určitosti a srozumitelnosti (§ 37 odst. 1 o.s.) považována za nájemní smlouvu, podle níž by měl nájem skončit uplynutím doby, na kterou byl sjednán (§ 676 odst. 1 o.z. ve vztahu k ustanovení § 710 odst. 1 o.z.). I když v otázce doby, na kterou byl nájem bytu sjednán lze v zásadě připustit, že kromě doby sjednané k určitému datu by obecně, tedy zásadně bylo možno připustit i ujednání určitelným způsobem vázané k některé právní skutečnosti nebo k některé události, zůstává základním požadavkem, aby smlouva, tedy právní úkon byly učiněny určitě a srozumitelně. Zda se tak stalo, záleží na konkrétních okolnostech případu a z tohoto pohledu je potřebné hodnotit dosah rozsudku Nejvyššího sudu ze dne 30.9.1998, sp. zn. 2 Cdon 1574/96, který byl, jak se na jeho znění odvolávali žalovaní, uveřejněn (nikoli ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu), ale v publikaci Soudní judikatura č. 10/1999 na str. 363 pod č. 99. V souzené věci je už se zřetelem na znění nájemní smlouvy, jakož i se zřetelem ke znění dohody ze dne 10.12.1998 nepochybné, že ani výkladem těchto právních úkonů podle § 35 odst. 2 o.z. nelze dojít k jednoznačnému závěru, že by nájemní smlouva byla smlouvou splňující požadavky na smlouvu uzavřenou na dobu určitou a že by dohoda, uzavřená mezi pronajímatelem a žalovaným 1: mohla být hodnocena jako ukončení nájemního vztahu mezi účastníky. Proto, ve světle těchto dalších právních vývodů, navazujících na odůvodnění odvolacího soudu nezbylo, než dojít k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je ve výslednici správné a proto nezbylo, než dovolání podle ustanovení § 243b odst. 2 o.s.ř. zamítnout.

O náhradě nákladů řízení o dovolání bylo rozhodnuto se zřetelem k ustanovení § 243b odst. 5 o.s.ř., § 224 odst. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalovaným, kteří měli v řízení o dovolání úspěch byly přiznány k náhradě proti žalobci náklady spočívající v odměně na zastupování dvou osob, za jeden úkon právní služby snížené v tomto případě o 20% (z odměny 500,- Kč u jedné osoby tedy z odměny po 400,- Kč u obou zastoupených osob + režijní paušál 2x po 75,- Kč, na základě ustanovení § 12 a § 13 vyhl. č. 177/96 Sb.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 28. června 2001

JUDr. Oldřich J e h l i č k a, CSc., v.r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová



28 Cdo 1091/2001

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., JUDr. Josefa Rakovskéhoa JUDr. Milana Pokorného o dovolání Města N., zast. starostou města, právně zast. advokátem, podaném proti rozsudku Krajského soudu v Plzni z 24.1.2001, sp. zn. 14 Co 4/2001 (v právní věci žalobce Města N., zast. starostou města, právně zast. advokátem proti žalovaným 1. P. B., 2. P. B., zast. advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 17 C 184/2000), takto :

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným na nákladech řízení o dovolání 950,- Kč k rukám advokáta do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

O d ů v o d n ě n í :

Soud prvního stupně uznal oba žalované povinnými vyklidit a vyklizený předat žalobci byt č. 2 I. kategorie, sestávající z kuchyně, dvou pokojů a příslušenství v I. patře domu čp. 1142 v N. do tří dnů od právní moci rozsudku. Současně soud prvního stupně (Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 20. října 2000 č.j. 17 C 184/2000-6) uznal oba žalované povinnými, aby zaplatili společně a nerozdílně žalobci na úhradě nákladů řízení 2.725,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám žalobce.

Toto rozhodnutí soudu prvního stupně Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 24. ledna 2001 pod č.j. 14 Co 4/2001-22 tak změnil, že žalobu na vyklizení uvedeného bytu zamítl, a dále o nákladech řízení tak rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a že žalobce je povinen zaplatit žalovaným na nákladech odvolacího řízení 3.850,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku zástupci žalovaných.

Toto rozhodnutí odvolací soud tak zdůvodnil, že v daném případě smlouva o nájmu bytu dohodnutá na dobu trvání pracovního poměru, který byl sjednán na dobu neurčitou, není nájemní smlouvou na dobu určitou, když nelze usoudit, kdy, tedy ke kterému časovému momentu událost k níž by měl nájem bytu zaniknout, nastane. Ani dohoda ze dne 10.12.1998, kterou se žalovaný zavázal k určitému datu byt vyklidit, není dohodou o skončení nájmu bytu.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce. Setrval na původním tvrzení, že uzavřel se žalovaným 1. nájemní smlouvu na dobu určitou, když trvání nájmu bylo smlouvou vázáno na trvání pracovního poměru žalovaného 1. k žalobci. Navrhl proto - pro nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem - rozsudek soudu druhého stupně zrušit.

Žalovaní ve svém písemném vyjádření navrhli dovolání žalobce zamítnout, protože nájem žalovaných se nezakládal na platné nájemní smlouvě na dobu určitou a pokud jde o dohodu ze dne 10.12.1998 byl žalovaný 1. uveden v omyl jejím zněním, když se domníval, že nájemní poměr již zanikl. Úmysl žalovaného v žádném případě nesměřoval k ukončení nájemního poměru.

Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podání včas a osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o.s.ř.), zastoupenou advokátem, je přípustné (§ 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) a opírá se o zákonem stanovený dovolací důvod (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Přezkoumal proto napadené rozhodnutí v rozsahu plynoucím z podaného dovolání (§ 242 odst. 1,3 o.s.ř.), když nezjistil žádné takové vady předchozího řízení, které by odůvodňovaly postup podle § 242 odst. 3 o.s.ř. s poukazem na tam uvedená ustanovení obsažená v § 229 o.s.ř. Protože dovolání bylo podáno proti rozhodnutí odvolacího soudu vydaného po dni účinnosti zákona č. 30/2000 Sb., bylo dovolání projednáno podle všech ustanovení tohoto nyní účinného zákona.

Po přezkoumání věci došel dovolací soud k závěru, že dovolání není důvodné.

Podle obsahu nájemní smlouvy, uzavřené mezi žalobcem a žalovaným 1., pronajímatel přenechal předmětný byt uvedený v nájemní smlouvě žalovanému 1. k užívání, s tím, že bere na vědomí, že ukončením pracovního poměru nájemní smlouva zaniká a k termínu ukončení pracovního poměru předá uvolněný a vyklizený byt odboru správy majetku města (srov. bod I. a II. nájemní smlouvy, která tvoří přílohu A. spisu).

Dovolací soud shodně se soudem odvolacím je toho názoru, že takto definovaná nájemní smlouva nemůže být bez důvodných pochybností k její určitosti a srozumitelnosti (§ 37 odst. 1 o.s.) považována za nájemní smlouvu, podle níž by měl nájem skončit uplynutím doby, na kterou byl sjednán (§ 676 odst. 1 o.z. ve vztahu k ustanovení § 710 odst. 1 o.z.). I když v otázce doby, na kterou byl nájem bytu sjednán lze v zásadě připustit, že kromě doby sjednané k určitému datu by obecně, tedy zásadně bylo možno připustit i ujednání určitelným způsobem vázané k některé právní skutečnosti nebo k některé události, zůstává základním požadavkem, aby smlouva, tedy právní úkon byly učiněny určitě a srozumitelně. Zda se tak stalo, záleží na konkrétních okolnostech případu a z tohoto pohledu je potřebné hodnotit dosah rozsudku Nejvyššího sudu ze dne 30.9.1998, sp. zn. 2 Cdon 1574/96, který byl, jak se na jeho znění odvolávali žalovaní, uveřejněn (nikoli ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu), ale v publikaci Soudní judikatura č. 10/1999 na str. 363 pod č. 99. V souzené věci je už se zřetelem na znění nájemní smlouvy, jakož i se zřetelem ke znění dohody ze dne 10.12.1998 nepochybné, že ani výkladem těchto právních úkonů podle § 35 odst. 2 o.z. nelze dojít k jednoznačnému závěru, že by nájemní smlouva byla smlouvou splňující požadavky na smlouvu uzavřenou na dobu určitou a že by dohoda, uzavřená mezi pronajímatelem a žalovaným 1: mohla být hodnocena jako ukončení nájemního vztahu mezi účastníky. Proto, ve světle těchto dalších právních vývodů, navazujících na odůvodnění odvolacího soudu nezbylo, než dojít k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je ve výslednici správné a proto nezbylo, než dovolání podle ustanovení § 243b odst. 2 o.s.ř. zamítnout.

O náhradě nákladů řízení o dovolání bylo rozhodnuto se zřetelem k ustanovení § 243b odst. 5 o.s.ř., § 224 odst. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalovaným, kteří měli v řízení o dovolání úspěch byly přiznány k náhradě proti žalobci náklady spočívající v odměně na zastupování dvou osob, za jeden úkon právní služby snížené v tomto případě o 20% (z odměny 500,- Kč u jedné osoby tedy z odměny po 400,- Kč u obou zastoupených osob + režijní paušál 2x po 75,- Kč, na základě ustanovení § 12 a § 13 vyhl. č. 177/96 Sb.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 28. června 2001

JUDr. Oldřich J e h l i č k a, CSc., v.r.

předseda senátu