28 Cdo 1087/2009
Datum rozhodnutí: 22.04.2009
Dotčené předpisy:





28 Cdo 1087/2009


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského


a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatelky a. s. P. H. A, zastoupené advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze z 11. 9. 2007, sp. zn. 28 Co 547/2007, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 15 C 71/2006 (žalobce P. f. ČR, zastoupeného advokátem, proti žalované a. s. P. H. A., zastoupené advokátem, o určení neplatnosti smlouvy a o určení vlastnického práva k nemovitostem), takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.


O d ů v o d n ě n í :


O žalobě žalobce bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze 4. 4. 2007, čj. 15 C 71/2006-86. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo určeno, že Česká republika je vlastníkem a P. f. ČR správcem pozemku parc. č. 186/3 (trvalého travnatého porostu), zapsaného na listu vlastnictví č. 976 pro katastrální území Š. m. u Katastrálního úřadu pro K. k., katastrální pracoviště T. Dalším výrokem téhož rozsudku soudu prvního stupně bylo zastaveno řízení o určení neplatnosti smlouvy o převodu uvedeného pozemku z 29. 6. 2005, č. 1705 PRO 5/54, uzavřené mezi P. f. ČR a právním předchůdcem žalované a. s. P. H. A. Žalované akciové společnosti bylo uloženo zaplatit žalujícímu P. f. ČR na náhradu nákladů řízení 13.140,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Žalované akciové společnosti bylo uloženo zaplatit 3.000,- Kč na úhradu soudního poplatku Okresnímu soudu Praha-západ do 3 dnů od právní moci rozsudku.


O odvolání žalované akciové společnosti proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Praze z 11. 9. 2007, sp. zn. 28 Co 547/2007. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze 4. 4. 2007, čj. 15 C 71/2005-86, potvrzen ve výroku ve věci samé a ve výroku o povinnosti o úhradě soudního poplatku. Zároveň byl uvedený rozsudek soudu prvního stupně změněn jen ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem


a žalovanou akciovou společností, a to tak, že žalobci nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně. Bylo také rozhodnuto, že se žalobci nepřiznává náhrada nákladů odvolacího řízení.


V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalované akciové společnosti nebylo shledáno důvodným. Odvolací soud pokládal za správné skutkové závěry soudu prvního stupně, ale neztotožnil se v celém rozsahu se závěry soudu prvního stupně, obsahujícím právní hodnocení tohoto sporu, avšak měl za to, že je na místě potvrdit rozsudek soudu prvního stupně jako správný co do posouzení důvodnosti určovací žaloby žalujícího P. f. ČR.


Odvolací soud poukazoval na to, že mezi P. f. a právním předchůdcem žalované byla dne 29. 6. 2005 uzavřena smlouva (označená číslem 1705 PRO 5/54 P. f. ČR) o převodu pozemku parc. č. 186/3 v katastrálním území Š. M., při jejímž uzavření žalující P. f. ČR vycházel z usnesení presidia P. f. ČR ze 7. 6. 2005 (později zrušeného), umožňujícího postup P. f. ČR při převodu pozemků oprávněným osobám v případě, když se žalobou (podanou u soudu proti Pozemkovému soudu ČR) domáhají převodu konkrétního pozemku s poukazem na ustanovení § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., a to i bez toho, že tomuto převodu nepředcházela veřejná nabídka pozemku k jeho prodeji. Nabyvatelka pozemku uzavřela se žalovanou a. s. P. H. A. smlouvu o postoupení pohledávky, týkajícího se pozemku převáděného smlouvou z 29. 6. 2005; na základě smlouvy z 10. 1. 2006 (s právními účinky vkladu do katastru k 12. 1. 2006) získala vlastnictví k pozemku parc. č. 186/3 v katastrálním území Š. M. žalovaná a. s. P. H. A.


Odvolací soud dále poukazoval na to, že soud prvního stupně ve svém rozsudku ze 4. 4. 2007, čj. 15 C 71/2006-86), napadeném dovoláním žalované P. H. A., a. s., vycházel z toho, že převáděný pozemek parc. č. 186/3 v katastrálním území Š. M., nebyl uveden ve veřejné nabídce, třebaže tu existovalo více oprávněných osob, které měly nárok na bezplatné převedení náhradního pozemku v uvedeném katastrálním území. Soud prvního stupně tedy shledal porušení ochrany oprávněných osob, které byly vyloučeny z možnosti získat bezúplatně náhradní pozemek , přičemž pozemek tu byl ze strany P. f. ČR převeden na právní předchůdkyni žalované akciové společnosti úplatně (za částku 99.462,20 Kč). Soud prvního stupně shledal uvedený postup při uzavírání smlouvy o převodu pozemku v rozporu s dobrými mravy a právní úkon z 29. 6. 2005, na základě něhož k převodu došlo, shledal neplatným podle ustanovení § 39 občanského zákoníku.


Odvolací soud k tomu uváděl, že se nemůže v celém rozsahu ztotožnit se závěry soudu prvního stupně, že postup při vydávání náhradních pozemků nebyl v době uzavření předmětné smlouvy z 29. 6. 2005 upraven žádným zákonem.


Odvolací soud zastává právní názor, že skončením účinnosti zákona č. 284/1991 SB. (tj. dnem 1. 1. 2003) skončila povinnost P. f. ČR podle tohoto zákona postupovat, což se týkalo i případů poskytování náhradních pozemků. V době skončení účinnosti zákona č. 284/1991 Sb. platil zákon č. 95/1991 Sb. (o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků ve vlastnictví státu na jiné osoby a o změně zákona č. 569/1991 Sb., o P. f. ČR). V ustanovení § 1 odst. 2 tohoto zákona je stanoveno (pod písmene a/), že tento zákon upravuje jednak postup P. f. při převodu zemědělských pozemků na oprávněné osoby, kterým vzniklo právo na jiný pozemek podle § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., tj. na fyzické osoby, na něž toto právo přešlo, nebo na ně bylo převedeno; pod písmenem b) jsou pak upraveny podmínky pro převod zemědělských pozemků na jiné osoby. Převody jsou tu souhrně upraveny jako prodej, i když se tu předpokládají též převody pozemků oprávněným osobu, jejichž nárok vznikl nevydáním pozemků oprávněným osobám podle zákona č. 229/1991 Sb. Předpokladem pro takto upravený postup bylo ovšem zjištění okruhu oprávněných i jiných osob, které projeví o převod pozemků zájem. Zákon č. 59/1999 Sb. proto v § 7 odst. 2 ukládal P. f. ČR oznámit zahájení prodeje konkrétního pozemku a předat toto oznámení k vyvěšení na úřední desce obecního úřadu; oznámení o vyhlášení prodeje podle tohoto ustanovení byl P. f. ČR dále povinen zveřejnit s minimálně týdenním předstihem v denním tisku s celostátní působností; zájemci o pozemek měli pak lhůtu jednoho měsíce ode dne vyhlášení prodeje na úřední desce k tomu, aby písemně požádali o jeho převod. Citovaný zákon tak upravoval postup P. f. v případech, kdy mezi zájemci o převod pozemku byly oprávněné osoby podle zákona č. 229/199 Sb.


Odvolací soud pak ovšem konstatoval, že v daném případě výběrové řízení ohledně pozemku parc. č. 186/3 v katastrálním území Š. M. vyhlášeno nebylo a nebyl tedy dodržen zákonný postup. Odvolací soud dovozoval, že tím byl porušen zákon č. 95/1991 Sb., což způsobuje neplatnost smlouvy o převodu uvedeného pozemku.


I když však soud prvního stupně dospěl k jiným právním závěrům o tom, zda a jak byl postupem uzavírání smlouvy z 29. 6. 2005 porušen zákon, svým rozhodnutím dospěl k věcné správnému výroku svého rozsudku; proto odvolací soud výrok rozsudku soudu prvního stupně potvrdil podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu. Jako správný byl potvrzen i výrok o úhradě soudního poplatku v této právní věci. Změněn byl podle ustanovení § 220 odst. 1 písm. a) občanského soudní řádu pouze výrok o nákladech řízení mezí účastníky řízení, a to s použitím ustanovení § 150 občanského soudního řádu.


O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení


§ 224, § 142 i § 150 občanského soudního řádu.


Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalovanou akciovou společnost v řízení zastupoval, dne 25. 9. 2007 a dovolání ze strany této žalované bylo v pondělí dne 26. 11. 2007 předáno na poště k doručení Okresnímu soudu Praha-západ.


Dovolávající se akciová společnost navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelka měla za to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 téhož právního předpisu; jako dovolací důvod uplatňovala, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na správném právním posouzení věci.


Dovolatelka především uváděla, že pokládá za nesprávný právní závěr odvolacího soudu, že převod pozemku parc. č. 186/3 v katastrálním území Š. M. smlouvou z 29. 6. 2005 (č. 1705 PRO 5/54 P. f. ČR) byl neplatný proto, že pozemek tu nebyl převáděn s veřejnou nabídkou ve smyslu ustanovení zákona č. 95/1999 Sb. Podle názoru dovolatelky ve znění zákona č. 229/1991 Sb., platném ke dni uzavírání smlouvy z 29. 6. 2005, nebyla zásada veřejné nabídky pozemku stanovena, stejně tak jako žádný jiný postup při realizaci převodu . Uzavřením smlouvy z 29. 6. 2005 nedošlo také k omezení práv dalších osob splňujících podmínky nároku na převod pozemku podle ustanovení § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., neboť tu stát disponoval vždy s podstatně větší výměrou pozemků, způsobilých k uspokojení nároků vyplývajících z citovaného zákonného ustanovení, než činily nároky všech oprávněných osob . Nabídka tu tedy vždy převyšovala poptávku a každá z oprávněných osob mohla být převodem pozemku uspokojena. Podle názoru dovolatelky tu nelze mít také za to, že nabyvatel pozemku podle smlouvy z 29. 6. 2005 jednal v rozporu s dobrými mravy, pokud se svého nároku domáhal i soudní cestou, když se tím jen snažil dosáhnout urychlení majetkového vypořádání.


Dovolatelka posléze zdůrazňovala, že je třeba mít na zřeteli, že v této právní věci se žalující P. f. ČR domáhá posouzení neplatnosti smlouvy, která byla jím samotným sepsána a jejíž uzavření sám navrhl . Žalobce tu zpochybňuje vlastní právní úkony soudní cestou, tedy žalobce tu zřejmě řeší své interní problémy k tíži druhé smluvní strany . Dovolatelka je proto s poukazem na zásadní princip právní jistoty toho názoru, že tu nelze dovozoval absolutní neplatnost smlouvy o převodu nemovitostí z důvodů, které jsou v žalobě žalobce uváděny.


O uvedeném dovolání rozhodoval dovolací soud již usnesením z 1. 7. 2008 (sp. zn. 28 Cdo 631/2008 Nejvyššího soudu), jímž dovolání žalované bylo odmítnuto (a bylo také rozhodnuto, že každý z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení). Toto usnesení dovolacího soudu bylo však k ústavní stížnosti akciové společnosti P. H. A. zrušeno nálezem Ústavního soudu ČR. Ústavní soud dospěl na rozdíl od názoru dovolacího soudu k závěru, že stěžovatelka podala proti rozsudku Krajského soudu v Praze z 11. 9. 2007, sp. zn. 28 Co 547/2007, dovolání v poslední den lhůty podle § 57 odst. 2 občanského soudního řádu. I když šlo o neobvyklý postup ze strany dovolávající se žalované, která podala dvě dovolání, z nichž druhé bylo již podáno po uplynutí zákonné lhůty, došlo u dovolacího soudu k tomu, že první včas podané dovolání bylo přehlédnuto a dovolací soud vyšel při svém rozhodování pouze z dovolání druhého (zaslaného soudu doporučeně, ale evidentně opožděně), zatím co první dovolání (zaslané obyčejným způsobem) bylo podáno včas.


Vázán právním závěrem, obsaženým v nálezu Ústavního soudu ČR, přikročil dovolací soud tedy k posouzení dovolání dovolatelky jako dovolání podaného ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.


Přípustnost dovolání dovolatelky tu bylo třeba posoudit podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.


V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 15 C 71/2006 Okresního soudu Praha-západ), ani z dovolání dovolatelky a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by tu odvolací soud svým rozsudkem z 11. 9. 2007 (sp. zn. 28 Co 547/2007 Krajského soudu v Praze) řešil právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo ještě třeba posoudit, zda tu odvolací soud řešil svým rozsudkem, proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.


V této právní věci posuzoval odvolací soud spor mezi žalobcem a žalovanou zejména podle ustanovení § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. (v němž je upravena možnost pozemkového fondu převést oprávněné osobě do vlastnictví jiný pozemek z vlastnictví státu), a to i v souvislosti s ustanovením § 524 občanského zákoníku (podle něhož s postoupenou pohledávkou přechází i její příslušenství a všechna práva s ní spojená na postupníka).


V nálezu pléna Ústavního soudu ČR z 13. 12. 2005, P1. ÚS 6/05 (vyhlášením pod č. 531/2005 Sb. a uveřejněném i pod č. 226 ve svazku 39 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu) byl však v části VII/g uveden ohledně postavení postupníka (ve smyslu ustanovení § 524 občanského zákoníku) uveden i právní závěr, že nelze dovodit závěr, podle něhož by účely zákona o půdě (zákona č. 229/1991 Sb.), jak jsou zakotveny v jeho preambuli, dopadaly i na postupníka .


V rozhodnutí uveřejněném pod č. 72/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo, že i právo oprávněné osoby na převod náhradního pozemku ve smyslu ustanovení § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) lze realizovat i prostřednictvím žaloby na vydání konkrétního náhradního pozemku, ovšem jde-li o pozemek vhodný, který byl nabídnut k převodu ve veřejné nabídce .


Vzhledem k těmto právním závěrům z uveřejněné judikatury obecných soudů (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem) a z nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, z nichž dovolací soud vychází i v daném případě nebylo možné přisvědčit názoru, že je nesprávné rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním dovolatelky, jímž bylo určeno, že tu nadále trvá vlastnictví České republiky a správa P. f. ČR k pozemku parc. č. 186/3 v katastrálním území Š. M., když tu došlo k převodu tohoto pozemku P. f. ČR za okolností, kdy převáděný pozemek nebyl nabídnut k převodu ve veřejné nabídce, takže tento převod nemohl být považován za platný vzhledem k jeho rozporu s ustanovením § 7 odst. 2 zákona č. 57/1999 Sb. a s ustanovením § 39 občanského zákoníku; nebylo možné pokládat za platný ani následný převod pozemku, uskutečněný rovněž bez nabídnutí pozemku k prodeji ve veřejné nabídce, přičemž ještě nabyvatelem tu byla nikoli oprávněná osoba, které by vzniklo právo na převod jiného pozemku podle § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., nýbrž postupník, kterému bylo právo na náhradní pozemek postoupeno postupitelem, jenž však pozemek získal bez toho, že by jemu převedený pozemek byl před převodem nabídnutým ve veřejné nabídce.


Nebylo tu tedy možné dospět přesvědčivě k závěru, že by u dovolání dovolatelky byly splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, tedy že by dovolání směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž by byla řešena některá právní otázka v rozporu s hmotným právem (zejména se zaujetím právních závěrů odchylujícími se od již citovaných závěrů z uveřejněné judikatury soudů, případě z nálezů a stanovisek Ústavního soudu ČR), nebo právní otázka, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, popřípadě právní otázka, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.


Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatelky jako dovolání, které nelze pokládat za přípustné podle některého z ustanovení občanského soudního řádu upravujících přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacího soudů.


Dvoolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a ohledně nákladů vynaložených žalobcem na vyjádření k dovolání dovolatelky použil dovolací osud ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 a § 224 občanského soudního řádu ustanovení § 150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení v i řízení úspěšnému účastníku řízení; dovolací soud tu přihlížel jednak k právní povaze projednávané právní věci a jednak i k obsahu již zmíněného vyjádření k dovolání dovolatelky, rekapitulujícímu v podstatě to, co již bylo žalobcem uplatněno


a předneseno v řízení před soudy obou stupňů.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.


V Brně dne 22. dubna 2009


JUDr. Josef Rakovský, v. r.


předseda senátu