28 Cdo 1081/2009
Datum rozhodnutí: 29.10.2009
Dotčené předpisy:





28 Cdo 1081/2009


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně X., a.s., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) J. Š., 2) J. S., a 3) J. Š., všech zastoupeným advokátem, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalobkyně Hl. m. P., zastoupeného advokátem, a za účasti vedlejšího účastníka na straně žalovaných P. f. ČR, o určení vlastnictví podle zákona o půdě, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 12 C 106/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25.11.2008, č. j. 24 Co 152/2008-145, takto:


I. Dovolání žalobkyně do prvního výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25.11.2008, č. j. 24 Co 152/2008-145, se zamítá.


II. Dovolání žalobkyně do druhého a třetího výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25.11.2008, č. j. 24 Co 152/2008-145, se odmítá.


III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Obvodní soud pro Prahu 9 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 24.1.2007, č.j. 12 C 106/2004-121 v odstavci I. určil, že žalovaní nejsou spoluvlastníky nemovitosti podle katastru nemovitostí parcely č. 4322/2 v k.ú. H. P., obec P. (podle PK část parcely č. 325/1 v k.ú. S.). Současně v odstavci II. nahradil rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu P. č.j. PÚ 89/91/1 ze dne 30.3.2004, a to ve výroku I. a v odstavci III. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně se domáhala, aby soud určil, že J. Š., J. S. a J. Š. nejsou spoluvlastníky předmětné nemovitosti a takto nahradil rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu P. ze dne 30.3.2004, č.j. PÚ 89/91/1. Vzal za prokázané, že žalobkyně byla povinnou osobou k vydání předmětných pozemků ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o půdě ), resp. právním nástupcem povinné osoby a že oprávnění uplatnili výzvu k vydání předmětných nemovitostí u příslušné právnické osoby, která nemovitosti držela v rozhodné době. Dále vzal za prokázané, že původně byl rybník zřízen pro chov ryb, avšak v roce 1952 byla na jeho místě vybudována umělá vodní nádrž, pro jejíž stavbu byla využita původní hráz. Zjistil, že vodní nádrž v současné době slouží (a sloužila v rozhodné době pro vydání nemovitostí) zčásti pro lov ryb pro členy rybářského svazu a zčásti k rekreačním účelům jako koupaliště. Ze sdělení Úřadu městské části P.-H. P. ze dne 15.3.2001, sp.zn. 2502/131/01 vzal též za prokázané, že nemovitost i nyní slouží kromě jiného pro odchov ryb. Podle soudu prvního stupně nelze dovodit, že by nemovitost náležela do zemědělského půdního fondu, resp. není využívána pouze pro zemědělské účely podle § 1 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Dospěl k závěru, že předmětná nemovitost nemůže být vydána oprávněným osobám, neboť se na ni nevztahuje zákon o půdě. Soud prvního stupně proto změnil výrok I. rozhodnutí pozemkového úřadu a určil, že oprávnění nejsou spoluvlastníky předmětné nemovitosti a nahradil tak zmíněné rozhodnutí pozemkového úřadu.


K odvolání žalovaných Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 25.11.2008, č.j. 24 Co 152/2008-145 ve výroku I. změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu s návrhem, aby soud nahradil výrok I. rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu P. ze dne 30.3.2004, č.j. PÚ 89/91/1 a určil, že J. Š., J. S. a J. Š. nejsou spoluvlastníky (každý 1/3) nemovitosti podle katastru nemovitostí parcely č. 4322/2 v k.ú. H. P., obec P. (podle PK část parcely č. 325/1 v k.ú. S.). Současně v odstavci II., III. a IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, neztotožnil se však s jeho právním posouzením. Zaujal názor, že v dané věci spornou zůstala otázka charakteru pozemku, který oprávnění žádají vydat, t.j. otázka, zda se na předmětný majetek vztahuje zákon o půdě či nikoli. Věc posoudil podle § 1 odst. 1 a § 30 zákona o půdě. Podle odvolacího soudu pro posouzení restitučního nároku je rozhodné, zda předmětné pozemky byly či nikoliv užívány k takovým účelům, které jsou charakteristické pro pozemky zařazené do zemědělského půdního fondu. Odvolací soud považoval za rozhodné zjistit, zda pozemek je nebo má být zemědělsky obhospodařován (znak faktický) a dále zda je pozemek v katastru nemovitostí veden jako součást zemědělského půdního fondu či do něj náleží (znak právní). Dovodil, že předmětný pozemek byl v době odnětí využíván k zemědělským účelům, šlo o zemědělskou půdu, resp. rybník sloužící mimo jiné i k odchovu ryb. Vyslovil závěr, že šlo tedy o zemědělské využití nemovitosti ve smyslu § 30 zákona o půdě. Dospěl k závěru, že na dotčený pozemek se vztahuje zákon o půdě a majetek může být vydán oprávněným osobám, kteří jsou jeho vlastníky.


Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včas dovolání,


a to do výroku I., II. a III., jehož přípustnost dovozovala z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Tvrdila existenci dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Nesouhlasila se závěrem odvolacího soudu, že na předmětný pozemek dopadá režim zákona o půdě, a že vydání předmětného pozemku nebrání překážka ve smyslu § 11 odst. 1 zákona o půdě. Namítala, že nebylo prokázáno splnění obou podmínek nutných pro to, aby na daný případ dopadal zákon o půdě, t.j. právního znaku (t.j. charakteristiky pozemku v příslušném dobovém systému evidence nemovitostí) i faktického znaku (t.j. případné skutečné obhospodařování). Konstatovala, že nejde o rybník s chovem ryb ve smyslu zákona č. 334/1992 Sb., neboť je užíván částečně jako veřejné koupaliště a částečně místní organizací rybářského svazu pro sportovní rybaření. Tvrdila, že předmětný pozemek je zastavěn stavbou vodní nádrže, která brání zemědělskému nebo lesnímu využití pozemku, proto v daném případě existuje překážka bránící vydání podle § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Vytýkala odvolacímu soudu, že se nevypořádal se skutečností, že došlo k převodu parcely č. 4322/2 do vlastnictví vedlejšího účastníka na straně žalované za situace, kdy bylo ze sdělení Magistrátu hl. m. P. ze dne 21.10.2002, PU 3163/022/GMe nepochybné, že předmětný pozemek není dotčen restitučním nárokem. Navrhla proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.


Vyjádření k dovolání nebylo podáno.





Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastnicí řízení řádně zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 o.s.ř., § 241 odst. 1 o.s.ř.). Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Přezkoumal proto dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.


Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou věc podle nesprávného právního předpisu nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží


(viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí


a stanovisek, text na str. 13/45).


O takový případ v této věci nejde.


S přihlédnutím k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v dovolacím řízení především o posouzení, zda žalobkyni uplatněný restituční nárok se řídí zákonem o půdě, jelikož předmětný pozemek byl v době odnětí pozemkem zemědělským a splňoval kriteria uvedená


v ustanovení § 1 odst. 1 písm. c), popř. ustanovení § 30 zák. o půdě.


Podle § 1 odst. 1 písm. c), d) zákona o půdě se tento zákon vztahuje na obytné


a hospodářské budovy a stavby sloužící zemědělské a lesní výrobě nebo s ní souvisejícím vodním hospodářstvím včetně zastavěných pozemků, resp. na jiný zemědělský majetek uvedený v § 20. Podle § 30 zákona o půdě se pro postup podle části druhé tohoto zákona za majetek uvedený v § 1 odst. 1 považuje i majetek, který byl v době odnětí vlastnického práva k těmto účelům užíván.


Při výkladu citovaných ustanovení zákona o půdě, které vymezují rozsah jeho působnosti, dospěla judikatorní praxe k závěru, že zahrnutí pozemku do zemědělského půdního fondu ve smyslu ust. § 1 odst. 1 zákona o půdě vyžaduje splnění dvou předpokladů: jednak, že takový pozemek je, anebo byl a nadále má být zemědělsky obhospodařovaný (znak faktický, materiální), a současně je v evidenci (katastru) nemovitostí označen druhem kultury uvedeným v ust. § 1 odst. 2 zák. č. 334/1992 Sb. (znak právní, formální). Není-li pozemek zemědělsky obhospodařován, nejde o součást zemědělského půdního fondu, byť i pozemek dosud byl (v rozporu s faktickým stavem) v katastru nemovitostí formálně veden v některé z kategorií zemědělské půdy. Působnost zákona o půdě v takovém případě bude dána jen při splnění podmínek uvedených v § 30 zák. o půdě (srov. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 10.11.1995, sp. zn. 6 A 905/94, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod pořadovým č. 292, svazek 11, ročník 1998, event. vybraná rozhodnutí Nejvyššího soudu, jež se k uvedeným judikatorním závěrům hlásí kupř. rozsudek ze dne 31.8.2004, sp. zn. 28 Cdo 1001/2004, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod pořadovým číslem C 2886, sešit 30, ročník 2004).


Citované ustanovení § 30 zákona o půdě rozšiřuje okruh působnosti zákona, a to i na ty pozemky, které do definice uvedené v ust. § 1 odst. 1 zák. nespadají, tedy pozemky, které již nejsou součástí zemědělského půdního fondu (nesplňují oba, by dokonce ani jeden z uvedených znaků); zde postačí, že v době přechodu na stát byly pozemky používány k účelům zemědělské výroby.


V posuzované věci odvolací soud vycházel ze skutkového zjištění, že předmětný pozemek v uvedené době, kdy pozemek přešel na stát, sloužil k takto vymezenému účelu. Odvolací soud tedy správně dovodil, že předmětný pozemek spadá do působnosti zákona o půdě podle ustanovení § 30 tohoto zákona.


Pak ovšem nutno dovodit, že odvolací soud použil odpovídající, v úvahu přicházející, zákonná ustanovení a tato rovněž správným způsobem vyložil. V mezích dovolacího přezkumu je proto rozhodnutí odvolacího soudu správné.


Dovolací soud proto podle § 243b odst. 2 o.s.ř. dovolání žalobkyně do prvního výroku rozsudku odvolacího soudu zamítl.


Pokud jde o dovolání žalobkyně do výroku o náhradě nákladů řízení, dovolání přípustné není, a to bez zřetele k povaze takového výroku (bez ohledu na to, zda jde o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení) srov. usnesení Nejvyššího soudu z 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod pořadovým číslem 88, a publikovaném pod R 4/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.


S přihlédnutím ke shora uvedenému dovolání žalobkyně do druhého a třetího výroku rozsudku odvolacího soudu dovolací soud podle § 243b odst. 5 o.s.ř., za použití ustanovení § 218 písm. b) o.s.ř., v tomto rozsahu odmítl.


O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 o.s.ř. za použití § 224 odst. 1 o.s.ř., § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. Žalobkyně, jejíž dovolání bylo zamítnuto, nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalovaným v dovolacím řízení zřejmě žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.


Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 29. října 2009


JUDr. Josef Rakovský, v. r.


předseda senátu