28 Cdo 1080/2003
Datum rozhodnutí: 27.08.2003
Dotčené předpisy: § 20 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb., § 20 odst. 2 předpisu č. 40/1964Sb.




28 Cdo 1080/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. v právní věci žalobce . o. S. t. p. v ČR, proti žalovanému M. R., zastoupenému v dovolacím řízení advokátem, o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 7 C 208/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 1. 2003, č. j. 19 Co 3109/2002-58, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 1. 2003, č. j. 19 Co 3109/2002-58, byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 10. 2002, č. j. 7 C 208/2002-35, kterým bylo žalovanému uloženo vyklidit a vyklizené předat žalobci rekreační zařízení M. V., H. S., S. H. č. p. 1, objekt bydlení, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku. Žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Odvolací soud se s kladným závěrem zabýval otázkou včasnosti odvolání žalovaného; nepřisvědčil však námitce žalovaného, že by mu byla odňata možnost jednat před soudem. Pokud byl žalovaný předvolán k jednání dne 3. 10. 2002 a jednání se nezúčastnil, pak nutno vzít v úvahu, že se předvolání uskutečnilo v souladu s ustanovením § 46 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) s doručením do místa trvalého bydliště žalovaného i na adresu rekreačního zařízení M. V. Žalovaný si nevyzvedl zásilky následně uložené na poště, ač sám později v odvolání potvrdil, že se v době doručování zdržoval na adrese zmíněného rekreačního zařízení. Odvolací soud dále nepřisvědčil procesní námitce žalovaného, že by žalobce nebyl v řízení řádně zastoupen. JUDr. P. K. byl pověřen zastoupením žalobce v souladu s ustanovením § 21 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. předsedou Okresní organizace Svazu, a to předsedou řádně zvoleným na shromáždění delegátů dne 16. 5. 2002. Pokud jde o hmotněprávní posouzení věci soudem prvního stupně, pak závěry prvostupňového soudu žalovaný v odvolání nezpochybnil. Odvolací soud se zde ztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně, že za žalobce uzavřela se žalovaným dne 2. 8. 2001 smlouvu o nájmu nemovitosti paní M. D. jako osoba, která k tomu nebyla oprávněna. Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 10 C 296/2000, bylo totiž zrušeno usnesení mimořádného okresního shromáždění delegátů základních organizací ze dne 19. 9. 2000, z čehož vyplynulo, že jmenovaná nezastávala v době sjednání nájemní smlouvy v organizaci žádnou funkci s oprávněním jednat ve věci takové smlouvy.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Uvedl v něm, že je podáváno podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. . Dovolatel tvrdil, že M. D. s ním jednala jako řádná předsedkyně Svazu. Nájemní smlouva byla proto řádně uzavřena, ostatně žalovaný zaplatil žalobci nájemné na 10 let dopředu v celkové výši 746.000,- Kč. Soudy nižších stupňů podle dovolatele pominuly, že žalobce nemá řádnou registraci ze strany S. t. p. v ČR se sídlem v P. a že tedy jako žalobce fakticky neexistuje. Dále bylo namítáno, že vyklizení nemovitosti mělo být vázáno na vrácení nájemného. V řízení se též nezkoumalo, zda je žalobce řádně zastoupen. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení; též navrhl odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku až do nového rozhodnutí ve věci.

Žalobce navrhl ve vyjádření k dovolání jeho odmítnutí pro nepřípustnost.

Dovolací soud shledal, že dovolání bylo včas podáno subjektivně oprávněnou osobou a že dovolatel je zastoupen advokátem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání sice obsahuje poukaz na dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. (zatížení řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci), dovolací soud se však musel z úřední povinnosti zabývat ještě dříve otázkou, zda je dovolání přípustné.

Soudy obou stupňů rozhodly shodně a ve věci samé poprvé; z alternativ přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 o. s. ř. tedy přicházela v úvahu pouze možnost uvedená pod písm. c/, podle níž je přípustnost dovolání dána v případě zásadního významu napadeného rozhodnutí ve věci samé po právní stránce. Návazné ustanovení § 237 odst. 3 blíže osvětluje zásadní význam rozhodnutí odvolacího soudu tak, že jde o rozhodnutí, které řeší právní otázku dosud judikaturou dovolacího soudu nevyřešenou, nebo řešenou dovolacím soudem či odvolacími instancemi rozdílně, nebo došlo-li k vyřešení právní otázky v rozporu s hmotným právem.

Z dovolacích námitek žalovaného se po stránce hmotněprávní pouze podává, že M. Dvořáková měla se žalovaným jednat o uzavření nájemní smlouvy dne 2. 8. 2001 jako řádná předsedkyně Svazu. K této námitce však dovolatel žádná další relevantní tvrzení neuvedl. Proti závěru o nedostatku jednatelského oprávnění jmenované nebrojil žalovaný již v odvolání a tím spíše se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, aniž měl možnost se čímkoli novým z odvolacích tvrzení zabývat. Dovodil-li tedy soud prvního stupně neplatnost nájemní smlouvy ze dne 2. 8. 2001 (odkazem na nesplnění podmínek v ustanovení § 40 odst. 1, 3 občanského zákoníku), pak není důvodu nepřiznat tomuto závěru opodstatněnost; současně nelze dovodit, že by byla tato právní otázka vyřešena v rozporu s hmotným právem ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř.

Ostatní námitky dovolatele již mají procesní povahu a při posuzování přípustnosti dovolání nemohly být vzaty v úvahu. Týká se to jak tvrzení o chybějící procesní legitimaci žalobce (právní subjektivitu žalobce dovodil soud prvního stupně z článku 7 bodu 2 jeho stanov), tak i námitky o vadě zastoupení žalobce. Tvrzení dovolatele o podle něj žádoucí vazbě vyklizení nemovitosti na vrácení nájemného postrádá jakékoli přijatelné zdůvodnění.

Aplikace a výklad citovaných ustanovení § 40 odst. 1, 3 občanského zákoníku o formě právního úkonu a důsledcích oprávnění jednající osoby na platnost právního úkonu, a zejména souvisejícího ustanovení § 20 odst. 1, 2 občanského zákoníku o jednání za právnickou osobu (viz též vliv usnesení ve výše zmíněné věci sp. zn. 10 C 296/2000 na toto oprávnění), jsou v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu judikovány konstantně a ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. nejsou dovolacímu soudu známy v tomto ohledu ani rozpory v rozhodnutích odvolacích soudů. Vzhledem k tomuto i předchozím závěrům dovodil dovolací soud nepřípustnost dovolání ve vztahu k ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. a dovolání žalovaného proto odmítl (§ 243b odst. 5 věta první, § 218 písm. c/ o. s. ř.). Při odmítnutí dovolání nebyl důvod k odkladu vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, jak žalovaný navrhoval.

Odmítnutí dovolání žalovaného nezaložilo jeho povinnost nahradit podle ustanovení § 146 odst. 3 a § 243c odst. 1 o. s. ř. žalobci náklady dovolacího řízení, neboť žalobce nebyl zastoupen advokátem a náklady tohoto řízení neúčtoval.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 27. srpna 2003

JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.

předseda senátu