28 Cdo 1078/2003
Datum rozhodnutí: 26.06.2003
Dotčené předpisy: § 218 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




28 Cdo 1078/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc. v právní věci žalobců A) J. F., B) Z. F., C) F. F., D) E. B., E) B. F., všech zastoupených advokátem, proti žalovanému Státnímu statku J., státnímu podniku, zastoupenému advokátkou, o zaplacení 1.403.500,- Kč, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 6 C 1906/2000, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5.3.2002, č.j. 23 Co 57/2002-40,takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou podanou dne 14.12.2000 u Okresního soudu Praha - západ domáhali se žalobci (původně ad A/ - D/) vydání rozsudku, jímž měla být žalovanému uložena povinnost zaplatit částku 1.403.500,- Kč s příslušenstvím.

Okresní soud Praha - západ jako soud prvního stupně usnesením ze dne 9.7.2001, č.j. 6 C 1906/2000-18, připustil přistoupení dalšího účastníka na stranu žalobce, a to B. F.

Soud prvního stupně dále rozsudkem ze dne 18.9.2001, č.j. 6 C 1906/2000-28, žalobu zamítl. Vyšel ze zjištění, že dne 2.4.1993 byla mezi žalobci a S. p. p., státním podnikem v P. uzavřena dohoda o vyčíslení restitučního nároku, na základě které došlo k vyčíslení restitučního nároku v celkové výši 2. 639.821,-Kč. Vzal za prokázáno, že dne 17.7.1992 byla uzavřena dohoda mezi F. F. a Obcí M. a A. V. a.s., podle níž byla F. F. vydána jedna ideální polovina předmětných nemovitostí. Tato dohoda byla schválena rozhodnutím Pozemkového úřadu ve Ž.ze dne 7.9.1992, sp.zn. PÚ 1538/91. Rovněž vzal za prokázáno, že dne 3.9.1996 byla mezi S. p. p. P. a P. f. ČR uzavřena smlouva o převzetí dluhu, na základě které P. f. ČR převzal od S. p. p. P. dluh z titulu restitučních náhrad ve výši 728.859,- Kč za mrtvý a živý inventář a z titulu dalších nároků ve výši 728. 859,- Kč. Z protokolu o předání ze dne 28.3.1994 soud prvního stupně zjistil, že majetek v celkové výši 1.403.500,- Kč byl vydán Ing. J. G., a to na základě jemu udělené plné moci ze dne 30.1.1994 F. F. Smlouvou ze dne 17.7.1994 žalobci postoupili pohledávku ve výši 1.403.500,- Kč Ing. J. G. a tato smlouva byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16.11.1999, sp.zn. 22 C 47/1997, prohlášena za neplatnou. Vyslovil, že původní pohledávka žalobců činila tedy 2.639.821,- Kč a část pohledávky ve výši 1.236.321,- byla převedena na P. f. ČR. Zaujal názor, že předmětná plná moc byla potvrzením, které opravňovalo Ing. J. G. náhrady převzít. Věc posoudil podle § 33 a 35 o.z. s tím, že pod pojmem jednat nelze spatřovat pouze samotné jednání o poskytnutí náhrad, nýbrž i možnost převzetí plnění. Dospěl k závěru, že pokud Ing. J. G. převzal náhrady od právního předchůdce žalovaného, došlo tím ke splnění závazku podle § 562 o.z. Uzavřel, že vzhledem k plnění z neplatné smlouvy došlo k bezdůvodnému obohacení, přičemž osobou, která se bezdůvodně obohatila na úkor žalobců byl Ing. J. G.

K odvolání žalobců Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 5.3.2002, č.j. 23 Co 57/2002-40, změnil rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku o náhradě nákladů řízení, jinak jej potvrdil. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vyplývá, že žalobci, popř. jejich právní předchůdci byli oprávněnými osobami podle § 4 odst. 2 zákona o půdě a žalovaný jako nástupce původního S. p. p. st. p. v P. osobou povinnou ve smyslu § 5 zákona o půdě. Shodně se soudem prvního stupně vzal za prokázané, že k vydání živého a mrtvého inventáře došlo dne 28.3.1994 Ing. J. G. vydáním dobytka v celkové výši 1.403.500,- Kč na základě plné moci udělené mu F. F. dne 30.1.1994. Věc posoudil podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o půdě ), v němž není stanovena povinnost všech oprávněných osob podat výzvu k uplatnění nároků. Podle odvolacího soudu může být tudíž tento nárok uplatněn jen jednou z oprávněných osob. V tomto směru odkazoval na § 21 zákona o půdě v souvislosti s § 6 odst. 1 zákona o půdě, podle kterého je-li oprávněných osob více a nárok na vydání věcí uplatní jen některá z nich, vydá se jim věc celá. Vyslovil, že k udělení předmětné plné moci žalobcem F. F. nebylo proto třeba souhlasu ostatních oprávněných osob. Ztotožnil se rovněž s právním posouzením soudu prvního stupně s tím, že na základě předmětné plné moci žalobce F. F. byl Ing. J. G. zmocněn nejenom k jednání s povinnou osobou, ale i k převzetí vydání živého a mrtvého inventáře. Shodně se soudem prvního stupně věc posoudil ve smyslu § 562 o.z. se zdůvodněním, že pokud Ing. G. byl zmocněn na základě plné moci ze dne 30.1.1994 k přijetí plnění, splnil tím žalovaný svoji povinnost k plnění. Uzavřel, že pokud Ing. J. G. neoprávněně převzal živý inventář v celkové výši 1,403.500,- Kč, aniž ho vydal oprávněné osobě F. F., je věcí žalobců požadovat vydání bezdůvodného obohacení po Ing. J. G.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dne 7.5. 2002 dovolání, jehož přípustnost dovozovali z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Tvrdili, že rozhodnutí odvolacího soudu jednak spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. a jednak řízení před odvolacím soudem je postiženo vadou, která mohla mít, resp. měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. Namítali, že rozsudek odvolacího soudu řeší v rozporu s hmotným právem otázku, zda předání plnění, o kterém je sepsán písemný právní úkon, v němž je přejímající výslovně označen jako oprávněná osoba a není v tomto úkonu zmínka o tom, že by jednal jako zmocněnec či zástupce jiné osoby, může být považován za plnění ve prospěch jiných osob jako zastoupených, dále zda plná moc zmocňující k jednání s povinnou osobou ve věci vykrytí restitučních nároků opravňuje zmocněnce i k převzetí plnění, zejména pak otázku, zda plná moc udělená jednou z více oprávněných osob opravňuje zmocněnce jednat i za ostatní oprávněné osoby, které plnou moc neudělily. Podle dovolatelů na základě výše uvedeného má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o.s.ř. Poukazovali na skutečnost, že v protokolu o předání ze dne 28.3.1994 byl Ing. J. G. výslovně označen jako oprávněná osoba a nikoli jako zástupce či zmocněnec žalobců. V této souvislosti tvrdili rozpor s ustanovením § 32 odst. 1 o.z., podle kterého v případě, že z právního úkonu nevyplývá, že někdo jedná za někoho jiného, tak platí, že jedná vlastním jménem. Nesouhlasili se závěry soudů obou stupňů, že Ing. J. G. převzal plnění nikoli za sebe, ale za žalobce. Dále vytýkali odvolacímu soudu, že § 21 zákona o půdě se netýká vzniku zastoupení ani udělení plné moci, nýbrž rozsahu nároků na vydání nemovitosti a v žádném případě nezakládá jakési zákonné zastoupení těch oprávněných osob, které restituční nároky neuplatnily. Odvolací soud též pominul skutečnost, že nárok na vydání nemovitostí, nárok na náhradu za zemědělský inventář a zásoby, jakož i nárok na náhradu za stavby podle zákona o půdě jsou samostatně uplatnitelnými nároky. V tomto směru odkazovali na nález Ústavní soudu II. ÚS 378/98, ve kterém rozsah náhrady podle § 14 zákona o půdě je určen podílem oprávněné osoby k restituované nemovitosti a neodvisí tedy od rozsahu vydané nemovitosti, ale pouze od velikosti nároku oprávněné osoby k této nemovitosti. Podle dovolatelů došlo též k vadě řízení spočívající v tom, že odvolací soud dospěl k odlišnému právnímu názoru než soud prvního stupně, přesto rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil. Zde odkazovali na nálezy Ústavního soudu ČR I. ÚS 336/99, IV.ÚS 218/95, III.ÚS 139/98 a III. ÚS 257/98. Poukazovali též na rozpor s § 35 odst. 2 o.z. s tím, že předmětná plná moc neopravňovala i k převzetí plnění a nevztahovala se na veškeré restituční nároky. Navrhli proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Dovolání není přípustné.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel v souladu s body 1., 15., 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, z občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001. Proto v tomto usnesení jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen ,,o.s.ř. ).

Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

O takový případ v posuzované věci nejde.

S povahou přípustnosti dovolání podle citovaného ustanovení souvisí předpoklady uvedené v § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Předmětem dovolacího přezkumu takto nemohou být otázky skutkového zjištění, nýbrž pouze otázky právního posouzení.

Jak je patrno z obsahu odůvodnění odvolacího soudu, posouzení důvodnosti žaloby na zjištění, v jakém rozsahu plná moc udělená F. G. (třetím žalobcem) dne 30.1.1994 Ing. J. G. opravňovala za třetího žalobce jednat ve věci vykrytí restitučních nároků, tedy vydání živého a mrtvého inventáře. Z nesporných skutkových zjištění učiněných již soudem prvního stupně, z nichž odvolací soud vycházel, vyplývá přitom dostatečně srozumitelný právní závěr odvolacího soudu, podle něhož předmětná plná moc Ing. J. G. zmocňovala nejen k jednání s povinou osobou, ale též k převzetí náhrad. Dovolací soud se ztotožňuje i s právními závěry odvolacího soudu o tom, že na základě předmětné právní moci bylo právním předchůdcem žalovaného plněno, došlo tedy ke splnění závazku ve smyslu § 562 o.z. a k udělení této plné moci nebylo třeba souhlasu ostatních oprávněných osob. Lze rovněž přisvědčit odvolacímu soudu pokud dospěl k závěru, že vzhledem k neplatnosti smlouvy ze dne 17.7.1992 o postoupení pohledávky je třeba posuzovat neoprávněné převzetí živého inventáře ve výši 1.403.500,- Kč Ing. J. G. jako bezdůvodné obohacení, přičemž osobami oprávněnými požadovat jeho vydání jsou žalobci.

Posouzení věci odvolacím soudem odpovídá závěrům dnes již konstantní soudní judikatury. Nelze proto přisvědčit žalobcům, že by přípustnost dovolání byla založena v této věci posouzením otázky zásadního právního významu. Pro úplnost nutno uvést, že odkaz dovolatelů na jimi uváděné nálezy Ústavního soudu ČR I. ÚS 336/99, IV.ÚS 218/95, III.ÚS 139/98 a III. ÚS 257/98, je nepřípadný.

Z uvedeného vyplývá závěr, že přípustnost dovolání nelze dovodit z žádného ustanovení o.s.ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001. Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 o.s.ř. za použití ustanovení § 218 písm. c) o.s.ř. dovolání odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 1 o.s.ř. za použití § 224 odst. 1 o.s.ř., § 151 ost. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalobci neměli v dovolacím řízení úspěch a žalovanému v souvislosti s podaným dovoláním zřejmě žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. června 2003

JUDr. Josef Rakovský, v.r. předseda senátu