28 Cdo 1073/2008
Datum rozhodnutí: 14.05.2008
Dotčené předpisy: § 243b odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb.




28 Cdo 1073/2008

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy

JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobce J. P., zastoupeného advokátem, jako právního nástupce původní žalobkyně H. P., zemřelé, proti žalovanému B. S., zemřelému, bez právních nástupců, o 1.694.400,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 6 C 466/99, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. srpna 2007, č. j. 17 Co 21/2002-90, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :



Okresní soud v Třebíči rozsudkem (mezitímním) ze dne 27. 9. 2001, č. j. 6 C 466/99-56, rozhodl o opodstatněnosti základu žalobního nároku (původní) žalobkyně

a vyslovil, že o výši nároku a náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v rozsudku konečném. Toto rozhodnutí odůvodnil závěrem, že byla shledána odpovědnost žalovaného za škodu vzniklou žalobkyni, neboť žalovaný porušil svou povinnost vyplývající z § 5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb., když neuspokojil nárok žalobkyně jako další oprávněné osoby na vydání nemovitostí, které žalovaný nabyl v restitučním řízení.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně usnesením ze dne 31. srpna 2007,

č. j. 17 Co 21/2002-90, návrh žalobce na přerušení řízení zamítl (výrok I.), rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.). V průběhu odvolacího řízení zemřela původní žalobkyně H. P.; odvolací soud ve smyslu § 107 o. s. ř. rozhodl (usnesení ze dne 11. 5. 2007, č. j. 17 Co 15/2002-138) o tom, že v řízení na straně žalující bude namísto H. P. nadále pokračováno s J. P. jako jejím procesním nástupcem a jediným dědicem. V průběhu odvolacího řízení zemřel také žalovaný, čímž ztratil způsobilost být účastníkem řízení a tím nastala překážka v postupu odvolacího řízení na straně žalované; odvolací soud ve smyslu § 107 o. s. ř. zkoumal, zda povaha věci připouští pokračování v odvolacím řízení. Ze spisu Okresního soudu v Třebíči sp. zn. 16 D 221/2004, zejména z usnesení o zastavení dědického řízení (podle § 175h odst. 1 o. s. ř.) ze dne 24. 3. 2004 zjistil, že žalovaný nezanechal majetek a nemá ani žádného dědice, který by převzal právo nebo povinnost, o nějž v řízení jde. Dovodil (s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 857/2004), že tato skutečnost brání pokračování v odvolacím řízení, avšak pouze v případě, že nebude zjištěno, že žalovaný jako zůstavitel ve skutečnosti zanechal majetek vyšší než nepatrné hodnoty. Za situace, kdy byla žalobcem tvrzena existence určitého majetku žalovaného ke dni jeho úmrtí, odvolací soud posuzoval jako předběžnou otázku platnost darovací smlouvy ze dne 13. 3. 1995, uzavřené mezi žalovaným a jeho manželkou J. S., a dospěl k závěru, že tato smlouva byla ohledně ideální jedné třetiny převáděných nemovitostí uzavřena platně (pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 27. 5. 1997, č. j. 6 C 710/96-83, byla shledána neplatnost této smlouvy ohledně zbylých dvou třetin, které následně žalovaný vydal oprávněným osobám na základě soudních rozhodnutí), a proto žalovaný nebyl v době své smrti vlastníkem zmíněných nemovitostí, přičemž žádný jeho další majetek nebyl zjištěn (ostatně to netvrdil ani žalobce). Odvolací soud uzavřel, že žalovaný skutečně nezanechal majetek a nemá ani žádného právního nástupce, a tudíž v řízení nelze dále pokračovat. Z tohoto důvodu rozsudek soudu prvního stupně zrušil

a řízení zastavil (podle § 104 odst. 1 ve spojení s § 107 odst. 5 a § 211 o. s. ř.), aniž by nařídil jednání [§ 214 odst. 2 písm. b) o. s. ř.] s přihlédnutím k tomu, že ve věci neprováděl žádné dokazování.

Proti tomuto usnesení, a to pouze do jeho výroků II. a III., podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 239 odst. 1 o. s. ř. a odůvodňuje je podle

§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že ve věci nebylo třeba nařizovat jednání. Namítá, že odvolací soud, jak vyplývá z odůvodnění napadeného usnesení, provedl důkaz minimálně těmito listinami spisy Okresního soudu v Třebíči sp. zn. 16 D 221/2004, 6 C 920/2000, 6 C 45/92, 4 C 234/92 a 6 C 710/96; rozhodnutím bez jednání tak žalobce připravil o poučení dle § 118a o. s. ř.

a upřel mu právo vyjádřit se k provedeným důkazům, důkazy navrhovat i tvrdit další skutečnosti, což se v konečném důsledku projevilo i ve srozumitelnosti rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že odvolací soud prováděl uvedené dokazování, nebyl jeho postup podle § 214 odst. 2 písm. b) o. s. ř. namístě, přičemž jako předběžnou otázku posuzoval věc, o níž je veden samostatný určovací spor. Navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle § 239 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není důvodné.

Tvrzení, že účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem, není způsobilým dovolacím důvodem; k prověření jeho správnosti slouží jiný mimořádný opravný prostředek, jímž je žaloba pro zmatečnost (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 1457, svazek 21, ročník 2003). Veškeré námitky dovolatele lze podřadit pod jeho (obecnou) procesní námitku, že mu byla v průběhu řízení postupem soudu odňata možnost jednat před soudem; v posuzovaném případě tedy tato dovolací námitka není důvodná.

Pokud by dovolání směřovalo samostatně i proti výroku, jímž bylo rozhodnuto

o náhradě nákladů řízení, tak v tomto rozsahu by nebylo přípustné. Rozhodnutí

o náhradě nákladů řízení má povahu usnesení, a to i v případě, že je součástí rozsudku (§ 167 odst. 1 o. s. ř.). Proto přípustnost dovolání proti němu lze zvažovat výlučně z hlediska přípustnosti dovolání proti usnesení, jež je upravena v ustanoveních § 237 až § 239 o. s. ř. Přípustnost podle § 237 o. s. ř. dána není, neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4, sešit 1, ročník 2003). Přípustnost dovolání proti výroku o náhradě nákladů řízení není založena ani ustanoveními § 238, § 238a a § 239 o. s. ř., v nichž jsou taxativně vyjmenovány případy přípustnosti dovolání.

S ohledem na vše, co bylo výše uvedeno, dovolací soud dovolání žalobce zamítl (§ 243b odst. 2, věta před středníkem, o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, věty první, a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů právo

a žalované straně náklady nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 14. května 2008

JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.

předseda senátu