28 Cdo 1071/2015
Datum rozhodnutí: 07.01.2016
Dotčené předpisy: § 153 o. s. ř., § 120 o. s. ř., § 451 obč. zák., § 13 předpisu č. 89/2012Sb.



28 Cdo 1071/2015


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla v právní věci žalobkyně PhDr. V. B. , zastoupené JUDr. Ladislavem Košťálem, advokátem se sídlem ve Zbečně, Na Riviéře 123, proti žalovanému hlavnímu městu Praze , IČ 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupenému JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 134/15, o 242.832,- Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 39 C 24/2013, o dovolání žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. listopadu 2014, č. j. 18 Co 400/2014-119, takto:

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. listopadu 2014, č. j. 18 Co 400/2014
-119, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 24. 6. 2014, č. j. 39 C 24/2013-64, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 82.812,50 Kč s příslušenstvím (výrok I.), co do zbytku požadované částky s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II. správně výrok III.). Obvodní soud přisvědčil žalobkyni, že žalovaný se na její úkor bezdůvodně obohatil ve smyslu § 451 obč. zák., měl-li v posuzovaném období na jejím pozemku parc. č. 2342/453, v k. ú. S., obec P., umístěnu jím vlastněnou stavbu místní komunikace IV. třídy, aniž by ho k tomu opravňoval odpovídající právní titul. Opodstatněným naopak soud neshledal tvrzení, že se žalovaný na úkor žalobkyně obohatil i užíváním jejích pozemků parc. č. 2342/401, 2342/402 a 2342/403 v téže obci i katastrálním území. Zeleň nacházející se na uvedených pozemcích není silniční vegetací, jež by tvořila příslušenství místní komunikace, nýbrž veřejnou zelení, o niž pečuje městská část Praha 13, v jejímž obvodu se pozemky nacházejí. Rovněž povaha dalších objektů, které se zde vyskytují, nepoukazuje na to, že by byly obhospodařovány žalovaným. Hlavnímu městu Praze tudíž v souladu s ustálenými judikatorními závěry nesvědčí pasivní věcná legitimace ve sporu o vydání obohacení za užívání dotčených pozemků. Výši obohacení v rozsahu, v jakém byl nárok žalobkyně shledán důvodným, pak soud stanovil s přihlédnutím ke znaleckým posudkům a výměru Ministerstva financí určujícímu maximální nájemné u pozemků v hlavním městě Praze.

K odvolání žalobkyně i žalovaného přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je usnesením ze dne 26. 11. 2014, č. j. 18 Co 400/2014-119, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud měl za to, že na daný spor je třeba pohlížet pod zorným úhlem § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen o. z. ). Uvedené ustanovení zde velí, aby o stejné otázce mezi týmiž účastníky týkající se shodných pozemků nebylo rozhodováno odlišně oproti sporům, v nichž se již tato otázka stala předmětem řízení před soudem prvního stupně i soudem odvolacím. V předchozích rozhodnutích odvolacího soudu v obdobných sporech totožných stran přitom byl zaujat názor, že nárok žalobkyně je co do základu důvodný ve vztahu ke všem pozemkům, přičemž, jak bylo rovněž vysloveno v jednom z rozhodnutí odvolacího soudu, nelze dovodit pasivní věcnou legitimaci městské části v případě pozemků, které jí nebyly svěřeny do správy statutem hlavního města Prahy. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně se současně nepodávají přesvědčivé argumenty pro odlišný postup. Nepřezkoumatelným je pak způsob, jímž obvodní soud určil výši plnění, které se má žalující straně dostat za užívání jednoho z pozemků, neboť soud převzal bez náležitého odůvodnění posudek z jiného řízení a nepřihlédl ani ke správnému regulačnímu předpisu. S ohledem na předestřené tedy odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně a vrátil mu věc k dalšímu řízení.

Proti usnesení odvolacího soudu podal dovolání žalovaný, jenž se domnívá, že odvolacím soudem řešené otázky vykazují charakteristiky požadované § 237 o. s. ř. a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení dle § 241a odst. 1 o. s. ř. Dovolatel vytkl odvolacímu soudu, že se nezabýval námitkou poukazující na to, že předmětné pozemky jsou užívány na základě v zásadě bezplatného institutu obecného užívání, což brání vzniku bezdůvodného obohacení na jeho straně. Řešená plocha sloužila jako veřejné prostranství již v době nabytí pozemků právními předchůdci žalobkyně, kteří se mohli v souladu s úpravou obsaženou v zákoně č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, namísto jejich vydání domáhat pozemků náhradních či peněžní kompenzace, trvali-li ovšem na vydání dotčených pozemků, je zřejmé, že s jejich obecným užíváním souhlasili. Proti závěru o vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalovaného hovoří rovněž úvahy vyjádřené v tomto směru v nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14.

Dovolatel dále vyzdvihl, že se na pozemcích parc. č. 2342/401 až 403 nachází parková úprava udržovaná městskou částí P., pročež by bylo v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu třeba mít za pasivně legitimovaný k vydání bezdůvodného obohacení právě tento subjekt. Poukázal-li odvolací soud na závěry vyslovené v rozhodnutích téhož soudu v obdobných sporech, nezohlednil, že odkazovaná rozhodnutí byla vydána v řízeních, v nichž byly tvrzeny jiné skutečnosti a prováděny odlišné důkazy, přičemž ohledně zastavěnosti dotčených pozemků nebylo prováděno dokazování žádné. V souladu s § 153 a § 120 o. s. ř. je základem pro rozhodování věci zjištěný skutkový stav nehledě na to, zda bylo soudy již rozhodováno o obdobném nároku. Opomenout rovněž nelze ani posun judikatury ve vztahu k řešené problematice. Přejal-li odvolací soud názory učiněné v jiných rozhodnutích a, aniž by respektoval postup stanovený § 213 odst. 2 a odst. 3 o. s. ř., uzavřel-li, že nárok je důvodný ve vztahu ke všem pozemkům, nemůže jeho rozhodnutí obstát jako správné. S ohledem na uvedené dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí modifikoval tak, že ve výroku I. rozsudek soudu prvního stupně změní a žalobu zamítne, ve výroku II. jej potvrdí a rozhodne o náhradě nákladů řízení, eventuálně aby rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve svém vyjádření zpochybnila argumentaci dovolatele a navrhla, aby bylo dovolání jako nepřípustné odmítnuto.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ( o. s. ř. ), ve znění účinném od 1. 1. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.

Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

V posuzované věci lze dovolateli přitakat, že se odvolací soud ve svých úvahách odklonil od výkladu relevantní procesní úpravy podávaného v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, aniž by předestřel pádné argumenty hovořící pro tento krok.

Judikatura (v návaznosti na závěry odborné literatury) zdůrazňuje význam pokynu uděleného civilním soudům § 153 o. s. ř. - rozhodovat na základě zjištěného skutkového stavu věci, tedy dbát zásady materiální pravdy. Skutkový stav věci je přitom především výsledkem důkazní aktivity účastníků; tím, do jaké míry účastník splní svou povinnost označit důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, zásadně předurčuje skutkový závěr soudu jako základ pro právní posouzení uplatněného nároku (Drápal, L., Bureš, J.: Občanský soudní řád. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, díl I., s. 861 a násl.). Požadavek na zjištění skutkového stavu věci současně vyjadřuje, že základem pro rozhodnutí soudu jsou (mohou být) takové skutečnosti, které byly za řízení procesně regulérním způsobem zjištěny z dokazování a z toho, co vyšlo za řízení jinak najevo (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 5265/2009, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2009, sp. zn. 33 Odo 1161/2006). Ve sporném řízení pak musí v souladu s § 120 o. s. ř. každá ze sporných stran v závislosti na hypotéze právní normy tvrdit skutečnosti a označit důkazy, na základě kterých bude moci soud rozhodnout v její prospěch (břemeno tvrzení a důkazní břemeno). Rozsah důkazní povinnosti je zásadně určen rozsahem povinnosti tvrdit skutečnosti, neboť aby mohl účastník nějakou skutečnost prokázat, musí ji nejdříve tvrdit (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2012, sp. zn. 33 Cdo 1074/2011). Soud následně provedené důkazy hodnotí v souladu s § 132 o. s. ř. podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1066/2002). Toliko dostatečně skutkově podložený rozsudek pak může obstát i z hlediska práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3782/11). Předestřené, zákonem jasně dané, principy soudního rozhodování nelze negovat prostřednictvím § 13 o. z. (aplikovatelného v řešené věci s ohledem na přechodné ustanovení v § 3030 o. z.), jenž je nepochybně třeba pojímat tak, aby účastníkům řízení nehatil řádné uplatňování hmotných i procesních práv a povinností v soudním řízení. Důvodné očekávání obdobného rozhodnutí ve smyslu odkazovaného ustanovení může tedy jen stěží vzniknout, bude-li se průběh řízení odvíjejícího se od obdobného faktického stavu vyvíjet odlišně, bude-li povinnost účastníků nést břemeno tvrzení a břemeno důkazní naplňována ve vztahu k rozhodným skutečnostem rozdílným způsobem či bude-li mít soud na základě volného hodnocení důkazů za prokázaný jiný skutkový stav. Za popsaných okolností by soud mohl jen obtížně na projednávanou věc pohlížet jako na případ, jenž se s jiným shoduje v podstatných právních znacích. Opačný náhled by pak ve svém důsledku popíral podstatu zákonné úpravy civilního řízení a dostával by se do přímé kontradikce s pokynem vyjádřeným v § 153 o. s. ř. Rezignoval-li tedy odvolací soud na snahu dostát zmiňovaným instrukcím uloženým příslušnou procesní úpravou (jak je zjevné z odůvodnění jeho rozhodnutí) a přikročil-li toliko s odkazem na obdobná rozhodnutí ve smyslu § 13 o. z. ke zrušení prvostupňového rozhodnutí, aniž by se blíže zaobíral srovnáním řešených sporů nejen podle jejich faktického základu, ale i z pohledu shody procesně korektním způsobem zjištěného skutkového stavu a způsobu realizace procesních práv a povinností účastníků řízení, nemůže jeho rozhodnutí obstát jako správné.

Za dané procesní situace se přitom jeví nadbytečné blíže se zaobírat dalšími námitkami dovolatele, neboť i s nimi se bude muset odvolací soud v dalším řízení vypořádat pod zorným úhlem výše předestřeného s přihlédnutím k v řízení náležitě zjištěným skutečnostem. Přesto je záhodno podotknout, že Nejvyšší soud se k dovolatelem nastíněným právním otázkám již dříve v obecné rovině vyslovoval srov. například rozsudek ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3684/2013, či rozsudek ze dne 3. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 332/2015 - a na závěry vyslovené ve zmiňovaných rozhodnutích je možno v bližším odkázat.

S ohledem na předestřené je zjevné, že dovolání bylo podáno důvodně, pročež Nejvyšší soud přistoupil podle § 243e odst. 1 a odst. 2, věty první, o. s. ř. ke zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odvolací soud je pak ve smyslu § 243g odst. 1, věty první, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu vyslovenými v tomto rozhodnutí.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 7. ledna 2016
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu