28 Cdo 1070/2006
Datum rozhodnutí: 21.12.2006
Dotčené předpisy:





28 Cdo 1070/2006


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce M. č. P. 1, zastoupené advokátkou, proti žalovanému Ing. L. J., zastoupenému advokátem, o vyklizení nebytového prostoru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 82/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2005, č.j. 20 Co 431/2005-65, takto:


I. Dovolání se zamítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.


O d ů v o d n ě n í :


Řízení před nižšími instancemi


1. Rozsudkem Městského soudu v Praze výše označeným byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 9. 2005, č.j. 24 C 82/2004-48, a to tak, že žalovanému byla uložena povinnost vyklidit a vyklizený žalobci odevzdat nebytový prostor o celkové výměře 41,9 m2, umístěný v přízemí domu č.p. 525, k.ú. S. M., obec P., H. 4, do 15 dnů od právní moci rozsudku. Žalovaný byl zavázán zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku ve výši 13.179,25 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho právní zástupkyně.


2. Na rozdíl od zamítavého rozsudku první instance vyšel odvolací soud, jenž doplnil skutková zjištění o fakta vypovídající o datech jednotlivých plateb nájemného žalovaným v rozhodném roce 2003, z jiných právních východisek v relaci ke spornému ustanovení článku II bodu 8 nájemní smlouvy mezi účastníky; tu si sjednali žalobce jako pronajímatel (resp. pověřený správce domu) a žalovaný jako nájemce prodejny potravin a drogistického zboží dne 30. 9. 2002 na dobu neurčitou. Soud prvního stupně dovodil, při současném konstatování o jinak platně uzavřené smlouvě podle § 3 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, neplatnost již zmíněné pasáže smlouvy: podle ní při vzniku dluhu na nájemném (jeho splátkách) či službách spojených s užíváním nebytového prostoru zaniká platnost této nájemní smlouvy a nájemce je povinen vyklizený předmět nájmu protokolárně předat pronajímateli nejpozději ve lhůtě 15 dnů od zániku platnosti smlouvy. Podle prvostupňového soudu není možné vázat na placení či neplacení nájemného platnost právního úkonu.


Odvolací soud však, jak již shora naznačeno, vyložil sporný článek II bod 8 nájemní smlouvy jinak. Z ustanovení § 35 odst. 2 občanského zákoníku (dále o. z. ) o výkladu právního úkonu nejen podle jazykového vyjádření, ale i podle vůle účastníka dovodil, že žalobce použitím pojmu zánik platnosti smlouvy nepochybně sledoval možnost ukončení nájemního vztahu mezi stranami, včetně zároveň sjednané povinnosti nájemce prostor vyklidit. Trvání nájemního vztahu tak bylo svázáno s rozvazovací podmínkou (§ 36 odst. 2 o. z.), spočívající ve vzniku dluhu na nájemném. Prodlení žalovaného ve třetím čtvrtletí roku 2003 se zaplacením částek 27.260,- Kč (nájemné) a 6.591,- Kč (platby za služby) tak představovalo oprávněný důvod skončení nájemního vztahu, žalovanému vznikla povinnost prostor vyklidit a další užívání prostoru viz předmět řízení se dělo již bez právního důvodu, oproti oprávněnému požadavku žalobce na ochranu vlastnického práva (§ 126 o. z.).


Právní posouzení věci dovolacím soudem


3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Dovodil v něm nesprávné právní posouzení věci a brojil proti právním závěrům odvolacího soudu třemi skupinami argumentů:


1) Je třeba vycházet z toho, co bylo v nájemní smlouvě ujednáno, nikoli co ujednáno být mělo; vyjádření stran ohledně sporného smluvního článku je po jazykové stránce jasné.


2) Nebyla zjištěna shoda vůle stran při sjednávání důsledků vzniku dluhu; tím spíše bylo nutné, v souladu s konstantními výkladovými pravidly, použít nejprve výkladu jazykového.


3) Pak ovšem ve smlouvě absentuje jakýkoli text o rozvazovací podmínce a odvolací soud neměl prostor k tomu, aby posuzoval vůli smluvních stran (pozn. navíc tak široce, jak to učinil).


Žalovaný žádal, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení a současně též navrhoval, aby byla, vzhledem ke hrozícímu výkonu rozhodnutí vyklizením nebytového prostoru, též odložena vykonatelnost napadeného rozsudku.


4. Žalobce se k dovolání nevyjádřil.


5. Nejvyšší soud zjistil, že žalovaný, zastoupený advokátem, podal dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 občanského soudního řádu dále o. s. ř. ). Přípustnost dovolání byla dána diformitou rozsudků nižších instancí (§ 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.) a uplatněný dovolací důvod se opíral o ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.


6. Dovolání však není důvodné.





7. Těžiště právního posouzení věci tkvělo nepochybně ve výkladu výše citovaného článku II. bodu 8 nájemní smlouvy podle § 35 a § 36 odst. 1, 2 o. z., tedy podle ustanovení o. z. o vyjádření projevu vůle, o vztahu vůle stran vůči textu právního úkonu a o rozvazovací podmínce, na jejíž splnění se váže zánik práva.


8. S odvolacím soudem není možné souhlasit, dovodil-li sjednání rozvazovací podmínky jednostranně pouze z vůle žalobce. Při neexistenci bližších prokázaných (a relevantních) skutečností, jež by provázely proces uzavírání nájemní smlouvy, nelze dost dobře vycházet, bez důkazní podpory, z toho, co snad zamýšlel žalobce in pectore. Zjištěné okolnosti případu nutí k posouzení rozhodujícího právního aspektu věci jen ze znění nájemní smlouvy.


9. Dílem nad rámec uplatněného dovolacího důvodu poznamenává Nejvyšší soud, že závěr o sjednání rozvazovací podmínky může být zpochybněn také tím, že v případě plnění nájemného jde o podstatnou náležitost smlouvy (§ 3 odst. 3 zákona č. 116/1990 Sb. ve znění platném v rozhodné době), že vznik prodlení s plněním povinnosti strany může být při sjednané smlouvě na dobu neurčitou sankcionován také výpovědí bez udání důvodu podle § 10 citovaného zákona a že smluvně zakotvený zánik platnosti smlouvy, v důsledku prodlení s placením nájemného, nastává velmi striktně již prvního dne vzniku prodlení.


10. Nicméně přes shora uvedené argumenty se dovolací soud v zásadních závěrech přiklonil k tomu právnímu názoru, který zaujal odvolací soud. Domnívá se, že právní kvalifikaci příslušné části článku II bodu 8 nájemní smlouvy jako sjednané podmínky rozvazovací přisvědčuje již samotný smluvní text za pomoci aplikace § 35 odst. 1 o. z. o výslovném resp. pochybnosti nevzbuzujícím projevu vůle účastníků právního úkonu.


Smluvní strany si dohodly zcela jasně, že existence dluhu na nájemném, tedy vznik prodlení v průběhu kontraktu, má za následek zánik nájemního vztahu. Ze znění smlouvy byl oběma účastníkům patrný důsledek nesplnění smluvní povinnosti; žádná z nich nevznesla předčasné námitky. Že citované smluvní ujednání lze posoudit jako podmínku rozvazovací ve smyslu § 36 odst. 2 o. z., o tom nemá dovolací soud pochybnosti; výslovná notifikace podmínky tu při použití zásadní formulace o zániku platnosti smlouvy nebyla nezbytná.


Především pak považuje dovolací soud za žádoucí upřednostnit zásadu smluvní autonomie účastníků soukromoprávního vztahu a při respektu k tomu, co je ve smlouvě napsáno, zejména zásadu právní jistoty účastníků (pacta sunt servanda) resp. jejich důvěry v to, co se stalo obsahem kontraktu.


11. Následek vzniklého prodlení, spočívající v zániku nájemního vztahu, nemohl podle konkrétních okolností případu vést ani k eventuálnímu posouzení vyklizovací žaloby jako výkonu práva v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 o. z.). Čtvrtletní nájemné bylo sjednáno se splatností vždy k 15. dni prvního měsíce čtvrtletí. Podle zjištění odvolacího soudu (platby 11. 3., 30. 6. 2003) se dostal žalovaný do prodlení již v průběhu roku a poté, co byl žalobcem dne 15. 8. 2003 vyzván ke třetí čtvrtletní platbě s konstatováním právních důsledků prodlení, zaplatil, jak lze podle všeho dovodit ze zjištění odvolacího soudu, nejdříve 3. 9. 2003.


12. V neposlední řadě tu dovolací soud (senát) odkazuje na svůj rozsudek ze dne 26. 7. 2006, sp. zn. 28 Cdo 164/2005, jehož skutkové okolnosti jsou obdobné nyní projednávané věci a jehož právní kvalifikaci shodnou s nynější se cítí zavázán sledovat.


13. Ze všech uvedených důvodů považuje Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu za správný ve smyslu § 243b odst. 2 o. s. ř. a dovolání žalovaného zamítl.


14. Proto nebylo důvodu vyhovět návrhu dovolatele na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku; je navíc na vůli dovolacího soudu, zda o tomto odkladu výslovně rozhodne (§ 243 o. s. ř.).


15. Úspěšnému žalobci by vzniklo podle § 243b odst. 5 a návazných ustanovení o. s. ř. právo na náhradu nákladů tohoto řízení; žádné mu však nevznikly.


Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.


V Brně dne 21. prosince 2006


JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.


předseda senátu