28 Cdo 1069/2015
Datum rozhodnutí: 19.11.2015
Dotčené předpisy: § 451 obč. zák., § 458 obč. zák.




28 Cdo 1069/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Miloše Póla a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně S. T. , P., zastoupené JUDr. Petrem Kalenským, advokátem se sídlem v Praze 2, Hálkova 2, proti žalovanému M. M. , J., zastoupenému Mgr. Pavlem Švestákem, advokátem se sídlem v Šumperku, Starobranská 4, vedené u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 10 C 4/2008, o zaplacení 242.258,- Kč s příslušenstvím , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě pobočky v Olomouci ze dne 4. prosince 2014, č. j. 12 Co 400/2014-381, t a k t o:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci ze dne 4. prosince 2014, č. j. 12 Co 400/2014-381, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Okresní soud v Jeseníku rozsudkem ze dne 30. září 2013, č. j. 10 C 4/2008-327, rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 242.258,- Kč a v rozhodnutí blíže specifikované příslušenství (výrok I.); zamítl žalobu ve zbývající části, kde se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení dalších 117.742,- Kč a v rozhodnutí blíže specifikovaného příslušenství (výrok II.); přiznal žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 55.604,- Kč (výrok III.); uložil žalobkyni povinnost zaplatit státu na účet Okresního soudu v Jeseníku na nákladech řízení částku 531,- Kč (výrok IV.); žalovaného zavázal zaplatit státu na účet Okresního soudu v Jeseníku na nákladech řízení částku 239,- Kč (výrok V.); a rozhodl, že žalobkyni bude vrácena část zaplacené zálohy na znalecký posudek znalce Ivo Trsťana ve výši 500,- Kč (výrok VI.).
Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 760.000,- Kč, která představovala bezdůvodné obohacení odpovídající obvyklému nájemnému za užívání budovy a pozemku parc. č. st. 57 v P. (dále jen předmětné nemovitosti ), které jsou v jejím vlastnictví od roku 1997, a to za období od 1. července 2001 do října 2007. S ohledem na běh promlčecí doby vzala žalobu zpět co do částky 400.000,- Kč a předmětem řízení zůstala částka 360.000,- Kč. Soud prvního stupně vzal za zjištěné, že žalovaný byl vlastníkem předmětných nemovitostí, a kupní smlouvou je v roce 1997 prodal P. Š., který je dále převedl na žalobkyni. V roce 2003 se žalovaný domáhal určení, že je vlastníkem předmětných nemovitostí, nicméně Krajský soud v Ostravě pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 18. října 2006, č. j. 40 Co 1009/2005-227, jeho žalobu zamítl. V nyní projednávané věci soud prvního stupně nepřisvědčil námitce žalovaného, že není pasivně věcně legitimován z důvodu, že nemovitosti neužíval, neboť to byl právě on, kdo s nimi disponoval a uzavíral nájemní smlouvy s provozovateli motorestu. Žalovaný se tak bezdůvodně obohacoval a musí žalobkyni zaplatit peněžitou náhradu, kterou by nájemce za obvyklých okolností byl povinen plnit podle nájemní smlouvy. Soud rovněž nepovažoval za důvodnou námitku žalovaného, aby mu žalobkyně platila za správu nemovitostí, protože žalovaný zasahoval do vlastnického práva žalobkyně. Co se týče obrany žalovaného spočívající ve zhodnocení budovy, neunesl břemeno důkazní a břemeno tvrzení. Soud však shledal částečně důvodnou jeho námitku promlčení. Žalobkyně věděla, že je vlastnicí nemovitostí ode dne zápisu jejího vlastnického práva do katastru nemovitostí, přičemž žalobu podala dne 24. října 2007. S ohledem na běh subjektivní dvouleté promlčecí doby lze žalobě vyhovět toliko v části požadované úhrady 10.000,- Kč měsíčně za období od 24. října 2005 do 31. října 2007, což činí částku 242.258,- Kč a úrok z prodlení, a s přihlédnutím k pouze částečnému úspěchu žalobkyně (v rozsahu 38 %) ji soud zavázal k náhradě nákladů řízení žalovanému ve výši 55.604,- Kč.
Krajský soud v Ostravě pobočka v Olomouci k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 4. prosince 2014, č. j. 12 Co 400/2011-381, změnil výrok I. rozsudku okresního soudu tak, že zamítl žalobu, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni částku 242.258,- Kč a v rozhodnutí blíže specifikované příslušenství (výrok I.); rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na nákladech řízení před soudem prvního stupně 206.878,50 Kč (výrok II.); uložil žalobkyni povinnost zaplatit na nákladech řízení před soudem prvního stupně vzniklých České republice na účet Okresního soudu v Jeseníku částku 270,- Kč (výrok III.); zrušil výrok VI. rozsudku okresního soudu (výrok IV.); rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na nákladech odvolacího řízení částku 28.290,- Kč (výrok V.); a stanovil žalobkyni povinnost zaplatit soudní poplatek z odvolání ve výši 8.477,- Kč (výrok VI.).
Krajský soud uzavřel, že mezi účastníky nebyla sjednána smlouva, na jejímž základě by žalovaný byl povinen ve sporném období platit žalobkyni nájemné. Ačkoliv jí nevydal klíče, sám nemovitosti žalobkyně neužíval a nebylo ani prokázáno, že od faktických uživatelů získával jakýkoliv prospěch. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. března 2001, sp. zn. 25 Cdo 845/99, soud uvedl, že za bezdůvodné obohacení nelze považovat jakýkoliv prospěch, jehož by mohl dosáhnout vlastník neoprávněně užívané věci, nýbrž pouze ten prospěch, o nějž na jeho úkor obohacený buď zvýšil svůj majetkový stav, anebo o nějž se jeho majetkový stav nezmenšil, ač by se tak za běžných okolností stalo. Odvolací soud se neztotožnil s právním závěrem okresního soudu, že žalovaný bez právního důvodu znemožnil žalobkyni užívání předmětných nemovitostí, a tudíž se na její úkor bezdůvodně obohatil. Uzavřel, že žalovaný není pasivně věcně legitimován a rozsudek v odvoláním napadeném výroku I. změnil tak, že žalobu zamítl, rozhodl o nákladech řízení tak, že žalobkyni zavázal k jejich úhradě v plné výši žalovanému, a to za řízení v prvním stupni v částce 206.878,50 Kč a za řízení odvolací v částce 28.290,- Kč a uložil žalobkyni zaplatit část soudního poplatku z odvolání v rozsahu 70 %, neboť žalovanému bylo přiznáno osvobození od soudních poplatků a jeho odvolání bylo vyhověno.
Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. z důvodů uvedených v § 241a odst. 1 o. s. ř. Uvedla, že žalovaný měl celou dobu klíče od nemovitosti, které dával do užívání příbuzným, za což pobíral nájemné, a do nemovitostí sám investoval. Poukázala na to, že odvolacím soudem citované rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 845/99 vyznívá paradoxně v její prospěch, neboť se jedná o situaci, kdy žalovaný nezmenšil svůj majetkový stav, ač by se tak za normálních okolností, pokud by platil nájemné, stalo. Závěr soudu prvního stupně byl dle jejího názoru v souladu s právní praxí, naproti tomu odvolací soud své rozhodnutí postavil na nesprávném právním posouzení věci, když dovodil, že se nejednalo o bezdůvodné obohacení na straně žalovaného a že žalovaný není ve sporu pasivně věcně legitimován. Předložené důkazy svědčily v její prospěch a šlo o typický případ bezdůvodného obohacení. Dále namítla, že přiznání nákladů řízení odvolacím soudem je aktem v rozporu s dobrými mravy, neboť spor vyvolal právě žalovaný svým protiprávním jednáním.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že důvody dovolání jsou čistě skutkovými námitkami, přičemž ani po formální stránce nejde o řádné dovolání, neboť dovolatelka netvrdí žádnou z variant uvedených v § 237 o. s. ř. Navrhl dovolání odmítnout.
Nejvyšší soud ve věci postupoval jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (viz článek II bod 2 zákona č. 293/2012 Sb. a článek II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterými se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony dále jen o. s. ř.).
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., přistoupil k posouzení jeho přípustnosti.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatelka sice výslovně nevymezila, který z důvodů přípustnosti dovolání předpokládaných v § 237 o. s. ř. byl rozhodnutím odvolacího soudu založen, ovšem dovolací soud shledal její dovolání přípustným (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. prosince 2014, sp. zn. IV. ÚS 1256/14, odmítající formalistický přístup v otázce vymezení přípustnosti dovolání), neboť je podala podle § 237 o. s. ř. z důvodů uvedených v § 241a odst. 1 o. s. ř., s výslovným poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. března 2001, sp. zn. 25 Cdo 845/99, a s námitkou nesprávného právního posouzení (rozdílného od uvedeného rozhodnutí) odvolacím soudem v otázce vzniku bezdůvodného obohacení a existence pasivní věcné legitimace na straně žalovaného; při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (zmíněný judikát podle dovolatelky svědčí v její prospěch). Dovolatelka napadla nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, který dovodil, že žalovaný nebyl pasivně věcně legitimován z důvodu, že nemovitosti sám neužíval, nezískával od faktických uživatelů žádný prospěch, a proto u něj nemělo dojít ke vzniku bezdůvodného obohacení. Dovolání je důvodné.
Vady řízení, k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Nejvyšší soud se proto zabýval prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem.
O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Protože ke vzniku práva na vydání bezdůvodného obohacení mělo dojít před 1. lednem 2014, řídí se práva a povinnosti účastníků zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů dále jen obč. zák. (srov. část pátou, hlavu II. ustanovení přechodná a závěrečná díl 1, oddíl 1, § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., obč. zák.).
Podle § 451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat.
Podle § 451 odst. 2 obč. zák. je bezdůvodným obohacením majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.
Podle § 458 odst. 1 obč. zák. musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení náleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.
Ustanovení § 451 obč. zák. vyjadřuje obecnou zásadu občanského práva, podle které se nikdo nesmí bezdůvodně obohacovat na úkor jiného. Bezdůvodné obohacení je chápáno jako závazek (§ 489 obč. zák.), z něhož vzniká tomu, kdo se obohatil, povinnost vydat to, o co se bezdůvodně obohatil, a tomu, na jehož úkor k obohacení došlo, právo požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení.
Plnění bez právního důvodu je jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení založenou na tom, že mezi zúčastněnými osobami chybí od počátku právní vztah, který by zakládal právní nárok na předmětné plnění, jež může spočívat například v tom, že bylo něco dáno nebo bylo ve prospěch někoho konáno. O obohacení lze hovořit tehdy, dostalo-li se takovým plněním majetkové hodnoty tomu, komu bylo plněno, takže v jeho majetku došlo buď ke zvýšení aktiv, nebo ke snížení pasiv, případně se jeho majetkový stav nezmenšil, ač by se tak za běžných okolností stalo. Plněním bez právního důvodu je i užívání cizí věci (zde nemovitostí) bez platné smlouvy (např. smlouvy o nájmu) či jiného titulu opravňujícího věc užívat, čímž vzniká uživateli majetkový prospěch, bezdůvodné obohacení, které je povinen vydat (§ 451 obč. zák.). Protože takový uživatel není schopen spotřebované plnění v podobě užívání cizí věci vrátit, je povinen nahradit bezdůvodné obohacení peněžitou formou (§ 458 odst. 1 obč. zák.). Majetkovým vyjádřením tohoto prospěchu je částka, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání obdobného předmětu nájmu a kterou by nájemce za obvyklých okolností byl povinen platit podle nájemní smlouvy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. června 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 53/2000). Není přitom rozhodující, jakým způsobem byly prostory fakticky užívány, neboť toto využívání představuje pouze realizaci užívacího práva, majetkovou hodnotu má již samo přenechávané užívací právo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. května 2004, sp. zn. 33 Odo 291/2002, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 2702, svazek 30, ročník 2004).
Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu je pasivní věcná legitimace hmotněprávní institut a při jeho zkoumání je tak podstatné, zda ten, proti němuž je podána žaloba, je podle hmotného práva nositelem tvrzené povinnosti ve vztahu k nároku uplatněnému žalobcem. Nedostatek pasivní věcné legitimace vede k zamítnutí žaloby (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. srpna 2002, sp. zn. 25 Cdo 1765/2001). Nejvyšší soud přitom konstantně judikuje, že bezdůvodné obohacení vzniká i tomu, kdo bez platného právního titulu na úkor vlastníka dosáhl postavení detentora věci například tím, že nemovitost měl uzamčenu a měl ji přístupnou jen pro sebe a svou potřebu, a to bez ohledu na to, nakolik intenzivně ji skutečně využíval (v jakém rozsahu, časovém období apod.), to vše v cenové úrovni odpovídající tomu, jaké částky by musel v daném místě a čase vynaložit, aby si (zpravidla) formou nájmu zajistil užívání nemovitosti obdobného charakteru, stavebního stavu, vybavení apod. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. 28 Cdo 2056/2009 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. listopadu 2013, sp. zn. 28 Cdo 1942/2013). Jinými slovy nabytí majetkového prospěchu nelze vázat pouze na faktické užívání věci, neboť majetkovou hodnotu představuje již samotné užívací právo (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2012, sp. zn. 28 Cdo 16/2012). V nyní projednávané věci je proto nerozhodné, zda žalovaný předmětné nemovitosti fakticky užíval, a pokud je pronajímal, zda mu z pronájmu plynul prospěch v podobě nájemného, nýbrž pro vznik bezdůvodného obohacení a existenci pasivní věcné legitimace na jeho straně postačuje již skutečnost, že nemovitosti byly přístupné pouze jemu, resp. osobám, kterým přístup umožnil, a dělo se tak bez souhlasu vlastníka (žalobkyně, které byl přístup do nemovitostí znemožněn).
Odvolací soud v napadeném rozhodnutí argumentoval odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. března 2001, sp. zn. 25 Cdo 845/99, přičemž uvedl, že za bezdůvodné obohacení není možno považovat jakýkoliv prospěch, jehož by mohl teoreticky dosáhnout vlastník věci, nýbrž pouze ten prospěch, o nějž na jeho úkor obohacený buď zvýšil svůj majetkový stav, anebo o nějž se jeho majetkový stav nezmenšil, ač by se tak za běžných okolností stalo, avšak nesprávně jej vyložil a nepřihlédl ke všemu, co v něm Nejvyšší soud uvádí, totiž že bezdůvodným obohacením je i užívání cizího pozemku bez nájemní smlouvy či jiného titulu opravňujícího užívat cizí věc; prospěch vzniká tomu, kdo realizuje uživatelská oprávnění, aniž by za to platil úhradu, a aniž by se tedy jeho majetkový stav zmenšil o prostředky vynaložené v souvislosti s právním vztahem, který zakládá právo věc užívat. Uvedený rozsudek tudíž lze aplikovat na nyní projednávanou věc a závěry z něho vyplývající svědčí pro opačný závěr, než jaký učinil odvolací soud.
Odvolací soud s ohledem na shora uvedené rovněž nesprávně dovodil absenci pasivní věcné legitimace žalovaného jen proto, že žalovaný sám nemovitosti neužíval, ačkoli to byl právě žalovaný, který tvrdil, že do předmětných nemovitostí rozsáhle investoval a ze svědeckých výpovědí vyplynulo, že je pronajímal třetím osobám za účelem provozování motorestu. Po celou dobu měl ve své dispozici klíče od nemovitostí a žalobkyně se domohla jejich vyklizení třetími osobami, jež je užívaly na základě právního vztahu s žalovaným, až v roce 2007.
Dovolací soud shrnuje, že žalovaný se mohl bezdůvodně obohatit již tím, že v situaci, kdy měl k předmětným nemovitostem přístup pouze on a osoby, kterým to umožnil, fakticky vykonával užívací právo, které by mu jinak příslušelo pouze z titulu platně uzavřené nájemní smlouvy. Tím, že by za užívání nemovitostí neplatil částky odpovídající obvyklému (tržnímu) nájemnému, nedošlo by ke zmenšení jeho majetku, ač se tak mělo stát.
Vzhledem k uvedenému se dovolací soud nezabýval námitkou dovolatelky týkající se nemravnosti přiznání náhrady nákladů žalovanému, neboť mu byly přiznány v situaci, kdy odvolací soud vycházel z nesprávného právního závěru o nedostatku jeho pasivní věcné legitimace.
S ohledem na výše uvedené dovolací soud rozsudek odvolacího soudu bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) podle § 243e odst. 1 o. s. ř. a § 243e odst. 2, věty první, o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V dalším řízení je odvolací soud vázán právními názory soudu dovolacího (§ 243g odst. 1 ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.)
O nákladech řízení, a to včetně nákladů tohoto dovolacího řízení, bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.)
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. listopadu 2015 JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu