28 Cdo 1068/2011
Datum rozhodnutí: 11.05.2011
Dotčené předpisy: § 4a odst. 5 předpisu č. 229/1991Sb., § 4a odst. 2,3 předpisu č. 229/1991Sb., § 9 odst. 3,6 předpisu č. 229/1991Sb.




28 Cdo 1068/2011
ROZSUDEK

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobců a) L. R. , b) Z. R. , c) M. Č. , d) D. M. , e) A. M. , f) A. O. , g) V. F. , h) J. R. , žalobci a), d) g) zastoupeni Mgr. Pavlem Švestákem, advokátem v Šumperku, Starobranská 4, proti žalovaným 1) ČR Zemědělskému podniku Razová, státnímu podniku v likvidaci , se sídlem Bruntál, Revoluční 18, zastoupenému JUDr. Petrem Tomanem, advokátem v Praze 2, Trojanova 12, 2) obci Razová , se sídlem Bruntál, Razová 351, 3) Pozemkovému fondu České republiky, Územnímu pracovišti Bruntál, se sídlem Bruntál, Partyzánská 7, 4) Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, Územní odbor Ostrava, se sídlem
Ostrava -Radvanice, Lihovarská 9, 5) Lesům České republiky, s.p., se sídlem Hradec Králové, Přemyslova 1106, o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, o dovolání žalobců a) e) proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 10. 2010,
č. j. 11 Co 382/2010-201, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 10. 2010, č. j. 11 Co 382/2010-201, jakož i rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 26. 5. 2010, č. j. 17 C 252/2008-128, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Bruntále k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í : Krajský soud v Ostravě rozhodl shora označeným rozsudkem tak, že se stran meritu věci i nákladových výroků (s výjimkou výroku II.) rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje. V dalších výrocích rozhodl odvolací soud o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi účastníky navzájem.
Potvrzen byl rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba na určení, že všichni žalobci jsou rovným dílem spoluvlastníky nemovitostí pozemku
parc. č. 138/2 a dalších (blíže výrok I. rozsudku soudu prvního stupně) v kat. úz. R. Žaloba byla podána proti rozhodnutí Pozemkového úřadu v Bruntále ze dne 23. 7. 2008, šlo tedy o řízení podle části páté o. s. ř.
Odvolací soud dospěl zejména k závěru, že zákonným předpokladem ujmutí se zemědělského majetku a vzniku vlastnického práva podle přídělu (§ 5 odst. 1 dekretu č. 28/1945 Sb.) byla jeho držba. Předpokladem řádné držby bylo vydání rozhodnutí o přídělu přídělová listina (viz rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 11. 2001, sp. zn. 15Ca 390/2001). Nelze-li takovou listinu dohledat (přestože musela být vydána) nebo nedošlo-li k intabulaci převodu vlastnického práva do pozemkových knih, nelze bez dalšího přijmout závěr, že ke vzniku vlastnického práva nedošlo. V takovém případě však je na domnělé oprávněné osobě, aby vznik vlastnického práva k přídělu prokázala jiným způsobem např. že došlo k úhradě kupní ceny za přidělené nemovitosti podle kupní smlouvy. Taková skutečnost však ve správním řízení nebyla ani tvrzena a skutečnosti, ze kterých žalobci, respektive jejich právní předchůdkyně, na vznik vlastnického práva usuzovali, nebyly způsobilé vznik vlastnictví prokázat. Pozemkový úřad tedy dospěl oprávněně k závěru, že nebyla splněna jedna ze základních podmínek restituce, tj. existence původního vlastnického práva k zemědělskému majetku. Proto byla právní předchůdkyně žalobců prohlášena za domnělou oprávněnou osobu a byla odkázána pozemkovým úřadem na soud. K podání žaloby však nedošlo. Ve shodě se soudem prvního stupně i odvolací soud zastává názor (již dříve vyslovený ve shora označeném rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem), že neobrátí-li se domnělá oprávněná osoba na soud postupem podle § 4a odst. 5 věty první zákona č. 299/1991 Sb., může být o jejím vlastnickém právu rozhodnuto negativně s ohledem na to, že nebyla splněna jedna ze základních podmínek restituce, tj. existence původního vlastnického práva k zemědělskému majetku, jehož obnovení se domnělá oprávněná osoba, respektive její právní nástupci, domáhali. V souladu s tímto závěrem postupovalo i Ministerstvo zemědělství Pozemkový úřad v Bruntále, když vydalo též rozhodnutí o tom, že žalobci nejsou spoluvlastníky předmětného zemědělského majetku (viz rozhodnutí ze dne 23. 7. 2008 č. 1608/2, č. j. PÚ/2192/08-Dr). Proto považoval odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně za věcně správný.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci a) e) dovolání. Vytkli v něm odvolacímu soudu procesní vady řízení i nesprávné právní posouzení věci. Dovodili, že se odvolací soud neřídil ustálenou judikaturou (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 385/2003, nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 99/99), podle níž je pro vznik vlastnictví podstatné převzetí držby (k němuž ze strany právních předchůdců žalobců došlo 1. 3. 1946) a v případě nepředložení listiny o přídělu je třeba vycházet z dalších důkazů, jež dokládají existenci a průběh přídělového řízení. O vydání přídělové listiny svědčí text trhové smlouvy, kterou dne 13. 12. 1949 manželé R. měli prodat zemědělskou usedlost č.p. 53 a 57 v R. státu; také později, dne 3. 12. 1957, se jmenovaní opětovně vzdali (cestou darování) vlastnictví předmětných nemovitostí. Konečně pak dne 19. 6. 1996 uzavřela se žalobci obec R. restituční dohodu, kterou vydává předmětné nemovitosti s poukazem na někdejší nátlak při převodu, resp. darování nemovitostí. Žalobci žádali, aby dovolací soud zrušil rozsudky obou nižších instancí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřili žalovaní 3) - 5) ti navrhli, aby dovolání nebylo vyhověno. Žalovaná obec R. předložila dovolacímu soudu restituční dohodu z roku 1996 a listiny, které byly jejím zdrojem.
Nejvyšší soud shledal, že žalobci, kteří podali dovolání, tak učinili v otevřené lhůtě a za splnění podmínky advokátního zastoupení (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání bylo podepřeno důvody podle § 241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř. Přípustnost dovolání mohla být založena pouze podle § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., tedy pro zásadní právní význam rozsudku odvolací instance.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolání je přípustné i důvodné.
Neuzná-li pozemkový úřad nárok tzv. domnělé oprávněné osoby podle odst. 3, odkáže tuto osobu s jejím nárokem na soud. Řízení o tomto nároku a o tom, zda je domnělá oprávněná osoba oprávněnou osobou, soud spojí (viz § 4a odst. 5 zákona č. 229/1991 Sb. dále zkráceně zákon o půdě ).
Nemůže-li osoba uvedená v odst. 1 (pozn. potenciální oprávněná osoba) jednoznačně prokázat svůj nárok výpisem z úřední evidence, zapíše ji pozemkový úřad jako domnělou oprávněnou osobu (§ 4a odst. 2 zákona o půdě). Na základě žádosti domnělé oprávněné osoby může pozemkový úřad svým rozhodnutím uznat její nárok, jestliže předloží listiny související s jejím nárokem, zejména listiny o užívání, držbě, dědění nemovitostí apod. (podrobněji viz § 4a odst. 3 zákona o půdě).
Rozhodnutí pozemkového úřadu o neschválení dohody o vydání nemovitostí přezkoumá na návrh účastníka soud (§ 9 odst. 3 věta první zákona o půdě).
Proti rozhodnutí pozemkového úřadu podle odstavců 3, 4 a 5 je možno podat opravný prostředek k soudu (§ 9 odst. 6 zákona o půdě).
V nálezu sp. zn. II. ÚS 386/99 Ústavní soud dovodil, že při aplikaci restitučních zákonů je nutné postupovat nikoli příliš restriktivně a formalisticky, ale velmi citlivě a vždy s ohledem na okolnosti konkrétního případu.
Pod sp. zn. I. ÚS 485/98 týž soud uzavřel, že i v případě zatížení restituentů důkazním břemenem nelze restituční zákony vykládat restriktivně a výlučně v jejich neprospěch.
Nejvyšší soud již v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 1752/2000 (Soubor rozhodnutí NS, sv. 2, C 193) dospěl k závěru, že při ne zcela vyjasněných právních poměrech v souvislosti s předchozím vlastnictvím oprávněných osob a odnětí jejich majetku by neodpovídalo principu spravedlnosti, aby byla v soudním řízení oprávněná osoba výlučně zatížena důkazním břemenem, jež má spočívat v precizním doložení řetězu přechodů vlastnického práva.
Později Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 22 Cdo 1400/2004 (Právní rozhledy č. 11/2005, str. 414) dokonce dovodil, že není-li důvod k pochybnostem, že se určité věci v době dávno minulé odehrály obvyklým a pravidelným způsobem, je důkazní břemeno o tom,
že tomu tak v daném případě nebylo, na tom, kdo to tvrdí.
Ústavní soud se v nedávné době vyjádřil též k atypickým situacím v restitučních sporech. Uzavřel, že je tu třeba učinit vše pro spravedlivé řešení, jakkoli se to může jevit složité. V komplikovaných a netypických věcech je nutné vycházet z individuálních rozměrů případu (nález sp. zn. I. ÚS 428/06). Za naplnění individuální restituční spravedlnosti, třeba i atypickým výkladem zákona, se staví též nález téhož soudu sp. zn. I. ÚS 89/07.
Všechny tyto zákonné zdroje i judikatorní závěry je třeba podstatnou měrou zohlednit v nyní projednávané věci. Je přitom zarážející, že nižší instance v tomto složitém případě co do judikatury vycházely jen z jednoho judikátu Krajského soudu v Ústí nad Labem, aniž by vzaly v úvahu kterékoli z rozhodnutí citovaných nyní.
Jeví se jako prokázané (viz důkazní závěry prvostupňového soudu), že manželé R. převzali předmětné nemovitosti dne 1. 3. 1946 do užívání. Též je mimo důkazní pochybnost, že došlo dne 3. 12. 1957 ke vzdání se přídělu R. ve prospěch československého státu. Listiny k těmto a dalším skutečnostem (viz str. 6, 7 odůvodnění rozsudku první instance) mohou postačovat k důkaznímu závěru, že k přídělu (vystavení přídělové listiny) právním předchůdcům žalobců skutečně došlo, a to i bez toho že by listina byla nyní předložena.
Obec Razová uzavřela s oprávněnými osobami (žalobci) dohodu o vydání nemovitostí dne 19. 6. 1996. Bez ohledu na její neschválení nelze ani tuto skutečnost zcela pominout; obdobně to platí též o současném stavu (způsobilost k vydání) dotčených pozemků.
Nelze opomenout, že Nejvyšší soud preferoval ve sporech podle zákona o půdě využití alternativy žaloby o určení domnělé oprávněné osoby, jestliže takto vedl účastníky řízení pozemkový úřad (srov. § 4a odst. 5 zákona o půdě). Nyní však, po 20 letech od nabytí účinnosti zákona o půdě, je takový postup zcela protismyslný, není tedy nezbytný a naopak určovací žaloba konvenuje požadavku zjednání individuální spravedlnosti (viz citované nálezy Ústavního soudu).
Právě posledně vyslovený závěr Nejvyššího soudu znamená, že dovolacím soudem posouzená právní otázka byla vyřešena jinak v intencích § 237 odst. 3 in fine o. s. ř. Takto je založena přípustnost dovolání; oprávněnost dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy tvrzeného nesprávného právního posouzení věci oběma nižšími instancemi, plyne z výše učiněného právního posouzení věci dovolací instancí.
Lze též poznamenat, že ve smyslu § 243c odst. 1 o. s. ř. a § 212 písm. c) téhož zákona se přesto, že dovolání nepodali všichni žalobci, bude v řízení před soudem prvního stupně který znovu posoudí oprávněnost restitučního nároku a z toho plynoucí uspořádání vlastnických vztahů bude pokračovat se všemi žalobci.
Nejvyšší soud zrušil podle § 243b odst. 2 věty za středníkem a odst. 3 o. s. ř. rozsudky obou nižších soudů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V tomto řízení se rozhodne též o nákladech dovolacího řízení (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 11. května 2011
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc.
předseda senátu