28 Cdo 1066/2014
Datum rozhodnutí: 05.06.2014
Dotčené předpisy: předpisu č. 212/2009Sb.



28 Cdo 1066/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně M. P., zastoupené JUDr. Kristinou Škampovou, advokátkou se sídlem v Brně, Pellicova 8a, za účasti České republiky Ministerstva financí , IČ 00006947, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, o nahrazení správního rozhodnutí, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 11 C 100/2010, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové pobočka v Pardubicích ze dne 22. 10. 2013, č. j. 23 Co 127/2013-391, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Chrudimi jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 12. 10. 2012, č. j. 11 C 100/2010-299, ve výroku I. uložil České republice Ministerstvu financí zaplatit žalobkyni 7.653.360 Kč s úrokem z prodlení ve výši 3 % ročně za dobu od 19. 3. 1992 do zaplacení, čímž nahradil rozhodnutí ministra financí ČR ze dne 10. 11. 2008, č. j. 908/79637/2008 ve spojení s rozhodnutím Ministerstva financí ČR ze dne 6. 9. 2008, č. j. 908/31644/2008. Ve výroku II. ve zbývající části žalobu zamítl. Současně ve výroku III. uložil žalobkyni povinnost nahradit České republice Ministerstvu financí náklady řízení ve výši 697 Kč.
K odvolání České republiky Ministerstva financí Krajský soud v Hradci Králové
pobočka v Pardubicích jako soud odvolací usnesením ze dne 22. 10. 2013, č. j. 23 Co 127/2013-391, ve výroku I. rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil s tím, že věc se postupuje Ministerstvu vnitra ČR jako orgánu, do jehož pravomoci náleží. Dále ve výroku II. rozhodl o nákladech řízení.
Podle odvolacího soudu v dané věci se jedná o nároky na odškodnění osoby za majetek, zanechaný na Podkarpatské Rusi, v souvislosti s postoupením tohoto území SSSR. V době rozhodování soudu prvního stupně i odvolacího soudu již nabyl účinnosti zákon č. 212/2009 Sb., který stanoví podmínky, za kterých může k takovému odškodnění dojít. Tento zákon stanoví, že nárok je nutné uplatnit písemnou žádostí nejpozději do 31. 12. 2013, jinak nárok zaniká, povinnou osobou pro vypořádání a jeho vyplacení je stát s tím, že za stát jedná Ministerstvo vnitra jako příslušná organizační jednotka státu. Ta rozhoduje o vypořádání v řízení na návrh oprávněné osoby a na toto řízení se použije ustanovení správního řádu. Žalobkyně však podala tuto žalobu podle části páté o. s. ř. ještě před účinností zákona č. 212/2009 Sb. a domáhá se nahrazení rozhodnutí Ministerstva financí ČR, resp. ministra financí ČR, který nárok na odškodnění nepřiznal.
Odvolací soud zaujal názor, že prvotní otázkou tohoto sporu je tak posouzení, zda i za účinnosti zákona č. 212/2009 Sb. může žalobkyně uplatňovat svůj nárok způsobem podle části páté o. s. ř., nebo je nutno respektovat postup podle zákona č. 212/2009 Sb., rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit a věc postoupit Ministerstvu vnitra jako orgánu, do jehož pravomoci náleží.
Právní předpisy, upravující odškodnění osob, jejichž majetek byl zanechán na Podkarpatské Rusi v souvislosti s postoupením tohoto území SSSR, se liší mírou obecnosti, okruhem oprávněných osob i vymezením rozsahu odškodňovaného majetku, jejich shodným znakem je snaha o napravení či zmírnění majetkových křivd z minulosti a jako takové mají tedy charakter restitučních předpisů. V této souvislosti odkazoval na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3241/10 a sp. zn. IV. ÚS 1769/11. Takovými předpisy, kromě zákona č. 212/2009 Sb., je i zákon č. 42/1958 Sb. a související vyhláška č. 159/1959 Ú. l.
Odvolací soud dále vyslovil, že již Ústavní soud ve svém rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 479/99 uzavřel, že je věcí státu, jakým způsobem a jaké podmínky pro restituce stanoví, přičemž soudy mohou rozhodovat pouze v rámci zákonem stanovených podmínek. Platí, že o rozsahu a podmínkách restituce může být soudy rozhodováno jen v rámci projevů vůle státu k restituci, tedy v rámci restitučních zákonů. Zde odkazoval na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1769/11. To znamená, že soud při svém rozhodování o nároku účastníka na odškodnění musí respektovat vůli zákonodárce, tedy rozsah a podmínky restituce, nastavené zákonodárcem, což učinil zákonem č. 212/2009 Sb., zejména v novele č. 121/212 Sb., v níž uvedl, že v řízení o žádostech podle zákona č. 212/2009 Sb. zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, včetně soudního přezkumu rozhodnutí, vydaných v těchto řízeních, o nichž nebylo ke dni účinnosti tohoto zákona pravomocně rozhodnuto, se dokončí podle zákona č. 212/2009 Sb. V dané věci tedy nárok žalobkyně na odškodění za majetek, zanechaný na Podkarpatské Rusi, je ve správním řízení pravomocné Ministerstvo vnitra ČR.
Odvolací soud dále vyslovil, že Ústavní soud se v rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 3241/10 vyjádřil k judikatuře Evropského soudu pro lidská práva, zejména ve věci B. vs. Polsko, avšak shledal, že jde o rozhodnutí ve skutkově odlišné věci.
Uzavřel, že je třeba přistoupit ke zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně a postoupit věc Ministerstvu vnitra ČR jako orgánu, do jehož pravomoci náleží. V této souvislosti odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 363/2013.
Proti rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. V dovolání zrekapitulovala rozhodné skutečnosti a dosavadní průběh řízení. Tvrdila, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a to otázky, zda i za účinnosti zákona č. 212/2009 Sb. lze uplatňovat její návrh podle předchozí právní úpravy, za jejíž účinnosti byla žaloba podána nebo zda je nutné postupovat podle zákona č. 212/2009 Sb., t. j. domáhat se nároku u Ministerstva vnitra, do jehož pravomoci podle nové právní úpravy věc odškodnění za majetek zanechaný na Podkarpatské Rusi náleží. Vytýkala odvolacímu soudu, že v dané věci nesprávně aplikoval zákon č. 212/2009 Sb., ačkoli měl rozhodnout podle předpisů účinných v době rozhodování správního orgánu, to znamená zákona č. 42/1958 Sb. a vyhlášky č. 159/1959 Ú. l. Podle dovolatelky soud prvního stupně dospěl ke správnému závěru ohledně nutnosti postupovat v řízení podle části páté o. s. ř., ve kterém má být rozsudkem soudu nahrazena rozhodnutí správního orgánu, podle stejné právní úpravy, podle které rozhodoval správní orgán. Tvrdila, že stejného názoru byl i veřejný ochránce práv JUDr. Pavel Varvařovský, podle něhož z přechodných ustanovení článku II. bodu 1 novely zákona č. 212/2009 Sb. zákonem č. 121/2012 Sb. nelze dovodit, že by se tato úprava vztahovala též na řízení vedená podle zákona č. 42/1958 Sb.
V dovolání poukazovala na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2050/11, v němž Ústavní soud uvedl, že nelze, aby po několika letech soudního řízení byly soukromé osoby nuceny uplatňovat po zamítnutí své žaloby svůj nárok na zmírnění majetkové křivdy znovu u jiného správního orgánu, t. j. u Ministerstva vnitra. Případné legislativní nedůslednosti různého druhu, jakož i nepředvídatelnost postupu různých státních orgánů tedy nelze vykládat v neprospěch oprávněných osob. Připomněl zde nutnost vycházet z individuálních rozměrů každého případu a hledat spravedlivé řešení. V daném případě však byla žadatelka oprávněnou osobou i podle nové právní úpravy, t. j. zákona č. 212/2009 Sb. V této souvislosti dovolatelka poukazovala na skutečnost, že podle zákona č. 212/2009 Sb. není oprávněnou osobou, neboť je závětní dědičkou po svém strýci, původním vlastníku nemovitostí zanechaných na Podkarpatské Rusi. Podle dovolatelky na základě rozhodnutí odvolacího soudu je tedy fakticky vyloučena z odškodnění. Navrhla proto, aby dovolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že potvrdí rozhodnutí soudu prvního stupně.
Žalovaná navrhla zamítnutí, popř. odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění dotčeném novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., účinnou od 1. 1. 2013, a zjistil, že žalobkyně podal dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání byla dovozována z ustanovení § 237 o. s. ř. a dovolací důvod byl uplatněn podle § 241a odst. 1 o. s. ř.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání není přípustné.
Dovolatelkou označenou právní otázku, na níž závisí napadené rozhodnutí, vyřešil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod odchýlit se ani ve věci nyní posuzované (k hlediskům přípustnosti dovolaní srov. § 237 o. s. ř.).
Nejvyšší soud předně poukazuje na své rozhodnutí ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2632/2013, v němž vyslovil : ,,Nárok (žalobkyně jsou vnučkami původně oprávněné osoby ve smyslu § 3 odst. 1 písm. c/ zákona č. 212/2009 Sb.), jenž právní předchůdce žalobkyň (syn původně oprávněné osoby) uplatnil u soudu, však musí s ohledem na všechna relevantní ustanovení zákona č. 212/2009 Sb. ve vztahu k dané věci posoudit příslušný správní orgán (Ministerstvo vnitra ČR), jenž je jako jediný nadán pravomocí k rozhodování o odškodnění předmětných nároků (viz § 4 cit. zák. a návazná ustanovení). Nelze obcházet pořad práva nastolený zákonem č. 212/2009 Sb., který sice nabyl účinnosti před vyhlášením rozsudku odvolacího soudu, ale poté, co bylo o nároku záporně rozhodnuto Ministerstvem financí ČR tedy nyní již nepříslušným orgánem bez toho, že by kritériem pro posouzení daného nároku mohl být zákon č. 212/2009 Sb. Je třeba vytvořit takové procesní podmínky, aby byl původním žalobcem uplatněný nárok projednáván a posuzován ať již správním orgánem, či případně posléze soudem podle platné procedury, k tomu příslušným orgánem a podle téhož právního předpisu. Postupem, který zvolil odvolací soud, není dotčeno právo žalobkyň na soudní ochranu ve smyslu § 1 o. s. ř. i v ústavní rovině podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Tyto závěry jsou pak zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, a proto lze postup odvolacího soudu spočívající ve zrušení rozsudku soudu prvního stupně, zastavení řízení a postoupení věci Ministerstvu vnitra ČR, jež bude zkoumat naplnění podmínek pro odškodnění ve smyslu zákona č. 212/2009 Sb., považovat za správný (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. března 2011, sp. zn. 28 Cdo 202/2011 /ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud usnesením ze dne 19. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1769/11, odmítl/, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. června 2013, sp. zn. 28 Cdo 3466/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. února 2013, sp. zn. 28 Cdo 363/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 28 Cdo 699/2013) .
Dovolatelka, která (jak uvedeno shora) dovolání směřuje proti oběma výrokům napadeného rozhodnutí , nicméně ve vztahu k akcesorickým výrokům neuplatňuje žádnou dovolací argumentaci, takže ohledně nich neotevírá žádnou otázku procesního nebo hmotného práva. Dovolání proti těmto výrokům proto není přípustné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013).
Na základě shora uvedeného dovolací námitky dovolatelky uplatněné v dovolání je třeba považovat v dané věci za nepřípadné.
Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první, o. s. ř.), nepřípustné dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že České republice žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 5. června 2014

JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu