28 Cdo 1064/2005
Datum rozhodnutí: 22.05.2007
Dotčené předpisy:




28 Cdo 1064/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka, v právní věci žalobkyně D. s. r.o., zastoupené advokátem, proti žalované České republice - Ministerstvu vnitra, o zaplacení částky 276.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 31 C 128/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 8. 2004, č. j. 15 Co 686/2003-163, takto :

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou, podanou dne 20. 11. 1998 u Krajského obchodního soudu v Ostravě domáhala se žalobkyně zaplacení nejprve částky 235.923,- Kč s 26 % úrokem z prodlení od 19. 8. 1998 do zaplacení, přičemž dne 30. 10. 2002 rozšířila u Okresního soudu v Ostravě žalobu o částku 40.077,- Kč spolu s 26 % úrokem z prodlení od 19. 8. 1998 do zaplacení, a to z titulu náhrady škody. Tvrdil přitom, že jako nájemce příslušného pozemku (podle nájemní smlouvy ze dne 7. 4. 1994) uzavřel dne 15. 5. 1996 se žalovaným smlouvu o zajištění odtahu a skladování motorových vozidle podle § 269 odst. 2 obchodního zákoníku. Smlouva byla uzavřena na dobu neurčitou, obsahovala ujednání o možnosti ukončit ji výpovědí s tříměsíční výpovědní lhůtou. Této možnosti žalobce využil a smluvní vztah tak skončil dne 22. 2. 1997.

Žalovaný však ve stanovené lhůtě pozemek nevyklidil a tím způsobil, že žalobce nemohl splnit svůj další závazek, totiž z podnájemní smlouvy, kterou uzavřel se společností Vítkovické stavby O. a.s. dne 20. 1. 1997 na dobu určitou s účinností od 1. 3. 1997. K vyklizení pozemku žalovaným došlo až dne 8. 7. 1997. Mezitím podnájemce V. s. a. s. podnájemní smlouvu vypověděl a uplatnil proti žalovanému nárok na úhradu smluvní pokuty 276.000,- Kč. Úhradu této částky sníženou o 40.077,- Kč v konečné výši 235.923,- Kč tak požadoval žalobce po žalovaném.

Okresní soud v Ostravě jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 9. 12. 2002, č. j. 31 C 128/99-100, zamítl návrh žalobkyně, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 276.000,- Kč spolu s 26 % úrokem z prodlení z této částky od 19. 8. 1998 do zaplacení. Po provedeném dokazování zjistil správnost tvrzení žaloby, podle nichž dne 15.5.1996 byla mezi účastníky uzavřena smlouva o zajištění odtahu a skladování motorových vozidel, a to na dobu neurčitou s tříměsíční výpovědní lhůtou, počínající běžet posledním dnem měsíce následujícího po doručení výpovědi druhé straně. Vzal za prokázané, že dne 19. 11. 1996 dala žalobkyně žalovanému okamžitou výpověď, a to ke dni 25. 11. 1996 a smluvní vztah byl v souladu s předmětnou smlouvou ukončen ke dni 28. 2. 1997. Rovněž tak zjistil, že dne 20. 1. 1997 uzavřela žalobkyně s V. s. O. a.s. smlouvu o podnájmu nebytových prostor s platností od 1. 3. 1997 do 31. 12. 1999 za částku 130.000,-Kč měsíčně. Dále vzal za prokázáno, že žalovaný nevyklidil nebytové prostory a V. s. O. a.s. odstoupily od podnájemní smlouvy, přičemž vyúčtovaly žalobkyni smluvní pokutu ve výši 276.000,- Kč.

Zjistil však rovněž, že současně došlo k dohodě mezi žalobkyní a žalovaným, že žalovaný si ponechá v prostorách žalobkyně motorová vozidla, za která bude platit žalobkyni částku 100,- Kč za vozidlo a den uskladněné v hale a 50,- Kč za vozidlo a den umístěné mimo halu s tím, že vozidla žalovaná odveze do 15. 5. 1997 a částku za skladování motorových vozidel bude žalobkyně žalovanému fakturovat. To se také stalo a žalovaný vyúčtované částky zaplatil.

Soud prvního stupně věc posoudil ve smyslu ustanovení § 51 o. z. a § 3 odst. 1 o. z. Dovodil, že v období od ukončení smluvního vztahu mezi žalobkyní a žalovanou existovala od 1. 3. 1997 mezi žalobkyní a V. s. O., a.s. smlouva o podnájmu nebytových prostor a mezi žalobkyní a žalovanou další konkludentně uzavřená smlouva o skladování již odtažených a uskladněných motorových vozidel na základě předchozí písemné smlouvy účastníků. Vyslovil, že předmětem konkludentní dohody bylo uskladnění motorových vozidel žalovaného za cenu 100,- Kč za vozidlo a den v hale a 50,- Kč za vozidlo a den uskladněné mimo halu a na základě této smlouvy pak žalobkyně vyúčtovala žalovanému za uskladnění, parkování a ostrahu motorových vozidel částku 468.297,- Kč a 78.568,- Kč, které žalovaná zaplatila. Vedle výše uvedené konkludentní smlouvy byla již předem mezi žalobkyní a V. s. O., a. s. uzavřena písemná smlouva o pronájmu nebytových prostor, na základě které vyúčtovaly V. s. O., a.s. smluvní pokutu ve výši 276.000,- Kč. Zaujal názor, že žalobkyně neprokázala uhrazení smluvní pokuty a rovněž ani tvrzení, že došlo k započtení pohledávky. Dospěl k závěru, že by přiznání byť zaplacené smluvní pokuty bylo v rozporu s dobrými mravy, neboť za pronájem nebytových prostor by žalobkyně pobírala smluvní pokutu, k jejichž podmínkám se sama zavázala v případě nesplnění své povinnosti a rovněž úhrady za skladování vozidel ze strany žalované. Uzavřel, že tuto skutečnost je třeba posoudit jako rozpor s dobrými mravy.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 12. 8. 2004, č. j. 15 Co 686/2003-163, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně. Vzal za prokázané, že žalobkyně jako nájemkyně předmětných nebytových prostor uzavřela dne 20. 1. 1997 platnou podnájemní smlouvu s V. s. O., a. s., která však realizována nebyla, neboť nebytové prostory nebyly žalovanou ke dni 28. 2. 1997, následně do července 1997 vyklizeny. Též vzal za prokázané, že podnájemkyně dne 3. 6. 1997 odstoupila a žalobkyně byla povinna za období od 4. 3. 1997 do 3. 6. 1997 zaplatit smluvní pokutu ve výši 276.000,- Kč, kterou však neuhradila, což nepovažoval odvolací soud v dané věci za relevantní.

Odvolací soud zaujal názor, že po 1. 3. 1997 došlo mezi účastníky ke konkludentnímu ujednání o umístění a ostraze motorových vozidel pro žalovanou v pronajatých předmětných prostorách žalobkyně, přičemž tuto dohodu posoudil jako platně uzavřenou inominátní smlouvu podle ustanovení § 269 odst. 2 obch. z. Podle odvolacího soudu předpokladem vzniku odpovědnosti fyzických i právnických osob k náhradě škody podle ustanovení § 420 a násl. o. z. je porušení právní povinnosti, vznik škody, existence příčinné souvislosti mezi porušením právní povinnosti a vznikem škody a zavinění. V této souvislosti vyslovil, že v dané věci nelze učinit závěr o existenci příčinné souvislosti, tzv. kauzálního nexu mezi porušením povinnosti žalované a případnou škodou žalobkyně. Podle odvolacího soudu na základě výše uvedené konkludentně uzavřené smlouvy došlo k přerušení příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti žalované z předchozí smlouvy účastníků a případnou škodou žalobkyně. Dospěl k závěru, že sjednáním nového platného závazkového vztahu mezi účastníky pro dobu po 1. 3. 1997 vznikla účastníkům nová práva a povinnosti ve vztahu k motorovým vozidlům umístěným v nebytových prostorách žalobkyně. Dále konstatoval, že plněním od žalované na základě nově uzavřené smlouvy účastníků se žalobkyni dostalo plnění v podstatě vyšší částce, než činí její závazek z titulu smluvní pokuty. Odvolací soud nesdílí právní závěry soudu prvního stupně o rozporu s dobrými mravy.

Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včas dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle dovolatelky rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, přičemž jedná se zejména o otázku zpětné účinnosti smlouvy, respektive ujednání stran. Tvrdila existenci dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Podle dovolatelky dohoda o odvozu vozidel ze dne 13. 5. 1997 znamenala pouze vyřešení faktického stavu, aniž by mezi stranami existoval smluvní vztah. Namítala, že pokud účastníci uzavřeli inominátní smlouvu, její účinnost mohla nastat nejdříve dnem 13. 5. 1997 a žalobkyni měla být přiznána náhrada škody alespoň za dobu do 12. 5. 1997. Vytýkala odvolacímu soudu, že nekonkretizoval datum uzavření inominátní smlouvy, proto nelze hovořit o platném ujednání. Nesouhlasila se závěrem odvolacího soudu, že došlo k uzavření inominátní smlouvy, neboť zcela chybí její podstatné náležitosti. Za otázku zásadního právního významu považovala dovolatelka otázku, zda den, od něhož jsou strany vázány smluvními projevy je podstatnou náležitostí smlouvy a zda lze za konkludentní jednání směřující k uzavření smlouvy považovat pouhé neřešení faktického stavu podáním žaloby u soudu. Navrhla proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel v souladu s body 1., 15., 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, z občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001. Proto v tomto usnesení jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen ,,o. s. ř.).

Zjistil dále, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem (§ 240 odst. 1 o. s. ř., § 241 odst. 1 o. s. ř. ), že však jde o dovolání v této věci nepřípustné.

Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

O takový případ v posuzované věci nejde.

S povahou přípustnosti dovolání podle citovaného ustanovení souvisí předpoklady uvedené v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Předmětem dovolacího přezkumu takto nemohou být otázky skutkového zjištění, nýbrž pouze otázky právního posouzení.

V dané věci se žalobkyně domáhala proti žalované zaplacení částky 276.000, Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody ve smyslu ustanovení § 420 a násl. o. z., která jí vznikla zaplacením smluvní pokuty, a to v důsledku jejího závazku z podnájemní smlouvy uzavřené dne 20. 1. 1997.

K problematice řešené odvolacím soudem, tedy k výkladu ustanovení § 420 o. z. se Nejvyšší soud České republiky vyjádřil rozsudkem ze dne 27. 1. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1231/2004, dále ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. 25 Cdo 2029/98 s odůvodněním, že obecná odpovědnost za škodu podle ustanovení § 420 o. z. je založena na současném splnění čtyř podmínek - 1. porušení právní povinnosti, 2. existence škody, 3. vztah příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti a škodou a 4. zavinění. Porušením právní povinnosti je míněn objektivně vzniklý rozpor mezi tím, jak fyzická či právnická osoba skutečně jednala (případně opomenula jednat), a tím, jak jednat měla, aby dostála povinnosti ukládané jí právním předpisem či jinou právní skutečností, např. smlouvou. Vedle porušení povinnosti zákonné a smluvní zákon zakládá obecnou povinnost (tzv. generální prevence) ukládající každému počínat si takovým způsobem, aby svým jednáním nezpůsobil škodu na zdraví, na majetku a na jiných hodnotách (§ 415 o. z.), a to bez ohledu na to, zda mezi poškozeným a škůdcem existuje právní vztah či nikoliv. Porušení této povinnosti je rovněž porušením právní povinnosti ve smyslu ustanovení § 420 o. z. Protiprávní jednání musí být poškozeným prokázáno stejně jako vznik škody a příčinná souvislost (kauzální nexus) mezi porušením právní povinnosti jako příčinou a škodou a jejím rozsahem jako následkem těchto příčin.

Dovolací soud se ztotožnil s právním posouzením odvolacího soudu, že v dané věci došlo na základě konkludentně uzavřené smlouvy k přerušení příčinné souvislosti mezi porušením právní povinnosti žalované k vyklizení předmětných nebytových prostor ve stanoveném termínu, vyplývající z předchozí smlouvy účastníků a škodou žalobkyně. Lze též přisvědčit odvolacímu soudu, že mezi účastníky došlo pro dobu po 1. 3. 1997 ke konkludentnímu ujednání o umístění a ostraze motorových vozidel v pronajatých nebytových prostorách žalobkyně, přičemž sjednáním nového závazkového vztahu tak účastníkům vznikla nová práva a povinnosti ve vztahu k motorovým vozidlům umístěným v předmětných prostorách.

Zásadní právní význam dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu dovolací soud neshledal, neboť odvolací soud dovolatelkou vymezenou otázku zásadního právního významu neřešil a své rozhodnutí na jejím řešení nezaložil. Dovolací soud též neshledal, že by odvolací soud posoudil věc v rozporu s hmotným právem. Posouzení věci odvolacím soudem tedy odpovídá závěrům dnes již konstantní soudní judikatury.

Z uvedeného vyplývá závěr, že přípustnost dovolání nelze dovodit z žádného ustanovení o.s.ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001. Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 o.s.ř. za použití ustanovení § 218 písm. c) o.s.ř. dovolání odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř., § 151 odst. 1 o. s. ř. a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně nebyla v dovolacím řízení úspěšná, žalované pak v souvislosti s podaným dovoláním zřejmě žádné náklady řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. května 2007

JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.

předseda senátu