28 Cdo 1061/2016
Datum rozhodnutí: 24.01.2017
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013, § 241a odst. 2,3 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013, § 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013, § 243f odst. 3 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013, § 241b odst. 3 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013



28 Cdo 1061/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Olgou Puškinovou v právní věci žalobců a) O. N., b) J. N , a c) Ing. V. N. , všech zastoupených JUDr. Zuzanou Špitálskou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Plzeňská 4, za účasti 1) města Rakovník , se sídlem v Rakovníku, Husovo náměstí 27, IČ 002 44 309, a 2) České republiky - Státního pozemkového úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČ 013 12 774, o znovuprojednání věci rozhodnuté rozhodnutím Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu Rakovník, ze dne 9. března 2012, č. j. 45970/2012-MZE-130713, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 5 C 67/2012, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. října 2015, č. j. 28 Co 400/2015-418, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
V dané věci se žalobci žalobou podle části páté občanského soudního řádu (§ 244 a násl. o. s. ř.) domáhali, aby soud nahradil pravomocné rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu Rakovník ze dne 9. března 2012, č. j. 45970/2012-MZE-130713, jímž bylo rozhodnuto, že žalobci nejsou každý z nich vlastníkem ideální třetiny pozemku vedeného ve zjednodušené evidenci dle PK 2920 o výměře 1,0830 ha v katastrálním území R. [protože nebyly naplněny restituční důvody uvedené v ustanovení § 6 odst. 1 písm. n), m) a r) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o půdě )], tak, že žalobcům nelze vydat každému ideální specifikovaných pozemků (jež vznikly z pozemku původně označeného dle PK 2920) s tím, že za tyto pozemky bude žalobcům poskytnuta náhrada ve smyslu § 16 odst. 1 zákona o půdě .

Okresní soud v Rakovníku rozsudkem ze dne 20. 5. 2015, č. j. 5 C 67/2012-378, žalobu o určení, že žalobcům nelze vydat každému ideální pozemků v katastrálním území R. ve výroku specifikovaných, a že za tyto pozemky bude žalobcům poskytnuta náhrada , zamítl, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 10. 2015, č. j. 28 Co 400/2015-418, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci dovoláním, směřujícím proti jeho výroku o věci samé. Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřují v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které mají být dovolacím soudem posouzeny jinak . Vymezují přitom dvě otázky hmotného práva, a to: Zda bylo správně interpretováno ustanovení § 6 odst. 1 písm. n) a r) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve vztahu k ochraně zákonného zájmu oprávněných osob ke splnění účelu a cíle restituce, když opakovaně Ústavní soud i Nejvyšší soud judikovaly, že v pochybnostech je třeba vykládat restituční předpisy ve prospěch oprávněných osob? , a Zda byl správně posouzen charakter pozemků pro účely jejich ocenění, když ke dni rozhodnutí o vyvlastnění byly pozemky vyňaty ze zemědělského půdního fondu, byly určeny k výstavbě sídliště, na které již bylo vydáno stavební povolení, a přesto byly oceněny pozemky jako v extravilánu obce, protože se nepodařilo dohledat územní rozhodnutí. Za tímto účelem byly také vyvlastňovány a náhrada byla stanovena? .

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání žalobců proti výroku rozsudku odvolacího soudu o věci samé odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. - dále jen o. s. ř. ), neboť dovolatelé v něm nevylíčili, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až § 238a o. s. ř.), a nevymezili dovolací důvod způsobem uvedeným v ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., přičemž tyto vady (nedostatky), pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, včas (po dobu trvání lhůty k dovolání) neodstranili (§ 241b odst. 3 o. s. ř.).

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

V dovolání především absentuje náležité vylíčení údaje o tom, v čem dovolatelé spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání, jež je podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Dovolatelé v dovolání sice uvedli, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dvou jimi formulovaných otázek, které by měly být dovolacím soudem posouzeny jinak, jejich vymezení přípustnosti dovolání však významově neodpovídá (ve smyslu § 237 o. s. ř.) požadavku, aby dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Vyjádřeno jinými slovy, z okolností, z nichž dovolatelé usuzovali na přípustnost dovolání, nelze dovodit, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o některý z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených alternativně v ustanovení § 237 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Dovolatelé kromě toho v dovolání nevymezili dovolací důvod způsobem uvedeným v ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., neboť nevyložili, v čem spočívá nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem.

Z uvedeného vyplývá, že dovolání je vadným podáním, a proto bylo odmítnuto (§ 243c odst. 1 věta první o. s. ř.).

Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. ledna 2017

JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu