28 Cdo 1061/2009
Datum rozhodnutí: 18.06.2009
Dotčené předpisy:




28 Cdo 1521/2009, 28 Cdo 1061/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy

JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právních věcech žalobce O. s. p. o., zastoupeného advokátem, proti žalované M., .s. a d. u. o. s., zastoupené advokátem, o zaplacení 262.800,- Kč s příslušenstvím a o zaplacení 292.000,- Kč s příslušenstvím, vedených u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 18 C 276/2006, sp. zn. 18 C 275/2006, o dovoláních žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2008, č.j. 69 Co 366/2008-133, a ze dne 15. 12. 2008, č. j. 68 Co 418/2008-147, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítají.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku ve výši 28.589,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze svými rozsudky shora uvedenými potvrdil rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 14. 3. 2008, č.j. 18 C 276/2006-104, a ze dne

14. 3. 2008, č.j. 18 C 275/2006-118, kterými byla zamítnuta žaloba, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 262.800,- Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky, počínaje dnem 20. 12. 2003 ve výši 3 % p.a. do zaplacení, a částku ve výši 292.000,- Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky, počínaje dnem 6. 12. 2006, ve výši repo sazby stanovené ČNB v každém kalendářním pololetí a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí, zvýšené o 7 % do zaplacení. Na nákladech odvolacích řízení byl žalobce zavázán k náhradě nákladů ve výši 51.479,40 Kč, resp. 52.407,60 Kč.

Odvolací soud rozhodoval ve věcech, v nichž se žalobce domáhal zaplacení uvedených částek s tím, že žalovaná v důsledku svého nezákonného postupu nenavýšila jeho ideální podíl na majetku žalované, podle něhož byl majetek žalované postupně delimitován mezi její členy jednotlivé odborové svazy; takže žalobci bylo za rok 2003 vyplaceno o 262.800,- Kč a za rok 2004 vyplaceno o 292.000,- Kč méně, než mu podle jeho tvrzení náleželo. Mezi účastníky bylo nesporné, že jsou občanskými sdruženími

a že žalobce v rozhodné době byl členem žalované. Nejvyšší stanovami určený orgán, výroční valná hromada žalované, se dne 25. 9. 1998 usnesla na tom, že tzv. majetkový podíl člena žalované Českomoravského odborového svazu pracovníků školství, který v minulé době ze sdružení vystoupil, představoval do jeho vystoupení 5,825 % ve vztahu k celku a bude rozptýlen mezi 14 z celkem 32 členů odborových svazů žalované. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 18. 12. 2001, č.j. 19 C 353/98-57, bylo výše uvedené rozhodnutí valné hromady žalované zrušeno. Rozsudek byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2003, č.j. 15 Co 228/2002-94. Dne 19. 12. 2003 a 17. 12. 2004 proběhly valné hromady žalované, které usnesením schválily delimitaci finančních prostředků na rok 2003 a na rok 2004, v prvním případě se jednalo o 45 mil. Kč a v druhém o 50 mil. Kč. Z těchto celkových částek bylo žalobci podle tabulky podílů jednotlivých členů žalované vyplaceno v prvním případě 4.508.100,- Kč a v druhém případě 5.009.000,- Kč, neboť se vycházelo z toho, že žalobci náleží 10,018 % majetku žalované. V řízení bylo též prokázáno, že o konkrétní delimitaci finančních prostředků pro ten který kalendářní rok v následujících letech bylo rozhodováno mimořádnými valnými hromadami žalované, proti kterým žalobce neuplatnil žalobu podle ustanovení § 15 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů.

Odvolací soud při posouzení skutkově obdobných situací uvedl, že při absenci žaloby podle ustanovení § 15 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb., respektive rozhodnutí o ní, je soudní přezkum limitován. Soud je oprávněn posoudit pouze to, zda žalovaný při svém rozhodování o výši částky z majetkového vypořádání dodržel procedurální postup, který upravují pro tento případ stanovy žalované. Za této situace nepřísluší soudu přezkoumávat věcnou správnost tohoto rozhodnutí, a to s ohledem na ústavní princip odluky soukromoprávních korporací spolkového práva od státu. Odvolací soud dospěl k závěru, že majetkový podíl, který byl žalobci rozhodnutím valné hromady přiznán, je správný, neboť procedurální postup o schválení příslušné částky byl zcela v souladu se statutem žalované.

Proti rozsudkům odvolacího soudu podal žalobce dvě dovolání s tvrzeními, že napadené rozsudky mají ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Tvrdil, že řízení trpí vadou spočívající v tom, že soudem prvního stupně nebyly zjišťovány okolnosti rozhodné pro posouzení věci, ačkoliv je žalobce tvrdil a k jejich prokázání nabídl důkazy. Žalobce se svou žalobou domáhal zaplacení žalované částky jakožto dluhu na majetkovém vypořádání v rámci delimitace finančních prostředků za rok 2003 a za rok 2004, neboť mu při uvedeném majetkovém vypořádání bylo přiznáno méně, než mu podle statutu žalované náleželo. Podle dovolatele správná výše ideálního podílu žalobce, odpovídající vzájemnému poměru počtu jeho členů činí 10,78 % a nikoliv 10,018 %, podle které byly finanční prostředky rozdělovány. Dovolatel zdůrazňoval, že odvolací soudy nebraly v úvahu nesprávnost vypořádacího podílu spočívající v nepřerozdělení ideálního podílu po vystoupivším Českomoravském odborovém svazu pracovníků školství. Podle dovolatele samotný statut žalované nedává valné hromadě pravomoc rozhodovat zvyšováním nebo snižováním ideálních podílů. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu a též rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil prvostupňovému soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovoláním vyjádřila. Odkázala na závěry vyslovené v rozsudcích odvolacího soudu a navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce vždy odmítl a přiznal žalované právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Dovolání byla podáno ve lhůtě prostřednictvím advokáta (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.) a opřena o přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř., tedy

o přípustnost pro otázku zásadního právního významu.

Nejvyšší soud spojil obě věci ke společnému řízení (§ 243c odst. 1, § 112 odst. 1 o. s. ř.).

Odvolací soud při posuzování dovolatelem tvrzených nároků vycházel

z právního závěru Nejvyššího soudu uvedeného zejména v rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 1018/2005. Za situace, kdy nebylo napadeno usnesení mimořádné valné hromady žalované (které rozhodlo o rozdělení finančních prostředků) žalobou podle § 15 zákona č. 83/1990 Sb., zde byl soudní přezkum zčásti limitován. Nižší instance byly oprávněny toliko posoudit, zda žalovaná při svém rozhodování o výši částky z majetkového rozdělení dodržela procedurální postup, který upravují pro tento případ její stanovy. Přezkum jednotlivých aspektů delimitace finančních prostředků mezi členy sdružení (jejich výše a způsob určení podílu) zachází za omezený rámec soudního přezkumu.

Při posouzení věci byl odvolacím soudem respektován princip odloučenosti spolků od státu, jakož i navazující princip členské samosprávy, do kterých stát nesmí nijak zasahovat. Zakazuje mu to ústavní princip odluky soukromoprávních korporací spolkového práva od státu. Byl brán v úvahu též princip práva člena na soudní ochranu proti rozhodnutí orgánu společnosti, které je v rozporu se zákonem nebo stanovami. Toto právo se za stanovených podmínek stává nárokem a lze je uplatnit u soudu pouze podle ustanovení § 15 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb. (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 90/06). K významu uplatnění tohoto práva pro nyní posuzovanou věc se již dovolací soud vyjádřil v předchozím odstavci.

Především pak Ústavní soud vyslovil v posledně citovaném nálezu tezi, kterou v souvislosti s přezkumem soudu § 15 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb. zopakoval v dalším nálezu sp. zn. I. ÚS 635/05: je případný následný soudní přezkum limitován; může se koncentrovat pouze do posouzení, zda byl dodržen procedurální postup při přijímání příslušného rozhodnutí . Srovnáním s výše citovaným judikátem NS sp. zn. 28 Cdo 1018/2005, jakož i s dalším rozhodnutím téhož soudu sp. zn. 28 Cdo 261/2005, lze tedy oprávněně dovodit ústavní konformitu rozhodování nejvyšší obecné instance.

Na základě shora uvedeného nelze dovolatelem tvrzené nároky přiznat, neboť soud nemůže v řízení předběžně vyřešit otázku souladu výše ideálních podílů na majetku v návaznosti na způsob rozdělení finančních prostředků. Nakládání s uvolněným majetkovým podílem po Českomoravském odborovém svazu pracovníků školství (5,825 %) je plně v dispozici valné hromady žalované (viz čl. 9 písm. d/ Stanov).

Odvolací soud tedy posoudil pro věci určující a shodnou právní otázku formulovanou dovolatelem z hlediska hmotného práva správně. Tato otázka je již Nejvyšším soudem judikována a ohledně ní neexistuje kontradikce senátů dovolací instance či odvolacích soudů (srov. odst. 3 § 237 o. s. ř.). Podmínky přípustnosti dovolání pro zásadní právní význam napadených rozsudků tedy nejsou splněny

a Nejvyšší soud obě dovolání žalobce odmítá (§ 243b odst. 5 věta první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).

Žalovaná má podle § 243c odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení, vzniklých podáním písemných vyjádření k dovolání. Za tyto úkony náleží podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. polovina sazby, tj. 23.278,- Kč a 23.570,- Kč

(§ 3 odst. 1 č. 5, § 14 odst. 1, § 15), krácená ještě o 50 % podle § 18 odst. 1 téhož předpisu (za jediné úkony v dovolacím řízení) na 11.639,- Kč a 11.785,- Kč. Poté bylo nutné přičíst dvakrát režijní paušál v celkové výši 600,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.) a k celkové částce bylo nutné připočíst 19 % DPH.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 18. června 2009

JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.

předseda senátu