28 Cdo 1061/2006
Datum rozhodnutí: 30.01.2007
Dotčené předpisy:





28 Cdo 1061/2006


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka, v právní věci žalobců a) Ing. I. K., b) MUDr. Z. P., a c) Ing. A. P., zastoupených advokátkou, a účastníků 1/ Obce P., zastoupené advokátkou, a 2/ P. f. České republiky, o určení vlastnictví v řízení podle páté části občanského soudního řádu, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 9 C 13/2003, o dovolání účastníka Obce P. proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14.11.2005, čj. 33 Co 14/2005-104, takto:


I. Dovolání se zamítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Žalobou podle části páté občanského soudního řádu (o.s.ř.) napadli žalobci správnost rozhodnutí pozemkového úřadu - Okresního úřadu v P. ze dne 12. 4. 2002, sp. zn. 1835/92-581 R V 18/2002, jímž bylo rozhodnuto, že jim nevzniká vlastnictví k nemovitostem v P., ve výroku vyjmenovaným. Důvodem zamítavého rozhodnutí o nároku, uplatněném podle § 9 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen zákon o půdě ), byl právní názor, že otec žalobců se nestal vlastníkem uvedených nemovitostí, jež mu sice původní vlastnice paní L. B.-D. v závěti odkázala, pozůstalost mu však nebyla soudem vydána proto, že v průběhu dědického řízení došlo k výkupu nemovitostí státem. Tento názor žalobci považují za nesprávný a mj. argumentují tím, že při výkupu jednaly státní orgány s jejich otcem a jemu nemovitosti vykoupily.


Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 6. 1. 2005, čj. 9 C 13/2003-80, žalobě vyhověl a rozhodl, že každý z žalobců je spoluvlastníkem předmětných nemovitostí v rozsahu jedné třetiny, čímž nahradil rozhodnutí pozemkového úřadu. Vyšel ze zjištění, že otec žalobců byl ustanoven dědicem v závěti L. B.-D. ze dne 7. 10. 1941, přičemž k úmrtí zůstavitelky došlo 9. 5. 1948. Usnesením Okresního soudu v Sedlčanech byla přijata dědická přihláška MUDr. A. P. a bylo mu svěřeno obstarávání a správa pozůstalosti. Výměry ONV v S. z 10. 6. 1949 a z 24. 11. 1950 byly zděděné nemovitosti vykoupeny, přičemž výměry byly adresovány MUDr. P. Dědické řízení proto bylo přerušeno a k odevzdání pozůstalosti dědici již nedošlo. Soud odůvodnil své rozhodnutí tím, že v době od podání přihlášky do odevzdání dědictví přestavoval dědic spolu se zůstavitelem jedinou osobou ve vztahu k osobám třetím a že jen vinou státu nebyla pozůstalost dědici odevzdána.


K odvolání prvého účastníka - Obec P. - rozhodoval v odvolacím řízení Krajský soud v Praze, který rozsudkem ze dne 14. 11. 2005, čj. 33 Co 14/2005-104, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Dědictví po L. B.-D. posuzoval podle zákona platného v době její smrti, tj. podle obecného zákoníku občanského (OZO). S odkazem na jednotlivá ustanovení tohoto zákona, týkající se dědických práv a povinností, jakož i na judikaturu Ústavního soudu, dovodil, že dědické právo přecházelo na dědice ještě předtím, než se dědictví ujal, jako jiná volně zcizitelná práva, pokud jinak nezaniklo. Dědic, který podal dědickou přihlášku, vykonával určitá práva a povinnosti ještě předtím, než mu byla soudem pozůstalost odevzdána a jeho právo nebylo jen právem osobním, ale i majetkovým. Poukázal i na určitý posun v posuzování takového práva, k němuž došlo vydáním nálezu Ústavního soudu z 25. 10. 2000, sp. zn. II. ÚS 397/2000 a uzavřel, že primární je při posuzování uplatněného nároku na vydání nemovitostí vůle zůstavitelky, i vůle projevená závětním dědicem, který ji projevil v podání dědické přihlášky, přijaté soudem.


Proti rozsudku odvolacího soudu podala Obec P. včasné dovolání, přičemž uplatnila jeho přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., danou tím, že napadený rozsudek má po právní stránce zásadní význam. Dle jejího názoru rozsudek odvolacího soudu věci řeší v rozporu s hmotným právem a přitom zásadně rozdílně od konstantní judikatury, jež se zabývala výkladem OZO z hlediska právní úpravy dědění. Poukazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž se dědic stal vlastníkem věcí z pozůstalosti až na základě odevzdání soudním rozhodnutím. Nepovažuje za rozhodující, že Okresní národní výbor jednal při výkupu s otcem žalobců, protože správcem pozůstalosti byl on, a vedlo jej k tomu i ustanovení § 1 odst. 8 a 9 zákona č. 46/1948 Sb., podle něhož orgán, rozhodující o výkupu měl jednat s dědicem tam, kde se v tomto zákonu mluví o vlastníku. Do doby, než byla pozůstalost odevzdána, tvořila tzv. ležící pozůstalost a byla považována za jmění zůstavitele. Do té doby ji dědic nevlastnil, pouze zastupoval vůči třetím osobám. Stejné závěry přijala již konstantní judikatura, např. rozsudky Nejvyššího soudu z 26. 2. 1998, sp. zn. 3 C don 476/96, ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2285/2003, a nálezy Ústavního soudu ze dne 1.10.2002, sp. zn. I. ÚS 469/01 a ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. II. ÚS 170/96. Podle názoru dovolatelky ani nález Ústavního soudu z 25.10.2000, sp. zn. II. ÚS 397/2000, nepřináší podstatný posun v nazírání na problematiku nabývání vlastnictví z ležící pozůstalosti. Pokud soudy považovaly vyloučení dědice z okruhu oprávněných osob za nespravedlivé, nelze tím odůvodňovat nalézání práva, jež by odporovalo principům právního státu na vytváření srozumitelného právního prostředí. Z každého soudního rozhodnutí musí být zřetelná návaznost mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné, a právními závěry na straně druhé, přičemž soud musí své stanovisko věrohodně zdůvodnit a přiměřeně vyložit. Tyto vlastnosti dle názoru dovolatelky napadené rozhodnutí nemá a trpí tedy vadami, pro které je namístě je zrušit. Dovolatelka poukazuje též na to, že v této věci rozhodoval již dříve Krajský soud v Praze v rámci opravného prostředku proti rozhodnutí pozemkového úřadu, a vyslovil jednoznačný právní názor, který je v rozporu s názorem, jejž v této věci zastává tentýž soud v napadeném rozsudku. Dovolatelka také zmiňuje účel zákona, jímž není jen zmírnění následků některých křivd, ale i zájmy hospodářského rozvoje venkova. Ten spatřuje v zachování dosavadního stavu, kdy objekt tvořící zámecký komplex, je sídlem obecního úřadu, přičemž obec jej získala na základě privatizačního zákona, jímž je zákon o majetku obcí. Nemovitost slouží i kulturnímu využití občanů a sídlí v něm některé provozovny služeb pro občany. Vydáním nemovitostí by vznikla nová křivda na občanech dotčeného území. Dovolatelka navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


Žalobci se k dovolání nevyjádřili. Druhý účastník, P. f., se k dovolání vyjádřil tak, že podle jeho názoru oba soudy posoudily věc přiléhavě a vycházely ze spolehlivě zjištěného právního stavu. Ponechává dovolacímu soudu na úvaze, zda otázka právního postavení žalobců byla řešena v rozporu s hmotným právem a zcela rozdílně od konstantní judikatury, tedy hlediska pro rozhodnutí o přípustnosti dovolání.


Dovolací soud shledal, že dovolání po formální stránce odpovídá požadavkům zákona. Posoudil je jako přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., protože napadené rozhodnutí soudu skutečně představuje posun oproti dřívějšímu rozhodování tohoto soudu v rámci správního řízení (§ 237 odst. 3 o.s.ř.). Vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci pak neshledal, ostatně dovolatelka uplatňovala spíš vady rozhodnutí, nikoli vady řízení.


Dovolací soud proto přezkoumal rozsudek odvolacího soudu z hlediska splnění kriterií pro status osob, považovaných za oprávněné osoby podle § 4 zákona o půdě. Nezabýval se hledisky zájmu dovolatelky na nevydání nemovitostí, protože tato otázka nebyla předmětem rozhodování odvolacího soudu, a navíc prakticky ve všech případech restitucí se diametrálně liší zájmy osob oprávněných a osob povinných. Řešením dalšího užívání vydaných nemovitostí se zákon o půdě zabývá na jiných místech.


V dané věci se tedy přezkum rozsudku odvolacího soudu týkal otázky, zda soud posoudil správně právní postavení žalobců jako oprávněných osob podle § 4 zákona o půdě. Dovolací soud se přitom řídil následujícími úvahami:


Odvolací soud správně použil pro posouzení nároků z dědictví po osobě, zemřelé v roce 1948, hmotného práva, platného do účinností zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník. Hmotným právem, upravujícím uvedenou problematiku do dne účinnosti tohoto zákona, tedy do 1. 1. 1951, je obecný zákoník občanský, vyhlášený císařským patentem ze dne 1. 6. 1811, č. 946, ve znění dalších dodatků (dále jen OZO ).


Dovolací soud vychází i nadále z konstantní judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, mimo jiné zmiňované dovolatelkou, která v souladu s OZO váže nabytí vlastnictví z dědictví na vydání odevzdací listiny dědicovi. Protože v dané věci bylo nesporně zjištěno, že k odevzdání dědictví závětnímu dědici soudem nedošlo, nelze dovodit v dané věci vznik formálně založeného vlastnického práva.


Dovolací soud však považuje za potřebné zvážit, nakolik restituční předpis, jímž je zákon o půdě, vyžaduje pro vznik nároku oprávněných osob dodržení formálních náležitostí spojených se vznikem vlastnictví podle předpisů platných do roku 1951, a nakolik uznává určitá přirozená práva osob, které byly proti své vůli a proti obecným zásadám občanského práva zbaveny majetku v důsledku represe ze strany tehdejší politické representace. Při této úvaze se řídí závěry, vícekrát deklarovanými Ústavním soudem, a vyjádřenými např. v jeho nálezu sp. zn. ÚS 485/98 slovy: Ke splnění účelu a cíle restitucí je nutné, aby všechny orgány veřejné moci vycházely ze speciální úpravy restitučních předpisů a aby zejména v duchu snahy o zmírnění některých majetkových křivd interpretovaly zákonem stanovené okolnosti, v jejichž důsledku k přechodu majetku došlo . Restituční zákony nelze podle závěrů Ústavního soudu vykládat restriktivně, v neprospěch oprávněných osob.


Dovolací soud vychází z toho, že zákon o půdě vyjadřuje zvlášť výrazně snahu o nápravu majetkových křivd z období po únoru 1948 a sám text zákona neakcentuje vždy splnění formálních náležitostí vzniku vlastnictví. To se týká nejen vyjádření vzniku nároku na vydání nemovitostí, které např. na rozdíl od zákona č. 403/90 Sb., o zmírnění některých majetkových křivd, neváže na zbavení vlastnického práva fyzické osoby, ale na osobu občana, jehož nemovitostí přešly na stát (§ 4 odst. 1 zákona o půdě); v ustanovení § 4a odst. 3 např. výslovně umožňuje vydání nemovitostí i osobám, které měly zemědělské nemovitosti v držbě a doklad o vlastnictví nemohou předložit např. proto, že nebylo realizováno zápisové řízení (při němž podle tehdejší úpravy teprve vznikalo do 31. 12. 1950 vlastnické právo k nemovitostem). To se týkalo právě případů, kdy k odnětí zemědělského majetku došlo do uvedeného data, přičemž formální náležitosti pro vznik vlastnického práva faktického majitele dosud z různých důvodů, zejména z důvodu politického útlaku po únoru 1948, nebyly dány.


V ustanovení § 28b odst. 2 zákon o půdě rovněž řeší případy, kdy k převodu vlastnického práva nedošlo pro nevydání souhlasu příslušného státního orgánu s převodem, a za oprávněnou osobu považuje přesto tu, která nemovitost koupila, ač nepřešla následně do jejího vlastnictví.


Uvedená úprava neřeší přímo právní vztah, projednávaný v této věci, ale případy obdobné, osvětluje však menší zájem zákonodárce na formálním vyjádření vlastnického práva než na odstranění majetkových křivd z hlediska práva přirozeného. Dovolací soud proto respektuje zásady rozhodování o nárocích oprávněných osob podle restitučních zákonů, jak je zdůrazňuje ve své judikatuře Ústavní soud, dochází k závěru, že takto je nutno vykládat i nároky na vydání nemovitostí v této věci, za situace, kdy závětní dědic podal dědickou přihlášku a dědictví přijal v souladu s ustanovením § 799 OZO. Podle § 810 OZO se dědici, který prokázal své dědické právo, ponechává (do odevzdání pozůstalosti) opatrovnictví a užívání pozůstalosti, podle § 810 OZO pak dědic plní poslední vůli zůstavitele. Závažnost práva dědice podtrhuje ustanovení § 809 OZO, podle něhož v případě, že závětní dědic zemře dříve, než nastoupil v napadlé dědictví (tedy než mu bylo dědictví soudem odevzdáno), vstupují jeho dědicové v právo dědictví přijmout nebo odmítnout.


Závažnost obsahu dědického práva v době před odevzdáním dědictví, tedy za situace, kdy majetek zůstavitele byl považován za hereditas iacens, podtrhl Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 397/2000, v němž vyjádřil, že dědické právo podle OZO bylo právem majetkovým, které mohlo být podle § 1278 i předmětem zcizení nebo jiných právních jednání se strany osoby, která dědictví přijala, nebo jí alespoň dědictví připadlo.


V tomto duchu vykládá obsah dědického práva vzniklého podle OZO též dovolací soud. Lze uzavřít, že do vzniku právní držby (vlastnictví), které nastávalo rozhodnutím soudu o odevzdání pozůstalosti dědici, disponoval dědic dědickým právem, které bylo co do obsahu silné a bylo spojeno s řadou oprávnění. Podle § 532 bylo dědické právo právem věcným a obsahovalo výlučné právo ujmout se držby celé pozůstalosti a působilo proti každému, kdo si chtěl pozůstalost osobovat - tedy i proti státu. Dědické právo vznikalo smrtí zůstavitele (§ 536 OZO) a dokonce přecházelo na dědicovy dědice i předtím, než se dědic ujal dědictví, tak jako jiná volně zcizitelná práva, jestliže nezaniklo do té doby jiným způsobem (tedy např. i výkupem se strany státu). Vzhledem k dědictví představoval podle výslovného ustanovení


§ 547 OZO dědic, který dědictví přijal, zůstavitele a v poměru k osobě třetí se považoval za jedinou osobu se zůstavitelem.


Pokud proto má být z hlediska účelu a pojetí zákona o půdě učiněn závěr, komu byla učiněna křivda výkupem nemovitostí podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě, dospívá dovolací soud k jednoznačnému závěru, že to byl dědic, který poté, co dědictví přijal, představoval vůči třetím osobám spolu se zůstavitelem jediný subjekt. Ostatně také v souladu s uvedeným dobovým předpisem o výkupu zemědělské půdy (§ 1 odst. 9) jednal stát za stavu, že majetek z pozůstalosti tvořil hereditas iacens, právě s tímto dědicem. Nemovitosti z dědictví byly tak ve skutečnosti odňaty dědici, když sám zůstavitel, s nímž představoval dědic vůči třetím osobám jediný subjekt, již nemohl být účastníkem občanskoprávních vztahů.


Dovolací soud proto považuje za správný závěr odvolacího soudu, podle něhož splňují žalobci jako právní nástupci osoby, z jejíhož dědictví byly nemovitosti vykoupeny , náležitosti oprávněné osoby podle § 4 odst. 2 zákona o půdě. Jeho rozsudek proto rovněž shledal správným a dovolání podle § 241a odst. 2 věta před středníkem o.s.ř. zamítl.


Výrok o nákladech řízení je dán tím, že žalobcům, kteří podle výsledku tohoto řízení by měli nárok na jejich náhradu (§ 243b odst. 5, § 243c, § 142 odst. 1 o.s.ř.), prokazatelné náklady dovolacího řízení nevznikly.


Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 30. ledna 2007


JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.


předseda senátu