28 Cdo 1056/2012
Datum rozhodnutí: 15.08.2012
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., § 237 odst. 3 o. s. ř.




28 Cdo 1056/2012


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského, v právní věci žalobkyně Městské části Praha Dolní Počernice, IČ: 00240150, se sídlem v Praze 9, Stará obec 10, zastoupené JUDr. Irenou Baladovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Myslíkova 28, proti žalované NATURAL, spol. s r. o. , IČ. 41693639, se sídlem v Praze 2, Rubešova 10/83, zastoupené JUDr. Pavlem Bergerem, advokátem se sídlem v Praze 10, Bělocerkevská 1037/38, o zaplacení částky 1,069.665,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 125/2008-105, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2011, č. j. 13 Co 10/2011-145, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :

A. Předchozí průběh řízení

Žalobkyně se žalobou podanou dne 4. 12. 2008 domáhala po žalované zaplacení částky ve výši 1,201.319,90 Kč s příslušenstvím. Uvedla, že je vlastníkem pozemků parc. č. 1496/3, parc. č. 1495/2 a parc. č. 1496/1; vše v kat. území D., obec Praha (dále jen předmětných pozemků ), a dále souboru budov označených jako budova č. p. 831, situovaných na pozemku parc. č. 1496/3. Tyto budovy jsou žalovanou užívány jako čerpací stanice, prodejna a autoservis. Žalovaná současně užívá i přilehlé pozemky parc. č. 1495/2 a parc. č. 1496/1, které slouží jako komunikace, neboť tvoří společně se zastavěným pozemkem jeden funkční celek o celkové výměře 60.674 m2. Dále žalobkyně uvedla, že žalovaná předmětné pozemky užívala bez právního důvodu, a proto se bezdůvodně obohatila. Odkázala přitom i na rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. 5. 2008, sp. zn. 11 C 109/2004, kterým bylo žalobkyni ohledně téhož nároku za období od 6. 12. 2004 do 5. 12. 2006 již jednou vyhověno s tím, že v souzené věci se žalobkyně domáhala vydání bezdůvodného obohacení za další období, tj. od 6. 12. 2006 do 6. 12. 2008.

Z důvodu částečného zpětvzetí žaloby bylo usnesením vyhlášeným u jednání dne 30. 9. 2009, č. j. 20 C 125/2008-51, řízení co do částky 131.664,- Kč zastaveno.

Žalovaná žalobou uplatněný nárok neuznala. Namítla nedostatek své pasivní věcné legitimace s odůvodněním, že předmětné pozemky neužívá. Dále rozporovala uplatněnou výši bezdůvodného obohacení. V této souvislosti namítla, že převážnou část předmětných pozemků představuje zeleň, ostatní komunikace a veřejný chodník. Proto také soudu navrhla, aby rozdělil výši nároku podle povahy dotčených pozemků a jejich funkčního využití. Žalovaná dále namítala, že užitek ze zastavěného pozemku je logicky vyšší, než je tomu u pozemků přilehlých, a odmítla, že by měla hradit bezdůvodné obohacení z hospodářsky nevyužitelné plochy.

Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 28. 7. 2010, č.j. 20 C 125/2008-105, žalobě vyhověl a žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 1,069.665,90 Kč s příslušenstvím. V odůvodnění svého rozhodnutí vyšel ze znaleckého posudku č. 1001-6/2010 a výslechu znalce Ing. Stanislava Tulpy, který uvedl, že po provedené prohlídce předmětných pozemků a analýze podkladů neshledal změnu oproti stavu nemovitostí ke dni 30. 1. 2007, kdy prováděl šetření pro tentýž nárok v předcházejícím řízení sp. zn. 11 C 109/2004, a proto odkázal na závěry dříve vypracovaného znaleckého posudku č. 742-6/2007-B, v němž bylo zjištěno roční obvyklé nájemné ve výši 1,046.650,- Kč, tj. za období od 6. 12. 2004 do 6. 12. 2008 ve výši 4.186.600,- Kč. Znalec rovněž uvedl, že posudek byl proveden srovnávací metodou, a zohlednil i skutečnost, že pozemek pod čerpací stanicí je 2,5 násobně dražší než pozemky okolní. Po provedeném dokazování dospěl soud prvního stupně k závěru, že na předmětných pozemcích jsou situovány a provozovány čerpací stanice, prodejna a servis automobilů, a to jako jeden funkční celek. Odmítl přitom námitku žalované, že tato předmětné pozemky neužívá, když uvedl, že pro určení osoby obohaceného není rozhodné, kdo budovy užívá (např. z pozice nájemce), neboť pasivně legitimovaným je za dané situace vlastník objektu. Jelikož žalovaná neprokázala existenci titulu, který by jí opravňoval užívat předmětné pozemky, dospěl soud prvního stupně k závěru, že se žalovaná bezdůvodně obohatila. Pro určení rozsahu bezdůvodného obohacení pak soud vyšel ze závěrů uvedeného znaleckého posudku Ing. Stanislava Tulpy.

K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 30. 9. 2011, č.j. 13 Co 10/2011-145, rozsudek soudu prvního stupně změnil v části, v níž se žalobce domáhal příslušenství za dobu od 6. 12. 2006 do 7. 5. 2009, tak, že žalobu v této části zamítl, jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že přes námitky žalované provedl soud prvního stupně všechny podstatné důkazy a pro své rozhodnutí opatřil veškerá podstatná skutková zjištění. Odvolací soud připomněl, že skutkové zjištění soudu prvního stupně ohledně výše obvyklého nájemného vycházelo ze závěrů soudem ustanoveného znalce, který uvedl, že dle stávající praxe činí výše obvyklého nájemného u dlouhodobých pronájmů pozemků 5 % z obvyklé ceny s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem (způsobu využívání pozemku, jeho umístění), přičemž ceny pozemků zastavěných čerpací stanicí jsou zhruba trojnásobně vyšší oproti průměrné ceně okolních pozemků. Odvolací soud dále uvedl, že dle vyjádření znalce tvoří předmětné pozemky funkční celek včetně ploch, na níž se nachází zeleň, neboť zeleň představuje z hlediska urbanistického i z hlediska životního prostředí naplněný požadavek stavebního úřadu, který platí i pro stavební pozemky. Po právní stránce odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaná jako vlastník areálu budov situovaném na předmětných pozemcích se na úkor žalobkyně jako vlastnice předmětných pozemků bezdůvodně obohatila, když tyto užívala bez právního důvodu. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1051/2005, odvolací soud uvedl, že zastavěný pozemek je užíván (jeho užitá hodnota je konzumována) již tím, že je na něm stavba postavena, a je tudíž bez významu, jakým způsobem je vlastnické právo ke stavbám konzumováno, tj. zda je stavba pronajata či užívána přímo jejím vlastníkem. Odvolací soud následně odlišně od soudu prvního stupně posoudil pouze otázku splatnosti závazku z bezdůvodného obohacení, když za okamžik splatnosti označil den následující po doručení kvalifikované výzvy k úhradě závazku ve smyslu § 563 obč. zák., a z tohoto důvodu změnil výrok v části týkající se příslušenství žalobou uplatněné pohledávky.

B. Dovolání a vyjádření k němu
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost spatřovala v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Jako dovolací důvod uvedla nesprávné právní posouzení věci dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Konkrétně namítla, že:

a) na její straně není dána pasivní věcná legitimace, neboť předmětné pozemky nevyužívá žalovaná, ale jiné subjekty, a z toho důvodu nemohl na její straně vzniknout ani majetkový prospěch; závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1051/2005, na souzenou věc vztahovat nelze, neboť uvedený judikát dopadá na případy, kdy je pozemek užíván bez právního důvodu, zatímco v souzené věci se nejedná o umístění staveb na předmětné pozemky bez právního důvodu, b) závěr odvolacího soudu, že žalovaná využívá všechny tři žalobou vymezené pozemky je nesprávný; pozemek parc. č. 1495/2 je veřejným chodníkem, který není využíván pro potřeby areálu, c) ocenění pozemků vychází ze závěru znalce, že předmětné pozemky jsou pronajímány k vysoce ziskovým účelům, přestože ohledně ziskovosti nebylo provedeno dokazování; zisková je v posledních letech pouze čerpací stanice, která se nachází na 1/3 plochy, zbývající odstavné prostory a autoservis jsou však bez zisku, resp. mírně ve ztrátě; žalovaná má k dispozici tři znalecké posudky, které stanovují cenu pod 50,- Kč/m2/rok oproti zjištěným 90,- Kč/m2/rok.

Žalobkyně se k podanému dovolání žalované nevyjádřila.

C. Přípustnost

Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), se nejdříve zabýval otázkou, zda je dovolání v dané věci přípustné.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Ten je podle § 237 odst. 3 o. s. ř. (ve znění zákona č. 7/2009 Sb.) dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Dovolací soud předesílá, že si je vědom nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, kterým bylo ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. uplynutím dne 31. 12. 2012 zrušeno. Za situace, kdy uvedené ustanovení je stále součástí právního řádu a navíc bylo rozhodnutí odvolacího soudu vydáno (resp. dovolání podáno) přede dnem vyhlášení označeného nálezu, nezbylo Nejvyššímu soudu než přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. posoudit.

Z ustanovení § 237 odst. 3 a § 241a odst. 3 o. s. ř. vyplývá, že pokud se dovolací soud zabývá otázkou přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., není oprávněn přezkoumávat správnost skutkových zjištění soudů nižších stupňů, neboť dovolací důvod dle § 241a odst. 3 o. s. ř., pomocí nějž je možné poukazovat na rozpor učiněných skutkových zjištění s provedeným dokazováním, je k dispozici pouze pro ty účastníky, jejichž dovolání je přípustné dle § 237 odst. 1 písm. a) nebo b) o. s. ř. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 29 Cdo 4056/2009, nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3713/2008). Napadá-li přitom dovolatelka správnost závěru odvolacího soudu o tom, že žalovaná neužívá pozemek parc. č. 1495/2, který slouží jako veřejný chodník (ad b) , a dále, že znalcem zjištěná cena neodpovídá ceně stanovené jinými znaleckými posudky (ad c) , směřují její výtky především ke způsobu hodnocení provedených důkazů odvolacím soudem, jež však dovolacímu soudu při řešení otázky zásadního právního významu napadeného rozhodnutí nepřísluší přezkoumávat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2620/2004). Dovolací soud proto k uvedeným dovolacím námitkám týkajícím se skutkových zjištění zaujatých odvolacím soudem nemohl přihlédnout.

Pro úplnost dovolací soud uvádí, že odvolacímu soudu lze sice vytknout nedostatečné vypořádání se s otázkou rozdílného hodnocení předložených znaleckých posudků, neboť odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí blíže nevysvětlil, proč při zjišťování obvyklé ceny za užívání předmětných pozemků upřednostnil právě znalecký posudek Ing. Stanislava Tulpy oproti jiným předloženým znaleckým posudkům. Na druhé straně však nelze nevidět, že touto otázkou se Městský soud v Praze jako soud odvolací zabýval podrobněji již v rozsudku ze dne 18. 2. 2009, č. j. 39 Co 362/2008-239, ve kterém bylo rozhodováno o témže nároku mezi týmiž účastníky pouze za jiné časové období. V odůvodnění tohoto rozsudku pak Městský soud v Praze podrobně a zcela přezkoumatelným způsobem vyložil, z jakých důvodů bylo třeba při zjištění obvyklé ceny za užívání předmětných pozemků vycházet právě ze znaleckého posudku Ing. Stanislava Tulpy na úkor ostatních vypracovaných znaleckých posudků. Na základě předeslaných úvah tak dovolací soud dospěl k závěru, že pokud v souzené věci odvolací soud postupoval zcela shodně jako v řízení vedeném pod sp. zn. 39 Co 362/2008 a vycházel ze znaleckého posudku Ing. Stanislava Tulpy, šlo o postup ve vztahu k dovolatelce předvídatelný. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že odůvodnění odvolacího soudu v souzené věci za těchto okolností nevykazovalo znaky nepřípustné libovůle (viz nález Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. II. ÚS 2070/07), která by zakládala porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, resp. čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod

Protože přípustnost dovolání může být v souzené věci založena pouze prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení, dovolací soud předesílá, že při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. správné, vychází dovolací soud ze skutkových závěrů odvolacího soudu, nikoli ze skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů zformuluje sám dovolatel (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004).

Dovolatelka opírá své dovolání v intencích dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. pouze o námitku nedostatku pasivní věcné legitimace v tom smyslu, zda je v případě zastavěného pozemku pasivně věcně legitimován vlastník stavby či její uživatel (ad a) . Za této situace nemá předestřená otázka zásadní právní význam, neboť je v judikatuře Nejvyššího soudu konstantně řešena.

V souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1405/2005, rozsudek ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1051/2005, přiměřeně též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. ledna 2004, sp. zn. 32 Odo 823/2003, uveřejněný v Souboru pod č. C 2290) platí, že [s]ituace, kdy vlastnickému právu k pozemku konkuruje vlastnické právo jiného subjektu ke stavbám na tomto pozemku vybudovaným, není nikterak neobvyklá. Oprávnění vlastníka pozemku vyplývající z § 123 obč. zák. jsou v takovém případě omezena stejnými právy vlastníka stavby (srov. § 3 odst. 1 a § 124 obč. zák.) a v důsledku toho je vlastník pozemku povinen strpět, aby byl pozemek v nezbytném rozsahu užíván vlastníkem stavby, případně pro jeho potřeby. Ze žádného zákonného ustanovení ovšem nevyplývá jeho povinnost strpět užívání pozemku bezplatně, a proto není-li pro bezplatné užívání pozemku jiný právní důvod (smlouva), platí, že povinnosti vlastníka pozemku strpět jeho užívání odpovídá povinnost vlastníka stavby poskytnout mu za ně náhradu. Neplní-li tuto svoji povinnost, obohacuje se tím na úkor [vlastníka pozemku], neboť se nezmenšuje jeho majetek, ač by se tak v případě plnění uvedené povinnosti nepochybně dělo. V rozsudku ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1405/2005, Nejvyšší soud k zastavěnému pozemku výslovně uvedl: Povinnost poskytovat náhradu vlastníku pozemku, na němž stojí stavba, stíhá vlastníka stavby bez ohledu na to, jakým způsobem své vlastnické právo realizuje. Jinými slovy námitka dovolatele založená na tvrzení o tom, že předmětné nemovitosti fakticky neužívá, je pro posouzení pasivní věcné legitimace dovolatele jako vlastníka irelevantní

Nadto dovolací uvádí, že námitka žalované, podle níž shora citovaná judikatura Nejvyššího soudu dopadá pouze na případy užívání pozemku bez právního důvodu, je neopodstatněná. Žalovaná ani v rámci řízení před soudem prvního stupně a soudem odvolacím, ani v rámci dovolacího řízení neuvedla právní titul, který by jí zakládal právo na bezplatné užívání předmětných pozemků. Již v této souvislosti je zřejmé, že v souzené věci jde o užívání pozemků bez právního důvodu. Pokud pak dovolatelka namítala, že stavby nebyly na předmětné pozemky umístěny bez právního důvodu, dovolací soud uvádí, že se jedná o skutečnost zcela nerozhodnou. Z hlediska nároku na náhradu za omezení vlastnického práva vlastníka pozemku totiž není podstatné, zda stavby jiného vlastníka situované na takovém pozemku jsou stavbami oprávněnými či neoprávněnými, neboť k omezení vlastnického práva vlastníka pozemku dochází logicky vždy, bez ohledu na právní status staveb. V tomto směru dovolací soud připomíná, že povinnost vydat bezdůvodné obohacení není vázána na zavinění na straně obohaceného ani na jeho protiprávní jednání, ale jedná se o koncepci tzv. kvazideliktu, kdy zákon stanoví povinnost při vzniku určitého reprobovaného stavu vydat předmět bezdůvodného obohacení, a nejedná se tedy o formu právní odpovědnosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 02. 2012, sp. zn. 28 Cdo 794/2011).

Z důvodů shora uvedených Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá v části napadené dovoláním žalobkyně zásadní právní význam, neboť závěry v něm obsažené jsou zcela v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Proto dovolání žalobkyně bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) podle § 243b odst. 5 věty první ve spojení s § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je dán tím, že žalobkyni prokazatelné náklady nevznikly.

P o u č e n í :
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 15. srpna 2012

JUDr. Iva B r o ž o v á, v. r.
předsedkyně senátu