28 Cdo 1051/99
Datum rozhodnutí: 08.11.2000
Dotčené předpisy:




28 Cdo 1051/99

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl o dovolání J. Š., zastoupeného advokátkou, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 21.května 1998, sp.zn. 17 Co 22/98, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 12 C 196/94 (žalobce J. Š. proti žalovaným 1/ Y. S., 2/ B. p., st.p. v likvidaci, zastoupené Mgr. Z. S., o určení neplatnosti dohody o vydání věci), takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou, podanou u soudu 19.4.1994, se žalobce domáhal (jako vzájemným návrhem proti žalobě, kterou podala žalovaná Y. S. dne 17.12.1994 a požadovala přivolení soudu k výpovědi z nájmu bytu v P., jenž řádně užívá a který adaptoval, na základě předložených dokladů dne 5.4.1994 při ústním jednání, osvědčující jí jako vlastnici uvedeného domu) určení neplatnosti dohody, kterou uzavřela na základě § 3 odst. 2 zákona č.87/1991 Sb. s B. p. P., o vydání ideální 1/2 nemovitosti domu čp. 350, se stavební parcelou č.2092, zapsaných ve vložce 331, pozemkové knihy, pro katastrální území H. Uvedl, že žalovaná Y. S. nesplnila podmínku podle ustanovení § 3 odst.2 zákona č.87/1991 Sb., tj. že je oprávněnou osobou, tedy, že je státním občanem České a Slovenské republiky a má trvalý pobyt na jejím území.

Žalovaná Y. S., navrhla zamítnutí žaloby s uvedením, že nikdy neztratila československé občanství, a proto jí nemovitost byla vydána oprávněně. Žalovaný bytový podnik, navrhl taký zamítnutí žaloby s tím, že dohoda uzavřená se žalovanou Y. S., byla uzavřená jako s osobou oprávněnou, protože předložila potvrzení dne 16.9.1991, že je státní občankou.

Obvodní soud pro Prahu 7, rozsudkem ze dne 2.9.997, č.j. 12 C 196/94-40, zamítl žalobu se žalobním návrhem, aby soud určil, že dohoda o vydání věci, uzavřené mezi Bytovým podnikem P., a Y. S. o vydání poloviny nemovitosti, je neplatná. Uložil povinnost žalobci zaplatit žalované Y.S. na nákladech řízení 2.415,- Kč a žalovanému Bytovému podniku P. částku 2.990,- Kč.



Soud prvního stupně doplnil dokazování v intencích usnesení Městského soudu v Praze z 29.dubna sp.zn.17 Co 336/97, který zrušil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 2.srpna 1996, č.j. 12 C 196/94-18, (o zamítnutí žaloby na určení neplatnosti dohody), zjištěním, zda žalobce měl na rozhodnutí naléhavý právní zájem. Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 7, sp.zn. 10 C 1/94, zjistil, že Y. S. se žalobou podanou 3.1.1994 domáhala, aby soud přivolil k výpovědi z nájmu bytu, kterou dala J. Š. ( nynějšímu žalobci) s tím, že je výlučnou vlastnicí domu čp.350, v P. na základě dohody o vydání věci podle zákona č.87/1991 Sb. a rozhodnutí státního notářství; nemá vlastní byt. Z rozhodnutí bývalého Státního notářství pro Prahu 7, sp.zn. 7D 948/92, zjistil, že Y. S. jako jediná dědička ze zákona nabyla po M. V.-R. K. polovinu obytného domu čp.350 s jednou polovinou pozemku parc.č..2092 v P., zapsané na liste vlastnictví č.315 u Střediska geodézie P. Z dohody o vydání věci ze dne 20.11.1991 pak zjistil, že Bytový podnik P. a Y.S. uzavřeli dohodu o vydání jedné poloviny domu čp.350, s pozemkem parc.č. 2092, zapsané v evidenci nemovitosti u Střediska geodézie hl.m.P., na listě vlastnictví č.315, pro katastrální území H. Soud prvního stupně měl za to, že žalobce má naléhavý právní zájem na určení, že je dohoda neplatná, a to s ohledem na aktivní legitimaci ve sporu pod sp.zn. 10 C 1/94 Obvodního soudu pro Prahu 7 v případě, že by dohoda byla neplatná, neměla by Y.S. dostatek právní legitimace k vedení sporu o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, neboť by byla vlastnicí nemovitosti pouze z jedné poloviny a podle § 139 o.z., je třeba, aby žaloba byla podána většinou vlastníků, nebo alespoň za jejich souhlasu s vedením sporu. Z potvrzení z velvyslanectví Spojených států amerických v Praze ze dne 20.5.1996, zjistil, že žalovaná Y. S. získala americké občanství 19.7.1995, a že v době uzavřené dohody o vydání věci byla československou státní občankou a podmínku trvalého pobytu ztratila (vzhledem k nálezu Ústavního soudu publikovaného pod č.164/1994) právní význam. Proto žalobu jako bezdůvodnou zamítl.

Proti tomuto rozsudku se odvolal žalobce, setrvávající na svých námitkách vznesených dříve. Poukazoval na to, že podle stanovisek ministerstev vnitra a zahraničních věcí, z nichž je zřejmé, že v roce 1945 de iure trval ještě válečný stav, protože až dne 8.5.1957 nabyl účinnosti protokol o obnoveni normálních styků mezi ČSR a Japonskem a až toto datum bylo považováno za ukončení válečného stavu. Podle sdělení odvolatele, soud prvního stupně převzal obsah sdělení nekriticky a porušil ustanovení § 135 odst.2 o.s.ř. Měl dát podle čl.10 Ústavy přednost text mezinárodní smlouvě před zákonem a měl tedy posuzovat samostatně Úmluvu o naturalizaci mezi Československem a USA. Dále uvedl, že soud prvního stupně měl samostatně řešit problém, zda Y. S. pozbyla státního občanství na základě mezinárodní smlouvy či nikoliv, a to s přihlédnutím k zásadám mezinárodního práva a k principu jednoty právního řádu, a navrhoval, rozsudek změnit a žalobě vyhovět a pro případ potvrzení rozsudku vyslovit přípustnost dovolání, neboť tvrdil, že výklad mezinárodní smlouvy je rozhodnutím po právní stránce zásadního významu.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21.května 1998, sp.zn. 17 Co 22/98, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, změnil ve výroku o nákladech řízení mezi žalobcem a žalovanou Y. S. tak, že výše nákladů řízení činí 3.915,- Kč, dále ve výroku o nákladech mezi žalobcem a bytovým podnikem, že výše nákladů činí 3.915,- Kč. Uložil povinnost žalobci zaplatit Y.S. náklady odvolacího řízení v částce 1.075,- Kč a žalovanému bytovému podniku, částku 1.075,- Kč. Nevyhověl návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání. Usnesením ze dne 27.října 1998, sp.zn. 17 Co 22/98, Městský soud v Praze, opravil svůj rozsudek v záhlaví tak, že část věty v posledních dvou řádcích za čárkou má správně znít: k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 2.září 1997 (a nikoli 2.května 1997), č.j. 12 C 196/94-40.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že po přezkoumání napadeného rozsudku i s řízením, jež mu předcházelo, dospěl k závěru, že věcně správný výrok ve věci samé je nutno potvrdit, byť na základě jiného právního posouzení věci, než jaké přijal soud prvního stupně. Odvolací soud měl za to, že předmětem řízení je dohoda o vydání ideální poloviny nemovitosti, ve které žalobce nebyl smluvní stranou. Vycházel z literatury i soudní praxe, která připouští, aby předmětem určovacího petitu byl právní vztah, případně právní úkon, jehož se žalobce neúčastnil. Předpokladem úspěchu však takové žaloby je to, že určení neplatnosti takového úkonu, jehož subjektem žalobce není, ovlivní právní postavení žalobce vůči žalovaným, protože jinak by žalobce nemohl mít naléhavý právní zájem na určení; v dané věci však žalobce o takové situaci není. Postavení nájemce (dříve uživatele) bytu není nijak ohroženo tím, zda restituce proběhne nebo nikoliv, tj. zda vlastnictví domu bude bez změny či dům bude vydán, jak vyplývá z ustanovení § 12 odst.1 zákona č. 87/1991 Sb. Nájemce (uživatel) bytu, který provedl vlastním nákladem opravy zhodnocující byt, má nárok na náhradu tohoto zhodnocení při skončení užívání bytu podle ustanovení § 12 odst.4 téhož zákona. Dát nájemci výpověď z nájmu může kterýkoliv pronajimatel a nájemce se může zákonnými prostředky bránit bez ohledu na to, kdo je pronajimatelem, protože to, zda pronajimatelem je restituent, je bez právního významu pro posouzení důvodnosti výpovědi z nájmu. Vzhledem k tomu, že v dané věci žalovaná získala ideální polovinu domu děděním, což není zpochybňováno, je zřejmé, že by i jako spoluvlastnice nemovitosti na základě podílu získaného děděním mohla výpovědní důvod potřeby vlastního bytu rovněž uplatnit. I v tomto ohledu by tedy postavení nájemce nebylo odlišné od situace, kdyby k restituci nedošlo. Vzájemné vztahy mezi spoluvlastníky domu pak již po nájemce rozhodné nejsou. Na těchto závěrech nic nemůže změnit ani to, že proti žalobci je žalovanou již zahájen spor o přivolení k výpovědi z nájmu bytu. V tomto sporu může žalobce svou argumentaci uvedenou v předmětné žalobě uplatnit jako svou procesní obranu a soud rozhodující o přivolení k výpovědi z nájmu se s obranou žalobce bude muset vypořádat a otázku aktivní legitimace řešit. Z uvedených důvodu proto odvolací soud odlišně od soudu prvního stupně hodnotil otázku naléhavého právního zájmu žalobce na určovacím petitu jeho žaloby. Dospěl však závěru, že žalobce v tomto sporu naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení § 80 písm.c/ o. s. ř. nemá, proto nemůže být žaloba úspěšná. Důvodnost argumentace týkající se tvrzené neplatnosti předmětné dohody proto není právně významná a odvolací soud v souladu se zásadou hospodárnosti řízení již nezabýval a z tohoto hlediska rozsudek soudu prvního stupně nepřezkoumával, a jako věcně správný ve výroku o věci samé rozsudek potvrdil. Nevyhověl návrhu žalobce na připuštění dovolání, protože otázka, která by měla být dovolacímu soudu položena, nebyla odvolatelem formulována a jen z odvolání vyplývá, že se měla týkat výkladu Úmluvy o naturalizaci mezi Československem a USA. Tento právní problém však odvolací soud neřešil, protože nebyl pro rozhodnutí v odvolacím řízení právně významný; nemůže být totiž v této právní věci předkládán formou připuštění dovolání. Otázka výkladu ustanovení § 80 písm.c/ o.s. ř. byla opakovaně judikaturou řešena, proto odvolací soud neshledal důvod pro aplikaci ustanovení § 239 odst.1 o.s.ř.

Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci 2.4.1999, a dovolání bylo podáno 4.8.1998, tedy ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst.1 o.s.ř.

Dovolatel ve svém dovolání navrhoval, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Přípustnost dovolání založil na ustanovení § 237 písm.f/ o.s.ř., neboť mu jako účastníku řízení byla odňata možnost jednat před soudem. Jako dovolací důvod uplatňoval ustanovení § 241 odst.3 písm. a/ o.s.ř. především pro vadu, ke které došlo v odvolacím řízení nesprávným postupem soudu, který mu odňal možnost jednat před soudem tím, že jednal a rozhodl v nepřítomnosti jeho a jeho právního zástupce, když konstatoval, že se nedostavili k odvolacímu jednání a o odročení nepožádali, přičemž doručení bylo vykázané. Poukázal na ustanovení § 115 o.s.ř., které ukládá soudu, aby nestanoví-li zákon jinak nařídil k projednání věci jednání tak aby měli dostatek času k přípravě s uvedením, že soud pak může pokračovat v řízení podle § 101 odst.1 o.s.ř. jen nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k jednání, aniž požádal z důležitého důvodu o odročení, může věc projednat v jeho nepřítomnosti.Namítal,že tomu však tak nebylo v dané věci. Další důvod dovolání uplatnil podle ustanovení § 241 odst.3 písm.d/ o.s.ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a to pokud se týká posouzení jeho naléhavého právního zájmu na určení neplatnosti dohody o vydání věci na základě uzavřené dohody žalované. Nesouhlasil s vysloveným právním názorem odvolacího soudu, že on nemá naléhavý právní zájem, neboť jeho postavení jako nájemce bytu není nijak ohroženo tím, zda restituce proběhne, či nikoliv. Dále, že má nárok na zhodnocení při skončení užívání bytu a že výpověď z nájmu může dát kterýkoliv pronajimatel i jako spoluvlastnice jedné ideální poloviny domu, kterou získala z titulu dědictví, jako i to, že v probíhajícím sporu o přivolení k výpovědi z nájmu bytu může být jeho argumentace uplatněna v žalobě na určení jako procesní obrana a soud se s ní bude muset vypořádat. Poukázal na ustanovení § 680 odst. 2 o.z. a uvedl, že rovněž pro něho jako pro nájemce bytu, který se nachází v domě, o němž tvrdí žalovaná Y.S., že je podstatné, zda je jedinou vlastnicí předmětného domu či nikoli; pro něho tedy není lhostejné, kdo je nositelem práv a povinností na straně pronajimatele. Vytýkal odvolacímu soudu, že se při posuzování naléhavého právního zájmu o přivolení k výpovědi z nájmu bytu soustředil jen na to, zda by za situace, že žalovaná byla pouze spoluvlastnicí jedné poloviny domu, mohl dostat výpověď z nájmu a jestliže ano, zda by jeho práva na náhradu za zhodnocení bytu byla v případě skončení nájmu ohrožena, či nikoli. Tvrdil, že otázka zda nájemce má či nemá právní zájem na určení, kdo je vlastně pronajimatelem nemůže být posuzována jen vzhledem k okolnostem konkrétního případu, ale naopak, zda nájemce vůbec má či nemá naléhavý právní zájem na určení toho, kdo je pronajimatelem. K argumentaci odvolacího soudu k nedostatku jeho naléhavého právnímu zájmu pak ještě dodal, že není zcela přesné z důvodu uvedených v ustanovení § 711 odst.1 písm.a/ o.z., že žalovaná by i jako spoluvlastnice jedné poloviny domu, v němž je byt, jehož je nájemcem, mohla mu dát výpověď, a proto se jeho postavení nijak nemění. Je sice pravdou, že i spoluvlastník může tento výpovědní důvod uplatnit ovšem s ohledem na ustanovení § 139 o.z., jen po dohodě s dalším spoluvlastníkem, eventuálně pak po rozhodnutí soudu, pokud by k dohodě nedošlo a jeden ze spoluvlastníků by se na soud obrátil. Dovolatel uplatnil i dovolací důvod podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř., neboť odvolací soud v napadeném rozsudku se nezabýval výkladem Úmluvy o naturalizaci mezi Československem a Spojenými státy č.169/1929 Sb. a č.60/1930 Sb.

Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení článku II. odst.1 zákona č.238/1995 Sb., podle něhož ustanovení tohoto zákona,jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád (zákon č.99/1963 Sb.), platí i na řízení, která byla zahájena před účinnosti zákona č. 238/1995 Sb.(tj. před 1.1.1996; srov. článek V. zákona č. 238/1995 Sb.).

Podle ustanovení § 236 odst.l o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle ustanovení § 238 odst.1 písm.a/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé; proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně je přípustné dovolání ( § 238 odst.1 písm.b/ o.s.ř.) za předpokladu, že šlo o rozsudek soudu prvního stupně, jímž tento soud rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.

Podle ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka řízení na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu, je dovolání přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Povinnosti dovolacího soudu je však dále ve smyslu ustanovení § 242 odst.3 o.s.ř. zabývat se otázkou, zda dovoláním napadené rozhodnutí nebylo poznamenáno některou z vad uváděných v ustanovení § 237 odst.1 o.s.ř. Kromě toho sám dovolatel ve svém dovolání uvádí, že v řízení došlo k vadě uvedené v § 237 odst.1 písm. f/ o.s.ř., přičemž tuto vadu spatřuje v tom, že odvolací soud mu odňal možnost jednat před soudem, tedy především účastnit se jednání ve věci samé na odvolacím řízení, protože měl za to, že tu byly splněny podmínky podle ustanovení § 101 odst.1 o.s.ř. V této souvislosti je nutno uvést, že odnětím možnosti jednat před soudem se rozumí postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci procesních práv, která mu občanský soudní řád dává. O vadu, která je z hlediska § 237 odst.1 písm.f/ o.s.ř.významná, jde přitom jen tehdy, jestliže postup soudu se projevil v průběhu řízení (tedy nikoliv při rozhodování) a jestliže současně šlo o postup nesprávný. O takovéto odnětí možnosti jednat před soudem jde např. tehdy, jestliže odvolací soud rozhodl o odvolání bez nařízení jednání, ačkoliv nešlo o případ uvedený v ustanovení § 214 odst.2 o.s.ř., jestliže účastník řízení nebyl přibrán do řízení (§ 94 odst.2 o.s.ř.), jestliže soud věc projednal v rozporu s ustanovením § 101 odst.2 o.s.ř. v nepřítomnosti účastníka, jestliže byl účastníku ustanoven podle § 29 odst.2 o.s.ř. opatrovník, ačkoliv k tomu nebyly důvody a žádná okolnost nebránila tomu, aby účastník byl předvolán k jednání apod.

Dovolací soud z obsahu spisu shlédal, že odvolací soud termín k jednání na 21. května 1998 určil 16.4.1998 a právní zástupce žalobce předvolání k tomuto jednání převzal 27.4.1998. Z protokolu o jednání před odvolacím soudem ve věci (č.j. 17 Co 22/98-49), plyne, že tohoto odvolacího jednání, se žalobce ani jeho zástupce nezúčastnili a o odročení nepožádali. Za tohoto stavu musel dovolací soud konstatovat, že tu není dána taková skutečnost, která by naplňovala předpoklady uvedené v ustanovení § 237 odst.1 písm. f/ o.s.ř.; proto zde nepřichází v úvahu ani další uplatněný důvod podle § 241 odst. 3 písm. a/ o.s.ř., který s ustanovením § 237 odst.1 písm. f/ o.s.ř. souvisí.



Nešlo tu také o případ rozsudku soudu prvního stupně, v němž by bylo rozhodnuto soudem prvního stupně jinak, než v předchozím rozsudku a dovolání tu nebylo přípustné podle ustanovení § 236 a § 238 odst.1 o.s.ř.

Protože dovolatel dovozoval přípustnost svého dovolání i z citovaného ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř., zabýval se dovolací soud také tím, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

V usnesení Ústavního soudu ČR z 23.8.1995, III ÚS 181/95, uveřejněném pod č.19 (usnesení) ve svazku 4 Sbírky nálezu a usnesení Ústavního soudu ČR, byl zaujat názor, že za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu je nutno považovat zejména ta rozhodnutí, které se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudu v obdobných případech.

Odvolací soud nevyhověl návrhu dovolatele na připuštění dovolání, protože otázku aplikace Úmluvy o naturalizaci mezi Československem a USA na daný případ nebyla odvolacím soudem v řízení před ním řešená, neboť nebyla pro rozhodnutí v odvolacím řízení právně významná; proto se jí nelze zabývat pro připuštění dovolání k dovolacímu soudu. Pokud šlo dále o výklad ustanovení § 80 písm. c/ o.s.ř., tato otázka byla již judikaturou řešena; proto neshledal odvolací soud důvod k aplikaci ustanovení § 239 odst.1 o.s.ř.

Ani dovolací soud neshlédal v daném případě přípustnost dovolání podle ustanovení § 239 odst.2 o.s.ř., protože tu nešlo o otázku zásadního právního významu, jejíž řešení by mělo význam na rozhodnutí soudu o určení práva nebo právního vztahu ve smyslu ustanovení § 80 písm.c/ o.s.ř. a k zamítnutí žaloby došlo z jiného důvodu. Nezbylo proto, než přikročit k odmítnutí dovolání podle ustanovení § 243b odst.4 a § 218 písm.c/ o.s.ř. jako dovolání nepřípustnému.

Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalovaným v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 8. listopadu 2000

JUDr. Júlia M u r á n s k á , v.r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková