28 Cdo 105/2015
Datum rozhodnutí: 01.09.2015
Dotčené předpisy: § 142 odst. 1 o. s. ř., § 137 odst. 1 o. s. ř., § 8 odst. 1 předpisu č. 177/1996Sb., § 9 odst. 4 písm. b) předpisu č. 177/1996Sb.



28 Cdo 105/2015


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce: město Loket , IČO: 002 59 489, se sídlem v Lokti, T. G. Masaryka 1, zastoupeného JUDr. Janou Wenigovou, advokátkou se sídlem v Karlových Varech, Vítězná 795/10, proti žalovanému: Lesy České republiky, s. p. , IČO: 421 96 451, se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106/19, o určení vlastnického práva k nemovitostem , vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 12 C 131/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. září 2014, č. j. 10 Co 184/2014-78, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 12. listopadu 2014, č.j. 10 Co 184/2014-108, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):


Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Plzni změnil v odvoláním napadeném nákladovém výroku II rozsudek Okresního soudu v Sokolově ze dne 14. dubna 2014, č. j. 12 C 131/2012-62 (ve znění usnesení téhož soudu ze dne 16. dubna 2014, č. j. 12 C 131/2012-66), tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 20.171,- Kč (výrok I); žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).

Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu (o. s. ř.), neboť dovoláním označené právní otázky, na jejichž vyřešení závisí napadené rozhodnutí, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit, a dovolání tak není přípustné (k předpokladům přípustnosti dovolání srov. § 237 o. s. ř., za situace, kdy dovoláním napadené rozhodnutí nepatří do okruhu rozhodnutí vyjmenovaným v § 238a o. s. ř.).

Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. zejm. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný pod č. 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) se při rozhodování o náhradě nákladů řízení po zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. plenárním nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12 (uveřejněným pod č. 116/2013 Sb.) odměna za zastupování advokátem určí podle ustanovení vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, o mimosmluvní odměně.

K otázce stanovení výše odměny za zastupování advokátem, ve věcech o určení vlastnického práva k nemovitosti, za situace, kdy chybí spolehlivý (ověřitelný) údaj o ceně nemovitosti, lze odkázat např. již na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. července 2013, sp. zn. 29 Cdo 3141/2011, dle jehož závěrů je pro stanovení odměny advokáta vyloučeno užití obecného ustanovení o tarifní hodnotě (§ 8 odst. 1 advokátního tarifu) a je třeba aplikovat ustanovení speciální [s účinností od 1. 1. 2013 po novele advokátního tarifu vyhláškou č. 484/2012 Sb. včleněné pod ustanovení § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu, dle něhož činí tarifní hodnota 50 000 Kč]. Uvedený závěr Nejvyšší soud akceptoval v řadě svých dalších rozhodnutí, a to nejenom při rozhodování o náhradě nákladů dovolacího řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 872/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 160/2015), ale též v rámci dovolacího přezkumu nákladových rozhodnutí soudů nižších stupňů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. září 2014, sp. zn. 22 Cdo 3003/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2014, sp. zn. 22 Cdo 3794/2014). Uvedené závěry přitom nekolidují ani s rozhodovací praxí Ústavního soudu (srov. např. usnesení ze dne 17. března 2014, sp. zn. I. ÚS 83/14, dostupné na webových stránkách Ústavního soudu www.nalus.usoud.cz ).

Skutečnost, že jde v posuzovaném případě o situaci, kdy lze hodnotu nemovitostí pozemků zjistit jen s nepoměrnými obtížemi ve smyslu § 9 odst. 1 advokátního tarifu, vyplývá ostatně již ze znaleckých posudků předložených samotným žalobcem, které nestanovují cenu pozemků v místě a čase obvyklou (tedy tzv. cenu tržní) a nevyjadřují tedy reálnou hodnotu nemovitostí, nýbrž pracují s tzv. cenou zjištěnou (podle cenového předpisu), a proto nelze pro určení tarifní hodnoty aplikovat § 8 odst. 1 advokátního tarifu, nýbrž je nutné vycházet z fixní tarifní hodnoty. Zmíněný znalecký posudek ostatně byl opatřen žalobcem toliko pro potřeby stanovení tarifní hodnoty odměny advokáta, aniž byl potřebný pro rozhodnutí ve věci samé; při řešení samotného sporu hodnota nemovitostí nehrála roli. Z podaných důvodů také nelze na daný případ vztáhnout žalobcem citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2008, sp. zn. 33 Odo 670/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. června 2013, sp. zn. 33 Cdo 4265/2011, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2003, sp. zn. 33 Odo 238/2001), jež byla vydána ve sporech o peněžité plnění zaplacení odměny za právní službu vykonanou advokátem, týkající se penězi bez obtíží ocenitelné věci (kdy stanovení její hodnoty bylo i předmětem posouzení soudu ve věci samé).

Z uvedeného současně vyplývá i ten závěr, že hotové výdaje žalobce vynaložené na opatření posudku o určení úřední (zjištěné) ceny lesních pozemků nevyhovují kritériu účelnosti takto vzniklých nákladů (§ 142 odst. 1 o. s. ř.), jestliže daného posudku nebylo třeba pro posouzení věci samé (ovšem ani určení výše odměny advokáta coby složky nákladů řízení, stanoví-li se posudkem právě cena úřední ); za účelně vynaložené náklady ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. lze považovat toliko takové náklady, které musela procesní strana nezbytně vynaložit, aby mohla řádně hájit své porušené nebo ohrožené subjektivní právo u soudu.

K otázce, zda mezi náklady řízení, jež byly žalobcem účelně vynaloženy k uplatňování práva u soudu, patří i náklady na opatření geometrických plánů, sluší se pak připomenout, že do nákladů řízení, ať už uvedených v § 137 nebo zde nevyjmenovaných, patří pouze takové náklady, které byly účastníkem placeny v bezprostřední spojitosti se soudním řízením (k tomu srov. např. již rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 28. prosince 1983, sp. zn. 3 Cz 69/83, uveřejněný pod č. 14/1985 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. srpna 2014, sp. zn. 22 Cdo 1655/2014). Náklady na pořízení geometrických plánů vynaložil žalobce nikoliv až v souvislosti s tímto řízením, nýbrž již v rámci plnění povinností za účelem dosažení knihovního pořádku, jež obcím (v době pořízení geometrických plánů) ukládalo ustanovením § 8 zákona č. 172/1991 Sb. (ve znění účinném do 28. 6. 2012), tedy bez zřetele na následně vzniklý spor účastníků, a při pořizování tohoto posudku žalobce nemohl vrácení tohoto výdaje, coby nákladu řízení, očekávat. Řešení této otázky odvolacím soudem je pak v souladu i se závěry, které k témuž problému zaujal i Ústavní soud v usnesení ze dne 18. prosince 2014, sp. zn. III. ÚS 3696/14.

Z uvedeného plyne závěr o nepřípustnosti dovolání, které proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), odmítl (§ 243c odst. 1 věty první o. s. ř.).

Bylo-li dovolání odmítnuto, rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno (srov. § 243f odst. 2 věty druhé o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 1. září 2015

Mgr. Petr Kraus
předseda senátu