28 Cdo 1046/2015
Datum rozhodnutí: 01.09.2015
Dotčené předpisy: § 39 odst. 1 předpisu č. 128/2000Sb., § 36 odst. 1 předpisu č. 131/2000Sb.



28 Cdo 1046/2015 U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce: ZUBATÉHO 1, Praha 5 (dříve pod názvem Občanské sdružení Zubatého 1 ), spolek se sídlem v Praze 5, Zubatého 269/1, IČO: 67778054, zastoupený JUDr. Hanou Marvanovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Maltézské náměstí 481/12, proti žalovaným: 1) městská část Praha 5, se sídlem v Praze 5, nám. 14. října 4, IČO: 00063631, zastoupená Mgr. Monikou Jiráskovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, V Jámě 1, 2) hlavní město Praha , se sídlem v Praze 1, Mariánské nám. 2, IČO: 00064581, zastoupené JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 18, 3) DENIKA REAL 2000 a. s. , se sídlem v Ostravě, Mařátkova 1075/11, IČO: 25868705, zastoupená Mgr. Barborou Kubinovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Milešovská 6, o určení vlastnického práva k nemovité věci , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 25 C 160/2006, o dovolání žalované ad 3) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. února 2014, č. j. 15 Co 456/2013 - 365, takto:

I. Dovolání se odmítá .

II. Žalovaná ad 3) je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114,- Kč k rukám advokátky JUDr. Hany Marvanové do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. O d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :

Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 13. června 2013, č. j. 25 C 160/2006 295, ve výroku pod bodem I, jímž bylo určeno, že žalovaná 2/ je vlastníkem budovy a pozemku parc. č. 2998 o výměre 577 m 2 , na němž je budova postavena, vše v kat. území S. (dále jen předmětné nemovitosti ), zatímco v zamítavém výroku o věci samé ve vztahu k žalované 3) jej změnil tak, že vlastnické právo žalované 2) k předmětným nemovitostem deklaroval i ve vztahu k třetí žalované (výroky I a II rozsudku odvolacího soudu); současně rozhodl o nákladech řízení, včetně nákladů odvolacího řízení, a o poplatkové povinnosti účastníků (výroky III až VII).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná 3) dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že se odvolací soud napadeným rozsudkem při řešení otázek hmotného i procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; jako dovolací důvod ohlašuje nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem (§ 241a odst. 1 občanského soudního řádu dále jen o. s. ř. ).

Nejvyšší soud odmítl dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť není přípustné.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Nejvyšší soud předesílá, že jediným způsobilým dovolacím důvodem (v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) může být toliko nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.). Tomuto důvodu nelze podřadit námitky, jimiž dovolatel kritizuje postup odvolacího soudu v řízení (namítá-li, že odvolací soud nevyvodil odpovídající důsledky z nepřezkoumatelnosti rozhodnutí soudu prvního stupně, vadných skutkových zjištění či z překvapivosti rozhodnutí soudu pro účastníky řízení). Takové námitky vystihují vady řízení, které nejsou dovolacím důvodem; ke zmatečnostem (§ 229 odst. 1, § 229 odst. písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř.), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přihlíží dovolací soud až tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.).

Přitom i na samotnou otázku přezkoumatelnosti rozhodnutí soudů nižších stupňů nahlíží dovolatel v rozporu s konstantní judikaturou (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. října 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013, které je spolu s dalšími rozhodnutími Nejvyššího soudu dostupné na www.nsoud.cz ; dále pak např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013 sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2014, sp. zn. 22 Cdo 1615/2014), za situace, kdy z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů bylo účastníkům zřejmé, jak a proč bylo rozhodnuto a kdy ani dovolatelem nyní kritizované deficity odůvodnění tomuto účastníku nebránily v tom, aby proti rozhodnutí náležitě formuloval odvolací (později dovolací) důvody (zejm. ve vztahu k otázkám týkajícím se věcné legitimace účastníků, naléhavého právního zájmu na žádaném určení vlastnického práva a neplatnosti smlouvy o převodu obecního majetku, jejichž řešení je pro rozhodnutí o věci samé určující).

Řešení otázky věcné legitimace žalobce (coby zájemce o koupi předmětných nemovitostí a potencionálního účastníka nabídkového řízení ) a podmínky naléhavého právního zájmu na žádaném určení práva je pak v dané věci předurčeno nálezem Ústavního soudu ze dne 20. června 2012, sp. zn. IV. ÚS 1167/11, jímž Ústavní soud zrušil dříve vydaná rozhodnutí obecných soudů, uzavíraje současně, že stanovení jistiny ve výši 5 000 000 Kč jako podmínky pro účast v druhém nabídkovém řízení se jeví jako čistě diskriminační kritérium vedoucí k účelovému zabránění účasti stěžovatele (žalobce) a umožnění prodeje nemovitostí předem vybranému zájemci .
Rozhodnutí Ústavního soudu jsou podle ustanovení článku 89 odst. 2 Ústavy České republiky závazná pro všechny orgány i osoby, s tím, že za situace, kdy je Ústavní soud nejvyšším orgánem ochrany ústavnosti (srov. hlavu čtvrtou, čl. 83 a čl. 87 Ústavy), jsou obecné soudy (a tedy i dovolací soud) per analogiam vázány právním názorem Ústavního soudu dle ustanovení § 226 o. s. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. února 1996, sp. zn. II. ÚS 156/95, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 5, pod č. 9, str. 63). Skutkový základ věci, stejně tak jako právní stav zůstaly od vydání zmíněného kasačního nálezu Ústavního soudu nezměněny.
Za daného stavu pak právní posouzení odvolacího soudu nekoliduje ani s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, jíž byl formulován a odůvodněn závěr, že neúspěšný účastník nabídkového řízení (či potenciální účastník, jenž by nabídku obci předložil, pokud by záměr obce o převodu majetku byl řádně publikován) má naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy o převodu obecního majetku ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. (srov. např. již rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 824/1997, publikovaný pod č. 9/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), event. na určení vlastnického práva obce k tomuto majetku (došlo-li na základě smlouvy ke vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2010, sp. zn. 30 Cdo 2027/2008; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2010, sp. zn. 30 Cdo 1250/2009; nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. listopadu 2010, sp. zn. 28 Cdo 3950/2010, uveřejněný pod č. 86/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Pasivní legitimace žalovaného 3) dovolatele plynula z jeho postavení nabyvatele nemovitostí na základě realizovaného nabídkového řízení (viz judikatura shora citovaná), jenž je jako vlastník nemovitostí (jehož vlastnické právo je zde zpochybňováno) současně zapsán i v katastru nemovitostí (obecně k dané otázce srov. dále např. i rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. prosince 2002, sp. zn. 30 Cdo 1333/2002; nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. června 1997, sp. zn. 3 Cdon 1319/96, publikovaný v časopise Soudní judikatura, sešit 9, ročník 1997, poř. č. 71).

Přitom i řešení otázky platnosti smlouvy o prodeji obecního majetku (kupní smlouvy uzavřené dne 21. 10. 2003 mezi žalovanými 1/ a 3/, se souhlasem žalované 2/, jež má představovat titul nabytí vlastnictví žalované 3/) je v dané věci do značené míry předurčeno shora citovaným nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1167/11 (Ústavním soudem prezentovanými závěry o diskriminační povaze jistoty, s cílem vyloučit žalobce z nabídkového řízení a vytvořit podmínky pro výběr předem stanoveného zájemce), byť rozhodnutí Ústavního soudu danou otázku platnosti smlouvy detailně již neřeší. V takovém případě lze na posuzovanou věc ovšem vztáhnout i judikaturu dovolacího soudu, zdůrazňující obecný požadavek, aby tzv. nabídkové řízení probíhalo v souladu s dobrými mravy a principy slušnosti, tedy aby předem stanovená kritéria prodeje obecního majetku nebyla chápána pouze jako záminka pro výběr předem stanového uchazeče (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2011, sp. zn. 32 Cdo 721/2010). Smysl zveřejnění záměru obce o převodu nemovitého majetku spočívá právě v tom, aby měli všichni potenciální zájemci rovnou příležitost svůj zájem efektivně uplatnit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2001, sp. zn. 20 Cdo 899/99, uveřejněný pod číslem 11/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. února 2012, sp. zn. 30 Cdo 2146/2010). Přitom i vady zveřejnění záměru prodeje obecního majetku mohou způsobit absolutní neplatnost následně uzavřené kupní smlouvy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. května 2006, sp. zn. 28 Cdo 2696/2005, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 28 Cdo 1684/2004, řešící danou problematiku z pohledu ustanovení § 39 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích /obecní zřízení/, ve znění pozdějších předpisů, co do obsahu totožného s ustanovením § 36 odst. 1 zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, jenž jako zvláštní zákon upravuje postavení obce P. jako hlavního města).

S respektem k závěrům, jež Ústavní soud vyslovil v dané věci, jakož i s přihlédnutím k připomenuté rozhodovací praxi dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit (a s níž se právní posouzení věci odvolacím soudem nerozchází), nelze než uzavřít, že dovolání nenaplňuje žádný z předpokladů uvedených v § 237 o. s. ř. a tedy že směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž tento mimořádný opravný prostředek přípustný není.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3, 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy náklady (k náhradě oprávněného) žalobce sestávají z odměny za zastupování advokátkou v dovolacím řízení v částce 3.100,- Kč (§ 7, § 9 odst. 4 písm. b/ vyhlášky č. 177/1991 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů), náhrady hotových výdajů advokáty stanovených za jeden úkon právní služby paušální částkou 300,- Kč (§ 13 odst. 3 cit. vyhlášky) a náhrady za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 714,- Kč.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. září 2015
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu