28 Cdo 1040/2011
Datum rozhodnutí: 13.07.2011
Dotčené předpisy: § 8 odst. 1 předpisu č. 82/1998Sb., § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., § 237 odst. 3 o. s. ř.




28 Cdo 1040/2011
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce Ing. P. Ch. , zastoupeného JUDr. Pavlem Bergerem, advokátem v Praze 10, Bělocerkevská 1037/38, proti žalované České republice Úřadu průmyslového vlastnictví , se sídlem v Praze 6, Antonína Čermáka 2a, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 21 C 141/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 11. 2009, č. j. 28 Co 313/2009-111, takto:
I.Dovolání se odmítá .
II.Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Městského soudu v Praze shora označeným byl ve výroku I. potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 4. 9. 2008, č. j. 21 C 141/2004-84, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobce po žalované domáhal zaplacení částky ve výši 5.770.550,- Kč. Odvolacím soudem bylo rovněž stanoveno, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Předmětem řízení byla žaloba o náhradu škody způsobené tvrzeně nesprávným úředním postupem a nezákonným rozhodnutím Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 7. 1. 1999, kterým byla zamítnuta přihláška žalobce (podnikatele v oblasti výroby, prodeje a vývoje společenských her) k registraci slovní ochranné známky pod označením Člověče, nezlob se . Žalobce následně podal proti tomuto rozhodnutí rozklad, jemuž ale rozhodnutím předsedy označeného ústředního správního úřadu ze dne 14. 3. 2001 taktéž nebylo vyhověno. Vzhledem k těmto skutečnostem se žalobce pokusil v řízení u Městského soudu v Praze, vedeném pod sp. zn. 2 Cm 217/2001, dosáhnout zejména určení, že postup tohoto orgánu státu a jeho rozhodnutí jsou v rozporu se zákonem avšak opět neúspěšně (když návrh žalobce byl v prvé řadě odmítnut pro vady ve smyslu § 43 odst. 2 věty první o. s. ř.).
Odvolací soud (nyní v řízení o náhradu škody) dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že v posuzované věci nebyly splněny předpoklady pro vznik odpovědnosti státu za škodu ve smyslu § 8 odst. 1, jakož i § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Dalšími skutečnostmi se proto s ohledem na toto zjištění již neměl důvod zabývat.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které prostřednictvím ustanoveného advokáta posléze doplnil. Dovodil přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku ve věci samé a jako důvody dovolání označil vadu řízení s možným následkem nesprávného rozhodnutí, nesprávné právní posouzení věci, jakož i skutečnost, že rozhodnutí odvolací instance vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. V rámci vylíčení dovolacích důvodů namítal, že odvolací soud pochybil, nezabýval-li se věcnou stránkou sporu a toliko formalisticky rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s odůvodněním, že nebyly splněny podmínky zákona č. 82/1998 Sb. Poukázal rovněž na ustanovení § 8 odst. 3 citovaného předpisu, které dává (podle jeho názoru) s odkazem na dobré mravy možnost striktně nevyžadovat naplnění všech předpokladů pro přiznání nároku na náhradu škody. Zdůraznil dále, že napadené rozhodnutí je z nemalé části nepřezkoumatelné, když se odvolací instance dostatečně nevypořádala s předestřenými právními otázkami a specifiky projednávaného případu. V neprovedení a ignorování jím navržených důkazů pak spatřoval hrubé porušení zásad řízení. Dovolatel proto žádal, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný subjekt se k dovolání písemně vyjádřil. Trval na svých dosavadních tvrzeních, nesouhlasil s dovolacími námitkami a navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce jako zjevně bezdůvodné odmítl.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobce, zastoupený advokátem, podal dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce dovozoval přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvody uplatnil podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. pro vadu, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dále ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem považoval za nesprávné, a taktéž podle § 241a odst. 3 o. s. ř., tedy z důvodu, že napadené rozhodnutí vychází podle jeho mínění ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Rozhodnutím po právní stránce zásadního významu je rozhodnutí, které se odchyluje od ustálené judikatury, nebo přináší judikaturu novou s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 28 Cdo 1638/99; dále též usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 8. 1995, sp. zn. III. ÚS 181/95, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 19/1995). Naopak za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí vyřešena v souladu s ustálenou soudní praxí jak se tomu stalo v daném případě.
V první řadě je třeba konstatovat, že vyústil-li tvrzeně nesprávný úřední postup správního úřadu v posuzované věci ve vydání rozhodnutí, přicházela by v úvahu pouze odpovědnost státu za škodu z titulu nezákonného rozhodnutí (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97).
Ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. pak v této souvislosti vymezuje jednu z podmínek pro využití práva na náhradu škody. Platí totiž, že nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím může být uplatněn pouze tehdy, není-li stanoveno jinak, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem.
Vzhledem k tomu, že předpoklad vymezený ve shora citovaném ustanovení nebyl naplněn, nelze v projednávaném případě usuzovat na vznik odpovědnosti státu za škodu. Soud, rozhodující o žalobě na náhradu škody proti státu, není oprávněn posuzovat tvrzený nesoulad nezrušeného či nezměněného rozhodnutí se zákonem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2162/2005, aj.).
Z pohledu uvedených interpretačních závěrů, zřetelně poukazujících na neexistenci judikatorního přesahu dané věci, nepovažuje dovolací soud za nezbytné zodpovídat zvlášť všechny dovolatelem položené právní otázky. Při uvažované přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se navíc nepřihlíží k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. (viz § 237 odst. 3 věta za středníkem o. s. ř.).
Ze všech výše řečených důvodů proto Nejvyšší soud podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalobce pro nedostatek zásadního právního významu napadeného rozsudku odvolacího soudu odmítl.
O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 146 odst. 3 a § 243c odst. 1 o. s. ř.,
a to tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu nárok, neboť žalobce nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalované v tomto řízení žádné prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 13. července 2011
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc.
předseda senátu