28 Cdo 1034/2005
Datum rozhodnutí: 23.11.2005
Dotčené předpisy: § 2 odst. 2 předpisu č. 243/1992Sb., § 2 odst. 3 předpisu č. 243/1992Sb.




28 Cdo 1034/2005

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobkyně E. S. R., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) Obci K., 2) L. ČR, s.p., L. s. H. T., 3) S. s. K., s.p., 4) S. a ú. s., 5) P. f. ČR, o vydání nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 5 C 29/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 11. 2004, č.j. 14 Co 486/2004-71, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 11. 2004, č.j. 14 Co 486/2004-71, jakož i rozsudek Okresního soudu v Tachově ze dne 16. 6. 2004, č.j. 5 C 29/2003-46, se ve výrocích I. a II. (rozsudek odvolacího soudu) resp. III. a IV. (rozsudek soudu prvního stupně) zrušují v tomto rozsahu se věc vrací Okresnímu soudu v Tachově k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem ze dne 18. 11. 2004, č.j. 14 Co 486/204-71, potvrdil Krajský soud v Plzni rozsudek Okresního soudu v Tachově ze dne 16. 6. 2004, č.j. 5 C 29/2003-46, a to v napadených výrocích III. a IV. (soudem prvního stupně bylo ve výrocích I. a II. zastaveno řízení proti Ministerstvu zemědělství Pozemkovému úřadu v T. s tím, že mezi tímto žalovaným a žalobkyní nevzniklo navzájem právo na náhradu nákladů řízení). Uvedenými výroky Okresní soud v Tachově zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala nahrazení rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu v T. ze dne 10. 7. 2003, sp. zn. 2027/03-PÚ/Rn/8355, přičemž toto rozhodnutí se týkalo nároku žalobkyně na vydání podílu v rozsahu ¼ nemovitostí v k.ú. V., a to pozemků zapsaných v knihovních vložkách č. 9 a č. 26 tamní pozemkové knihy a stavby čp. 23 na zastavěném pozemku č. 1/2 tamtéž (jako eventualitu vydání nemovitostí žádala žalobkyně finanční náhradu). Žalovaným nepřiznal prvostupňový soud právo na náhradu nákladů řízení. Odvolací soud pak rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo ani na náhradu řízení odvolacího.

Odvolací soud vyšel z právního názoru, že ve věci nelze oprávněně aplikovat ustanovení § 2 odst. 2, 3 zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 93/1992 Sb. Nemovitosti totiž byly vráceny otci žalobkyně A. S., došlo tak k obnovení jeho vlastnického práva, a ten byl jako tehdejší restituent uspokojen. Dědické řízení ohledně nemovitostí sice po smrti A. S. neskončilo děděním, nemovitosti v mezidobí podlehly režimu zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě, a žalobkyně jako dcera A. S. tak předmětné nemovitosti nenabyla do vlastnictví, ale nárok na zmírnění následků majetkové křivdy jí znění zákona č. 243/1992 Sb. nezakládá.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Dovodila v něm, že dovolání je přípustné pro zásadní význam napadeného rozsudku odvolacího soudu po právní stránce a že důvodnost dovolání je dána nesprávným právním posouzením věci. V odůvodnění dovolání žalobkyně zejména namítla, že nebyl vzat v úvahu status ležící pozůstalosti, který majetek A. S. nabyl ve smyslu § 547 obecného zákoníku občanského (dále o. z. o. ) po jeho smrti. Navíc došlo - při vynětí majetku z národní správy a opětném vrácení - k nesprávné aplikaci ustanovení § 24 dekretu presidenta republiky č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organizací a ústavů. Citované ustanovení dekretu předjímá, že se předchozí vlastníci, jimž byl majetek za německé okupace zabrán, nemuseli jeho vrácení dožít, a tento majetek pak mohl být vrácen jejich dědicům. Otázka existence ležící pozůstalosti nabyla významu při aplikaci směrnice ze dne 19. 3. 1946, vydané tehdejším ministerstvem průmyslu k postupu při uplatňování § 24 citovaného dekretu. Jednotlivá ustanovení této směrnice instruovala příslušný správní úřad tak, že v případě úmrtí původního vlastníka, nedošlo-li dosud k odevzdání pozůstalosti, mohl být majetek vrácen ležící pozůstalosti. V žádném případě však nebylo podle dovolatelky možné obnovit zápis vlastnického práva v roce 1946 pro osobu, která již v roce 1944 zemřela. Za těchto okolností nemohlo ani dojít k uspokojení tehdejšího nároku na vrácení nemovitostí ve prospěch otce žalobkyně a došlo-li následně k převzetí nemovitostí státem, dovolatelka se stala podle zákona č. 243/1992 Sb. oprávněnou osobou. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil jak napadený rozsudek odvolacího soudu, tak i rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.

Nejvyšší soud zjistil, že žalobkyně, zastoupená advokátem, podala dovolání včas (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 občanského soudního řádu dále o. s. ř. ). Při dalším dovolacím přezkumu se musel dovolací soud zabývat jak otázkou přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř. (pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, neboť pro konformitu rozhodnutí nižších instancí jiná alternativa přípustnosti dovolání nepřicházela v úvahu), tak i v případě kladného závěru o přípustnosti dovolání dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., tj. namítaným nesprávným právním posouzením věci.

Dovolání je přípustné i důvodné.

S ohledem na následující výklad je žádoucí shrnout rozhodné právní skutečnosti ve věci:

A. S. zemřel 6. 1. 1944. Jeho majetek, zahrnující i nemovitosti požadované nyní žalobkyní k vydání, byl v době okupace dne 15. 4. 1940 převzat úřady Německé říše. Dne 22. 9. 1945 byla k majetku poznamenána národní správa. Ta byla vymazána dne 19. 12. 1945 a dne 19. 3. 1946 byl obnoven knihovní zápis vlastnického práva pro A. S. Dne 5. 1. 1949 pak byla v pozemkové knize opět poznamenána národní správa a dne 5. 5. 1949 byl vyznačen výkup nemovitostí, náležejících do pozůstalosti po A. S. Tento výkup byl bezprostředně předtím realizován tak, že nemovitosti přešly do vlastnictví státu podle § 9 zákona č. 46/1948 Sb. na základě dohody státu s místní rolnickou komisí ve V. ze dne 2. 2. 1949. Dne 5. 3. 1949 byly nemovitosti (zemědělská usedlost) převzaty tamním Státním statkem a následně i přiděleny resortním ministerstvem dne 30. 6. 1949, podle § 16 odst. 1 citovaného zákona o nové pozemkové reformě. Pozůstalostní řízení po A. S. bylo, ač předtím pod sp. zn. D 31/45 podány dědické přihlášky manželkou zemřelého a třemi dětmi (a nemovitosti v mezidobí spravovány jedním ze sourozenců J. S.), nejprve přerušeno a poté usnesením Okresního soudu ve Stříbře ze dne 13. 8. 1951 zastaveno.

Při právním posouzení věci nižšími instancemi bylo již citováno ustanovení § 2 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb., podle něhož je v aktuálním znění oprávněnou osobou státní občan České republiky, pozbyvší majetek od 29. 9. 1938 do 8. 5.1945, kterému vznikl majetkový nárok mj. podle dekretu presidenta republiky 5/1945 Sb.; předpokládá se, že tento majetek nebyl oprávněné osobě vrácen ani nebyla odškodněna.

Odstavec 3 téhož ustanovení stanoví, v případě smrti osoby uvedené v odstavci 2, jako oprávněnou osobu pod písm. c/ též děti této osoby.

Pro náležité právní posouzení věci však bylo nutno aplikovat, eventuálně interpretovat, též další relevantní ustanovení.

Podle § 24 odst. 1 dekretu presidenta republiky č. 5/1945 Sb. měl být majetek, který v době německé okupace pozbyly oprávněné fyzické osoby z persekučních důvodů, ihned vrácen buď těmto osobám, nebo jejich dědicům.



Jak přiléhavě namítla dovolatelka, k provedení tohoto ustanovení byla vydána směrnice ministerstva průmyslu ze dne 19. 3. 1946 č. II/1-76733/1946 (publikovaná v knižním vydání pod titulem Konfiskace, správa a převod nepřátelského majetku, ročník 1947, vydal Právní odbor Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy v P.). Podle § 5 odst. 4 směrnice mohl být majetek vrácen ležící pozůstalosti, s odkazem na § 547 o.z.o. Ustanovení § 7 odst. 1, 2 této směrnice umožňovalo vrátit majetek i dědicům oprávněných osob, ovšem pouze v případě, že jim již byla pozůstalost soudem právoplatně odevzdána. Pokud tomu tak ještě nebylo, bylo třeba vrátit majetek ležící pozůstalosti.

Ze zmiňovaného § 547 o.z.o. je třeba připomenout, že institut ležící pozůstalosti (hereditas iacens) je koncipován tak, že se po dobu od zůstavitelova úmrtí do přijetí dědictví (dědickou přihláškou) na pozůstalost hledí, jako kdyby byla stále v držení zemřelého. Po dobu od přijetí dědictví do jeho nabytí pak práva a povinnosti z majetku, který je předmětem dědictví, nenáležejí již zůstaviteli a nenáležejí ještě dědici; hovořilo se o konstrukci, podle níž tu dědic představuje zůstavitele či se vůči třetí osobě považují oba za osobu jedinou (viz Komentář k československému Obecnému zákoníku občanskému a občanskému právu platnému na Slovensku a Podkarpatské Rusi, pod redakcí Františka Roučka a Jaromíra Sedláčka, Díl třetí, Praha 1936, v reprintu str. 51, 52).

Ústavně konformní výklad restitučních předpisů zde též velí neopomenout názor Ústavního soudu, podle něhož není možné při aplikaci těchto předpisů postupovat příliš restriktivně a formalisticky, nýbrž je nutné je používat jej velmi citlivě a s ohledem na okolnosti konkrétního případu (srov. nález ÚS ze dne 14. 8. 2001, sp. zn. II. ÚS 386/99, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek 23, č. 118 na str. 163).

Subsidiárně je použitelný i nález Ústavního soudu ze dne 1. 10. 2002, sp. zn. I. ÚS 469/01, uveřejněný ve Sbírce ve svazku 28, č. 114, str. 3. Podle uveřejněné právní věty proběhla-li konfiskace majetku (zde podle dekretu č. 12/1945 Sb.) v době, kdy původní vlastník (zůstavitel) již nežil, avšak byl s ohledem na úpravu ležící pozůstalosti dosud jejím fiktivním držitelem, protože přijetí dědictví pozůstalou osobou se nepodařilo prokázat (v nyní posuzované věci k dědickým přihláškám prokazatelně došlo), přichází v úvahu nástup oprávněné osoby i podle nynějších restitučních předpisů, jde-li o dědice ve vztahu k původnímu vlastníku (zůstaviteli).

Použití těchto pramenů vede dovolací soud k následujícím právním závěrům:

Postupem správního orgánu, na jehož základě byl v roce 1946 navrácen majetek již zemřelému otci žalobkyně, byl v rozporu se směrnicí, upravující postup při uplatňování § 24 dekretu č. 5/1945 Sb., a vykazoval konkrétní a podstatnou vadu. Touto vadou byla skutečnost, že jako opětovný vlastník majetku byla zapsána osoba, která již předtím zemřela a tedy v době zápisu nebyla subjektem práva. Podstatnost uvedené vady je taková, že lze právem uzavřít, že zápis vlastnického práva pro A. S. dne 19. 3. 1946 je nulitní (nicotný). K míře podstatnosti zjištěné vady lze, z hlediska oprávnění soudu k přezkumu správních aktů, odkázat zejména na rozhodnutí Nejvyššího soudu, uveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 9/1999 a č. 11/2000.

Nebylo-li skončeno dědické řízení odevzdáním pozůstalosti dědicům a naopak bylo zastaveno pro převzetí zemědělské usedlosti s pozemky státem, pak je neudržitelné posuzovat pro restituční účely vzniklý stav tak, že nárok byl uspokojen ve prospěch právního předchůdce žalobkyně. V období po datu 8. 5. 1945 (viz § 2 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb.) neměli ani otec žalobkyně (který již předtím zemřel), ani žalobkyně či kdokoli z osob blízkých, zdaleka možnost vykonávat v úplnosti ta vlastnická oprávnění , která by jim oprávněně náležela.

Ve prospěch žalobkyně hovoří i to, že do tehdy zahájeného dědického řízení vstoupila, jako potenciální dědička a dcera zůstavitele, v postavení (budoucího) vlastníka předmětných nemovitostí, byť se tak stalo skrze institut ležící pozůstalosti. Skutečnost, že došlo k nesprávnému zápisu zemřelé osoby v rámci poválečné obnovy vlastnického práva, tu ve světle tehdejšího statusu žalobkyně neobstojí.

Nebyla-li zjednána náprava ve smyslu § 2 odst. 2 in fine zákona č. 243/1992 Sb., a žalobkyně nemůže být oprávněnou osobou podle tohoto odstavce proto, že majetek v době od 29. 9. 1938 do 8. 5. 1945 pozbyla nikoli ona, ale její právní předchůdce, pak je z hlediska citovaného zákona žalobkyně oprávněnou osobou k vydání předmětných nemovitostí (či k jinému způsobu kompenzace restitučních nároků ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb.) jako právní nástupkyně svého otce, v příslušném rozsahu vlastnického podílu, podle § 2 odst. 3 písm. c/ zákona č. 243/1992 Sb. Mohl-li dovolací soud z dosavadního rozhodování nižších instancí posoudit, pak ostatní podmínky restituce se jeví ve věci jako splněné. Týká se to i odnětí nemovitostí státem, ke kterému došlo, v důsledku aplikace zákona č. 46/1948 Sb. o nové pozemkové reformě, právními akty datovanými až po 25. 2. 1948.

Vše výše uvedené opravňuje dovolací soud k vyslovení závěru, že nárok je uplatňován žalobkyní v souladu se zákonem.

Posouzením určujících právních otázek, vymezených v dovolání žalobkyně, v rozporu s hmotným právem, jakož i nesprávným právním posouzením věci, byla naplněna jak podmínka přípustnosti dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., tak i dovolací důvod, spočívající podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. v nesprávném právním posouzení věci.

Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 2, 3 o. s. ř. zrušil v dovoláním napadených výrocích rozsudek odvolacího soudu; vzhledem k tomu, že obdobné vady vykazovalo i rozhodnutí první instance, byl zrušen v příslušném rozsahu i její rozsudek a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

V dalším průběhu řízení, v němž jsou nižší instance vázány právním názorem dovolacího soudu a v němž bude rozhodnuto též o nákladech dovolacího řízení, nebude opomenuto, že dosud není vyjasněn rozpor mezi tvrzeními žalobkyně (znějícími nyní na vydání věcí, případně poskytnutí náhrady) a dosud respektovaným žalobním petitem, který, jak byl reprodukován ve výroku prvostupňového rozsudku a následně převzat odvolacím soudem, směřoval primárně k nápravě označeného rozhodnutí příslušného pozemkového úřadu.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 23. listopadu 2005

JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.

předseda senátu