28 Cdo 1027/2014
Datum rozhodnutí: 17.09.2014
Dotčené předpisy: § 559 obč. zák.



28 Cdo 1027/2014 U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph. D., a JUDr. Josefa Rakovského, v právní věci žalobce M. N. , D., zastoupeného JUDr. Milanem Zápotočným, advokátem se sídlem v Jihlavě, Telčská 7, proti žalovanému Mgr. Ing. J. Ch. , advokátovi se sídlem v Havlíčkově Brodě, Havlíčkovo náměstí 1963, o zaplacení částky 685.000,- Kč s příslušenstvím vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 11 C 39/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 10. 2013, č. j. 21 Co 458/2013-108, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í (podle § 243f odst. 3 o. s. ř.) :
Žalobce se po žalovaném domáhal vydání částky 685.000,- Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení. Žalobce tvrdil, že dne 13. 1. 2010 uzavřel jako prodávající s panem M. L. jako kupujícím kupní smlouvu, jejímž předmětem byla ve smlouvě blíže určená nemovitost. Smlouva obsahovala ujednání, že z kupní ceny 2.600,000,- Kč bude její část ve výši 685.000,- Kč uhrazena na účet číslo 163826915/0300, vedený u Československé obchodní banky a. s., jako advokátní depozitní účet, jehož majitelem je právě žalovaný. Dle žalobcova tvrzení došlo k uvedení tohoto čísla ve smlouvě z důvodů jemu neznámých, neboť mezi stranami kupní smlouvy nebyla uzavřena žádná dohoda o tom, že kupní cena má být složena do úschovy na účet žalovaného.
Krajský soud v Hradci Králové (dále jen odvolací soud ) rozsudkem ze dne 16. 10. 2013, sp. zn. 21 Co 458/2013, potvrdil rozhodnutí Okresního soud v Havlíčkově Brodě (dále jen soud prvního stupně ), který rozsudkem ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 11 C 39/2012, žalobu zamítl, neboť odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Rozhodnutí obou soudů spočívá na závěru nedostatku pasivní věcné legitimace žalovaného a na zjištění, že v průběhu řízení bylo prokázáno, že uvedený způsob plnění poukázáním části kupní ceny na účet žalovaného byl stranami kupní smlouvy dohodnut. Otázka dalších dispozic s penězi na účtu žalovaného dle závěru odvolacího soudu již překračuje skutkový základ sporu vymezený žalobcem, neboť ten tvrdil, že žalovaný se bezdůvodně obohatil na úkor žalobce tím, že částka byla na jeho účet poukázána omylem, z jemu neznámých důvodů.
Proti uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce (dále jen dovolatel ) řádně zastoupený advokátem dne 13. 1. 2014 včasné dovolání. Dovolatel považuje dovolání za přípustné dle § 237 o. s. ř., protože právní otázka byla odvolacím soudem vyřešena nesprávně a proto má být dovolacím soudem posouzena jinak, když odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. Např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 469/2004). Dovolatel uvádí dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), který dále rozvádí v souvislosti s nesprávným a neúplným skutkovým zjištěním soudu prvního stupně i odvolacího soudu, neboť soudy se vůbec nezabývaly právním posouzením skutkového stavu tvrzeného žalobcem a věc uzavřely s tím, že na straně žalovaného není dána pasivní věcná legitimace. Dovolatel argumentuje také tím, že soudy obou stupňů dospěly na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním, zejména v souvislosti s hodnocením věrohodnosti výpovědi jednotlivých svědků. Dovolatel argumentuje konečně i tím, že žalovaný převzal část kupní ceny, s níž dále nakládal, aniž by mezi nimi vznikl jakýkoliv smluvní vztah, a tudíž je žalovaný povinen mu vydat část kupní ceny z titulu bezdůvodného obohacení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasně podané oprávněnou osobou zastoupenou advokátem a že splňuje formální obsahové znaky předepsané v § 241a odst. 2 o. s. ř. Dovolání nesměřuje proti žádnému usnesení vyjmenovaných v ustanovení § 238a o. s. ř, zbývá určit, zda je dovolání přípustné dle § 237 o. s. ř.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak .
Dovolatel spatřuje přípustnost dovolání v tom, že se odvolací soud při řešení právní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. ledna 2005, sp. zn. 32 Odo 469/2004. Současně nijak nevymezuje, kterou z právních otázek řešených v citovaném rozhodnutí řešil odvolací soud odchylně a toto nevyplývá ani z dalších částí dovolání. Dovolací soud zjistil, že dovolatelem uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu, č. j. 32 Odo 469/2004-396, vychází ze zcela jiného skutkového základu věci a právní závěry v něm přijaté nelze nijak vztáhnout na právní otázky vymezené dovolatelem v dovolání, neboť řeší otázku aplikace ustanovení upravujících postup při uzavírání smluv, a dále výkladová pravidla k otázce, zda mezi účastníky řízení došlo k uzavření smlouvy.
Za situace kdy dovolací soud není vázán vymezením toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2014, sp. zn. 30 Cdo 159/2014, které je stejně jako další uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu dostupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz), a kdy při splnění formálních obsahových znaků dovolání je povinen zkoumat přípustnost dovolání i z hlediska předpokladů přípustnosti, které dovolatel v dovolání nevymezil, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání není přípustné, a proto je dle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnul.
Dovolací soud předesílá, že závěr soudů nižších stupňů ohledně nedostatku pasivní věcné legitimace žalovaného odpovídá stávající rozhodovací praxi Nejvyššího soudu. Vychází přitom z úvahy, že obecně platí, že dluh zanikne splněním (srov. § 559 odst. 1 obč. zák.), jen plní-li dlužník věřiteli, případně osobě oprávněné přijmout plnění namísto věřitele (srov. § 562 obč. zák.). Plnil-li dlužník peněžitý dluh někomu jinému než svému věřiteli, pak osoba, jíž takto plnil, získala bezdůvodné obohacení (plněním bez právního důvodu) na úkor dlužníka a nikoli na úkor jeho věřitele. Poměry dlužníkova věřitele se tímto plněním nikterak nezměnily, jelikož jeho pohledávka vůči dlužníku trvá v nezměněném rozsahu (dluh nebyl včas a řádně splněn - srov. § 559 odst. 2 obč. zák.) (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2003, sp. zn. 29 Odo 289/2001, uveřejněný pod číslem 23/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo obdobně též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. ledna 2009, sp. zn. 30 Cdo 434/2007).
V návaznosti na předeslané, dovolací soud dospěl k závěru, že za situace, kdy skutkový základ sporu spočíval v tvrzení dovolatele (žalobce), že v předmětné kupní smlouvě došlo z důvodů jemu neznámých k uvedení chybného čísla účtu pro uhrazení části kupní ceny, neodpovídá takto vymezený skutkový základ pasivní věcné legitimaci žalovaného. Uvedené plně koresponduje s právním posouzením soudů obou stupňů, které dospěly k závěru o nedostatku pasivní věcné legitimace na straně žalovaného. Na tomto závěru nic nemění ani skutečnost, že soudy nižších stupňů po provedeném dokazování a hodnocení důkazů dospěly k zjištění, že způsob plnění poukázáním části kupní ceny na účet žalovaného byl stranami dohodnut a že kupující M. L. část kupní ceny ve výši 685.000,- Kč poukázal na účet žalovaného zcela vědomě a s přesvědčením, že tak činí v souladu se smlouvou. Předeslanému odpovídá též závěr odvolacího soudu, který výslovně uvádí: jaké byly následné dispozice s penězi na účtu žalovaného, již překračuje skutkový základ sporu vymezený žalobcem. V této souvislosti dovolací soud uvádí, že určující pro vymezení předmětu řízení je právní nárok, kterého se účastník svými skutkovými tvrzeními dovolává. Tvrzením se rozumí vylíčení rozhodujících skutečností, které jsou podstatné pro posouzení věci podle hmotného práva, přičemž žalobce musí vylíčit skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok, v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci, v tom smyslu, že skutkový děj je nezaměnitelně vymezen (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. ledna 2013, sp. zn. 25 Cdo 629/2011 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2002, pod č. 209, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2003 sp. zn. 25 Cdo 973/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 2003, pod č. 135). Za této situace dovolací soud opakovaně uvádí, že závěr o nedostatku pasivní věcné legitimace žalovaného bylo možno učinit již na bázi žalobních tvrzení dovolatele, a proto je právní posouzení věci učiněné soudem prvního stupně i odvolacím soudu správné.
Pro úplnost dovolací soud uvádí, že je podle § 242 odst. 3 o. s. ř. vázán uplatněnými dovolacími důvody, a to i z hlediska jejich obsahového vymezení v dovolání. V tomto smyslu je třeba k dalším námitkám dovolatele, které v dovolání uvádí, zdůraznit, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje dle § 243f odst. 3 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. září 2014
JUDr. Iva Brožová předsedkyně senátu