28 Cdo 1025/99
Datum rozhodnutí: 06.06.2000
Dotčené předpisy:




28 Cdo 1025/99

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Pokorného, CSc., a soudců JUDr. Julie Muránské a JUDr. Josefa Rakovského o dovolání M. P., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích-pobočka v Táboře ze l6.l0.l998, sp.zn. l5 Co 3l2/98, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp.zn. 4 C 97/95 (žalobce J. S., zastoupeného advokátem, proti žalovanému M. P., zastoupenému advokátem, o vydání věcí), takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou, podanou u soudu 30.ll.l995, se žalobce domáhal, aby bylo žalovanému uloženo vydat žalobci jednak živý inventář (l9 krav ve stáří nad 2 roky a l krávu ve stáří jednoho roku) a jednak mrtvý inventář (traktor Zetor 69ll, nakladač T l74, traktorový sklápěcí vlek, sběrný vůz Horal, 32 m2, obračeč SP 4l-205/9, rozbrus, rotační žací stroj, rozmetadlo UH a elektrickou svářečku Mega l60 a dále osivo a sadbu: 80 q obilovin, krmivo a stelivo v ceně l44.000,- Kč, jakož i hnojivo v ceně l2.000,- Kč), vše do l5 dnů od právní moci rozsudku. V žalobě bylo uvedeno, že žalobce získal (jako oprávněná osoba podle ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 229/l99l Sb.) nárok na vydání majetkového podílu ze Z. a o. d. V., okres T., který činil 822.374,- Kč. Žalobce dále uváděl, že dne 25.9.l992 uzavřel se žalovaným nájemní smlouvu ohledně l7,5 ha zemědělských pozemků včetně živého a mrtvého inventáře, připadajícího na l ha pozemku; současně žalobce udělil žalovanému plnou moc, aby za žalobce převzal vše, co náleželo do podílu žalobce od Z. a o. d. V. (v ceně 822.374,- Kč). Žalovaný však neplatí nájemné, které se zavázal platit vždy po uzavření hospodářského roku; zaplatil nájemné jen za rok l993 (4.093,- Kč) a neplatil ani daň z nemovitostí, třebaže se k tomu ve smlouvě z 25.9.l992 zavázal. Z uvedených důvodů žalobce v srpnu l995 od smlouvy odstoupil. Žalovaný na to reagoval tím, že vrátí jen pozemky, ale nikoli živý a mrtvý inventář, který je ochoten uhradit žalobci ve splátkách v době 7 roků. Proto se žalobce domáhá vrácení tohoto inventáře žalobou.

Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s tím,že tu mezi žalobcem a žalovaným došlo jen ke smlouvě o postoupení pohledávky žalobce za Z. a o. d. V., jako osoby oprávněné proti osobě povinné podle ustanovení § 33a zákona č. 229/l99l Sb., když žalobce sám nesplňoval podmínky k získání tohoto plnění v kratším termínu,protože nebyl osobou provozující zemědělskou nebo lesní výrobu; to bylo oznámeno také Z. d. V. se sídlem v Z.

Soud prvního stupně vyslechl v řízení žalobce i žalovaného jako účastníky řízení a konstatoval obsah listinných dokladů, předložených účastníky řízení. Rozsudkem Okresního soudu v Táboře z 26.4.l996, čj. 4 C 97/95-35, byla žaloba žalobce zamítnuta a žalobci bylo uloženo zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení 8.880,- Kč.

V odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně uváděl, že žalobci byl vypočten podíl na majetku Z. d. V. v Z. částkou 822.374,- Kč. Tento svůj podíl žalobce postoupil dohodou o postoupení pohledávky z 24.5.l993 žalovanému ve smyslu ustanovení § 33a zákona č. 229/l99l Sb. a ve smyslu ustanovení § 524 občanského zákoníku. Toto postoupení pohledávky posuzoval soud prvního stupně jako platné. Soud prvního stupně se také zabýval tvrzením žalobce, že jej žalovaný uvedl v omyl úvahou o tom, že žalobce nesplňuje podmínky oprávněné osoby podle ustanovení zákona č. 229/l99l Sb. a že by mu zemědělské družstvo jeho majetkový podíl nevydalo. Podle názoru soudu prvního stupně se však žalobci nepodařilo v řízení prokázat, že by tu byly dány podmínky uvedené v ustanovení § 49a občanského zákoníku o neplatnosti právního úkonu z důvodu uvedení v omyl ze strany žalovaného. Žalobě žalobce o vydání věcí - živého a mrtvého inventáře, jak byly uvedeny v žalobě, nevyhověl. Soud prvního stupně ještě připojoval svůj názor, že v žalobě žalobce uvedené věci byly družstvem vydány žalovanému nejen na majetkový podíl žalobce, ale i jiných osob, jejichž pohledávky žalovaný soustředil na svou osobu, takže není zřejmé a ani možné odlišit, zda tyto věci připadají právě na podíl žalobce". Výrok o nákladech řízení byl soudem prvního stupně odůvodněn ustanovením § l42 odst. l občanského soudního řádu.

K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře usnesením z 24.2.l997, sp.zn. l5 Co 647/96, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

V odůvodnění svého rozhodnutí vyslovoval odvolací soud svůj názor, že žalobce mohl svůj podíl (který představoval jednak tzv. transformační podíl vypočtený podle ustanovení § l7 zákona č. 42/l992 Sb. a jednak náhradu za živý a mrtvý inventář podle zákona č. 229/l99l Sb.) postoupit jiné osobě jen jako pohledávku podle ustanovení § 524 a násl. občanského zákoníku, a to i kdyby šlo o pohledávku dosud nesplatnou. Odvolací soud byl i toho názoru, že okolnost, že v době sepsání smlouvy o postoupení pohledávky neměl žalovaný postavení oprávněné osoby podle zákona č. 229/l99l Sb. neznamenala nemožnost uzavření takové smlouvy. Pokud šlo o tvrzení žalobce, že jej žalovaný uvedl při uzavírání smlouvy o postoupení pohledávky v omyl, takže jde o smlouvu neplatnou, vytýkal odvolací soud soudu prvního stupně, že se soustředil pouze na tvrzení žalobce, že byl uveden v omyl tvrzením žalovaného, že žalobce nesplňuje podmínky oprávněné osoby pro vydání jeho majetkového podílu, ovšem neobjasnil důsledně okolnosti, za nichž byla uvedená smlouva uzavřena. Šlo zejména o to, zda tu nešlo o nedostatek vážnosti právního úkonu (ve smyslu ustanovení § 37 občanského zákoníku), když žalobce poukazoval na to, že nemohl mít zájem na bezúplatném převedení majetkové hodnoty přes 800.000,- Kč žalovanému. Z uvedených důvodů odvolací soud přistoupil podle ustanovení § 22l odst. l písm. a/ a odst. 2 občanského soudního řádu ke zrušení rozsudku soudu prvního stupně a k vrácení věci k dalšímu řízení, v němž se soud prvního stupně kromě již uvedeného doplnění dokazování bude zabývat i tím, o jaký právní vztah mezi účastníky jde a zda tu je dán nárok žalobce na vydání hodnoty 722.782,- Kč, a to ve věcech, jak to ve své žalobě požaduje.

V dalším průběhu řízení vyslechl soud prvního stupně svědky K. K., J. P., Ing. J. P., M. H., Dr. J. T., J. Z. a J. H., vyžádal si vyjádření Z. a o. d. V. (v likvidaci). Rozsudkem z 27.3.l998, čj. 4 C 97/95-l02, byla žaloba žalobce znovu zamítnuta a bylo rozhodnuto, že se žalovanému nepřiznává náhrada nákladů řízení.

V odůvodnění tohoto rozsudku soud prvního stupně uváděl, že po doplnění dokazování dospěl k závěru, že při uzavření dohody z 25.9.l992 nebylo úmyslem účastníků smlouvy převést pohledávku žalobce vůči Z. a o. d. V. na žalovaného a je nutno tuto dohodu považovat pro nedostatek vážnosti vůle obou účastníků za neplatnou podle ustanovení § 37 odst. l občanského zákoníku; v řízení nebylo doloženo, že by tu šlo o neplatnost smlouvy z důvodu omylu, vyvolaného žalovaným ve smyslu ustanovení § 49a občanského zákoníku. Dále soud prvního stupně poukazoval na to, že žalobce udělil žalovanému plnou moc ze l4.l.l993, která jej opravňovala k vyřizování veškerých záležitostí spojených s vydáváním živého a mrtvého inventáře z důvodu nároku žalobce podle ustanovení zákona č. 229/l99l Sb.; tato plná moc byla soudem prvního stupně shledána platnou, ale soud měl za to, že byla žalobcem odvolána dne 30.5.l994. Pokud žalovaný v době trvání této plné moci přebíral od zemědělského družstva nějaké věci na vypořádání majetkového podílu žalobce u Z. a o. d. V., musel si být vědom toho, že mu k těmto věcem náleží jen užívání, a nevystupoval jménem žalobce jako oprávněné osoby. Byl proto soud prvního stupně toho názoru, že žalovaný přebíral od družstva věci jen pro sebe; z těchto úkonů žalovaného nemohla tedy vzniknout žalobci žádná práva ani povinnosti a žalobce se nemohl stát, podle názoru soudu prvního stupně, vlastníkem věcí, jejichž vydání se domáhá. Soud prvního stupně však měl za to, že žalobci zůstává zachována pohledávka vůči družstvu z důvodu vypočteného majetkového podílu, zatímco žalovaného stíhá povinnost, podle názoru soudu prvního stupně, vydat Z. a o. d. V. vše, co převzal na majetkové podíly žalobce i dalších osob. Soud prvního stupně proto z uvedených důvodů žalobu žalobce zamítl a ohledně náhrady nákladů řízení měl za to, že žalovaný svým postupem při předávání věcí ze strany družstva způsobil, že vlastnické právo k vydávaným věcem na žalobce nepřešlo, a proto mu náhrada nákladů řízení nebyla soudem přiznána.

O odvolání žalobce proti rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé a o odvolání žalovaného proti výroku tohoto rozsudku o náhradě nákladů řízení rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze l6.l0.l998, sp.zn. l5 Co 3l2/98. Rozsudek soudu prvního stupně byl změněn tak, že žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobci 722.782,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Nedotčen zůstal výrok rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu na vydání movitých věcí. Žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ll0.8l8,70 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Žalovanému bylo také uloženo zaplatit státu na účet Okresního soudu v Táboře soudní poplatek částkou 28.9l2,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

V odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu bylo zejména uvedeno, že nelze souhlasit s právním názorem soudu prvního stupně, podle něhož žalovaný přebíral věci od zemědělského družstva vlastním jménem. Podle názoru odvolacího soudu měl žalovaný plnou moc nejen od žalobce, ale i od více dalších osob a na základě těchto plných mocí přebíral náhrady na restituční nároky těchto osob od družstva. Nic se v průběhu užívání těchto plných mocí nezměnilo na tom,že žalovaný vystupoval jako zástupce žalobce; vůle všech dotčených subjektů byla nepochybně stejná (u žalobce, žalovaného i zemědělského družstva) a nebylo nutno ze strany žalovaného nějakého dalšího samostatného právního úkonu; všechny tyto subjekty vycházely z toho, že žalobce zůstává oprávněnou osobou, za kterou majetek od družstva přebírá žalovaný jako zástupce žalobce. Proto odvolací soud dospěl k závěru, že ve smyslu ustanovení § 32 odst. 2 občanského zákoníku převzal žalovaný od Z. a o. d. V. na základě plné moci ze l4.l.l993 věci v hodnotě 722.782,- Kč, představující náhradu nároků žalobce vůči tomuto družstvu podle zákona č. 229/l99l Sb. Majetek v této hodnotě byl žalovaný oprávněn užívat na základě nájemní smlouvy, uzavřené se žalobcem 25.9.l992. Žalobce však od této smlouvy odstoupil 23.8.l995. Žalovaný přesto nadále užívá tento majetek žalobcův, po skončení nájmu žalobci nic nevydal a ani neposkytl náhradu v jiné formě. Tím na jeho straně vznikl závazek z bezdůvodného obohacení, protože právní důvod k užívání (nájemní smlouva) již odpadl. Byl proto odvolací soud toho názoru, že žalovaného stíhá povinnost toto obohacení vydat. Odvolací soud měl za to, že v daném případě není možné vydání užívaného inventáře v podobě konkrétních movitých věcí, a proto přichází v úvahu jen peněžitá náhrada. Podle názoru odvolacího soudu nárok žalobce na vydání uvedeného obohacení nemůže být promlčen, protože k výpovědi nájmu žalobcem došlo v srpnu l995 a žaloba s eventuálním nárokem na finanční plnění byla u soudu uplatněna 30.4.l997; i pokud by se vědomost žalobce o vzniku obohacení žalovaného odvozovala od data výpovědi, pak ani subjektivní lhůta dvou let podle ustanovení § l07 odst. l občanského zákoníku nebyla překročena, dovozoval odvolací soud.

Proto odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobci 722.782,- Kč. Výrok o nákladech řízení byl odvolacím soudem odůvodněn ustanoveními § 224 odst. 2 a § l42 odst. l občanského soudního řádu a ustanoveními vyhlášek č. 270/l990 Sb. a č. l77/l996 Sb. Výrok o soudním poplatku byl učiněn podle ustanovení § 2 odst. 3 zákona č. 549/l99l Sb. a podle položky l a Sazebníku soudních poplatků, který je přílohou tohoto zákona.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalovaného v řízení zastupoval, dne l8.ll.l998 a dovolání ze strany žalovaného bylo u Okresního soudu v Táboře podáno 8.l2.l998, tedy ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. l občanského soudního řádu.

Ve svém dovolání navrhoval dovolatel, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel uplatňoval jako dovolací důvody, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a částečně" i proto, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování.

Dovolatel zdůrazňoval, že na základě plné moci udělené mu žalobcem (která pak zanikla 30.5.l994) žalovaný nepřevzal od Z. a o. d. V. žádný movitý majetek. Od družstva převzal jako náhradní plnění na své vlastní nároky a na nároky převzaté podle smluv o postoupení pohledávek od různých povinných osob jen nemovitosti a na zaplacení těchto nemovitostí byly započteny pohledávky převzaté žalovaným, a to i pohledávka převzatá od žalobce; byla-li smlouva o postoupení pohledávky žalobcem neplatná podle ustanovení § 37 občanského zákoníku, jak to posoudil odvolací soud, pak tedy za převzaté nemovitosti nebylo v rozsahu započtené pohledávky nic zaplaceno.

Dovolatel měl také za to, že v řízení o této právní věci nebylo prokázáno, že by převzal na základě plné moci od žalobce konkrétní majetek, takže nebylo doloženo, že by nějaký majetek užíval na základě nájemní smlouvy; nemohlo tu dojít k bezdůvodnému obohacení na úkor žalobce. Dovolatel měl za to, že došlo-li tu k nějakému bezdůvodnému obohacení, pak k němu mohlo dojít jen ve vztahu žalovaného a Z. a o. d. V. (které je povinnou osobou vůči žalobci i vůči žalovanému). Podle názoru dovolatele nebyl dovolacím soudem vzat zřetel na to, že žalovaný má dosud nevypořádané nároky ve výši více jak l.000.000,- Kč, takže pokud byla na kupní cenu jemu vydané nemovitosti započtena pohledávka převzatá jím od žalobce a pokud z důvodu neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky nepřešla práva a povinnosti spojené s touto pohledávkou, pak k bezdůvodnému obohacení mohlo dojít na úkor Z. a o. d. V.; protože však žalovaný má dosud nevypořádané nároky v rozsahu převyšujícím spornou částku, dojde k zániku nároku vzájemným započtením pohledávek.

Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení článku II. odst. l zákona č. 238/l995 Sb., podle něhož ustanovení tohoto zákona, jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád (zákon č. 99/l963 Sb.), platí i na řízení, která byla zahájena před účinností zákona č. 238/l995 Sb. (tj. před l.l.l996; srov. článek V. zákona č. 238/l995 Sb.).

Dovolání tu bylo přípustné podle ustanovení § 238 odst. l písm. a/ občanského soudního řádu, protože směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl (zčásti) změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Dovolání tu mohlo směřovat právě proti tomuto výroku o změně výroku rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé a v tomto rozsahu, v němž byl výrok rozsudku přípustným dovoláním napaden, dovolací soud mohl přezkoumávat rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 odst. l občanského soudního řádu.

Dovolatel uplatňoval jako dovolací důvody, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází zčásti ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

V rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/l994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo, že vadná nebo nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem ve smyslu ustanovení § 24l odst. 2 (nyní 3) občanského soudního řádu, nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý z důvodů uvedených v ustanovení § 24l odst. 2 (nyní 3) písm. a/ až c/ občanského soudního řádu. Dovolacím důvodem uvedeným v ustanovení § 24l odst. 3 písm. b/ občanského soudního řádu nemohou být vady a omyly při hodnocení důkazů (§ l32 občanského soudního řádu). Rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, ale také jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost, která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá. Musí jít o zjištění právně významné.

V daném případě dovolatel ve svém dovolání považoval za zjištění, jež nemá oporu v dokazování, to, že odvolací soud nevycházel z toho, že nepřevzal od Z. a o. d. V. žádný movitý majetek a že také od žalobce nepřevzal žádný konkrétní majetek. Odvolací soud však opíral své rozhodnutí zejména o zprávu uváděného družstva ze l4.ll.l997 (viz stranu 5 rozsudku odvolacího soudu), jak je tato zpráva založena na čl. 88 spisu sp.zn. 4 C 97/95 Okresního soudu v Táboře, že totiž žalovaný čerpal od družstva celý podíl", tj. celkem 8.97l.0l8,- Kč (hlavně v nemovitostech), ale že nelze rozlišit, která část z tohoto čerpaného podílu je z podílu žalobce", jehož výše majetkového podílu činila 822.374,- Kč". Nemá tu tedy opodstatnění výtka dovolatele, že odvolací soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, anebo že by nepokládal za zjištěnou podstatnou skutečnost, která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývala. Dovolatel tedy ve svém dovolání dospívá k závěru, že odvolacím soudem zjištěné okolnosti byly jím nesprávně hodnoceny. To však nelze, jako shora vysvětleno na základě právních závěrů z rozhodnutí uveřejněného pod č. 8/l994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, pokládat za naplnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 24l odst. 3 písm. c/ občanského soudního řádu; dovolací soud tedy nedospěl k závěru, že by dovolatel tento dovolací důvod uplatňoval oprávněně.

Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení § 24l odst. 3 písm. d/ občanského soudního řádu může spočívat buď v tom, že soud použije na projednávanou právní věc nesprávný právní předpis anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/l998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. l3 /45/).

V daném případě posuzoval odvolací soud projednávanou právní věc zejména podle ustanovení § 33a odst. l zákona č. 229/l99l Sb. a dále podle ustanovení § 32, § 37, § 49a a § 45l a násl. občanského zákoníku, která na projednávanou právní věc vztahovala a účastníci řízení na tato ustanovení také v průběhu řízení poukazovali. V řízení o dovolání bylo třeba se ještě zabývat tím, zda si odvolací soud tato ustanovení také správně vyložil.

Ve stanovisku uveřejněném pod č. l6/l996 Sbírky soudních rozhodnutí bylo vyloženo (na str. 53 /l35/) ohledně smluvního převádění nároků na poskytnutí náhrad podle zákona č. 229/l99lSb. a nároků na vydání podílů podle zákona č. 42/l992Sb., že je třeba mít za to, že např. zákonný předpoklad provozuje zemědělskou výrobu" (§ l3 odst. 2 zákona č. 42/l992 Sb.) musí být splněn v době, kdy oprávněná osoba požádala o vydání majetkového podílu. Splatná pohledávka, převáděná pak oprávněnou osobou na jinou osobu, musela tedy nejdříve se všemi zákonnými předpoklady platně vzniknout, aby mohla být dále převedena. Chybějící zákonné předpoklady ke vzniku převáděné pohledávky nemohou být splněny teprve po jejím převodu.

Podle ustanovení § 37 občanského zákoníku musí být právní úkon učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.

Právní úkon je neplatný, jestliže jej jednající osoba učinila v omylu, vycházejícím ze skutečnosti, jež je pro jeho uskutečnění rozhodující, a osoba, které byl právní úkon určen, takový omyl vyvolala nebo o něm musela vědět; právní úkon je rovněž neplatný, jestliže omyl byl touto osobou vyvolán úmyslně; omyl v pohnutce právní úkon neplatným nečiní (§ 49a občanského zákoníku).

Podle ustanovení § 32 odst. 2 občanského zákoníku jedná-li zmocněnec jménem zmocnitele, vzniknou tím práva a povinnosti přímo zmocniteli.

Podle ustanovení § 45l odst. l občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů (§ 45l odst. 2 občanského zákoníku).

Citované ustanovení § 33a odst. l zákona č. 229/l99l Sb. i citovaná ustanovení § 32, § 37, § 49a a § 45l občanského zákoníku měl odvolací soud na zřeteli, když posuzoval po právní stránce tuto projednávanou právní věc.

Odvolací soud posuzoval právní vztah mezi žalobcem a žalovaným jako vztah, který byl založen dohodou o zastoupení na základě plné moci ze l4.l.l993 a na základě nájemní smlouvy z 25.9.l992, které hodnotil jako platné. Odvolací soud dovozoval, že obsah plné moci (dokud nebyla vypověděna) opravňoval žalovaného jako zástupce žalobce k převzetí plnění od Z. a o. d. V. se sídlem v Z. u V., okres S., k uspokojení nároku restitučního a transformačního podílu" (ve výši 822.374,- Kč), na němž se toto družstvo se žalobcem dohodlo v roce l992 (dohoda je označena jednací číslem družstva č. 9/92-Pí). Odvolací soud pak pokládal za zjištěné a doložené, že v době, kdy plná moc ze l4.l.l993 nebyla vypověděna (tj. od ledna l993 do května l994), byl jmenovaným družstvem vydán žalovanému majetek, kterým byl vykryt celý majetkový podíl žalobce u tohoto družstva" (jak to družstvo sdělilo soudu dne l4.l.l997, přičemž opak tohoto sdělení nebyl v řízení doložen). Výši tohoto majetku posoudil odvolací soud jako odpovídající uplatněnému žalobnímu nároku žalobce částkou 722.782,- Kč. Družstvem vydané majetkové hodnoty žalovaný nadále užívá, i když už netrvá nájemní smlouva, uzavřená mezi ním a žalobcem dne 25.9.l992, a žalobci žalovaný žádné plnění neposkytl. Proto odvolací soud dospěl k výslednému právnímu závěru, že tím na straně žalovaného vzniklo neoprávněné obohacení, protože právní důvod k užívání (nájemní smlouva) již odpadl", a to vzhledem k odstoupení žalobce od nájemní smlouvy; ve smyslu ustanovení § 45l odst. l a 2 občanského zákoníku dospěl tedy odvolací soud k rozhodnutí, že žalovaný je povinen toto obohacení vydat.

Toto právní posouzení věci odvolacím soudem nelze přesvědčivě hodnotit jako nesprávné, jak měl za to dovolatel ve svém dovolání. Nemohl proto dovolací soud vyhovět dovolacímu návrhu dovolatele na zrušení rozsudku odvolacího soudu. Přikročil tedy dovolací soud k zamítnutí dovolání dovolatele podle ustanovení § 243b odst. l a 5 občanského soudního řádu.

Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalobci v řízení dovolacím náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 6. června 2000

JUDr. Milan P o k o r n ý , CSc., v.r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková