28 Cdo 1011/2005
Datum rozhodnutí: 26.10.2005
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 237 odst. 3 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 3 odst. 3 písm. c) předpisu č. 116/1990Sb.




28 Cdo 1011/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobce B. p. P., státního podniku v likvidaci, zastoupeného advokátem, proti žalovanému P. b. s. B. D., a.s., zastoupenému advokátkou, o zaplacení částky 453.587,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 35 Cm 857/96, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 10. 2004, č.j. 5 Cmo 206/2003-158, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Olomouci rozsudkem výše označeným potvrdil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 11. 3. 2003, č.j. 35 Cm 857/96-139, kterým byla zamítnuta žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci částku 453.587,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 5 % od 6. 11. 1993 do zaplacení; stalo se tak na základě závěru, že mezi účastníky neexistuje platná smlouva o nájmu nebytových prostor a žalující strana tak není oprávněna žádat dlužné nájemné. Žalobce byl zavázán zaplatit žalovanému náklady odvolacího řízení.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání. Spatřoval v něm právní otázku, která měla pro rozhodnutí zásadní právní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Tuto právní otázku formuloval tak, zda lze výpočtový list považovat za řádnou nájemní smlouvu . Podle něj měl výpočtový list veškeré náležitosti podle zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, a stal se tak, ve znění ze dne 5. 10. 1992, nájemní smlouvou sjednanou mezi žalobcem jako pronajímatelem a žalovaným jako nájemcem nebytových prostor. V tomto ohledu žalobce též odkázal na právní názor Městského soudu v Praze ve věci sp. zn. 20 Co 223/2002, v níž jako nájemní smlouva posouzen právě výpočtový list. Kromě toho žalobce napadl závěr soudu prvního stupně o nedostatku aktivní legitimace žalobce. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil případně i oba rozsudky nižších instancí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud zjistil, že žalobce, zastoupený advokátem, podal dovolání včas. Za procesního stavu, kdy došlo k obsahové shodě rozsudků nižších instancí a kdy předchozí zrušovací usnesení odvolacího soudu ze dne 17. 10. 2002 vytklo soudu prvního stupně procesní pochybení a žádalo doplnění jeho právního názoru (aniž prezentovalo právní názor odlišný), přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen pro - žalobcem tvrzený zásadní význam napadeného rozsudku po právní stránce.

Dovolání však není přípustné.

Aby byl napadenému rozsudku nižší instance přiznán zásadní právní význam, muselo by jít o takovou pro věc určující právní otázku, že by její řešení ovlivnilo judikaturu nižších soudů či dokonce soudu dovolacího. Tento požadavek je pro dovolací soud principiální a respektuje jej i Ústavní soud, jak patrno např. z jeho usnesení ze dne 23. 8. 1995, sp. zn. III. ÚS 181/95 (publikovaného ve Sbírce nálezů a usnesení sv. 4, č.19).

Zásadní právní význam tedy nemohou mít právní otázky, které jsou natolik konkrétně položeny, že jejich řešení je spojeno s posouzením jedinečného skutkového základu a nevykazuje žádoucí míru obecného působení (viz. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1731/99, uveřejněné v Souboru rozhodnutí NS, sv. 2, C 203).

Právní otázka, zda může být výpočtový list - podle svého konkrétního obsahu - považován za řádnou nájemní smlouvu, je založena právě na jedinečném skutkovém základu a generalizaci se vzpírá. Při výkladu právního úkonu, podle § 34 občanského zákoníku i navazujících obecných a speciálních zákonných ustanovení o právních úkonech a smlouvách, nutno brát v úvahu jak text relevantní listiny, tak i výklad tohoto textu, okolnosti s jeho sepsáním souvisící a v neposlední řadě účel sepisu listiny. Výsledek takového interpretačního postupu bude vždy zcela individuální; generální závěr, že výpočtový list je či není nájemní smlouvou, dost dobře učinit nelze.

Zcela okrajově dovolací soud poznamenává, že je otázkou, zda byla mezi účastníky písemně, v intencích § 3 odst. 3 zákona č. 116/1990 Sb., vyřešena doba trvání nájemní smlouvy. Namítal-li též dovolatel nesprávný závěr první instance o nedostatku aktivní věcné legitimace žalobce, pak odvolací soud (viz druhý odstavec shora na str. 3 odůvodnění jeho rozsudku) žalobci tuto legitimaci přiznal.

Rozsudek odvolacího soudu tedy postrádá zásadní význam po stránce právní v intencích § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř. a dovolací soud proto dovolání žalobce odmítl (§ 243b odst. 5, § 218 písm. c/ o. s. ř.).

Úspěšnému žalovanému nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 26. října 2005

JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.

předseda senátu