28 Cdo 101/2003
Datum rozhodnutí: 18.08.2003
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb.




28 Cdo 101/2003

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobkyně M. L., zastoupené advokátem, proti žalovanému P. f. České republiky, o určení výše náhrady za nevydané pozemky, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp.zn. 24 C 161/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13.9.2002, čj. 25 Co 300/2002-99, ve znění opravného usnesení ze dne 19.11.2002, čj. 25 Co 300/2002-102, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 20.2.2002, čj. 24 C 161/2000-80, uznal naléhavý právní zájem žalobkyně na určení výše náhrady za pozemky, jež jí nebyly jako oprávněné osobě vydány podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), a rozhodl, že žalobkyni (jež po poslední změně návrhu požadovala náhradu ve výši 91.330,20 Kč) náleží náhrada ve výši 5.594,30 Kč. Doplňujícím rozsudkem ze dne 4.6.2002, čj. 24 C 161/2000-92, rozhodl, že co do zbytku žalobního žádání se žaloba zamítá. Spornou v této věci byla otázka, zda náhrada ze pozemky v katastrálním území Placky, které žalobkyně prodala státu v době, kdy byly označeny jako orná půda, má být poskytnuta podle tohoto zařazení, či má být zohledněno, že později byly vyňaty ze zemědělské půdy a zařazeny mezi pozemky stavební. Okresní soud uzavřel, že náhrada podle § 14 odst. 1 a § 16 odst. 2 zákona o půdě se odvíjí od stavu ke dni přechodu (převodu) věci na stát. K tomu došlo smlouvou kupní ze dne 3.2.1970 na základě již předtím provedeného geometrického plánu. Teprve po uzavření smlouvy došlo k vynětí takto prodaných pozemků ze zemědělského půdního fondu, k vydání územního rozhodnutí a seznamů pozemků, jež měly být zastavěny.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové shora uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně s tím, že pro poskytnutí náhrady je směrodatný stav nemovitosti ke dni převodu vlastnictví, v daném případě tedy k 3.2.1970. Přitom vyslovil názor, že při opačném výkladu by se žalobkyni dostalo náhrady za kvalitativně jinou věc, než která jí byla odňata. S odkazem na tehdy platnou vyhlášku č. 144/1959 Sb., kterou se provádí zákon o stavebním řádu, dovodil, že za stavební pozemek se považovalo místo vymezené územním rozhodnutím k zastavění, to však v daném případě v době převodu pozemku vydáno ještě nebylo. K důkazům, nově uváděným žalobkyní v odvolacím řízení, nemohl odvolací soud přihlížet s ohledem na systém neúplné apelace. Účastníci byli totiž před skončením jednání soudu prvního stupně dne 12.1.2002 poučeni podle § 119a odst. 1 OSŘ o tom, že všechny rozhodné skutečnosti musí uvést a důkazy označit dříve, než soud vyhlásí rozhodnutí, neboť později uplatněné skutečnosti a důkazy jsou odvolacím důvodem jen za podmínek uvedených v § 205a OSŘ. Žalobkyně, resp. její právní zástupce prohlásil poté výslovně, že nedoplňuje svá tvrzení ani nenavrhuje další důkazy.

Proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž se jeho přípustností nezabývá, a jako dovolací důvody uvádí jednak nesprávné právní posouzení věci, jednak vady řízení před soudy obou stupňů, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Obsahově naplňuje tato tvrzení následujícími argumenty:

Soud prvního stupně rozhodoval ve věci již dříve a dospěl k závěru, že náhradu je třeba poskytnout v takové výši, "jaký byl rozdíl potencionální hodnoty dané i možným využitím převedených pozemků ke dni převodu, a nejen hodnoty dané jejich kulturou v době převodu na stát, vůči za ně vyplacené ceně". Přesto žalobu zamítl, neboť žalobkyně se dle jeho názoru domáhala náhrady v rozsahu jiném, než jí příslušela. Odvolací soud závěr okresního soudu nezpochybnil; přesto se v novém rozsudku okresní soud od něj odchýlil, aniž uvedl proč, tj. dospěl k závěru, že podstatná není faktická hodnota pozemků ke dni jejich převodu na stát, ale pouze jejich hodnota stanovená podle jejich administrativní klasifikace. Naproti tomu žalobkyně vychází z toho, že je třeba přihlédnout i k reálné použitelnosti pozemků - ty byly vždy součástí intravilánu obce, sloužily jako zahrada a nacházely se mezi zástavbou rodinných domků, takže náhrada by měla být poskytnuta podle této hodnoty, nikoli ve výši hodnoty pole. Odvolací soud dále vychází z toho, že směrodatný je právní stav pozemků v době převodu, nikoli stav faktický, aniž tuto úvahu blíže vysvětlil.

Dovolatelka dále spatřuje nesprávné právní posouzení věci v tom, že soudy nepřihlédly ke skutečnosti, že předmětné pozemky byly jednoznačně ke dni převodu určeny pro stavbu rodinných domků, byly rozparcelovány ještě před převodem a bezprostředně poté jejich nabyvatel stát požádal o jejich vynětí ze zemědělského půdního fondu. Na žalobkyni bylo naléháno, aby pozemky prodala právě proto, že se měla tato výstavba uskutečnit. I když se tedy z administrativního hlediska jednalo nepochybně o pozemky zemědělské, fakticky byly již tehdy určeny pro stavbu. Pokud neměla žalobkyně v řízení před soudem prvního stupně námitky proti koncentraci řízení, vycházela z toho, že okresní soud bude hodnotit možnosti využití pozemků v časové souvislosti s převodem tak, jako ve svém prvním rozsudku, a že provedené důkazy jsou dostatečné. Rovněž namítá, že nebyla v tomto směru poučena podle § 118a OSŘ. Mezi důkazy, předloženými odvolacímu soudu, je i dopis představitelů MNV z 13.3.1970, adresovaný ONV, v němž se uvádí, že na uvedený pozemek existuje územní rozhodnutí ONV, vyjádřené geometrickým plánem z února 1969. Dovolatelka rovněž namítá, že soud se nevypořádal se závěry znaleckého posudku, který určil cenu pozemků k jejich stavu dne 3.2.1970 částkou 91.330,20 Kč, a naopak vyšel z protokolu o ocenění pozemku, předloženého žalovaným. Odvolací soud ostatně neuvedl, z jakého skutkového stavu vyšel. Dovolatelka proto nemá jistotu, zda soudy učinily závěr, že se žalobkyni nepodařilo prokázat, že sporný pozemek měl v době rozhodné jiný faktický stav než právní, nebo zda učinil závěr, že se jí to sice podařilo prokázat, na výši náhrady však to nemá vliv. Dovolatelka navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.

Žalovaný ve vyjádření k dovolání vyslovil názor, že zákon o půdě si klade cíl odstranit některé majetkové křivdy, a nepočítá s dalšími náhradami dle představ oprávněných osob. Žalobkyně nemůže tedy získat náhradu za pozemek stavební, když převáděla pozemek, který podle tehdy platných předpisů nebyl určen pro stavbu. Příslušná správní rozhodnutí, jimiž byl charakter pozemku změněn, byla vydána teprve v rozmezí několika měsíců po přechodu pozemků na stát. Výsledky znaleckého posouzení nejsou relevantní, protože znalec posoudil pozemky jako určené pro výstavbu, přitom ale nemůže řešit právní otázky. Náhrady se v souladu s § 28a zákona o půdě poskytují podle vyhlášky č. 182/1988 Sb. ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. Přitom jako stavební pozemek je podle těchto předpisů (odkazujících na § 6 vyhlášky č. 85/1976 Sb., o podrobnější úpravě územního řízení a stavebním řádu), posuzován jen takový pozemek, u nějž v době přechodu na stát byly provedeny úkony, na jejichž základě by bylo možné na něj pohlížet jako na určený pro stavbu. V každém případě musí k rozhodnému datu vždy dojít k vydání rozhodnutí příslušného orgánu, což se v dané věci nestalo. Žalovaný proto navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.

Dovolání splňuje náležitosti dle § 241 a § 241a OSŘ, a dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností. Protože soud prvního stupně rozhodl ve věci dvakrát, vždy tak, že žalobu zamítl, a odvolací soud napadeným rozsudkem jeho druhý rozsudek potvrdil, nepřichází v úvahu jeho přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ OSŘ. Dovolací soud však dospěl k závěru (i když dovolatelka se toho výslovně nedovolává), že rozhodnutí odvolacího soudu má zásadní právní význam, protože problematiku, jíž se týká toto rozhodnutí, dovolací soud dosud neřešil (§ 237 odst. 3 OSŘ). Dovolání je proto podle § 237 odst. 1 písm. c/ OSŘ přípustné.

Dovolací soud neshledal, že by v řízení došlo k vadě, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. V prvé řadě jde o námitky dovolatelky, že nebyla dostatečně poučena ve smyslu § 119a a § 118a OSŘ soudem prvního stupně, což vedlo k tomu, že neoznačila další důkazy. Tyto námitky neshledává dovolací soud důvodnými, protože z protokolu o jednání Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 12.2.2002 vyplývá, že k poučení účastníků došlo, jmenovitě zástupce žalobkyně si vyhradil po poučení podle § 118a OSŘ doplnit důkazní návrhy, poté (po připuštění změny žaloby) výslovně prohlásil, že žalobkyně nedoplňuje svá tvrzení, ani nenavrhuje provedení dalších důkazů. Na tom nemůže nic změnit okolnost, že dovolatelka snad spoléhala, že soud prvního stupně, přesto, že jeho první rozsudek byl zrušen odvolacím soudem, bude zastávat stejný názor o využitelnosti pozemků jako v prvním rozhodnutí. Okolnost, že odvolací soud se v odůvodnění svého rozsudku výslovně nezabýval skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, plyne z toho, že tato zjištění nebyla napadána, a odvolací soud se zaměřil na právní posouzení věci dle zjištění provedeného soudem prvního stupně. Rovněž okolnost, že soudy nehodnotily posudek znalce o ceně pozemků, vyplývá z právního názoru, že v době převodu nešlo podle tehdy platných předpisů o pozemek určený k zastavění, jak jej znalec posuzoval, a posudek byl pro stanovení výše náhrady za pozemek zemědělský nepoužitelný.

Právní názor, vyslovený odvolacím soudem ve věci samé, dovolací soud považuje v zásadě za správný. Pokud oprávněné osobě byl odňat zemědělský pozemek, má nárok na náhradu za zemědělský pozemek. Zbývá dodat, že zákon o půdě počítá s náhradami za odňatý zemědělský majetek, a že žalobkyně sama neusilovala o změnu charakteru pozemků, a v době převodu ani nebylo jisté, zda k takové změně ve skutečnosti dojde a kdy.

Přitom může být cenově zohledněno i určení zemědělského pozemku pro výstavbu, ovšem v souladu s tehdy platnými předpisy, na něž odkazuje vyhláška č. 182/1988 Sb., ve znění pozdějších předpisů (§ 28a zákona o půdě), tj. na základě správního rozhodnutí existujícího ke dni odnětí pozemku (v dané věci ke dni prodeje pozemku označeného jako role /orná půda/). Pojem pozemek určený pro stavbu, resp. samo toto určení, musí mít určité kvalifikované znaky, dané uvedenými předpisy, a nelze je dle názoru dovolacího soudu ztotožňovat s pouhým záměrem kupujícího později učinit kroky k přeměně pozemku na stavební. Dále by mohlo být zohledněno i skutečné užívání pozemku jako zahrada, a to za použití § 30 zákona o půdě, který hledisko skutečného užívání zemědělského majetku staví před jeho formální, administrativní označení. V dané věci však žalobkyně tento důvod pro stanovení vyšší ceny uvedla až v dovolání (tj. že šlo o pozemky v intravilánu používané jako zahrada), a dovolací soud se proto tímto argumentem, který nebyl ani posuzován odvolacím soudem, nemohl zabývat (§241a odst. 4 OSŘ).

Dovolací soud proto dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu je správný a dovolání proto zamítl podle § 243b odst. 2 věta před středníkem OSŘ.

Výrok o nákladech řízení je dán tím, že žalovanému, který by měl s ohledem a výsledek dovolacího řízení nárok na jejich náhradu, prokazatelné náklady tohoto řízení nevznikly (§ 243b odst.5. § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 OSŘ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 18. srpna 2003



JUDr. Josef Rakovský, v. r.

předseda senátu