28 Cdo 1004/2011
Datum rozhodnutí: 24.05.2011
Dotčené předpisy: § á0 písm c) předpisu č. 99/1963Sb., § 6 odst. 1 písm m/ předpisu č. 229/1991Sb.




NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 28 Cdo 1004/2011


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause o dovolání odvolatelů: a) A. E. , a b) E. P. , zastoupených JUDr. Janem Bébrem, advokátem, 150 00 Praha 5 Ostrovského 3, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2010, sp. zn. 24 Co 79/2010, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 16 C 109/2009 (žalobců A. E. a E. P., zastoupených JUDr. Janem Bébrem, advokátem, a dalších účastníků řízení: 1. Městské části Praha 4 , 140 00 Praha 4, Táborská 350/32, zastoupené JUDr. Ivanou Sittkovou, advokátkou, 140 00 Praha 4, Medkova 913/48, 2. Hlavního města Prahy, 110 00 Praha 1, Mariánské náměstí č. 2/2, zastoupeného JUDr. Janem Mikšem, advokátem, 120 00 Praha 2, Na Slupi 15, 3. Technické správy komunikací hlavního města Prahy, Praha 1, Řásnovka 770/8, zastoupené JUDr. Michaelou Strnadovou, 150 00 Praha 5, Stroupežnického 30, a 4. Pozemkového fondu ČR , 130 00 Praha 3, Husinecká 1024/11a, o určení vlastnictví k nemovitostem, takto:

I. Dovolání odvolatelů se odmítají.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
O d ů v o d n ě n í:
O žalobě žalobců, podané u soudu 13.5.2009, bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 z 26.11.2009, čj. 16 C 109/2009. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobce A. E., domáhajícího se určení, že je podílovým spoluvlastníkem (z 1/2) pozemku parc. č. 1261/5-role (o v ýměře 660m) v katastrálním území K. (obec P.); také byla zamítnuta žaloba žalobkyně E. P., domáhající se určení, že je rovněž podílovou spoluvlastnicí (z 1/2) pozemku parc. č. 1261/5-role (o výměře 660 m) v katastrálním území K. (obec P.); dále byla zamítnuta eventuální žaloba žalobce A. E. a žalobkyně E. P., aby bylo soudem určeno, že oba tito žalobce jsou dědici oprávněné osoby A. E. ve smyslu ustanovení § 4 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. k uplatnění návrhu na vydání nemovitosti zapsané v pozemkové knize pro katastrální území K. jako parcela č. 1261/5-role (o výměře 660m); posléze byl zamítnut i žalobní návrh žalobců A. E. a E. P., aby bylo soudem určeno, že jim přísluší podle zákona č. 229/1991 Sb. náhrada za uvedený pozemek parcelu č. 1261/5 v katastrálním území K. (obec P.). Ohledně nákladů řízení bylo rozhodnuto, že žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně účastnici řízení Městské části Praha 4 24.514 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku, účastníku řízení Hlavnímu městu Praze 24.871 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku a účastnici řízení Technické správě komunikací hlavního města Prahy 24.514 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku; bylo však rozhodnuto, že ve vztahu žalobců a účastníka řízení Pozemkového fondu ČR nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení.
O odvolání žalobců a účastnice řízení Městské části Praha 4 proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze 4.10.2010, sp. zn. 24 Co 79/2010. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 z 26.11. 009, čj. 16 C 109/2009-71, potvrzen ve výroku (označeném I.) ve věci samé a ve výroku (označeném II.) o nákladech řízení mezi žalobci a účastníkem řízení Pozemkovým fondem ČR. Ve výrocích o nákladech řízení před soudem prvního stupně (označených III., IV. a V.) byl uvedený rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalobcům bylo uloženo zaplatit účastnici řízení Městské části Praha 4 7.080 Kč, účastníku řízení Hlavnímu městu Praze 7.080 Kč a účastnici řízení Technické správě hlavního města Prahy 7.080 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto tak, že žalobcům bylo uloženo zaplatit jejich náhradu účastnici řízení Městské části Praha 4 6.720 Kč, účastníku řízení Hlavnímu městu Praze 7.080 Kč a účastnici řízení Technické správě komunikací Hlavního města Prahy 24.514 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu; bylo však rozhodnuto, že ve vztahu žalobců a účastníka řízení Pozemkového fondu ČR nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvoláními napadený rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které jeho vydání předcházelo, byly přezkoumány odvolacím soudem (podle § 212 a § 214 odst. 1 občanského soudního řádu), ale odvolací soud dospěl k závěru, že podaná odvolání nejsou důvodná.

Odvolací soud poukazoval především na to, že tomuto soudnímu řízení předcházelo řízení před Pozemkovým úřadem Praha, který dne 16.3. 2001, pod čj. PÚ 8452/1993, rozhodl, že A. E. a E. P. nejsou vlastníky pozemku parc. č. 1261/5-role (o výměře 660m) v katastrálním území K. (obec město P.), a to proto, že tento pozemek byl vyvlastněn rozhodnutím odboru výstavby rady bývalého Obvodního národního výboru v P. 14 ze dne 7.7.1958, čj. 786/58-Výst., a to pro účely bytové výstavby; náhrada za vyvlastněný pozemek byla vyplacena částkou 1.200 Kč vlastníku A. E. formou převodního příkazu z 31.7.1958 na bezúročný účet u Státní spořitelny v P. 3, S. 1. Pozemkový fond měl tedy za to, že tu došlo k vyvlastnění pozemku za náhradu ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. a vyvlastněná nemovitost slouží účelu, pro který byla vyvlastněna, takže nejsou splněny podmínky restitučního důvodu podle zákona o půdě.

V řízení u soudu prvního stupně bylo doloženo, že náhrada za vyvlastnění tu bylo poukázána subjektem, pro který byl pozemek vyvlastněn Generálnímu investorovi komplexní bytové výstavby Ústředního národního výboru Hlavního města P., že vyvlastněný pozemek byl skutečně zastavěn (domy a komunikací), přičemž soud prvního stupně měl za to, že není rozhodné, že právní předchůdce žalobců si peníze z účtu u Státní spořitelny nevyzvedl. S uvedenými závěry soud prvního stupně se odvolací soud ztotožnil.

S poukazem na ustanovení § 250b odst. 3 občanského soudního řádu odvolací soud uváděl, že v daném případě bylo nutno mít na zřeteli, že v řízení podle páté části občanského soudního řádu (§ 244 a násl. o. s. ř.) nelze rozhodovat o jiném předmětu řízení, než o kterém rozhodoval v předcházejícím řízení správní orgán. Protože tedy pozemkový úřad rozhodoval v téže věci o tom, zda oprávněné osoby jsou vlastníky nemovitostí, k nimž uplatnily restituční nárok, popřípadě, že nejsou vlastníky těchto nemovitostí, mohlo být v soudním řízení podle páté části občanského soudního řádu rozhodnuto pouze o tom, zda oprávněné osoby jsou vlastníky pozemků, o něž šlo v řízení před pozemkovým úřadem a o něž jde i v řízení soudním, případně že vlastníky těchto pozemků nejsou.

Odvolací soud proto rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu jako věcně správné.

Změněny byly podle ustanovení § 220 občanského soudního řádu výroky o nákladech řízení před soudem prvního stupně, neboť předmětem řízení tu byla jen jedna právní věc a nikoli tři právní věci, jak měla za to účastnice řízení Městská část Praha 4. Ani důvody pro aplikace ustanovení § 150 občanského soudního řádu v daném případě nebyly odvolacím soudem shledány.

O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 i § 145 občanského soudního řádu.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen dne 18.12.2010 advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, a dovolání ze strany těchto odvolatelů bylo dne 17.1.2011 podáno u Obvodního soudu pro Prahu 4, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.

Dovolatelé co do přípustnosti dovolání poukazovali na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a měli za to, že rozhodnutím odvolacího soudu bylo na daný případ nesprávně aplikováno ustanovení § 6 odst. 1 písm. a) zákona č. 229/1991 Sb.; navrhovateli proto, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc vrácena k dalšímu řízení.

Dovolatelé ve svém dovolání především zdůrazňovali nevěrohodnost listinného důkazu kopie převodního příkazu z 31.7.1958 ohledně náhrady za vyvlastnění pozemku, o nějž jde v tomto řízení, a zpochybňovali i výši stanovené náhrady za vyvlastnění, jež byla přiznána jejich právnímu předchůdci A. E.

Podle názoru odvolatelů byl v této právní věci neúplně zjištěn skutkový stav věci, nebyly provedeny žalobci navržené důkazy a nesprávně byl do řízení přibrán další účastník řízení (Technická správa komunikací hlavního města Prahy).

Dovolatelé trvali nadále na to, že v řízení nebylo bezpečně prokázáno, že by jejich právnímu předchůdci byla náhrada za vyvlastnění skutečně vyplacena (když originál převodního příkazu z 31.7.1958 na částku 1.200 Kč nebyl v řízení předložen); nebylo také doloženo, že by jejich právní předchůdce z bezúročného účtu u státní spořitelny vyzvedl uvedenou náhradu za vyvlastnění; dovolatelé jsou proto přesvědčeni, že údajná náhrada za vyvlastnění se nedostala do dispozice původního vlastníka vyvlastněné nemovitosti.

Ani rozhodnutí o nákladech řízení v této právní věci není podle dovolatelů správné a soud tu měl uplatnit ustanovení § 150 občanského soudního řádu o nepřiznání náhrady těchto nákladů účastníkům řízení Městské části Praha 4, Hlavnímu městu Praze a Technické správě komunikací hlavního města Prahy.

Ve vyjádření účastníka řízení Hlavního města Prahy k dovolání dovolatelů bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno. V řízení bylo bezpečně doloženo, že vyvlastněný pozemek par.č. 1261/5 v katastrálním území K. (obec P.) existuje a trvale slouží účelu, pro který byl vyvlastněn; není tu proto dán restituční důvod podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. m) zákona č. 229/1991 Sb. Nejsou důvodné ani pochybnosti dovolatelů ohledně restitučního důvodu podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. n) zákona č. 229/1991 Sb., když z kopie převodního příkazu z 31.7.1958 (originál tohoto příkazu s odstupem dlouhého času od jeho vystavení již k dispozici) bylo prokázáno poukázání náhrady za vyvlastnění pozemku právnímu předchůdci žalobců. Námitka dovolatelů ohledně výše stanovené náhrady za vyvlastnění, uplatněná vlastně až v dovolání dovolatelů, nebyla ničím konkrétně doložená.

Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Přípustnost dovolání dovolávajícího se žalovaného tu bylo třeba posoudit podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 16 C 109/2009 Obvodního soudu pro Prahu 4), že by odvolací soud svým rozsudkem ze 4.10.2010 (sp. zn. 24 Co 79/2010 Městského soudu v Praze) řešil některou právní otázku, způsobem uvedeným ve shora uvedeném ustanovení.

V tomto případě posoudil odvolací soud projednávanou právní věc podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. h), písm. m), písm. n) a písm. r) zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě) a také podle ustanovení § 244, § 250a odst. 1 a § 250b odst. 3 občanského soudního řádu.

Podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. h) zákona č. 229/1991 Sb. budou oprávněným osobám podle tohoto zákona vydány nemovitosti, které přešly na stát nebo na jinou právnickou osobu v důsledku smlouvy o darování nemovitostí uzavřené v tísni.

Podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. m) zákona č. 229/1991 Sb. budou oprávněným osobám podle tohoto zákona vydány nemovitosti vyvlastněné za náhradu, pokud nemovitost existuje a nikdy nesloužila účelu, pro který byla vyvlastněna.

Podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. n) zákona č. 229/1991 Sb. budou oprávněným osobám vydány také nemovitosti vyvlastněné bez vyplacení náhrady za jejich vyvlastnění.

Podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. r) zákona č. 229/1991 Sb. budou oprávněným osobám vydány také nemovitosti, které přešly na stát nebo na jinou právnickou osobu v důsledku politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody.

Vyvlastnění je nuceným odnětím vlastnického práva ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu a s právními účinky ex nunc (srov. nález Ústavního soudu ČR z 24.5.1999, Pl. ÚS 16/93, uveřejněný pod č. 25 ve svazku 1 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR).

Za náhradu za vyvlastnění podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. n) zákona č. 229/1991 Sb. lze považovat takovou náhradu, kterou je možno považovat za odpovídající předpisům platným v době vyvlastnění (srov. k tomu nález Ústavní soudu ČR z 22.5.2000, IV. ÚS 8/2000, uveřejněný pod č. 71 ve svazku 18 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR).

Restituční předpisy je třeba vykládat tak, aby při orientaci na snahu o navrácení věci původním vlastníkům (oprávněným osobám) ve všech případech nevznikaly nové, nepřiměřené křivdy (srov. usnesení Ústavního soudu ČR z 28.2.2006, III. ÚS 575/05, uveřejněné pod č. 1 (usnesení) ve svazku 40 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR).

Pouhé vyúčtování náhrady za vyvlastnění (bez jakéhokoliv poukazovacího příkazu) není vyplacením této náhrady (takový právní závěr byl zaujat např. v rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 22 Co 390/94, evidovaném i v evidenci judikatury vedené Nejvyšším soudem).

Podle ustanovení § 244 odst. 1 občanského soudního řádu rozhodl-li správní orgán podle zvláštního zákona (srov. zejména § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb.) o sporu nebo o jiné právní věci a nabylo-li rozhodnutí správního orgánu právní moci, může být věc projednávána na návrh v občanském soudním řízení.

Podle ustanovení § 250a odst. 1 občanského soudního řádu jsou účastníky řízení ve věcech, o nichž bylo rozhodnuto jiným orgánem, ti kdo byli účastníky v řízení před správním orgánem.

Podle ustanovení § 250b odst. 3 občanského soudního řádu návrh, o němž rozhodl správní orgán, nesmí být v průběhu řízení před soudem změněn.

Z uvedeného ustanovení právních předpisů (hmotněprávních i procesněprávních) i z citovaných právních závěrů z judikatury soudů vycházel dovolací soud v daném případě. Zároveň musel dovolací soud konstatovat, že tatáž ustanovení i tytéž právní závěry měl v podstatě na zřeteli i odvolací soud ve svém rozsudku ze 4.10.2010 (sp. zn. 24 Co 79/2010 Městského soudu v Praze), proti němuž směřuje dovolání dovolatelů. Toto rozhodnutí odvolacího soudu nelze přesvědčivě posoudit jako rozhodnutí řešící některou právní otázku v rozporu s hmotným právem (zejména s ustanoveními zákona č. 229/1991 Sb., o úpravu vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku), nebo jako rozhodnutí řešící právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, anebo právní otázku, při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od citovaných právních závěrů z judikatury soudů. A protože, jak již bylo uvedeno, odvolací soud tu neřešil ani právní otázku, jež by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nemohl dovolací soud v tom případě dospět k závěru, že by u dovolání dovolatelů byly dány zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani podle jiného ustanovení občanského soudního řádu, upravujícího přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů.

Nezbylo proto dovolacímu soudu než přikročit k odmítnutí dovolání dovolatelů podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) občanského soudního řádu, a to jako dovolání nepřípustného.

U dovolání nepřípustného již nenáleží dovolacímu soudu zabývat se důvodností v dovoláních uplatněných dovolacích důvodů (srov. § 241a odst. 3 občanského soudního řádu: Je-li dovolání přípustné ). Vzhledem k obsahu dovolání dovolatelů v daném případě, obsahujícím především výtky neúplného zjištění skutkového stavu, nesprávného hodnocení v řízení provedeného dokazování a nesprávného vycházení ze skutkového zjištění nemajícího oporu v provedeném dokazování, lze v této souvislosti alespoň poukázat na to, jak jsou výtky tohoto druhu, vyjádřené v dovoláních, posuzovány ve smyslu uveřejněné judikatury soudů v řízení o dovoláních: Např. v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byly zaujaty tyto právní závěry: Vadní nebo nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem, nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některé z dovolacích důvodů stanovených v občanském soudním řádu (nyní v ustanovení § 241a odst. 2 a 3 občanského soudního řádu). Dovolacím důvodem nemohou být vady či omyly při hodnocení důkazů (§ 132 občanského soudního řádu), které je soudům svěřeno k realizaci procesní zásady volního hodnocení důkazů soudem. Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jen jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, nebo jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost (právně významnou), která bez dalšího z obsahu soudního spisu naopak vyplývá.

Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání, v němž bylo jejich dovolání odmítnuto, úspěšní a ohledně nákladů vynaložených účastníkem řízení Hlavním městem Prahou na vyjádření k dovolání dovolatelů, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 a § 224 občanského soudního řádu ustanovení § 150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení, a náhradu těchto nákladů uvedenému účastníku řízení nepřiznal; dovolací soud tu přihlížel jednak k právní povaze projednávané právní věci i k obsahu zmíněného vyjádření k dovolání dovolatel, rekapitulujícímu v podstatě to, co již bylo uvedeným účastníkem řízení uplatněno v řízení před soudy obou stupňů.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek občanského soudního řádu.

V Brně dne 24. května 2011
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r. předseda senátu