28 Cdo 1003/2014
Datum rozhodnutí: 08.09.2014
Dotčené předpisy: § 451 obč. zák., § 3 odst. 1 obč. zák.



28 Cdo 1003/2014 U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Josefa Rakovského ve věci žalobkyně Ing. J. W. , L., zastoupené JUDr. Antonínem Šmídkem, advokátem se sídlem v Liberci I, Jestřábí 974, proti žalovanému Ing. T. Ch. , L., zastoupenému Mgr. Janem Vrbou, advokátem se sídlem v Liberci II, Na Poříčí 116/5, o zaplacení částky 200.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 29 C 104/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci ze dne 6. listopadu 2013, č. j. 35 Co 479/2013 - 117, takto:

I. Dovolání se odmítá . II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 15. 3. 2013, č. j. 29 C 104/2010 96, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 200.000,- Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Žalobkyně se po žalovaném domáhala vrácení zálohy, kterou zaplatila jeho právnímu předchůdci na základě smlouvy o smlouvě budoucí kupní ze dne 30. 6. 1996. K uzavření zamýšlené kupní smlouvy na nákladní rampu a spoluvlastnický podíl na nemovitosti, k níž náležela, totiž ve smluveném termínu z důvodů na straně žalovaného nedošlo a žalovaný nedostál své povinnosti vrátit zálohu ve sjednané lhůtě. Okresní soud na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že nakládací rampa sice byla částí provozovny právního předchůdce žalovaného a nebyla jako součást nebytového prostoru samostatně převoditelná, měl však za to, že se následně přebudováním na solárium stala novou věcí. Pro nesouhlas vlastníků jednotek v dotčené nemovitosti s nastalou situací ovšem bylo posléze rozhodnuto o vyklizení celého předmětného prostoru. Soud odmítl tvrzení žalovaného o absolutní neplatnosti smlouvy o smlouvě budoucí kupní (jež by bránila jeho vázanosti smluvním ujednáním) pro nemožnost plnění z důvodu neexistence předmětu smlouvy, neboť stavebními úpravami mohlo být při splnění podmínek stanovených zákonem č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (dále též jen zákon o vlastnictví bytů ), docíleno vzniku samostatně převoditelné jednotky. Navíc v případě, že by smlouva o smlouvě budoucí kupní měla být shledána od počátku absolutně neplatnou, nezbavovala by žalovaného povinnosti vrátit nabytý prospěch ani jím vznesená námitka promlčení, neboť na tuto námitku je s ohledem na následující třeba pohlížet jako na odporující dobrým mravům ve smyslu § 3 obč. zák. Žalované plnění by bylo bezdůvodným obohacením žalovaného a promlčecí doba běžící od okamžiku převzetí částky (tj. ode dne 18. 7. 1996) by uplynula v souladu s § 107 obč. zák. v okamžiku, k němuž se ještě obě strany cítily být vázány danou smlouvou, jelikož pochybnosti o možnosti žalovaného dostát svému závazku v této době ještě nevyvstaly. Ve smlouvě přitom byla sjednána nestandardně dlouhá lhůta pro realizaci předpokládaného převodu až do 1. 7. 2009, a zatímco žalobkyně respektovala smluvní ujednání, žalovaný ji plnění neposkytl a až v rámci tohoto řízení začal v roce 2010 zpochybňovat platnost smlouvy. Byla-li by žaloba zamítnuta, nastal by absurdní stav, neboť přestože žalobkyně splnila vše, k čemu se zavázala, protiplnění by neobdržela a díky námitce promlčení by jí ani nemohly být vráceny peníze, které v dobré víře poskytla. S ohledem na tyto úvahy soud žalobě jako důvodně podané vyhověl.
K odvolání žalovaného přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v Ústí nad Labem pobočka v Liberci, jenž je rozsudkem ze dne 6. 11. 2013, č. j. 35 Co 479/2013
117, potvrdil ve vyhovujícím výroku I., vyjma části přisuzující úrok z prodlení za dobu od 2. 8. 2009 do 18. 6. 2010, v níž je změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok II.) i před soudem odvolacím (výrok III.). Odvolací soud označil skutková zjištění soudu prvního stupně za správná, dovodil však, že vzhledem k tomu, že nakládací rampa nebyla jako samostatná věc zkolaudována a nebyla ani vymezena jako jednotka podle zákona o vlastnictví bytů, nebyla věcí v právním smyslu a nemohla být platně převáděna, pročež je na smlouvu o smlouvě budoucí třeba pohlížet jako na neplatnou pro právní nemožnost plnění. Odvolací soud hodnotil plnění poskytnuté na základě neplatné smlouvy jako bezdůvodné obohacení a obdobně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že uplatnění námitky promlčení žalovaným je v daném případě v rozporu s dobrými mravy. Jako na nepřijatelné je třeba pohlížet již na ujednání účastníků, dle nějž je možnost vrácení plnění poskytnutého v souvislosti se slíbeným převodem nejdříve za více než 13 let, což lze mít za výrazně nevýhodné a nerespektující možnost podstatných změn skutkových i právních poměrů. Zákonná úprava promlčecích dob by za dané situace již v okamžiku předání zálohy znemožňovala její vrácení v případě neplatnosti smlouvy. Vznesl-li žalovaný za těchto okolností námitku promlčení, jedná se o zneužití práva na úkor žalobkyně, jež vzhledem k uvedené nevýhodné smlouvě promlčení nezavinila, a šlo by vůči ní o nepřiměřeně tvrdý postih s ohledem na charakter jejího práva na vrácení částky, za níž nedostala žádnou protihodnotu. Tyto úvahy vedly odvolací soud k potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé s výhradou týkající se stanovení okamžiku, k němuž se žalovaný dostal do prodlení, a od nějž ho tak stíhá povinnost platit úroky z prodlení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání (dle obsahu podání zjevně pouze proti potvrzující části rozhodnutí), jehož přípustnost dovozuje z toho, že se krajský soud při řešení hmotněprávní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, důvodnost pak spatřuje v nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel ocitoval závěry vyslovené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2013, sp. zn. 20 Cdo 2208/2013, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99, na což navázal tvrzením, že odvolací soud z této judikatury nevycházel, ač na ni odkazoval. Dle dovolatele odvolací soud nerespektoval zásadu smluvní volnosti a nezabýval se okolnostmi, jež obě strany k neplatnému ujednání vedly. Opomněl přitom závěry vyslovené v judikatuře dovolacího soudu, dle nichž nelze při hodnocení rozporu námitky promlčení s dobrými mravy vycházet z okolností a důvodů, z nichž je vznik předmětného nároku dovozován, nýbrž jen z okolností, za nichž byla námitka promlčení uplatněna. Zdůraznil, že žalobkyni nic nebránilo požadovat vrácení plnění ihned, případně tak učinit před promlčením práva. Úvahy odvolacího soudu má dovolatel za dopadající na všechny případy plnění z neplatných smluv, aniž by se jednalo o situaci vykazující natolik výjimečnou intenzitu odůvodňující zásah do principu právní jistoty. Názor, že žalobkyně marné uplynutí promlčecí doby nezavinila, odůvodněný pouze poukazem na nevýhodnou smlouvu, je jen obecnou tezí uplatnitelnou na jakékoliv právní jednání. Konstatování, že žalobkyně neobdržela za poskytnutou zálohu žádnou protihodnotu, pak pomíjí, že na základě nájemní smlouvy bezplatně užívala sporné prostory až do roku 2009. Dovolatel dále odvolacímu soudu vytknul, že ač uplatnění námitky promlčení označil za šikanózní výkon práva, neuvedl jaký jiný účel, než dosažení účinků promlčení, měl námitkou sledovat. Připomněl, že postup dle § 3 odst. 1 obč. zák. má prostor pouze ve výjimečných situacích, v nichž je převažující motivací výkonu práva úmysl poškodit či znevýhodnit povinnou osobu či v nichž výkon práva vede k nepřijatelným důsledkům na postavení účastníků, což však v projednávané věci nenastalo, pročež navrhl, aby Nejvyšší soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že žaloba bude zamítnuta.
Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání odmítla argumentaci dovolatele, vyjádřila souhlas s úvahami odvolacího soudu a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl (případně zamítl).
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ( o. s. ř. ), ve znění účinném od 1. 1. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V daném případě však nelze mít za to, že by dovolatel svým podáním předestřel k dovolacímu přezkumu otázku, pro niž by na podané dovolání bylo možno v souladu s § 237 o. s. ř. pohlížet jako na přípustné. V tomto směru je na místě připomenout, že ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě sám vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práv je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2710/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2160/2007), aniž by však bylo možno výslovně formulovat obecné řešení této otázky (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3891/2013). Při posouzení, zda výkon práv odporuje dobrým mravům, přitom dává zákon soudu širokou možnost uvážení, aby jeho rozhodnutí v souladu s pravidly ekvity přihlíželo ke všem okolnostem posuzovaného případu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1547/2013). Úzká provázanost s konkrétními skutkovými zjištěními pak povětšinou brání tomu, aby Nejvyšší soud, mající postavení pouze přezkumné instance, korigoval v tomto směru závěry nalézacích soudů, nelze-li jim vytknout zjevnou nepřiměřenost v jejich úvahách, na což však v projednávané věci není možné usuzovat. Zohlednily-li soudy okolnosti, za nichž se formovaly vztahy mezi účastníky, pak tím nikterak nevybočily z intencí, jež byly pro posuzování otázky rozporu s dobrými mravy vymezeny v judikatuře Nejvyššího soudu připouštějící možnost zohlednění širšího kontextu daného sporu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2892/2012, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2970/2009 ). Zdůrazňuje-li dovolatel, že rozpor námitky promlčení s dobrými mravy je v souladu se závěry vyslovenými v jím zmiňovaných rozsudcích nutno poměřovat pouze dle konkrétních okolností, za nichž byla námitka vznesena, pak je na místě podotknout, že komplexnost a provázanost mezilidských i právních vztahů často znemožňují striktní separaci hodnocení jednotlivých počinů účastníků těchto vztahů, jakož i aspektů provázejících jejich formování. Okolnosti, za nichž byla námitka promlčení vznesena, pak v určitých případech není možno vnímat bez kontextu toho, co jejímu vznesení předcházelo. Hodnotil-li tedy odvolací soud námitku promlčení jako rozpornou s dobrými mravy zejména vzhledem k tomu, že za daného uspořádání právních vztahů mezi účastníky nebylo reálně očekávatelné, že by se žalobkyně domáhala vrácení poskytnuté zálohy před uplynutím promlčecí doby, přičemž ustanovení neplatné smlouvy, jimiž se cítila být vázána a pro něž vyčkávala se svým požadavkem na vrácení plnění, pro ni byla značně nevýhodná, pak není důvodu mu vytýkat nepřiměřenost jeho úvah.
Zmiňuje-li dovolatel zásadu smluvní volnosti i aplikovatelnost úvah odvolacího soudu na veškeré případy neplatných smluv, pomíjí, že institut dobrých mravů je právě nástrojem způsobilým usměrnit obecné závěry a zohlednit specifické okolnosti konkrétní věci, v každém jednotlivém případě absolutně neplatné smlouvy je tedy nutné uvážit, je-li jím třeba poměřovat dopady zásady smluvní svobody i absolutní neplatnosti smlouvy. Z kontextu celého rozhodnutí odvolacího soudu je přitom zřejmé, že jeho úvahy je třeba vnímat jako zohledňující specifické okolnosti daného případu, zejména přespříliš tvrdé dopady právních norem i smluvních ujednání, jež svědčí pro hodnocení námitky promlčení jako nemravné. Oponuje-li dovolatel závěru, že žalobkyni nebyla poskytnuta žádná protihodnota, poukazem na to, že žalobkyně užívala dané prostory na základě nájemní smlouvy, pak již z jeho tvrzení, zmiňujícího nájemní smlouvu (jejíž případná provázanost s ujednáními ve smlouvě o smlouvě budoucí zmiňována není), je zřejmé, že nešlo o plnění poskytované na základě předmětné smlouvy o smlouvě budoucí oproti poskytnuté záloze. Tato otázka by byla řešitelná vznesením námitky započtení, jež zde však uplatněna nebyla. Taktéž argument dovolatele, že vznesením námitky zamýšlel pouze docílit účinku promlčení, nelze mít za případný. Sama o sobě námitka promlčení může přivodit, je-li uplatněna důvodně, pouze to, že povinné osobě nemůže být soudem uložena povinnost poskytnout promlčené plnění. Hodnocení případné rozpornosti námitky promlčení s dobrými mravy je pak nutno činit s přihlédnutím k tomu, jak by se promítla do právních vztahů mezi účastníky v širším smyslu, tedy především s ohledem na to, zda neopodstatněně nevychyluje rovnováhu mezi účastníky daného vztahu způsobem, jenž je za daných okolností možno pokládat za nemravný, jak tomu bylo i v projednávané věci.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolatel svou argumentací nepoukázal na otázku, pro niž by bylo možno na dovolání pohlížet jako na přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř., pročež je Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalobkyni, jež by na jejich náhradu měla v zásadě právo, žádné účelně vynaložené náklady nevznikly, jelikož podané vyjádření k dovolání postrádá jakoukoliv argumentaci, pro niž by na ně bylo možno pohlížet jako na úkon směřující k účelnému hájení práv žalobkyně.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 8. září 2014 JUDr. Jan E l i á š , Ph.D.
předseda senátu