28 Cdo 1003/2005
Datum rozhodnutí: 19.05.2005
Dotčené předpisy: § 218 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 243b odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




28 Cdo 1003/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc. v právní věci žalobců A) F. Ř., B) E. S., C) Z. D., zastoupených advokátkou, proti žalovaným 1) J. M., 2) M. Š. a 3) J. B., zastoupeným advokátem, o vydání věci, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 6 C 52/2001, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13.12.2004, č.j. 30 Co 517/2004-158, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :



Okresní soud Praha - východ rozsudkem ze dne 26.8.2004, č.j. 6 C 52/2001-140, uložil žalovaným vydat žalobcům pozemky, a to st. parcelu č. 288 a č. 628/22, blíže popsané ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, a to první a druhá žalovaná každá ideální jednu šestinu a třetí žalovaná ideální čtyři šestiny s tím, že nemovitost bude vydána každému ze žalobců v rozsahu ideální jedné třetiny. Vyšel ze závazného právního názoru dovolacího soudu, obsaženém v rozsudku ze dne 13.7.2004, sp.zn. 28 Cdo 1227/2003 s tím, že v dané věci právní předchůdci žalovaných nabyli rodinný dům čp. 142 v rozporu s tehdy platnými právními předpisy. Současně vzal za prokázané, že ke vzniku práva osobního užívání k předmětným pozemkům došlo v souvislosti s nabytím vlastnického práva k domu čp. 142. Vyslovil, že podle dovolacího soudu je nutné respektovat závěry nálezu Ústavního soudu České republiky ze dne 17.5.2001, sp. zn. III. ÚS 580/2000, podle něhož je v souladu se smyslem zákona o mimosoudních rehabilitacích, a to zejména v kontextu s restitučními předpisy jinými, pokud bude napadené ustanovení ( § 8 odst. 4 ) vykládáno tak, že pozemek, k němuž bylo zřízeno právo osobního užívání se oprávněné osobě vydá také tehdy, jestliže jej má v držení fyzická osoba, která právo osobního užívání k němu získala právě v souvislosti s nabytím vlastnického práva ke stavbě na pozemku stojící za podmínek uvedených v ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Dovolací soud ve výše uvedeném rozhodnutí dále dovodil, že ustanovení § 8 odst. 4 zákona o mimosoudních restitucích nelze interpretovat izolovaně, nýbrž pouze v souvislosti s ustanoveními dalšími, zejména s ustanovením § 4 odst. 2 zákona č. 87/1997 Sb. Ústavně konformní interpretací lze proto dospět k závěru, že pozemek, k němuž bylo zřízeno právo osobního užívání se sice oprávněné osobě nevydá, leč pouze tehdy, pokud by jeho vydáním mohlo dojít ke vzniku křivdy nové, tedy pokud by věc měla vydat fyzická osoba, jež ji nenabyla od státu v rozporu s tehdy platnými předpisy, či na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele, či pokud by věc měly za těchto podmínek vydat osoby blízké těchto osob, jestliže na ně byla těmito osobami převedena. Za případy protiprávního zvýhodnění či nabytí v rozporu s tehdy platnými předpisy je však vždy třeba považovat takové případy, kdy k získání práva osobního užívání pozemku došlo v souvislosti s nabytím vlastnického práva ke stavbě na pozemku stojící, a vlastnické právo ke stavbě vzniklo za podmínek uvedených v ustanovení § 4 odst. 2 citovaného zákona. Dovolací soud zaujal názor, že za situace, kdy ve vztahu k samotnému rodinnému domku čp. 142 jsou splněny podmínky ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. a s přihlédnutím k obsahové a časové spojitosti nabytí vlastnictví žalovanými od československého státu a současného zřízení práva osobního užívání pozemků podle tehdejších předpisů, je zřejmé, že jsou naplněny podmínky i pro uložení povinnosti žalovaných k vydání zmíněných pozemků, k nimž bylo právo osobního užívání za shora uvedených okolností zřízeno.

K odvolání žalovaných Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 13.12.2004, č.j. 30 Co 517/2004-158, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením. Vyslovil závěr, že k nabytí pozemků parcely č. 288, č. 628/22 a domu čp. 142 došlo ve zjevné souvislosti s tím, že pokud jde o pozemkovou parcelu č. 288 jedná se o stavební pozemek, na němž se nachází právě rodinný dům čp. 142. Ohledně parcely č. 628/22 konstatoval, že se jedná o zahradu situovanou u rodinného domu čp. 142, přičemž pozemky jsou zapsány na témže listu vlastnictví. Dále dodal, že stejný den, tj. dne 24.1.1984 byla sepsána dohoda o zřízení práva osobního užívání k předmětným pozemkům i kupní smlouva ohledně předmětného domu. Podle dovolacího soudu skutečnost, že rozhodnutí o přidělení pozemku do osobního užívání předcházelo uzavření dohody o zřízení práva osobního užívání pozemků, je v souladu s ustanovením § 198 a násl. tehdy platného o.z.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dne 22.2.2005 dovolání, jehož přípustnost dovozovali z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Tvrdili, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2b) o.s.ř. Nesouhlasili se závěrem soudů obou stupňů, že manželé M. B. a J. B. nabyli rodinný dům čp. 142 a rovněž i pozemky parcelu č. 288 a č. 628/22 v k.ú. Š. v rozporu s tehdy platnými předpisy ve smyslu § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Podle dovolatelů za rozpor s tehdy platnými předpisy ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb. nelze považovat jakékoliv porušení tehdy platných předpisů, včetně vyhlášky č. 156/1975 Sb. Polemizovali s tím, že pouhý rozpor s normou nižší právní síly nenaplňuje důvody restituce. Dále dovozovali, že pozemky ( parcela č. 288 a č. 628/22 ) jsou funkčně propojeny, ale právo osobního užívání mělo být zřízeno dříve, než došlo k převodu rodinného domku č.p. 142 na žalované. Poukazovali na skutečnost, že pokud rozpor s tehdy platnými předpisy má spočívat pouze ve formálním pochybení MNV Š., není dána potřebná souvislost s nabytím předmětných pozemků do osobního užívání legálním způsobem. Navrhli proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobci navrhli odmítnutí dovolání jako nepřípustné.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel v souladu s body 1., 15.,17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, z občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001. Proto v tomto usnesení jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen ,,o.s.ř. ).

Zjistil dále, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými účastníky řízení řádně zastoupenými advokátem ( § 240 odst. 1 o.s.ř., § 241 odst. 1 o.s.ř.), že však jde o dovolání v této věci nepřípustné.

Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. O takový případ v dané věci nejde.

Z povahy uplatněného dovolacího důvodu předně plyne, že v jeho rámci nelze uplatňovat námitky, směřující k neúplnosti či nesprávnosti skutkových zjištění, na jejichž základě byla věc odvolacím soudem posouzena.

Pokud odvolací soud založil své rozhodnutí při nezměněném skutkovém stavu na právním názoru dovolacího soudu, jenž v předcházejícím řízení jeho dřívější rozhodnutí zrušil, respektoval tak důsledky plynoucí z vázanosti odvolacího soudu právním názorem soudu dovolacího. Existence předchozího rozhodnutí dovolacího soudu, který vyjádřil ke konkrétní právní otázce svůj právní názor, pak současně má za následek, že rozhodnutí odvolacího soudu neřeší již otázku zásadního právního významu, když tato otázka byla již dovolacím soudem v téže věci jednou závazně vyřešena. V této souvislosti se jen pro úplnost připomíná, že závěry vyjádřené v předchozím zrušovacím rozsudku dovolacího soudu, opírající se o výkladovou praxi Ústavního soudu České republiky, vztahují se v plném rozsahu nadále na projednávanou věc. To platí i ohledně výslovně formulované námitky dovolatelů, podle níž o přidělení rozsudku do osobního užívání rozhodoval ONV P. svým rozhodnutím ze dne 9. 1. 1í84, tedy před uzavřením kupní smlouvy o převodu rodinného domku čp. 142 mezi MNV Š. a manžely B., ke kterému došlo dne 24. 1. 1984. Z výsledků řízení totiž plyne, že rozhodnutí o zřízení práva osobního užívání předmětného pozemku nebylo učiněno izolovaně, bez zřetele k zamýšlenému převodu samotného rodinného domku čp. 142. Přitom podmínky pro vydání pozemku, k němuž bylo zřízeno právo osobního užívání ve smyslu § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. byly již v předchozím rozhodnutí dovolacího soudu formulovány tak, že musí jít o naplnění s přihlédnutím k obsahové a časové spojitosti nabytí vlastnictví žalovanými od Československého státu a současného zřízení práva osobního užívání pozemku podle tehdejší předpisů. Zmíněná obsahová a časová spojitost je v této věci naplněna, jak správně odůvodnil své rozhodnutí i odvolací soud. Na příslušnou pasáž jeho odůvodnění na straně 4. rozsudku v závěru odstavce druhého dovolací soud pro stručnost odkazuje.

Schází tak podmínky pro založení přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Z uvedeného vyplývá závěr, že přípustnost dovolání nelze dovodit z žádného ustanovení o.s.ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001. Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 o.s.ř. za použití ustanovení § 218 písm. c) o.s.ř. dovolání odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 1 o.s.ř. za použití § 224 odst. 1 o.s.ř., § 151 ost. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř. Dovolatelé sice neměli se svým dovoláním úspěch, vyjádření žalobců k podanému dovolání však nebylo možno zohlednit jako úkon právní služby ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 až 3 vyhl.č. 177/1996 Sb.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 19. května 2005

JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.

předseda senátu