28 Cdo 1001/2009
Datum rozhodnutí: 14.05.2009
Dotčené předpisy:





28 Cdo 1001/2009


ROZSUDEK


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského, v právní věci žalobce D. D., zastoupeného advokátem, proti žalované Č, r. Ú. p. z. s. v. v. m., o zaplacení částky 967.206,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 20 C 346/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 10. 2008, č.j. 20 Co 712/2007-93, takto:


I. Dovolání se zamítá.


II. Žalovaná je povinna zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 34.012,70 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.


O d ů v o d n ě n í :


A. Předchozí průběh řízení


Žalobce se domáhal na žalované zaplacení částky 967.206,- Kč z titulu bezdůvodného obohacení, kterou zaplatil jako kupní cenu na základě neplatné kupní smlouvy. Uvedl, že se stal trvalým uživatelem:


pozemku st.p.č. 250/1, parc. č. 150, parc. č. 143/5, st.p.č. 249/2, st.p.č. 684, st.p.č. 685, st.p.č. 686, st.p.č. 687, st.p.č. 686, kat. území J., a to na základě hospodářské smlouvy o trvalém užívání národního majetku ze dne 22.12.1976,


pozemku st.p.č. 1/1, parc. č. 747, parc. č. 748, parc. č. 752, parc. č. 753, parc. č. 756, parc. č. 745/2, parc. č. 2034/1, parc. č. 2034/2, kat. území J., a to na základě hospodářské smlouvy o trvalém užívání národního majetku ze dne 29.6.1966,


pozemku st.p.č. 117/1, kat. území J., a to na základě hospodářské smlouvy o trvalém užívání národního majetku ze dne 15.12.1970,


pozemku st.p.č. 744/4, kat. území J., a to na základě hospodářské smlouvy o trvalém užívání národního majetku ze dne 9.12.1975,


pozemku st.p.č. 141/3, kat. území J., a to na základě hospodářské smlouvy o trvalém užívání národního majetku ze dne 21.4.1978,


pozemku st.p.č. 306/2, st.p.č. 744/2, kat. území J., a to na základě hospodářské smlouvy o trvalém užívání národního majetku ze dne 13.11.1987,


pozemku parc. č. 9/1, kat. území P., a to na základě hospodářské smlouvy o trvalém užívání národního majetku ze dne 9.10.1968,


pozemku parc. č. 10/1, kat. území P., a to na základě hospodářské smlouvy o trvalém užívání národního majetku ze dne 7.2.1973, a


pozemku st.p.č. 83/2, st.p.č. 157, st.p.č. 116, parc. č. 1/2, parc. č. 5/1, parc. č. 6/3, kat. území P., a to na základě hospodářské smlouvy o odevzdání majetku do trvalého užívání ze dne 2.12.1976.


V souvislosti s přijetím zákona č. 103/2000 Sb., který do občanského zákoníku zakotvil ustanovení § 879c ObčZ, požádal žalobce dne 4.7.2000 a dne 7.5.2001 v případě všech uvedených pozemků o změnu práva trvalého užívání k předmětným nemovitostem na vlastnické právo, neboť na základě § 879c ObčZ mohli dosavadní trvalí uživatelé pozemků zastavěných stavbou v jejich vlastnictví o uvedenou změnu zažádat v období od 1.7.2000 do 30.6.2001 s tím, že jim ke dni 1.7.2001 mělo být právo trvalého užívání ze zákona transformováno na právo vlastnické. Následně bylo ustanovení § 879c ObčZ, s účinností ke dni 30.6.2001, zrušeno zákonem č. 229/2001 Sb.. Z uvedeného důvodu požádal žalobce žalovanou o úplatný převod předmětných pozemků do svého vlastnictví, který se měl uskutečnit na základě kupních smluv uzavřených mezi žalobcem a žalovanou dne 5.12.2002 a 1.9.2003. Nálezem Ústavního soudu ze dne 9.3.2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02, publikovaným ve Sbírce zákonů pod č. 278/2004 Sb., však došlo ke zrušení čl. II. zákona č. 229/2001 Sb. a k obnovení ustanovení § 879c ObčZ, s účinností ke dni 31.12.2004. Žalobce měl tudíž nabýt vlastnické právo k předmětným nemovitostem na základě transformace práva trvalého užívání na právo vlastnické a nikoliv z titulu uvedených kupních smluv.


Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby s odůvodněním, že zrušení derogačních ustanovení zákona č. 229/2001 Sb. nemá za následek automatické obnovení zrušených zákonných ustanovení. Platnost uzavřených kupních smluv je tak nutné posuzovat z hlediska právní úpravy nedotčené zákonem č. 229/2001 Sb. Dále uplatnila námitku promlčení, neboť okamžikem publikace nálezu Ústavního soudu, kterým došlo ke zrušení čl. II. zákona č. 229/2001 Sb., počala běžet subjektivní promlčecí doba ve smyslu § 101 ObčZ, která marně uplynula žalobci dne 5.5.2006. Žalovaná rovněž uvedla, že žalobci marně uplynula i tříletá objektivní promlčecí doba pro uplatnění žalobního nároku, když uzavřela, že počátek běhu objektivní promlčecí doby je dán okamžikem uzavření kupních smluv k předmětným pozemkům, tj. dnem 5.12.2002 a 1.9.2003.


Soud prvního stupně rozhodnutím ze dne 29.8.2007, č.j. 20 C 346/2006-66, zavázal žalovanou k zaplacení částky ve výši 967.206,- Kč. V odůvodnění svého rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že se žalobce stal vlastníkem předmětných pozemků obnovením ustanovení § 879c ObčZ, a to ke dni 1.7.2001. Uzavřené kupní smlouvy jsou tudíž absolutně neplatné a zaplacená kupní cena představuje bezdůvodné obohacení na straně žalované. Námitku promlčení soud prvního stupně odmítl, neboť dle § 107 odst. 3 ObčZ soud přihlédne k námitce promlčení nároku na vydání plnění z neplatné smlouvy jen tehdy, jestliže by promlčení mohl namítat i druhý účastník neplatné smlouvy.


K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem ze dne 16.10.2008, č.j. 20 Co 712/2007-93, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Zcela se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně a rovněž zaujal shodný právní názor, když uvedl, že žalobce byl v případě všech uvedených pozemků jejich trvalým uživatelem a jeho vlastnické právo k nim vzniklo v důsledku obnovení ustanovení § 879c ObčZ nálezem Ústavního soudu ze dne 9.3.2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02, publikovaným ve Sbírce zákonů pod č. 278/2004 Sb., a to ke dni 1.7.2001. Uzavřené kupní smlouvy jsou tudíž absolutně neplatné a zaplacená kupní cena představuje bezdůvodné obohacení na straně žalované. K námitce promlčení odvolací soud uvedl, že není důvodná, neboť v souladu s § 107 odst. 3 ObčZ počala promlčecí doba práva na vydání bezdůvodného obohacení běžet až okamžikem účinnosti zrušení čl. II. zákona č. 229/2001 Sb. (31.12.2004).


B. Dovolání a vyjádření k němu


Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost spatřovala v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť jde o věc zásadního právního významu. Jako dovolací důvod uvedla nesprávné právní posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. spočívající v nesprávném posouzení zjištěného skutkového stavu. Konkrétně uvedla, že:


a) obnovení ustanovení § 879c ObčZ nálezem Ústavního soudu ze dne 9.3.2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02, publikovaným ve Sbírce zákonů pod č. 278/2004 Sb., nemůže mít za důsledek neplatnost uzavřených kupních smluv s ohledem na ustanovení § 71 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., které vylučuje zpětné účinky nálezů Ústavního soudu,


b) již před okamžikem účinnosti uvedeného nálezu Ústavního soudu běžela žalobci subjektivní promlčecí doba jednotlivých nároků; žalobce měl i přesto dostatečný časový prostor pro uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení u soudu, neboť subjektivní promlčecí doba uplynula až dne 5.5.2006 (objektivní lhůta uplynula pro část nároku dne 6.6.2006 a pro zbývající část nároku dne 17.10.2006).


Žalobce v podaném vyjádření k dovolání uvedl, že pro posouzení běhu promlčecí doby lze vycházet z § 58 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, podle kterého jsou nálezy vykonatelné dnem jejich vyhlášení ve Sbírce, pokud Ústavní soud nerozhodne jinak. Před účinností nálezu Ústavního soudu ze dne 9.3.2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02, přitom neexistovalo právo žalobce na vydání bezdůvodného obohacení, které by mohl úspěšně uplatnit u soudu a tudíž nemohlo dojít ani k počátku běhu promlčecí doby. Žalobce rovněž namítl, že uplatnění námitky promlčení ze strany žalované je v dané věci v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 ObčZ.


C. Přípustnost


Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem a splňuje formální obsahové znaky předepsané § 241a odst. 1 o.s.ř. Dále se dovolací soud zabýval přípustností dovolání.


Protože odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v dovoláním napadené věci, může být přínotpustnost dovolání založena jen za podmínky upravené v § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tj. pokud dovolací soud, za použití hledisek příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí je zásadního právního významu. Ten je podle § 237 odst. 3 o.s.ř. dán zejména tehdy, jestliže napadené rozhodnutí řeší právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu ještě nebyla řešena, která je odvolacími nebo dovolacím soudem řešena rozdílně, nebo také řeší-li odvolací soud určitou právní otázku jinak, než je posuzováno v konstantní judikatuře dovolacího soudu a Ústavního soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.1.2002, sp. zn. 20 Cdo 2296/2000) nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).


Dovolací soud dospěl k závěru, že žalovaná uvádí následující otázky zásadního právního významu, které dle jejího názoru zakládají přípustnost podaného dovolání:


Došlo k obnovení ustanovení § 879c ObčZ, když Ústavní soud má pouze roli negativního zákonodárce a je tedy nutné vycházet ze závěru, že zrušení derogačního ustanovení v čl. II zákona č. 229/2001 Sb. nálezem Ústavního soudu , nezakládá samo o sobě rehabilitaci předchozí právní úpravy?


Otázka oživení ustanovení občanského zákoníku zrušených derogačním zákonem č. 229/2001 Sb. byla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu ČR již řešena a to například v rozhodnutích ze dne 23.1.2007, sp. zn. 28 Cdo 1961/2006, ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2490/2006, ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2506/2006, ze dne 21. 3. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1456/2006, ze kterých vyplývá, že zrušením části II. zákona č. 229/2001 Sb. došlo k obnovení ustanovení § 879c ObčZ a zároveň k transformaci práva trvalého užívání na vlastnické právo k pozemkům těch subjektů, kteří v zákonné lhůtě podaly žádost o transformaci práva podle ustanovení § 879c ObčZ. Dovolací soud z uvedeného důvodu opětovné projednání položené otázky nepřipustil.


V případě, kdy je uvedený nárok na vydání bezdůvodného obohacení dán obnovením právní úpravy v důsledku vydání derogačního nálezu Ústavního soudu, může počátek běhu objektivní, popř. subjektivní promlčecí doby předcházet okamžik účinnosti příslušného nálezu?


Žalovaná staví otázku zásadního právního významu na výkladu ustanovení § 107 ObčZ. Nejvyšší soud současně předesílá, že účinnost nálezů Ústavního soudu nelze dovodit ani ze zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ani ze zákona č. 309/1999 Sb., když naopak nejen zákon č. 182/1999 Sb. v ustanovení § 58, ale rovněž Ústava v čl. 89 odst. 2 upravují vykonatelnost nálezů Ústavního soudu. Z uvedeného důvodu řešil dovolací soud otázku, zda může počátek běhu objektivní, popř. subjektivní promlčecí doby předcházet okamžiku vykonatelnosti příslušného nálezu, která nebyla dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešena a dovolací soud podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. její projednání z uvedeného důvodu připustil.


D. Důvodnost


Dovolání není důvodné.


1. Podle ustanovení § 107 odst. 1 ObčZ se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil. Počátek subjektivní promlčecí doby práva na vydání bezdůvodného obohacení podle § 107 odst. 1 ObčZ tedy zahrnuje jednotu skutečné vědomosti oprávněného 1) o existenci bezdůvodného obohacení na jeho úkor a 2) o povinném, který se na jeho úkor bezdůvodně obohatil (srov. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. § 1 459. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 554 nebo Eliáš, K. a kol. Občanský zákoník. Velký akademický komentář. 1. svazek. § 1 487. Praha: Linde, 2008, s. 434). Základním předpokladem běhu subjektivní promlčecí doby podle § 107 odst. 1 ObčZ je tudíž skutečnost, že na straně povinného bezdůvodné obohacení skutečně vzniklo. Předpoklad existence bezdůvodného obohacení je rozhodný i pro posouzení běhu objektivní promlčecí doby, neboť podle § 107 odst. 2 ObčZ se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení nejpozději promlčí za tři roky [ ] ode dne, kdy k němu došlo. Dovolací soud se proto zabýval otázkou, ke kterému okamžiku se žalovaná v souvislosti s vydáním derogačního nálezu Ústavního soudu ze dne 9.3.2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02, publikovaného ve Sbírce zákonů pod č. 278/2004 Sb. bezdůvodně obohatila.


2. Podle ustanovení § 70 odst. 1zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, platí, že dojde-li po provedeném řízení Ústavní soud k závěru, že zákon nebo jeho jednotlivá ustanovení jsou v rozporu s ústavním zákonem [ ], nálezem rozhodne, že takový zákon nebo jiný právní předpis nebo jejich jednotlivá ustanovení se zrušují dnem, který v nálezu určí. Citovanému ustanovení odpovídá též § 58 odst. 1 cit. zákona, který stanoví Nálezy podle § 57 odst. 1 písm. a) jsou vykonatelné dnem jejich vyhlášení ve Sbírce zákonů, pokud nerozhodne Ústavní soud jinak. Ustanovení § 70 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. přitom umožňuje posunout den, kterým se zrušuje určité ustanovení zákona, za den vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů, a tím poskytnout zákonodárci prostor k tomu, aby parciální nedostatek zákonné úpravy napravil. (Viz plenární nález Ústavního soudu ČR ze dne 12.10.1994, sp. zn. Pl. ÚS 4/94, publikovaný pod č. 214/1994 Sb.). V souzené věci Ústavní soud posunul právní účinky derogačního nálezu ze dne 9.3.2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02, publikovaného ve Sbírce zákonů pod č. 278/2004 Sb., na den 31.12.2004, čímž Ústavní soud poskytl zákonodárci časový prostor pro nahrazení protiústavního zákona č. 229/2001 Sb. jiným právním předpisem (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.8.2006, sp. zn. 22 Cdo 2205/2005). Právní úprava založená protiústavním zákonem č. 229/2001 Sb. tak zůstala platnou součástí právního řádu až do 31.12.2004, kdy se stal uvedený zrušující nález Ústavního soudu vykonatelným. Současně do téhož data (31.12.2004) nebyl právní stav založený ustanovením § 879c ObčZ obnoven, a proto nemohl být ani dán nárok na vydání bezdůvodného obohacení; stejně tak nemohl do 31.12.2004 započít běh promlčecí doby k jeho vydání. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14.8.2007, sp. zn. 30 Cdo 2758/2006, ve kterém dovolací soud uvedl, že oprávněný se o vzniku bezdůvodného obohacení dozví tehdy, když má k dispozici údaje, které mu umožňují podat žalobu o vydání plnění z bezdůvodného obohacení, tj. když nabyl vědomost o rozsahu bezdůvodného obohacení a o osobě obohaceného ). V případě jiného výkladu počátku běhu subjektivní promlčecí doby by delší lhůta poskytnutá zákonodárci k přijetí příslušného předpisu ve smyslu § 70 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, mohla vést k uplynutí promlčecí doby pro uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení ještě před nabytím účinnosti příslušného předpisu nebo před vykonatelností zrušujícího nálezu Ústavního soudu. Pro úplnost dovolací soud uvádí, že nečinnost zákonodárce spočívající v nenahrazení protiústavního zákona č. 229/2001 Sb. jiným právním předpisem, nelze vykládat k tíži jednotlivce, jak plyne z principu primátu občana nad státem zakotveného v čl. 1, čl. 2 odst. 1, 3, 4 Ústavy ČR.


3. Z uvedených důvodů dospěl dovolací soud k závěru, že subjektivní ani objektivní promlčecí doba práva na vydání bezdůvodného obohacení podle § 107 ObčZ, ke kterému na straně žalované došlo v důsledku vydání derogačního nálezu Ústavního soudu ze dne 9.3.2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02, publikovaného ve Sbírce zákonů pod č. 278/2004 Sb., nemohla začít běžet před nabytím jeho vykonatelnosti, tj. před 31.12.2004.


Z důvodů shora uvedených dovolací soud neshledal, že by odvolací soud věc nesprávně právně posoudil. Proto dovolání bez jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.) zamítl (§ 243b odst. 2 o.s.ř.).


O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobci, jehož dovolání bylo zamítnuto, uložil dovolací soud povinnost zaplatit žalovanému účelně vynaložené náklady, které mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta ve výši 28.330,- Kč (§ 10 odst. 3, § 3 odst. 1 bod 4, § 18 odst. 1 věta první vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění ke dni 29.12.2006) navýšené o 19% DPH a z paušální částky náhrad hotových výdajů za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 300,- Kč (§ 2 odst. 1, § 13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění ke dni 29.12.2006). Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti byly stanoveny podle ustanovení § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř.


Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.


V Brně dne 14. května 2009


JUDr. Iva B r o ž o v á, v. r.


předsedkyně senátu