28 Cdo 100/2007
Datum rozhodnutí: 14.02.2007
Dotčené předpisy:





28 Cdo 100/2007


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka o dovolání dovolatelky O. A., zastoupené advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze 14. 6. 2006, sp. zn. 18 Co 174/2006, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 16 C 127/2005 (žalobkyně O. A., zastoupené advokátem, proti žalovanému H. m. P., zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví k nemovitostem), takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.


O d ů v o d n ě n í :


O žalobě žalobkyně, podané u soudu 26. 5. 2005, bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 z 15. 12. 2005, čj. 16 C 127/2005-38, jímž byla zamítnuta žaloba žalobkyně o určení, že je vlastnicí domu čp. 1320 a pozemků parc. č. 2072 a 2073 v katastrálním území N. (P. 4). Žalovanému nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení.


O odvolání žalobkyně (do rozhodnutí ve věci samé) i žalovaného (do rozhodnutí o nákladech řízení) byla rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze 14. 6. 2006, sp. zn. 18 Co 174/2006. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalovanému městu na náhradu nákladů odvolacího řízení 10.150,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.


V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání obou účastníků řízení nejsou důvodná.


Odvolací soud uváděl, že v této právní věci spočívalo jádro sporu v právním posouzení otázky týkající se toho, zda žalobkyně, jejíž nemovitostí převzal stát v rozhodném období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 za podmínek uvedených v restitučních předpisech, a která nebyla se svou žalobou, podanou podle restitučních předpisů, úspěšná proto, že nesplňovala jednu z podmínek uvedených v restitučních předpisech zákona č. 87/1991 Sb. (o mimosoudních rehabilitacích), a to státní občanství České republiky, se může domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu ČR i na nálezy Ústavního soudu ČR dospěl proto odvolací soud k závěru, že tu taková možnost ochrany práv podle obecných předpisů dána není.


Odvolací soud dále poukazoval na to, že žalobkyně se již v řízení u Obvodního soudu pro Prahu 4 (pod sp. zn. 16 C 195/95) domáhala vydání týchž nemovitostí (o něž jde v této právní věci sp. zn. 16 C 127/2005 Obvodního soudu pro Prahu 4), ale nebylo jí rozhodnutím soudu vyhověno, protože v období 1977 až 1995 nebyla čs. státní občankou (státní občanskou České republiky).


Odvolací soud byl také toho názoru, že žalobkyně pozbyla vlastnictví k nemovitostem, uvedeným v její žalobě, na základě postupního prohlášení ze dne 17. 12. 1973, učiněného podle tehdejší právní úpravy o darech ve prospěch státu bratrem žalobkyně L. N., který ovšem jednal na základě plné moci od žalobkyně . Svého nároku na vydání těchto nemovitostí se tedy mohla žalobkyně domáhat jen podle ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., když tu došlo k darování nemovitostí, učiněnému v tísni (§ 6 odst. 1 písm. d/ zákona č. 87/1991 Sb.) a když určovací žaloba podle obecných předpisů (srov. § 80 písm. c/ občanského soudního řádu) tu nepřichází v úvahu.


Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé jako věcně správný podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu a měl rovněž za to, že soud prvního stupně tu správně ohledně náhrady nákladů řízení uplatnil ustanovení § 150 občanského soudního řádu. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 občanského soudního řádu.


Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobkyni v řízení zastupoval, dne 26. 7. 2006 a dovolání ze strany žalobkyně bylo dne 21. 9. 2006 podáno na poště k doručení Obvodnímu soudu pro Prahu 4, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.


Dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelka měla za to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňovala, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené jejím dovoláním, spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).


Dovolatelka měla za to, že je třeba odmítnout právní názor, že by stanovením podmínek ve zvláštním předpise automaticky docházelo k vyloučení možnosti uplatňovat nároky podle obecné právní úpravy. Jestliže právní předpis umožňuje obecně uplatňovat nárok pro skupinu osob stanovením zvláštní úpravy pro část těchto osob, nedochází k vyloučení postupu jiné části těchto osob podle úpravy obecné . V případě žalobkyně tu nešlo o právní vztah podle úpravy v zákoně č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ani o vztah upravený podle zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě); žalobkyně totiž nebyla oprávněnou osobou podle zákona č. 87/1991 Sb., její právní vztah tu nebyl upraven podle restitučních předpisů a žalobkyně tedy nemohla žádat o vydání nemovitostí podle ustanovení § 5 a § 6 zákona č. 87/1991 Sb. Žalobkyně jako osoba, která nesplňovala podmínky stanovené restitučním předpisem, není vyloučená z možnosti domáhat se svého práva s použitím obecných předpisů; opačný výklad, podle názoru dovolatelky z ničeho nevyplývá . Dovolatelka je toho názoru, že na její straně tu bylo dáno legitimní očekávání splnění jejího nároku, takže tu nelze argumentovat tím, že nemá v tomto sporu naléhavý právní zájem na požadovaném určení.


Žalované město ve svém vyjádření k dovolání dovolatelky navrhovalo, aby tomuto dovolání nebylo vyhověno. Je toho názoru, že v této právní věci bylo soudy obou stupňů rozhodnuto správně. V takovýchto případech se obecná právní úprava může uplatnit jen v případě, že jde o vztah, který restituční předpis neupravuje; na případy, kdy jde o vztah, který restituční předpis neupravuje a nelze tento předpis úspěšně aplikovat, když oprávněná osoba nesplňuje některou z podmínek, kladených na oprávněné osoby, se vztahuje možnost ochrany práva podle obecných předpisů.


Přípustnost dovolání dovolatelky tu bylo možné posoudit pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.


Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí dovolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.


V této právní věci se soudy obou stupňů zabývaly základní právní otázkou, a to jak posuzovat žalobu o určení práva nebo právního vztahu (ve smyslu ustanovení § 80 písm. c/ občanského soudního řádu) ohledně nároku, který svým obsahem a právní povahou souvisí s nároky upravenými v zákoně č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, tedy s právní úpravou restituční povahy, jež je ve vztahu k obecným předpisům o určení a ochraně vlastnického práva předpisem speciálním.


Nejvyšší soud se k této právní otázce vyslovil v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia (viz § 19 zákona č. 6/2002 Sb.) z 11. 9. 2003, 22 Cdo /31 Cdo/ 1222/2001, a zaujal právní názor, že oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodném období (25. 2. 1948 1. 1. 1990) podle restitučních předpisů, a to i bez právního důvodu, nemůže se domáhat ochrany práva podle ustanovení občanského zákoníku (např. podle § 126 tohoto zákoníku) a ani formou určení práva či právního vztahu podle ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu, mohla-li uplatnit (anebo i bez úspěchu uplatnila) svůj nárok podle ustanovení právních předpisů restituční povahy.


Zásadní výklad k uvedené právní otázce byl pak podán ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, P1.ÚS st. 21/05, ve věci žalob o určení vlastnického práva ve vztahu k uplatnění práva podle restitučních předpisů, uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb. (v částce 166 Sbírky zákonů): Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo po i před 25. 2. 1948, a restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy. V odůvodnění tohoto stanoviska bylo ještě i uvedeno, že restituční zákony vyloučily možnost uplatnění práva k majetku, který získal stát konfiskacemi, znárodněním a jinými majetkovými opatřeními, podle obecných předpisů, když úprava podle restitučních předpisů je speciální úpravou ve vztahu k předpisům obecným. Bylo tu také uvedeno, že zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, se ve skutečnosti týká veškerého majetku státu, který stát vlastnil ke dni přijetí tohoto zákona a který stát nabyl do konce roku 1989; nelze na tento majetek uplatňovat nároky podle obecných předpisů. Poskytnutím ochrany tvrzenému vlastnickému právu, které zaniklo před čtyřiceti či padesáti lety, by tak byla nerušena právní jistota osob, které v průběhu této doby nabyly věci od státu nebo od předchozích vlastníků a mohly spoléhat na zásadu důvěry v zápis v evidenci nemovitostí (v katastru nemovitostí).


S poukazem na uvedené uveřejněné právní závěry, z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět k závěru, že by odvolací soud ve svém rozsudku, proti němuž směřuje dovolání dovolatelky a v němž i odvolací soud vycházel v podstatě z týchž právních závěrů, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlédnutím i k právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány). A protože odvolací soud neřešil svým rozsudkem, napadeným dovoláním, ani právní otázku, jež by byla nyní rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebyly tu u dovolání dovolatelky splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání stanovené v § 237 odst. 1 písm. a) a odst. 3 občanského soudního řádu. Nebylo tu proto možné shledat dovolání dovolatelky přípustným podle těchto ustanovení občanského soudního řádu, ale ani podle jiných ustanovení tohoto právního předpisu.


Přikročil proto dovolací soud k odmítnutí dovolání dovolatelky podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) občanského soudního řádu, a to jako dovolání nepřípustného.


Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a ohledně nákladů vynaložených žalovaným městem na vyjádření k dovolání dovolatelky použil dovolací soud ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 a § 224 občanského soudního řádu ustanovení § 150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení; dovolací soud tu přihlížel k povaze projednávané právní věci i k obsahu již zmíněného vyjádření k dovolání, rekapitulujícího v podstatě procesní vyjádření žalovaného, učiněná již v řízení před soudy obou stupňů.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.


V Brně dne 14. února 2007


JUDr. Josef Rakovský, v. r.


předseda senátu