27 Cdo 907/2017
Datum rozhodnutí: 23.05.2017
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř., § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř., § 154 o. s. ř., § 191 odst. 1, 2 o. z.



27 Cdo 907/2017


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Petra Šuka v právní věci navrhovatele F. B. , zastoupeného JUDr. Danielou Trávníčkovou, advokátkou, se sídlem v Blansku, Svitavská 1018/1, PSČ 678 01, za účasti 1) AGRO-ND, spol. s. r. o. v likvidaci , se sídlem v Blansku, Sloupečník 2517/1a, PSČ 678 01, identifikační číslo osoby 60737522, zastoupené JUDr. Radovanem Rumlerem, advokátem, se sídlem v Boskovicích, náměstí 9. května 2136/10, PSČ 680 01, a 2) Ing. J. D. , o odvolání likvidátora z funkce a jmenování nového, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 19 Cm 229/2015, o dovolání navrhovatele proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. září 2016, č. j. 8 Cmo 165/2016-94, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í:

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 15. března 2016, č. j. 19 Cm 229/2015-64, zamítl návrh na odvolání Ing. J. D. z funkce likvidátora společnosti AGRO-ND, spol. s. r. o. v likvidaci (dále též jen společnost ) [výrok I.], a rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi navrhovatelem a první účastnicí (výrok II.) a ve vztahu mezi navrhovatelem a druhým účastníkem (výrok III.).
Vrchní soud v Olomouci k odvolání navrhovatele v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně (výrok první) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok druhý).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal navrhovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ). Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a nejsou splněny ani podmínky přípustnosti dovolání formulované v § 237 o. s. ř.
Z § 154 odst. 1 o. s. ř., jakož i z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává závěr, podle něhož je pro rozsudek rozhodující stav v době jeho vyhlášení, přičemž tato zásada znamená, že soud je povinen při rozhodování věci přihlédnout nejen ke skutkovým okolnostem, které tu byly v době zahájení řízení, ale také k okolnostem, které nastaly za řízení až do vyhlášení rozhodnutí. Z hlediska zjišťování skutkového stavu věci soud vychází z ustanovení § 154 odst. 1 o. s. ř. tehdy, jestliže skutečnosti, které tu jsou v době vyhlášení rozsudku, jsou podle hmotného práva pro rozhodnutí významné (k tomu srov. důvody rozsudku ze dne 18. května 1999, sp. zn. 31 Cdo 1704/98, usnesení ze dne 15. května 2002, sp. zn. 29 Odo 657/2001, a rozsudku ze dne 3. dubna 2008, sp. zn. 29 Odo 502/2006, uveřejněných pod čísly 27/2000, 25/2003 a 24/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jež jsou veřejnosti dostupné stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu přijatá po 1. lednu 2001 na jeho webových stránkách).
Uvedené závěry platí i pro odvolací řízení a prosadí se i ve vztahu k rozhodování formou usnesení (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2015, sp. zn. 29 Cdo 2499/2015).
Odvolací soud v souladu se shora uvedenými závěry vzal za prokázané, že likvidátor společnosti Ing. J. D. (byť dodatečně) splnil povinnost uloženou mu ustanovením § 199 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, sestavit ke dni vstupu společnosti do likvidace zahajovací účetní rozvahu a soupis jmění společnosti.
Namítá-li dovolatel nesplnění této povinnosti ze strany likvidátora, vychází z jiného než soudy zjištěného skutkového stavu věci; skutková zjištění, ze kterých vyšel odvolací soud, však nelze v dovolacím řízení s účinností od 1. ledna 2013 zpochybnit pro absenci k tomu způsobilého dovolacího důvodu (viz § 241a odst. 1 o. s. ř.; dále srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolateli lze přisvědčit potud, že soud v řízení o jmenování likvidátora společnosti zkoumá rovněž otázku vhodnosti osoby pro výkon této funkce; to platí i v poměrech právní úpravy účinné od 1. ledna 2014 (§ 191 odst. 1 o. z.) [srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2006, sp. zn. 29 Odo 641/2006, či dovolatelem citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2015, sp. zn. 29 Cdo 3829/2015].
Výrok pravomocného soudního rozhodnutí o jmenování likvidátora (v němž soud posuzoval taktéž otázku vhodnosti jmenované osoby) je závazný pro každého [viz § 27 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen z. ř. s. ), ve spojení s § 1 odst. 2 z. ř. s. a § 167 odst. 2 o. s. ř.]. Z toho plyne, že v řízení o odvolání likvidátora z funkce (§ 191 odst. 2 o. z.) může soud otázku vhodnosti osoby likvidátora opětovně posuzovat jen tehdy, nastala-li taková změna poměrů (skutkových okolností), jež by mohla vést k závěru, podle něhož není původně jmenovaná osoba nadále vhodná pro výkon funkce likvidátora (k tomu srov. např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 9. října 2012, sp. zn. II. ÚS 1688/10)
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je přitom s uvedenými závěry v souladu, neboť příbuzenský vztah mezi likvidátorem a jednatelem společnosti (který tady byl již v době jmenování likvidátora do funkce), ani trestní oznámení na likvidátora podané dovolatelem nelze považovat za skutečnosti způsobilé založit odlišné posouzení vhodnosti osoby likvidátora (srov. např. důvody již citovaného usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 641/2006).
Závěrem Nejvyšší soud podotýká, že řízení o odvolání likvidátora společnosti s ručením omezeným je řízením ve statusové věci právnické osoby [viz § 2 písm. e), § 3 odst. 2 písm. a) a § 85 písm. a) z. ř. s.], ve kterém soud rozhoduje usnesením (srov. § 25 odst. 1 z. ř. s.). Skutečnost, že soud nižšího stupně rozhodl o věci samé rozsudkem (ačkoliv měl rozhodnout usnesením), nezbavuje soud vyššího stupně povinnosti rozhodnout o opravném prostředku proti takovému rozhodnutí (o odvolání nebo o dovolání) usnesením. To, že soud rozhodl jinou kvalitativně vyšší, leč v rozporu s procesním předpisem zvolenou formou rozhodnutí, je vadou řízení, která nemohla mít vliv na správnost rozhodnutí (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 1999, sp. zn. 20 Cdo 1574/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročník 2000, pod číslem 45).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 23. května 2017

JUDr. Filip Cileček
předseda senátu