27 Cdo 829/2017
Datum rozhodnutí: 25.04.2017
Dotčené předpisy: § 194 odst. 6 obch. zák., § 237 o. s. ř., § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.



27 Cdo 829/2017


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce České kanceláře pojistitelů , se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1724/129, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 70099618, proti žalovaným 1) A. K. , a 2) J. K. , oběma zastoupeným Mgr. Petrou Fialovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Vladislavova 1747/16, PSČ 110 00, o zaplacení 471.736 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 45 ECm 24/2014, o dovoláních žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. srpna 2016, č. j. 12 Cmo 291/2015-152, takto:

I. Dovolání se odmítají .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í:

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. května 2015, č. j. 45 ECm 24/2014-103, uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně 471.736 Kč spolu s (ve výroku specifikovanými) úroky z prodlení (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
V záhlaví označeným rozsudkem Vrchní soud v Praze k odvolání obou žalovaných rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali oba žalovaní (obsahově shodná) dovolání, která Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ). Učinil tak proto, že dovolání nesměřují proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a nejsou splněny ani podmínky přípustnosti dovolání formulované v § 237 o. s. ř.
Je tomu tak proto, že závěr odvolacího soudu, podle něhož byly v projednávané věci naplněny předpoklady pro vznik zákonného ručení žalovaných (bývalých jednatelů) za závazky společnosti podle § 135 odst. 2 a § 194 odst. 6 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen obch. zák. ), je oproti mínění dovolatelů v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 2012, sp. zn. 29 Cdo 134/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. června 2012, sp. zn. 29 Cdo 3542/2011, jakož i dovolateli citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2012, sp. zn. 23 Cdo 4240/2010).
Nelze přitakat názoru dovolatelů, podle něhož neuhradila-li společnost dlužnou částku, nevznikla jí škoda, neboť z ustálené judikatury dovolacího soudu se podává, že za situace, kdy v řízení před soudy nižších stupňů bylo prokázáno, že společnost není schopna uspokojit pohledávku věřitele ze svého majetku, nelze vázat vznik ručení jednatele za závazky společnosti na uhrazení dluhu společností; takový závěr by byl v příkrém rozporu nejen s dikcí, ale i s účelem ustanovení § 194 odst. 6 obch. zák. (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2007, sp. zn. 29 Odo 1310/2005, uveřejněný pod číslem 65/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 2012, sp. zn. 29 Cdo 134/2011, a ze dne 28. listopadu 2013, sp. zn. 29 Cdo 663/2013).
Je třeba odmítnout výhradu dovolatelů, podle níž by skutečnost, že žalobce před uplatněním svého práva vůči dovolatelům (ručitelům) společnost pouze vyzval ke splnění dluhu, byla nedostatečným uplatněním práva a žalobce se tak dle odvolatelů nepokusil škodu reálně po společnosti uplatnit (k tomu viz § 306 odst. 1 obch. zák. a contrario; dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 2005, sp. zn. 29 Odo 583/2004, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. prosince 2007, sp. zn. 26 Odo 786/2006).
Nejvyšší soud nesdílí ani názor dovolatelů, podle něhož je třeba posuzovat naplnění předpokladů pro vznik ručení uvedených v § 194 odst. 6 obch. zák. ve smyslu zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), neboť takový závěr nemá oporu v žádném ustanovení obchodního zákoníku; pro vznik ručení dle citovaného ustanovení obch. zák. tak není nutné naplnit podmínky úpadku dle insolvenčního zákona (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2014, sp. zn. 29 Cdo 3158/2013).
Obstát nemůže ani námitka dovolatelů, podle které již nejsou jednateli společnosti, pročež na ně úprava § 194 odst. 6 obch. zák. nedopadá. Závěr, podle něhož se ručení dle citovaného ustanovení vztahuje i na bývalé jednatele společnosti s ručením omezeným, plyne z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2012, sp. zn. 23 Cdo 4240/2010 (na který dovolatelé sami odkazují), jehož závěry odvolací soud ve svém právním posouzení respektoval.
Tvrdí-li dovolatelé, že v řízení před soudy nižších stupňů nebyla prokázána škoda, výše škody a příčinná souvislost mezi jednáním dovolatelů a vznikem škody, opomíjejí, že skutkový stav zjištěný v řízení před soudem prvního stupně, resp. před soudem odvolacím, nemůže být v dovolacím řízení zpochybněn. Taktéž hodnocení důkazů nelze úspěšně napadnout přípustným dovolacím důvodem (k tomu srov. v poměrech do 31. prosince 2012 např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
V souvislosti s námitkou, podle níž v řízení došlo k porušení zásady koncentrace řízení, dovolatelé nepředkládají dovolacímu soudu žádnou otázku procesního práva, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí záviselo (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 NSCR 53/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2014, sp. zn. 32 Cdo 455/2014). Dovolatelé tak vytýkají soudům nižších stupňů údajnou vadu řízení, jež žádnou otázku procesního práva nezahrnuje a která od 1. ledna 2013 není způsobilým dovolacím důvodem (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.)
Nehledě k tomu rozhodnutí odvolacího soudu ani tvrzenou vadou netrpí, neboť žalobce označil důkazy k prokázání svých tvrzení ve lhůtě, která mu byla soudem prvního stupně poskytnuta. Skutečnost, že tyto důkazy byly předloženy po uplynutí soudem stanovené lhůty, není právně významná (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2008, sp. zn. 29 Odo 1538/2006, uveřejněný pod číslem 28/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z článku II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. dubna 2017

JUDr. Filip C i l e č e k předseda senátu