27 Cdo 529/2017
Datum rozhodnutí: 28.03.2017
Dotčené předpisy: § 237 předpisu č. 99/1963Sb., § 241a odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb., § 243c odst. 1,2 předpisu č. 99/1963Sb.



27 Cdo 529/2017


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně MUDr. B. F. , zastoupené Mgr. Janem Hartem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Panská 890/7, PSČ 110 00, proti žalované Československé obchodní bance, a. s. , se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150, PSČ 150 57, identifikační číslo osoby 00001350, zastoupené Mgr. Davidem Urbancem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1046/24, PSČ 110 00, o zaplacení 75.100 USD s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 7 Cm 134/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. srpna 2016, č. j. 2 Cmo 72/2015-299, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem ze dne 25. února 2014, č. j. 7 Cm 134/2011-208, Městský soud v Praze zamítl žalobu žalobkyně o zaplacení 75.100 USD s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. v částce 44.673 USD s příslušenstvím a ve výroku II. a v tomto rozsahu řízení zastavil (první výrok), ve zbývající části výroku I. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (třetí výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu (v rozsahu druhého a třetího výroku) podala žalobkyně dovolání, které Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), odmítl částečně (v rozsahu druhého výroku) jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a nejsou splněny ani podmínky přípustnosti dovolání formulované v § 237 o. s. ř., a částečně (v rozsahu třetího výroku) jako vadné, neboť dovolatelka nevymezila předpoklady přípustnosti dovolání.
Dovolatelka spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání v řešení otázek, které považuje za otázky hmotného práva v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené, a to 1) zda a případně za jakých podmínek může být žaloba proti obchodníku s cennými papíry předčasná v situaci, kdy insolvenční řízení společnosti, jejíchž cenných papírů se týkala jím poskytnutá investiční rada, bylo ukončeno, a 2) za jakých podmínek lze posuzovat předvídatelnost rizika investování na finančním trhu.
Právní závěr, podle kterého žalovaná neporušila povinnosti komisionáře vyplývající z uzavřené komisionářské smlouvy a ze zákona č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, ve znění účinném ke dni 30. června 2008, je v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu založen na skutkovém závěru, podle něhož ke dni 26. června 2008 nemohlo být žalované z dostupných zdrojů ani při vynaložení odborné péče známo, že existuje významné riziko, že emitent dluhopisů nedostojí svým závazkům . Odvolací soud přitom vycházel z právního závěru soudu prvního stupně, který shledal správným a podle kterého předvídatelnost rizika investování na islandském finančním trhu nelze posuzovat zpětně se znalostí pozdějšího vývoje islandského kapitálového trhu a ekonomiky Islandu vůbec. Proti tomuto závěru dovolatelka v dovolání nebrojí, když výslovně souhlasí se závěrem České národní banky uvedeným v oběma soudy citovaném stanovisku ČNB, že při posuzování rizikovosti investic na islandském kapitálovém trhu je nutno vycházet pouze z informací, které byly k dispozici v době, kdy žalovaná rozhodování o těchto investicích prováděla .
Úvaha dovolatelky, podle které odvolací soud, jde-li o předvídatelnost rizika investování na finančním trhu, prakticky říká, že ho nelze posuzovat vůbec, jelikož jakékoliv posouzení učiněné v pozdější době je posouzením se znalostí pozdějšího vývoje , nemá žádnou oporu v odůvodnění napadeného rozhodnutí, odvolací soud k takovému závěru v napadeném rozhodnutí nedospěl.
Tvrdí-li dovolatelka, že riziko zvýšeného znehodnocení investice bylo zcela zřejmé již ke dni 26. června 2008, když příslušné informace byly v posledním půlroku před kolapsem islandských bank publikovány ve Financial Times, jak vyplývá z jí předložených znaleckých posudků, zpochybňuje tím ve skutečnosti shora citovaný skutkový závěr, ze kterého odvolací soud vycházel a podle něhož ke dni 26. června 2008 nemohlo být žalované z dostupných zdrojů ani při vynaložení odborné péče známo, že existuje významné riziko, že emitent dluhopisů nedostojí svým závazkům.
Jak dílčí skutková zjištění, tak i skutkové závěry z nich dovozené jsou součástí skutkového stavu věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2013, sp. zn. 32 Cdo 2537/2011). Správnost skutkového stavu, jak byl zjištěn v řízení před soudy nižších stupňů, v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. ledna 2013 v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je v § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatelka k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. října 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nelze usuzovat ani z hlediska námitky dovolatelky, že soudy nesprávně rozhodly o jejím důkazním návrhu , když odmítly provést důkaz znaleckými posudky.
Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (a též z protokolu o jednání před soudem prvního stupně konaném dne 20. listopadu 2012), soud prvního stupně důkaz znaleckým posudkem předloženým dovolatelkou provedl. Po zhodnocení všech v řízení provedených důkazů však učinil skutkové zjištění, podle něhož renomované banky (HSBC Bank plc, Komerční banka, a. s., Česká spořitelna, a. s.) v rozhodné době (tj. v červnu 2008) nedospěly k závěru o rizikovosti vlastních investic do islandských aktiv, a z tohoto zjištění dovodil, že události na Islandu z počátku října 2008 byly překvapivé pro trh jako celek. Z tohoto důvodu soud prvního stupně rozhodl, že další důkazy (včetně dovolatelkou navrženého znaleckého posudku) nebudou pro nadbytečnost prováděny. Tento postup byl posléze aprobován odvolacím soudem.
Obecně platí (srov. § 120 odst. 1 o. s. ř.), že o tom, které z navržených, popřípadě dalších důkazů provede, rozhoduje soud. Dospěly-li soudy k závěru, že provedení navržených důkazů není ke zjištění skutkového stavu nutné a své rozhodnutí řádně odůvodnily, využily svého práva určeného § 120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. Právo soudu rozhodnout o tom, které z navrhovaných důkazů provede, vyplývá i z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 6. prosince 1995, sp. zn. II. ÚS 56/95, uveřejněný pod číslem 80/1995 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a nález Ústavního soudu ze dne 13. září 1999, sp. zn. I. ÚS 236/1998, uveřejněný pod číslem 122/1999 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Dovolatelce se tak nepodařilo otevřít k dovolacímu přezkumu otázku, za jakých podmínek lze posuzovat předvídatelnost rizika investování na finančním trhu, na jejímž vyřešení závisí závěr odvolacího soudu o neporušení povinností z komisionářské smlouvy a ze zákona žalovanou. Tento závěr přitom obstojí jako samostatný důvod, pro který odvolací soud shledal žalobou uplatněný nárok na náhradu škody nedůvodným.
Dovolání v dané věci tak není přípustné ani co do posouzení otázky, zda a případně za jakých podmínek může být žaloba proti obchodníku s cennými papíry předčasná v situaci, kdy insolvenční řízení společnosti, jejíchž cenných papírů se týkala jím poskytnutá investiční rada, bylo ukončeno.
I podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 totiž platí, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř. (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, ze dne 3. prosince 2013, sp. zn. 29 Cdo 1640/2013, či ze dne 25. března 2014, sp. zn. 29 Cdo 3558/2013).
Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř. a např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněného pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Dovolatelka napadla rozsudek odvolacího soudu výslovně též ve výroku, jímž odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, aniž by ve vztahu k tomuto výroku vymezila (posuzováno podle obsahu) předpoklady přípustnosti dovolání stanovené § 237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, či ze dne 26. listopadu 2013, sp. zn. 29 Cdo 2733/2013, anebo usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/2013, jímž odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, usnesení Ústavního soudu ze dne 16. prosince 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 12. srpna 2015, sp. zn. IV. ÚS 3548/14).
V důsledku této vady (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), kterou dovolatelka neodstranila v dovolací lhůtě (§ 241b odst. 3 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud nemohl učinit odpovídající závěr o přípustnosti dovolání k řešení (případných) otázek hmotného či procesního práva otevíraných dalšími dovolacími námitkami; proto se jimi nezabýval (srov. důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, uveřejněného pod číslem 15/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. tak, že jejich náhrada nebyla přiznána žádné z účastnic, neboť dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a vyjádření žalované zcela se míjející s důvody, pro něž bylo dovolání odmítnuto, nepovažuje dovolací soud za úkon potřebný k účelnému uplatňování či bránění práva, za který by žalované náležela náhrada nákladů řízení.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z článku II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. března 2017

JUDr. Filip C i l e č e k
předseda senátu