27 Cdo 1110/2017
Datum rozhodnutí: 27.04.2017
Dotčené předpisy: § 196a odst. 3 obch. zák., § 237 o. s. ř., § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.



27 Cdo 1110/2017
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce M. S., zastoupeného JUDr. Veronikou Fryšákovou Šimánkovou, advokátkou, se sídlem v Olomouci, Tomkova 57/27, PSČ 779 00, proti žalovanému Ing. K. F. , zastoupenému Mgr. Martinem Hofmanem, advokátem, se sídlem v Opavě, Solná 447/27, PSČ 746 01, o zaplacení 2.000.000 Kč oproti vydání parcely, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 9 C 51/2014, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. dubna 2016, č. j. 21 Co 64/2016-321, takto:

Dovolání se odmítá .

O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 14. prosince 2015, č. j. 9 C 51/2014-248, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 2.000.000 Kč oproti vydání (ve výroku specifikované) parcely (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové v záhlaví označeným usnesením zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ). Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a nejsou splněny ani podmínky přípustnosti dovolání formulované v § 237 o. s. ř.
Je tomu tak proto, že závěr odvolacího soudu vyjádřený v napadeném rozhodnutí plně odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, ze které se podává, že nelze-li nesprávnost závěrů učiněných znalcem ve znaleckém posudku, vypracovaném pro účely převodu majetku podléhajícího ustanovení § 196a odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále též jen obch. zák. ), přičítat smluvním stranám [např. proto, že znalci poskytly nesprávné údaje pro účely zpracování posudku nebo jinak (nepřípustně) ovlivnily závěry znalce co do výše ceny], nemá nesprávně určená výše hodnoty převáděného majetku ve znaleckém posudku za následek neplatnost smlouvy o převodu tohoto majetku pro rozpor s ustanovením § 196a odst. 3 obch. zák. (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2010, sp. zn. 29 Cdo 4356/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. srpna 2011, sp. zn. 29 Cdo 1693/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2013, sp. zn. 29 Cdo 1606/2011, která jsou veřejnosti dostupná stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu přijatá po 1. lednu 2001 na webových stránkách tohoto soudu).
Na shora uvedeném závěru přitom Nejvyšší soud nemá důvod cokoli měnit ani na základě argumentace obsažené v dovolání.
Namítá-li dovolatel, že žalovaný a soudní znalec si byli vědomi toho, že cena nebyla ve znaleckém posudku určena v souladu s § 196a odst. 3 obch. zák., nepředkládá tím oproti svému mínění dovolacímu soudu k posouzení žádnou právní otázku,na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí odvolacího soudu záviselo. Uvedenou výtkou brojí toliko proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, k čemuž nemá s účinností od 1. ledna 2013 k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.; dále srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Otázkou důsledků následně zjištěné nesprávnosti hodnoty převáděného majetku určené znalcem ve znaleckém posudku, ale i tím zda lze tuto nesprávnost přičítat smluvním stranám smlouvy podléhající ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák. (včetně odkazů na relevantní judikaturu Nejvyššího soudu), se zabýval již soud prvního stupně, jehož názor (podle něhož se výše uvedené judikatorní závěry v poměrech projednávané věci neprosadí) žalovaný napadl v odvolání. Za této situace nemohla být pro dovolatele překvapivá skutečnost, že odvolací soud na řešení této otázky své rozhodnutí založil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2015, sp. zn. 29 Cdo 4249/2014, nález Ústavního soudu ze dne 15. září 2004, sp. zn. I. ÚS 220/04, uveřejněný pod číslem 129/2004 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 30. června 2015, sp. zn. II. ÚS 1544/14).
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť rozhodnutí Nejvyššího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení končí, a řízení nebylo již dříve skončeno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. dubna 2017

JUDr. Filip C i l e č e k
předseda senátu