26 Odo 928/2005
Datum rozhodnutí: 12.07.2007
Dotčené předpisy:




26 Odo 928/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Marie Vokřinkové a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobce B. s. s., s.r.o., zastoupeného advokátem, proti žalovanému J. R., zastoupenému advokátem, o zaplacení 856.210,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 7 C 25/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. ledna 2005, č. j. 28 Co 510/2004-168, takto:

I. Dovolání proti výroku rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. ledna 2005, č.j. 28 Co 510/2004-168, jímž byl změněn rozsudek Okresního soudu Praha východ ze dne 11. srpna 2004, č.j. 7 C 25/200-143, ve věci samé tak, že byla zamítnuta žaloba co do částky 556.210,- Kč s 12% úrokem z prodlení jdoucím od 1. 7. 1999 do zaplacení, se zamítá.

II. Dovolání proti výrokům rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. ledna 2005, č.j. 28 Co 510/2004-168, jimiž bylo rozhodnuto, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech řízení před soudem prvního stupně 24.917,- Kč, dále na nákladech odvolacího řízení 26.247,- Kč a že každý z účastníků je povinen zaplatit České republice náklady řízení a to žalobce 22.532,- Kč a žalovaný 11.266,- Kč, se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 23.800,- Kč, k rukám JUDr. V. V., advokáta.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud Praha východ (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 11. 8. 2004, č. j. 7 C 25/2000-143, uložil žalovanému zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku 856.210,- Kč s 12 % úrokem z prodlení od 1. 7. 1999 do zaplacení a dále zavázal žalovaného zaplatit žalobci a České republice náklady řízení.

Soud prvního stupně vzal za zjištěné, že mezi žalobcem a žalovaným byla dne 10. 8. 1998 uzavřena smlouva, kterou se žalobce zavázal provést pro žalovaného opravu chaty A. v D. v O. horách (poškozené povodní) a žalovaný se zavázal zaplatit žalobci cenu stavebních prací, jež podle rozpočtu činila 5.608.131,- Kč. Zápisem o odevzdání a převzetí stavebního díla měl soud prvního stupně za prokázané, že dne 30. 11. 1998 došlo k odevzdání opravené chaty žalovanému. Pro výhrady k vyúčtovaným dodávkám stavebních prací, dále pro vady a nedodělky žalovaný nezaplatil požadovanou cenu v plné výši. Žalobce poté dopisem ze dne 17. 2. 1999 od smlouvy odstoupil. Následně žalobce a žalovaný uzavřeli dne 24. 3. 1999 dohodu, v níž žalobce přistoupil na slevu z ceny za provedené stavební práce a dodávky a žalovaný se zavázal zaplatit žalobci na uspokojení jeho nároku 300.000,- Kč do 2. 4. 1999. Vzhledem k tomu, že žalovaný dohodnutou částku nezaplatil, žalobce dopisem ze dne 27. 5. 1999 od uzavřené dohody odstoupil. Žalovaný prostřednictvím svého zástupce přípisem ze dne 2. 8. 1999 oznámil, že jeho odstoupení bere na vědomí. Po právní stránce soud prvního stupně dovodil, že mezi žalobcem a žalovaným byla uzavřena smlouva o opravě a úpravě věci podle § 652 obč. zák., která je zvláštním druhem smlouvy o dílo a která se řídí, nestanoví-li zvláštní úprava jinak, ustanoveními upravujícími smlouvu o dílo. Dále pak dovodil, že k odstoupení žalobce od smlouvy o opravě věci došlo neplatným úkonem, protože jej žalobce provedl až po předání díla, kdy již závazek ze smlouvy zanikl splněním. Žalovaný je tedy povinen poskytnout žalobci plnění podle uzavřené smlouvy o opravě věci tj. zaplatit mu cenu v požadované zbývající výši 856.210,- Kč. Překážku pro přiznání nároku na zaplacení ceny ze smlouvy o opravě věci neshledal ani v následné dohodě ze dne 24. 3. 1999, neboť ji pokládal za zrušenou. K námitce žalovaného o nedostatku jeho pasivní legitimace založené na argumentaci, že odstoupením žalobce od smlouvy o opravě věci došlo k jejímu zrušení od samého počátku a nastupuje právní režim bezdůvodného obohacení a že žalovaný není vlastníkem opravované věci, tudíž mu nevzniklo bezdůvodné obohacení, které by mohl vydat, soud prvního stupně uvedl, že jde o plnění ze smlouvy, kterou uzavřel s žalobcem žalovaný a že provedením opravy či úpravy věci se nemohou měnit vlastnické poměry opravované věci, tudíž ji může uzavřít i ten, kdo není vlastníkem opravované věci.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 25. 1. 2005, č. j. 28 Co 510/2004-168, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu, co do částky 556.210,- Kč s 12 % úrokem z prodlení jdoucím od 1. 7. 1999 do zaplacení, zamítl. Jinak rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil. Dále rozhodl o povinnosti žalobce zaplatit žalovanému náklady řízení před soudy obou stupňů a o povinnosti žalobce a žalovaného zaplatit státu náklady řízení.

Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že předáním opravené chaty žalovanému dne 30. 11. 1998 nedošlo ke splnění závazku ze smlouvy o opravě věci, neboť dílo bylo předáno nedokončené. Žalobcem provedené odstoupení od smlouvy o opravě věci je tedy platné a účinné a smlouva byla podle § 48 odst. 2 obč. zák. od samého počátku zrušena. Následně žalobce a žalovaný uzavřeli dne 24. 3. 1999 dohodu, kterou se žalovaný zavázal zaplatit žalobci 300.000,- Kč do 2. 4. 1999. Dohodu ze dne 24. 3. 1999 odvolací soud posoudil podle § 570 obč. zák. jako dohodu o privativní novaci, kterou byl nahrazen dosavadní závazek závazkem novým a na základě které je žalovaný povinen plnit žalobci namísto původního závazku ze smlouvy o opravě věci. Písemné odstoupení žalobce od této dohody pro její neplnění ze strany žalovaného, hodnotil odvolací soud jako neplatné, a nespojoval s ním zánik dohody ze dne 24. 3. 1999. Poukázal na to, že z ustanovení občanského zákoníku ani z dohody samé nelze dovodit, že tato dohoda mohla být zrušena jednostranným odstoupením. Přípis právního zástupce žalovaného, v němž žalobci oznámil, že bere na vědomí odstoupení od dohody, hodnotil tak, že jej rozhodně nelze posuzovat jako akceptaci nabídky žalobce ke zrušení této dohody. Žalobce se tedy v tomto řízení může domáhat pouze plnění z dohody uzavřené dne 24. 3. 1999, čemuž odpovídá i měnící výrok rozsudku.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, a to výslovně do všech výroků vyjma výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v části ukládající žalovanému zaplatit žalobci 300.000,- Kč s 12 % úrokem z prodlení od 1. 7. 1999 do zaplacení. Otázkou přípustnosti dovolání se nezabýval a jako dovolací důvod označil nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) V dovolání žalobce napadá jednak právní závěr odvolacího soudu, že došlo k platnému odstoupení od smlouvy o opravě věci zhotovitelem a namítá, že v době, kdy již byla opravená věc předána objednateli a závazek zhotovitele zanikl splněním, nemohl zhotovitel platně odstoupit od smlouvy o opravě či úpravě věci a nemohlo dojít ke zrušení smlouvy od samého počátku, jak dovodil odvolací soud. Dále napadá za pomoci skutkových výhrad (§ 241a odst. 3 o.s.ř.) závěr odvolacího soudu, že následná dohoda o privativní novaci ze dne 24. 3. 1999 nebyla zrušena dohodou účastníků. Přípis ze dne 27. 5. 1999, který žalobce zaslal žalovanému, byl míněn jako návrh na uzavření smlouvy o zrušení dohody ze dne 24. 3. 1999. Bylo na žalovaném, jak s tímto návrhem naloží. Pokud by žalovaný mlčel či výslovně návrh odmítl, dohoda účastníků o tom, že bude zrušena předchozí dohoda ze dne 24. 3. 1999, by nevznikla. Žalovaný však dopisem ze dne 2. 8. 1999 žalobci oznámil, že bere na vědomí odstoupení žalobce od dohody ze dne 24. 3. 1999. Takovýto přípis je třeba pokládat za akceptaci návrhu na zrušení dohody ze dne 24. 3. 1999. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný se ve vyjádření k dovolání vyslovil k oběma námitkám žalobce vzneseným v dovolání. K námitce žalobce směřující k zániku smlouvy o dílo předáním díla uvedl, že smlouva o dílo je dvoustranným právním vztahem, ze kterého vyplývá pro zhotovitele povinnost sjednané dílo na své nebezpečí provést a pro objednatele zaplatit cenu díla. Nelze proto dovodit, že by smlouva o dílo jako celek, na rozdíl však od dílčí povinnosti zhotovitele z této smlouvy zhotovit dílo podle smlouvy řádně a v dohodnuté době, zanikla ke dni jeho řádného ukončení. K námitkám žalobce směřujícím k zániku dohody uzavřené dne 24. 3. 1999, uvedl, že je mimo jakoukoliv pochybnost, že by konstatováním, že bere na vědomí jednostranný projev vůle žalobce, který si vyložil jako odstoupení a jehož účinky jsou zcela mimo sféru ovlivnitelnou žalovaným, reálně akceptoval nabídku žalobce na uzavření smlouvy o zrušení dohody ze dne 24. 3. 1999. Závěrem navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.

Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 25. ledna 2005, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen o.s.ř. ).

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), a že proti měnícímu výroku o věci samé (jímž byla zamítnuta žaloba, aby žalovaný zaplatil žalobci 556.210,- Kč s 12 % úrokem z prodlení jdoucím od 1. 7. 1999 do zaplacení) je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.

Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Existence zmíněných vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.

Pokud dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že učinil nesprávné závěry o obsahu dohody, kterou byla zrušena předchozí dohoda o privativní novaci ze dne 24. 3. 1999, uplatňuje tím dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z § 132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000 pod č. 73, dále např. odůvodnění rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1145/99, ze dne 19. 7. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2187/99, a dále ještě odůvodnění rozsudku ze dne 31. 10. 2005, sp. zn. 33 Odo 204/2004).

Pro vyřešení hmotněprávní otázky, zda práva a povinnosti z dohody o privativní novaci ze dne 24. 3. 1999 zanikly, bylo stěžejní zjištění, zda účastníci posléze uzavřeli dohodu, kterou by předchozí dohodu ze dne 24. 3. 1999 zrušili. Odvolací soud s odkazem na výkladová pravidla obsažená v § 35 odst. 2 obč. zák. dospěl ke skutkovému závěru, že takováto dohoda uzavřena nebyla. S tímto skutkovým závěrem se lze ztotožnit.

Podle § 35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.

Citované ustanovení předpokládá, že o obsahu právního úkonu může vzniknout pochybnost, a pro ten případ formuluje výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby tyto pochybnosti odstranil výkladem. Jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být vykládáno nejprve prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Interpretace obsahu právního úkonu soudem podle § 35 odst. 2 obč. zák. nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle; použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který učinili účastníci ve vzájemné dohodě, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání. Pakliže je obsah právního úkonu zaznamenán písemně, určitost projevu vůle je dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán.

Odpověděl-li žalovaný na přípis žalobce ze dne 27. 5. 1999 deklarovaný jako návrh na uzavření smlouvy o zrušení dohody ze dne 24. 3. 1999, prostřednictvím svého právního zástupce dopisem ze dne 2. 8. 1999, jehož obsahem bylo sdělení, že bere na vědomí, že žalobce od dohody ze dne 24. 3. 1999 odstoupil, nelze z textu této odpovědi seznat jiný projev vůle žalovaného než ten, že žalovaný pokládá úkon žalobce za jednostranný projev vůle, jehož účinky leží mimo dosah sféry žalovaného. Jazykový projev vůle žalovaného je jednoznačný a nelze ho pokládat za přijetí nabídky na uzavření smlouvy o zrušení dohody ze dne 24. 3. 1999. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 22. 8. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1569/99, uveřejněném v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu vydávaném nakladatelstvím C.H. Beck pod C 686, sv. 9, uvedl: Jsou-li pojmy použité k jazykovému vyjádření obsahu písemné smlouvy natolik jednoznačné, že z nich nelze ani s přihlédnutím k tvrzené vůli účastníka smlouvy usuzovat na jiný obsah tohoto právního úkonu, nelze obsah smluvního ujednání vyložit v rozporu s jazykovým projevem . Stejně tak i v jiném rozsudku ze dne 18. 12. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1116/2001, uveřejněném v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu vydávaném nakladatelstvím C.H. Beck pod C 1627, sv. 23, uvedl: Obsah právního úkonu lze vykládat podle vůle toho, kdo ho učinil, jen za předpokladu, že tvrzená vůle není v rozporu s jazykovým projevem, učiněným v písemné formě. Výkladem podle § 35 odst. 2 ObčZ nelze již učiněný projev vůle doplňovat, měnit či dokonce nahrazovat . Skutkový závěr odvolacího soudu ohledně projevu vůle žalovaného v jeho přípisu ze dne 2. 8. 1999 tak odpovídá provedeným důkazům. Dovolací důvod založený na výtce, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedem dokazování, proto neobstojí.

Neobstojí ani další dovolací důvod, jímž dovolatel namítá nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.), jestliže odvolací soud shledal odstoupení žalobce od smlouvy o opravě věci platným.

Právní posouzení odvolacího soudu, že žalobci nenáleží nárok na zaplacení částky 556.210,- Kč, vychází z toho, že dohodou účastníků o privativní novaci podle § 570 obč. zák. zanikl původní závazek a byl nahrazen závazkem novým, podle něhož se žalobce spokojil jen s plněním ve výši 300.000,- Kč. Žalobce sice zpochybnil existenci této dohody výhradou o jejím zrušení, ale učinil tak neúspěšně. Pokud dalším dovolacím důvodem zpochybňuje právní posouzení okolností týkajících se předchozího zrušeného závazku, na němž již přiznaný nárok nestojí, aniž by současně úspěšně zpochybnil dohodu samotnou, pak vytýká odvolacímu soudu právní posouzení, na němž jeho rozhodnutí nespočívá. Z tohoto důvodu nemůže být ani další dovolací důvod naplněn (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 154/2004).

Jelikož se žalobci prostřednictvím užitých dovolacích důvodů nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí v měnícím výroku o věci samé, Nejvyšší soud jeho dovolání v tomto ohledu bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.) jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o.s.ř.).

Proti výrokům o nákladech řízení není dovolání přípustné.

Rozhodnutí o nákladech řízení (a to i v případě, že je součástí výrokové části rozsudku) má, jde-li o jeho formu, povahu usnesení (§ 167 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 211 o.s.ř.).

Podle § 237 odst. 1 o.s.ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,

a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,

b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení), proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,

c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 1 písm. a), b) a c) o.s.ř. nemůže být dovolání proti napadeným nákladovým výrokům přípustné už proto, že výrok o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé. Pojem věc sama je totiž právní teorií i soudní praxí vykládán jednotně tak, že jde o předmět, ohledně něhož se řízení vede tedy žalobou uplatněný nárok, o němž má být v řízení věcně rozhodnuto.

Přípustnost dovolání proti nákladovým výrokům však nelze opřít ani o další ustanovení občanského soudního řádu upravující přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu (srov. § 238 odst. 1, § 238a odst. 1, § 239 o.s.ř.). Z řečeného vyplývá, že dovolání proti usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinném od 1. ledna 2001 přípustné. Ostatně ke stejnému právnímu závěru dospěl dovolací soud již v usnesení ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněném pod č. 88 v sešitě č. 5 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura.

Vzhledem k výše uvedenému dovolací soud bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) dovolání v této části podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl pro nepřípustnost.

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 142 odst. 1 věty první o.s.ř. a zavázal žalobce k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalovanému vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 19.925- Kč (§ 2 odst. 1, § 3 odst. 1 bod 6. ve spojení § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006) a z DPH ve výši 19 %, tj. 3.800,- Kč.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí soudu, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 12. července 2007

Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc.

předsedkyně senátu