26 Odo 645/2006
Datum rozhodnutí: 28.08.2007
Dotčené předpisy:





26 Odo 645/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce L. M., zastoupeného advokátem, proti žalovanému J. B., zastoupenému advokátem o zaplacení částky 75.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Bruntále, pobočky v Krnově pod sp. zn. 15 C 170/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. prosince 2005, č. j. 8 Co 666/2005-92, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.013,- Kč k rukám advokáta do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.


O d ů v o d n ě n í:


Okresní soud v Bruntále, pobočka v Krnově (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 20. dubna 2005, č. j. 15 C 170/2003-70 (ve znění opravného usnesení ze dne 3. ledna 2006, č. j. 15 C 170/2003-100), zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci částku 75.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 18 % od 1. února 1998 do zaplacení. V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastníků.


K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 6. prosince 2005, č. j. 8 Co 666/2005-92, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.


Soudy obou stupňů vzaly z provedených důkazů především za zjištěno, že žalovaný poskytoval žalobci různé služby (zejména se podílel na vymáhání pohledávek pro žalobce), že z vymožených pohledávek mu žalobce platil (po předchozí fakturaci) dohodnutou odměnu, že na základě pověření jej jako jeho zaměstnanec rovněž zastupoval jako fyzickou osobu a že současně zastupoval obchodní společnost C. F., s.r.o. jako její zaměstnanec na základě pověření žalobce coby jednatele této společnosti. Následně zjistily, že dne 27. ledna 1998 žalobce uhradil na účet žalovaného částku 75.000,- Kč, že prostřednictvím faktury vyúčtoval žalovaný označený jako J. B., A. realitní kancelář, žalobci označenému jako L. M., obchodní služby za měsíce říjen prosinec 1997 ve výši 75.000,- Kč jako smluvní odměnu, že na faktuře je jako den uskutečnění zdanitelného plnění uveden 20. leden 1998, že jako datum její splatnosti je uveden 5. únor 1998 a že tato faktura měla být žalovaným odeslána žalobci dne 25. ledna 1998. S přihlédnutím k uvedeným skutkovým zjištěním učinily soudy obou stupňů skutkové závěry, že v rozhodné době (v lednu 1998) nebyla mezi účastníky uzavřena konkrétní dohoda o obchodní či jiné spolupráci, že v této době žalovaný žádné konkrétní služby či práce ve prospěch žalobce nevykonal a že žalobce žalovanou částku neposkytl žalovanému jako plnění na základě dohody a ani jako odměnu za konkrétní služby či práce, které by žalovaný v jeho prospěch vykonal. Na tomto skutkovém základě soudy obou stupňů dovodily, že v daném případě šlo ze strany žalobce o plnění bez právního důvodu a že přijetím žalované částky se žalovaný na úkor žalobce bezdůvodně obohatil (§ 451 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném v době přijetí plnění dále jen obč. zák. ). S ohledem na vznesenou námitku promlčení se oba soudy zabývaly otázkou promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení a přitom dovodily, že toto právo se podle § 107 odst. 1 obč. zák. promlčelo, neboť běh dvouleté promlčecí doby skončil dne 27. ledna 2000 a žaloba byla u soudu prvního stupně podána až dne 4. ledna 2001. Za této situace odvolací soud zamítavý rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.


Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o.s.ř. ). Za otázku zásadního právního významu pokládal otázku, zda se právní vztah mezi účastníky obch. smlouvy absolutně od samého počátku neplatné řídí z hlediska promlčení ustanoveními občanského či obchodního zákoníku . V dovolání především namítl, že soudy obou stupňů neaplikovaly ve věci řádně ust. § 35 odst. 2 obč. zák. při výkladu projevů vůle účastníků řízení ve vztahu k otázce, zda, na jaké období, s jakým (určitým či neurčitým) obsahem a kdy byla uzavřena smlouva o spolupráci při vymáhání pohledávek žalobce vůči třetím osobám a při výkladu projevu vůle spočívajícího v zaslání, resp. ponechání si, částky 75.000,- Kč žalobcem žalovanému . Poté podrobně popsal několikaletou spolupráci s žalovaným při vymáhání pohledávek na základě dohody s ním uzavřené, zmínil odměny poskytnuté žalovanému za tuto činnost, zdůraznil její obchodní povahu a vyjádřil se i k okolnostem poskytnutí částky 75.000,- Kč žalovanému. V této souvislosti uvedl, že zmíněná částka byla zálohou na provizi , žalovaný však pro něj právě v roce 1997 žádnou činnost nevykonal a nebylo důvodu, proč by si měl tedy tuto částku ponechat . Z důvodů uvedených v dovolání zastává názor, že soudy obou stupňů neprovedly náležitým způsobem aplikaci práva ve vztahu k otázce, jak kvalifikovat právní vztah mezi žalobcem a žalovaným u příležitosti zaplacení částky 75.000,- Kč, zda zde byla smlouva platná či neplatná, pokud neplatná z jakého důvodu a zda v případě neplatnosti daný právní vztah mezi účastníky spadá pod úpravu zák. občanského či obchodního vč. příslušného právního institutu promlčení a navazujících lhůt . Je přesvědčen, že v řízení bylo prokázáno, že opakované kontakty účastníků řízení již od roku 1993 měly povahu spolupráce při vymáhání pohledávek vůči třetím osobám z obchodního styku že dokonce skutkový stav spočívající v neexistenci platné smlouvy obchodního typu může vést k aplikaci institutu promlčení podle zákoníku obchodního . Dovolatel odvolacímu soudu rovněž vytkl, že akceptoval postup soudu prvního stupně, který v písemném vyhotovení rozsudku v podstatě popisuje tzv. souhrnné dokazování tato vada má povahu nepřezkoumatelnosti zjišťování skutkového stavu a navozuje tak nepřezkoumatelnost právní ve smyslu § 157 odst. 2 o.s.ř. Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud zrušil nejen napadený rozsudek odvolacího soudu, nýbrž i rozhodnutí soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že žalobce předloženou fakturu stejně jako v mnoha předchozích případech uhradil, že pokud částečná úhrada na fakturu je dle ust. § 407 odst. 3 obch. zák. považována za uznání dluhu, pak logickým výkladem lze dovodit, že tím spíše musí být za uznání dluhu považována plná a bezvýhradná úhrada celé faktury , a že z tohoto důvodu považuje jakékoliv prokazování konkrétních úkonů a prací provedených žalovaným pro žalobce za zcela nadbytečné .


Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) předně shledal, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a že má formální i obsahové znaky uvedené v ustanovení § 241a o.s.ř.


Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.


Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.


Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.


Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně.


Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., tj. podle ustanovení, o něž ji opřel dovolatel.


Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.


Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.).


Při úvaze o přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. dovolací soud nepřehlédl, že vzhledem k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) použil dovolatel dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (v podobě námitek, že odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně přesto, že byl nepřezkoumatelný) a dále, a to především, také dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. (jímž brojil proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů čerpaly svá skutková zjištění pro posouzení věci podle § 451 odst. 1 a 2 ve spojení s ustanovením § 107 odst. 1 obč. zák.); zde je jeho výtka nesprávného právního posouzení věci založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění pro účely posouzení věci podle citovaných ustanovení dovolatel nabídl svůj vlastní , poněkud odlišný skutkový stav věci, na jehož základě zpochybnil správnost právních závěrů učiněných právě s odkazem na tato ustanovení. Dovolatel však přehlédl, že v případě přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. nemůže být právně relevantní námitka směřující proti skutkovému stavu věci, a současně opomenul, že k jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (tj. k vadám podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř., dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) nezakládají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. října 2005, sp. zn. 26 Cdo 181/2005, ve spojení s usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 20. července 2006, sp. zn. III. ÚS 51/06, a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. března 2006, sp. zn. 26 Cdo 1829/2005).


Z uvedeného vyplývá, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání aniž se jím mohl věcně zabývat podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.


O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a 146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalobce, který zavinil, že jeho dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalovanému vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 3.938,- Kč (§ 2 odst. 1, § 3 odst. 1 bod 5. ve spojení s § 10 odst. 3, § 14 odst. 1 ve spojení s § 15, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 31. srpna 2006) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč (§ 2 odst. 1 ve spojení s § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. srpna 2006).


Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.


Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.


V Brně dne 28. srpna 2007


JUDr. Miroslav F e r á k ,v.r.


předseda senátu