26 Odo 274/2006
Datum rozhodnutí: 26.09.2007
Dotčené předpisy:





26 Odo 274/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Marie Vokřinkové a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobců a) J. V. a b) J. V., zastoupených advokátem , proti žalovanému J. V., advokátem , o zaplacení 52.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 5 C 276/2001, o dovolání obou žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky Liberec ze dne 30. září 2005, č.j. 36 Co 165/2005-198, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Žalobci se domáhali, aby jim žalovaný zaplatil 52.000,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 15. 2. 2001 do zaplacení. Žalobu odůvodnili tím, že dne 21. 5. 1999 uzavřeli se žalovaným smlouvu o dílo, jejímž předmětem byla výstavba řadové garáže, přičemž termín dokončení díla byl smluven nejpozději na den 30. 8. 2000. Pro případ prodlení se žalovaný (zhotovitel) mimo jiné zavázal uhradit za každý den prodlení smluvní pokutu 2.000,- Kč. K dokončení


a předání díla došlo dne 13. 12. 2000. Žalovaný se tak dostal do prodlení v délce 104 dnů, čímž žalobcům vznikl nárok na smluvní pokutu ve výši 208.000,- Kč. Ti však požadují smluvní pokutu pouze ve výši 52.000,- Kč.


K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem pobočka Liberec, jako soud odvolací usnesením ze dne 11. 3. 2004, č.j. 36 Co 595/2003-158, zrušil rozsudek ze dne 29. 8. 2003, č.j. 5 C 276/2001-122, jímž Okresní soud v Jablonci nad Nisou (soud prvního stupně) vyhověl žalobě a žalovanému uložil zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně 52.000,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 15. 2. 2001 do zaplacení a věc mu vrátil k dalšímu řízení.


Poté soud prvního stupně rozsudkem ze dne 3. 11. 2004, č.j. 5 C 276/2001-180, žalobu na zaplacení 52.000,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 15. 2. 2001 do zaplacení zamítl (výrok I.) a v návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.).


K odvolání žalobců odvolací soud rozsudkem ze dne 30. září 2005, č.j. 36 Co 165/2005-198, citovaný (v pořadí třetí) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).


Soudy obou stupňů vzaly z provedených důkazů mimo jiné za zjištěno, že dne 21. 5. 1999 byla mezi účastníky uzavřena smlouva o dílo podle ustanovení § 631 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále jen obč. zák. , podle které se žalovaný jako zhotovitel zavázal pro žalobce jako objednatele provést výstavbu řadové garáže na pozemku v k.ú. v J. n. N. s termínem zahájení díla do 30 dnů od vydání stavebního povolení a dokončení díla do 30. 8. 2000, že si účastníci sjednali pro případ prodlení s dokončením díla smluvní pokutu ve výši 2.000,- Kč za každý den prodlení, že ke změně termínu dokončení díla nedošlo, že žalovaný se dostal do prodlení, neboť dílo dokončil a předal až dne 13. 12. 2000, že celková výše smluvní pokuty tak činí 208.000,- Kč a že žalobci požadují z této částky zaplacení 52.000,- Kč. Dále měly soudy za zjištěno, že žádost o vydání stavebního povolení podal žalovaný dne 20. 9. 1999, a že dne 14. 10. 1999 bylo toto stavební řízení přerušeno pro neúplnost žádosti a následně zahájeno vyhláškou dne 24. 11. 1999, že stavební řízení bylo dne 21. 1. 2000 opět přerušeno pro nedostatek dokladů o vlastnickém vztahu k pozemku v k.ú. J. n. N., že prodej tohoto pozemku žalobcům byl majetkoprávním oddělením M. ú. v J. n. N. ze dne 12. 3. 1997 doporučen až po podání žádosti o kolaudaci stavby garáží, že stavební povolení bylo vydáno a nabylo právní moci dne 9. 5. 2000, že práce na stavbě byly zahájeny dne 11. 5. 2000 kácením porostu a stavebními úpravami, že s kácením porostů mohlo být započato až po právní moci stavebního povolení, že stavba probíhala plynule a bez průtahů na základě projektové dokumentace zpracované v červnu 1999, že až z této projektové dokumentace vyplynula nutnost dalších prací, které znemožnily dokončení díla k 30. 8. 2000. Na tomto skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především dovodil, že ujednání o smluvní pokutě je platné, neboť splňuje všechny náležitosti ustanovení § 544 a § 545 obč. zák., že žalovaný v době uzavření smlouvy o dílo neměl, kromě informace o vydaném územním rozhodnutí, k dispozici žádné jiné podklady, že s výjimkou prvního přerušení stavebního řízení (pro nedostatek náležitostí žádosti nepředání potřebných podkladů), další průtahy ve výstavbě žalovaný již nezavinil, a že základními příčinami průtahů a nedodržení termínu, byla dodatečně zjištěná potřeba podbetonování základů stávajících garáží, nemožnost užívání původní příjezdové cesty a nutnost provést dešťovou kanalizaci. Soudy obou stupňů měly za prokázané, že tak byly splněny podmínky pro zproštění žalovaného z povinnosti platit smluvní pokutu podle ustanovení § 545 odst. 3 obč. zák.


Proti rozsudku odvolacího soudu podali oba žalobci dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení § 237 odst. 1 písm. b), tak i § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen o.s.ř. . Jako dovolací důvody ohlásili, že rozhodnutí soudů spočívají na nesprávném právním posouzení věci a že řízení bylo postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. a § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Ve svém dovolání rozsáhle rekapitulují průběh celého řízení, odkazují na námitky, které již vznesli v odvolacím řízení, brojí proti skutkovým zjištěním a jejich následnému hodnocení soudy. Vytýkají soudům, že vedly dokazování ke kompletní výstavbě celkem 14 řadových garáží v ulici A. D. v J. n. N., přestože uplatněný nárok na smluvní pokutu se týká výstavby jen jedné z těchto garáží. Dále nesouhlasí se skutkovými závěry, že žalovaný nemohl dokončit stavbu ve sjednaném termínu z důvodů technických obtíží, na které nebyl připraven. Uvádějí, že v rámci volného hodnocení důkazů chtějí zargumentovat, že není myslitelné, že by žalovaný ještě před podáním žádosti o stavební povolení byl ve věci naprosto neinformován a v této souvislosti poukazují na průvodní zprávu K. K. ze srpna 1995 (jejíž význam pro uplatněný nárok podle žalobců odvolací soud nesprávně zhodnotil) a dovozují, že žalovaný vědomě porušil povinnost ze smlouvy o dílo. Vedle toho poukazují i na vadu řízení, spočívající v tom, že usnesením ze dne 9. 5. 2002, č.j. 36 Co 149/2002-56, odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 7. 1. 2002, č.j. 5 C 276/2001-39, jímž bylo vyhověno žalobě poté, kdy se žalovaný omluvil k jednání a doložil důvod své neúčasti nemocí, ale nepožádal o odročení jednání. Podle žalobců odvolací soud tímto zrušujícím usnesením procesně zvýhodnil žalovaného. Závěrem žalobci navrhli, aby byly rozsudky obou soudů zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


Žalovaný se k podanému dovolání nevyjádřil.


Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 30. září 2005, tedy po 1. dubnu, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, avšak po řízení provedeném podle dosavadních předpisů (srov. čl. II., bod 2. a 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb.), Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen o.s.ř. ).


Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.


Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.


Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.


Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Právním názorem soudu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. je názor na právní posouzení věci, tedy názor na to, jaký právní předpis má být aplikován, případně jak má být právní předpis vyložen. Právním názorem soudu nejsou pokyny k doplnění důkazního řízení, jestliže je rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno pro neúplnost skutkových zjištění. K tomu srov. Bulletin Vrchního soudu v Praze, rozhodnutí č. 16, ročník 1993. Zákon zde má na mysli situaci, kdy nezávislé rozhodnutí věci soudem prvního stupně bylo vyloučeno, omezeno nebo usměrněno tím, že byl povinen vycházet ze závazného právního názoru odvolacího soudu do té míry, že tento právní názor odvolacího soudu byl jedině a výhradně určující pro jeho rozhodnutí ve věci. Odvolací soud ve svém usnesení ze dne 11. 3. 2004, č.j. 36 Co 595/2003-158, zrušil dřívější rozsudek soudu prvního stupně za účelem napravení nedostatků při dokazování, zejména nedostatečného hodnocení výsledků provedeného dokazování a pro nedostatky v jeho odůvodnění. Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. tedy nemůže být v dané věci založena.


Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z něhož ji taktéž dovozují dovolatelé.


Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.


Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud s výjimkou určitých vad řízení vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelé napadli, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnili.


Dovolatelé sice argumentují nesprávným právním posouzením věci, avšak z obsahu jejich dovolacích námitek je zřejmé, že právní závěr o naplnění předpokladů pro zproštění žalovaného z povinnosti zaplatit smluvní pokutu zpochybňují poukazem na nesprávná skutková zjištění ohledně toho, zda žalovaný prodlení při výstavbě řadové garáže zavinil či nikoliv, případně poukazem na vadné hodnocení provedených důkazů, při němž soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (tj. zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, případně v jakém směru). Pokud je v dovolání argumentováno nesprávným právním posouzením, pak pouze v tom směru, že kdyby odvolací soud nepochybil ve svých skutkových závěrech a vzal v úvahu skutečnosti, které dovolatelé tvrdí, musel by návazně dospět k odlišnému závěru ohledně předpokladů pro zproštění žalovaného z povinnosti platit smluvní pokutu. Jde tak o námitku mířící na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci (§ 241a odst. 3 o.s.ř.) a nikoli námitku zpochybňující její právní posouzení.


Z toho pro projednávanou věc vyplývá, že výtka nesprávného právního posouzení věci je založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění. Ve skutečnosti tedy dovolatelé brojí proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů svá skutková zjištění čerpaly. Dovolatelé však přehlížejí, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu


v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu § 238 odst. 2 a § 238a odst. 2 o.s.ř.) přípustné (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.


Pokud dovolatelé uplatňují jako dovolací důvod vadu řízení (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), je třeba uvést, že k těmto vadám, jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné; sama o sobě však takováto vada, i kdyby byla dána, přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nezakládá.


Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a proto je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).


Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. s přihlédnutím k tomu, že žalovanému nevzešly


v dovolacím řízení prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolatelům právo.


Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 26. září 2007


Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.


předsedkyně senátu