26 Odo 1672/2005
Datum rozhodnutí: 30.08.2007
Dotčené předpisy:




26 Odo 1672/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Marie Vokřinkové a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobců a) J. H., , a b) I. G., proti žalované R. H., zastoupené advokátkou , o zaplacení náhrady za neužívání nemovitosti, vedené u Okresního soudu Brno venkov pod sp. zn. 6 C 436/99, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. května 2005, č. j. 44 Co 163/2004-157, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30. května 2005, č. j. 44 Co 163/2004-157, a rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 10. prosince 2003, č. j. 6 C 436/99-129, ve výrocích I., III., IV. a V., se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu Brno venkov k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobci se domáhali, aby soud zrušil a vypořádal podílové spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem specifikovaným v návrhu; současně každý ze žalobců v žalobě požadoval, aby mu žalovaná zaplatila Kč jako bezdůvodné obohacení, které jí vzniklo na jeho úkor tím, že žalovaná předmětné nemovitosti užívala nad rámec svého spoluvlastnického podílu. Žalobci odůvodnili žalobu v části, týkající se požadavku na vydání bezdůvodného obohacení tak, že usnesením Okresního soudu Brno venkov ze dne 16. 12. 1997, sp. zn. 13 D 1915/96, Nd 361/96, které nabylo právní moci dne 23. 6. 1998, byla schválena dědická dohoda, podle níž každý z účastníků nabyl k předmětným nemovitostem v důsledku úmrtí J. H., zemřelého dne 6 otce žalobců a zároveň manžela žalované spoluvlastnický podíl ve výši jedné ideální třetiny. Po smrti J. H. užívá dům výhradně žalovaná. Tím získala bez právního důvodu za dobu od 11. 10. 1996 do 9. 1. 2001 při obvyklém nájemném v částce Kč měsíčně, za které by bylo možno dům pronajmout, prospěch ve shora uvedené výši.

Okresní soud Brno venkov (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 9. 1. 2001, č. j. 6 C 436/99-78, zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k předmětným nemovitostem (výrok I.) a veškeré nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalované (výrok II.). Výroky III. a IV. žalované uložil, aby každému z žalobců zaplatila částku 161.100,- Kč z titulu vypořádacího podílu ze zrušeného podílového spoluvlastnictví. Výrokem V. byla žaloba zamítnuta v té části, kde se každý z žalobců domáhal po žalované zaplacení náhrady 46.689,- Kč za vyloučení z užívání předmětných nemovitostí. Výrokem VI. nebyla přiznána žádnému z účastníků náhrada nákladů řízení. Výrokem VII. bylo rozhodnuto o povinnosti účastníků nahradit státu náklady řízení. Výrokem VIII. bylo rozhodnuto o povinnosti žalobců zaplatit soudní poplatek z návrhu na zahájení řízení a výrokem IX. bylo uloženo žalované zaplatit soudní poplatek z návrhu na zahájení řízení ve výši 500,- Kč. Soud prvního stupně vyslovil názor, že poskytnutí náhrady za užívání domu žalovanou v rozsahu přesahujícím její spoluvlastnický podíl by bylo výkonem práva odporujícím dobrým mravům ve smyslu § 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále jen obč. zák. , neboť žalovaná po smrti svého manžela v nemovitosti bydlela, udržovala ji a zhodnocovala, čímž vzrostla i její tržní cena a v důsledku toho i vypořádací podíl pro oba žalobce, a dále i proto, že žalovaná neměla jinou možnost bydlení a žalobci o možnost užívání ani nepožádali.

K odvolání žalobců Krajský soud v Brně (soud odvolací) usnesením ze dne 20. 5. 2003, č.j. 18 Co 430/2001-107, v napadených výrocích V., VI., VII. a VIII. rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí doplnil (chybějící) právní kvalifikaci požadavku žalobců aby žalovaná každému z nich poskytla 46.689,- Kč tak, že jde o nárok podílových spoluvlastníků, aby jim další spoluvlastník vydal bezdůvodné obohacení spočívající v tom, že užíval nemovitost v podílovém spoluvlastnictví ve větším rozsahu, než jaký odpovídal jeho spoluvlastnickému podílu, který lze přiznat podle §§ 137 odst. 1, 451 a 458 odst. 1 obč. zák. Současně uzavřel, že v dané věci byl tento nárok prokázán. Protože se však soud prvního stupně v důsledku zamítnutí rozsahem nároku nezabýval, odvolací soud jeho rozhodnutí v této části zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud pak dále ještě vyslovil názor, že jedině v případě, že by žalovaná investovala do předmětných nemovitostí prostředky, jejichž výše by přesahovala náklady na nutnou údržbu, tedy prostředky přesahující míru jejího spoluvlastnického podílu, bylo by možné uvažovat o tom, že nárok na vydání bezdůvodného obohacení uplatněný žalobci je v rozporu s dobrými mravy.

Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 10. 12. 2003, č.j. 6 C 436/99-129, rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci a) částku 28.010,- Kč a žalobkyni b) částku 28.010,- Kč, a to do šesti měsíců od právní moci rozsudku (výrok I.), žalobu v části, kde se žalobce a) a žalobkyně b) domáhali po žalované, aby každému z nich zaplatila částku 18.679,- Kč zamítl (výrok II.), dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů (výrok III.), žalobcům a žalované uložil povinnost nahradit České republice na účet Okresního soudu Brno-venkov náklady řízení ve výši 2.375,- Kč, a to tak, že každý z nich zaplatí 1/3 této částky do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku (výrok IV.), a konečně rozhodl, že žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit České republice na účet Okresního soudu Brno venkov soudní poplatek ve výši 9.872,- Kč do dvou měsíců od právní moci rozsudku (výrok V.).

Odvolací soud k odvolání žalované, rozsudkem ze dne 30. 5. 2005, č. j. 44 Co 163/2004-157, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I., III., a IV. potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

Soudy obou stupňů ohledně přisouzené části nároku shodně dovodily, že nárok na vydání bezdůvodného obohacení je dán za období od 23. 6. 1998 (kdy nabylo právní moci rozhodnutí soudu o nabytí nemovitostí do podílového spoluvlastnictví účastníků vydané v pozůstalostním řízení) do 9. 1. 2001 (jak žalobci požadovali). Výši bezdůvodného obohacení soudy měly za zjištěnou znaleckým posudkem. Podle odvolacího soudu nemohly být případné investice žalované důvodem k odepření nároku žalobcům pro rozpor s dobrými mravy, neboť žalovaná mohla investice do nemovitosti vynaložené nad rámec běžné údržby uplatnit v rámci širšího vypořádání podílového spoluvlastnictví. Žalovaná však na vyčíslení nároku podle odvolacího soudu rezignovala. Odvolací soud tak shledal postačujícím, že poskytnutí náhrady bylo odepřeno pro rozpor s dobrými mravy za období od 11. 10. 1996 (od smrti zůstavitele) do 22. 6. 1998 (než nabylo právní moci rozhodnutí soudu o schválení dědické dohody).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), případně § 237 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o.s.ř. ). Jako dovolací důvod uplatnila, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.) a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Vadu řízení spatřuje v tom, že žalobci řádně nesplnili povinnost tvrzení. Nesprávné právní posouzení shledává v tom, že odvolací soud při rozhodování o nároku z bezdůvodného obohacení za období 23. 6. 1998 do 9. 1. 2001 nevzal v potaz, že se podílela svými prostředky na zakoupení předmětného domu a že vedle běžných oprav běžné údržby investovala prostředky do nutných oprav, na které jí však žalobci nepřispívali, a to vše za situace, kdy jim nebylo bráněno užívat předmětný dům. Žalovaná má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s hmotným právem. Závěrem navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobci ve svém dovolacím vyjádření vyvraceli námitky žalované o opravách a údržbě předmětné nemovitosti, když žalovaná, tyto pouze tvrdí a neprokazuje. Odmítají taktéž námitku žalované, že jim nebylo bráněno v užívání nemovitosti, když uvádějí, že je žalovaná do nemovitosti nechtěla vpustit. Navrhují, aby rozsudky soudů obou stupňů byly uznány za právoplatné (maje na mysli, aby dovolání bylo odmítnuto, popř. zamítnuto).

Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 30. května 2005, tedy po 1. dubnu 2005, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, avšak po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (srovnej čl. II, bod 2. a 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb.), Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen o. s. ř. ).

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), a že je přípustné, neboť odvolací soud rozhodnutím (dovoláním napadeným přisuzujícím výrokem) potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), a dospěl k závěru, že je důvodné.

Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny.

V dané věci žalovaná v průběhu řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví ve vyjádření ze dne 15. 2. 2000 uvedla: S petitem návrhu na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví nemohu souhlasit. Od roku 1986 předmětné nemovitosti v Ž. užívám a zejména rekonstruuji a udržuji (spolu se zemřelým manželem a od jeho úmrtí, tj. od 11. 10. 1996 sama) a při vypořádání spoluvlastnictví dle ust. § 142 o.z. je nutno provést vypořádání v širším slova smyslu, v jehož rámci by mělo být přihlédnuto k rozsahu a míře, kterou jsem já výlučně i společně s mým manželem předmětné nemovitosti zhodnotila. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 31. 3. 1989, sp. zn. 3 Cz 9/89, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 46, ročník 1991, sešit 9-10, uvedl, že vypořádání podílového spoluvlastnictví lze provést jako vypořádání v širším slova smyslu, a to na základě návrhu účastníka (§ 79 odst. 1 o.s.ř.) nebo vzájemného návrhu (§ 97 odst. 1, § 98 o.s.ř.). V usnesení ze dne 27. 9. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2248/2005, pak Nejvyšší soud dále vyložil, že domáhá-li se účastník v rámci širšího vypořádání podílového spoluvlastnictví (i vzájemným návrhem) uspokojení samostatného majetkového nároku, vyčíslitelného v penězích, je v takovém případě náležitostí vzájemného návrhu výše peněžité částky, kterou požaduje zaplatit, a že už jen nedostatek této náležitosti činí vzájemný návrh neprojednatelným a v případě, že by nebyl ani k výzvě doplněn, musel by být odmítnut. I pro vzájemný návrh stejně jako pro žalobu také platí, že musí obsahovat skutkové vylíčení okolností, z nichž vyplývá důvodnost a výše požadovaného plnění. Soud prvního stupně však nevyjasnil, zda tímto podáním žalovaná mínila podat vzájemný návrh na širší vypořádání podílového spoluvlastnictví a neodstranil nedostatky jejího podání postupem podle § 43 o.s.ř. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že žalovaná na vyčíslení investic rezignovala, namísto toho, aby z vady řízení vyvodil příslušné závěry. V dané věci nelze vyloučit ani to, že žalovaná podáním jen mínila uplatnit pohledávku k započtení v nižší výši než je požadovaná náhrada za neužívání předmětných nemovitostí. Takový projev se posuzuje jen jako obrana proti návrhu. V takovém případě je třeba vůči účastníkovi (v daném případě vůči žalované), který poskytl neúplné tvrzení, splnit poučovací povinnost ve smyslu § 118a o.s.ř. a vyzvat ho, aby doplnil svá tvrzení o charakteru a výši jednotlivých pohledávek, jež namítá k započtení a poučit ho o následcích, které při nesplnění povinnosti nastávají. Soud prvního stupně tak neučinil a nápravu nezjednal ani odvolací soud. Řízení tak každopádně bylo zatíženo vadou, která mohla mít vliv na věcnou správnost rozhodnutí odvolacího soudu.

Žalovaná pak v dovolání namítla též vadu řízení spočívající v tom, že žalobci nesplnili řádně povinnost tvrzení. Taková vada řízení však nebyla prokázána. Žalobci v rámci uplatnění nároku z bezdůvodného obohacení uvedli všechny právně relevantní skutečnosti (komu, na čí úkor, na základě jaké skutečnosti a v jaké výši vzniklo bezdůvodné obohacení) potřebné k prokázání existence nároku. Nebyl tedy důvod vyzývat je k doplnění tvrzení postupem podle § 118a o.s.ř. Ostatně dovolatelka v dovolání neuvádí, v čem by mělo být jejich tvrzení neúplné.

Dovolací soud však ze shora uvedených důvodů podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu, aniž se, zejména z důvodu předčasnosti, zabýval dalšími námitkami dovolatelky podřazenými dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Jelikož důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).

V dalším řízení soud nepřehlédne, pokud jde o právo podílového spoluvlastníka na vypořádání investic do podílového spoluvlastnictví, závěry přijaté v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2001, sp.zn. 22 Cdo 599/99, uveřejněném pod C 583 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C.H.Beck, ročník 2001, svazek 7, kde Nejvyšší soud uvedl: Pod pojem hospodaření se společnou věcí, o kterém mají spoluvlastníci podle § 139 odst. 2 ObčZ rozhodovat, lze podřadit i rozhodnutí o tom, jaká investice, tj. náklad jakého druhu a v jaké výši má být na společnou věc vynaložen. I když zákon stanoví, že rozhodují spoluvlastníci většinou počítanou podle velikosti jejich spoluvlastnických podílů, pak musí být menšinovému spoluvlastníku dána možnost vyjádřit se k zamýšlené investici. Při nesouhlasu menšinového spoluvlastníka s takovou investicí rozhodne většina spoluvlastníků počítaná podle velikosti jejich spoluvlastnických podílů a menšinový spoluvlastník je povinen podle velikosti svého spoluvlastnického podílu na takto vynaložený náklad přispět, neboť tak plní povinnost vyplývající z § 137 odst. 1 ObčZ. V případě, že před rozhodnutím většiny investice nebyla menšinovému spoluvlastníku vůbec předestřena, pak by menšinovému spoluvlastníku vznikla povinnost vydat investujícímu spoluvlastníku, pokud by šlo o investice na nutné úpravy nebo údržbu, bezdůvodné obohacení podle § 451 odst. l a § 456 ObčZ. Jeho výše by odpovídala podílu na investici podle velikosti jeho spoluvlastnického podílu a povinnost vydat bezdůvodné obohacení by vznikla vynaložením investice za trvání spoluvlastnického vztahu. Pokud by šlo o investice jiné než na nezbytné opravy a údržbu, pak povinnost menšinového spoluvlastníka vydat bezdůvodné obohacení by vznikla až při zániku jeho spoluvlastnictví, např. při jeho zrušení nebo při prodeji spoluvlastnického podílu, a to ve výši zhodnocení jeho podílu.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. srpna 2007

JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r. předsedkyně senátu