26 Odo 1496/2006
Datum rozhodnutí: 12.11.2008
Dotčené předpisy: § 51 předpisu č. 40/1964Sb.





26 Odo 1496/2006


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce G.E. M. A., a. s., zastoupeného advokátem, proti žalované T. G., zastoupené advokátkou, o zaplacení částky 110.905,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp.zn. 6 C 165/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. března 2006, č.j. 15 Co 585/2005-108, takto:


Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. března 2006, č.j. 15 Co 585/2005-108, pokud jím byl změněn rozsudek Obvodního soudu ze dne 4. dubna 2005, č.j. 6 C 165/2004-86, tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 110.905,- Kč s úroky z prodlení ve výši 2% od 1. 4. 2004, do zaplacení, a v nákladovém výroku, se zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu tomuto soudu k dalšímu řízení.


O d ů v o d n ě n í :





Žalobce se (po částečném zpětvzetí žaloby) domáhal vůči žalované zaplacení částky 110.905,- Kč s příslušenstvím z titulu pojistné události spočívající v odcizení předmětu leasingu.


Obvodní soud pro Prahu 3 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 4. 4. 2005, č.j. 6 C 165/2004-86, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Vycházel ze zjištění, že dne 4. 11. 1998 byla mezi žalobcem a žalovanou uzavřena písemná smlouva označená jako Smlouva o finančním pronájmu s právem koupě najaté věci (dále jen předmětná smlouva nebo Smlouva ), jejímž předmětem byl osobní automobil P. 605 3. SV (dále rovněž předmět leasingu ), který byl ihned pojištěn proti havárii a krádeži u IPB Pojišťovny v P., že ve Smlouvě byla sjednána záloha na splátky nájemného ve výši 179.646,35 Kč a dále pravidelné měsíční splátky nájemného ve výši 13.980,- Kč, splatné k 10. dni toho kterého měsíce, počínaje 10. 11. 1998, že nájemní vztah byl sjednán na dobu 36 měsíců, že nedílnou součástí Smlouvy byly Všeobecné smluvní podmínky leasingu IMP Leas, a.s. (dále jen Všeobecné smluvní podmínky ), že žalovaná svým podpisem stvrdila, že se s nimi (jakož i s podmínkami zvolené pojišťovny a způsobem výplaty pojistného) seznámila, a že dne 4. 11. 1998 převzala předmět leasingu a uhradila zálohu na splátky nájemného. Všeobecné smluvní podmínky obsahovaly mimo jiné ujednání, že nájemce je povinen platit včas a v plné výši sjednané splátky nájemného, přičemž pronajímatel zůstává po celou dobu finančního pronájmu vlastníkem předmětu leasingu (čl. II.), že nájemce je povinen platit všechny splátky ve stanovených termínech a v plné výši i v případě poškození nebo reklamace předmětu leasingu až do řádného nebo předčasného ukončení Smlouvy (čl. V.), že nájemce nese riziko poškození, zničení, ztráty odcizením a předčasného opotřebení předmětu leasingu, i když na tom nenese vinu, a že hradí rozdíl mezi pojistným plněním a skutečnou výší škody (čl. VII.), že finanční úhrada škod bude poukázána pronajímateli, že v případě úplného zničení nebo odcizení předmětu leasingu je nájemce povinen hradit sjednané splátky nájemného v daných termínech dle splátkového kalendáře až do dne plnění pojišťovny, že po té oznámí pronajímatel neprodleně tuto skutečnost nájemci a provede vyúčtování poskytnutého plnění dle dohodnutých zásad, přičemž výslednou částku, je-li kladná, převede nájemci a v opačném případě je oprávněn tento rozdíl nájemci přefakturovat (čl. VIII.). Soud prvního stupně vzal dále za prokázáno, že dne 29. 11. 1998 nahlásila žalovaná žalobci odcizení předmětu leasingu, že neuhradila měsíční splátky nájemného počínaje první, splatnou dne 10. 11. 1998, že dne 10. 11. 1999 sdělila IPB pojišťovna žalobci, že mu na základě pojistné události (odcizení vozidla) vyplatí pojistné plnění v celkové výši 163.947,- Kč, že dne 25. 11. 1999 oznámil žalobce písemně žalované, že provedl vyúčtování podle zásad uvedených pod bodem VIII. všeobecných smluvních podmínek, a výslednou částku ve výši 113.524,- Kč jí vyúčtoval k úhradě fakturou splatnou dne 9. 12. 1999. Soud prvního stupně uplatněný nárok posoudil jako nárok občanskoprávní, opírající se o smlouvu účastníků, a dovodil, že se na něho vztahuje obecná promlčecí doba podle § 101 obč.zák. Zaujal názor, že žalovaná měla dle čl. V. a čl. VIII. povinnost hradit sjednané splátky nájemného až do dne plnění pojišťovny, kdy každá jednotlivá splátka měla svůj stanovený termín splatnosti, po jehož marném uplynutí začala u každé z nich samostatně běžet promlčecí doba. Byla-li žaloba v dané věci podána u soudu dne 30. 10. 2002, jsou promlčeny všechny jednotlivé splátky dlužného nájemného až do data 30. 10. 1999 (v celkové výši 150.174,42 Kč). Za situace, kdy žalovaná vznesla v řízení námitku promlčení, nelze přihlédnout k promlčeným splátkám nájemného, zahrnutým do vyúčtování poskytnutého plnění. V důsledku toho je výsledná částka kladná, a žalobce není oprávněn požadovat po žalované další plnění. Na základě toho soud prvního stupně žalobu zamítl.


K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne


23. března 2006, č.j. 15 Co 585/2005-108, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 110.905,- Kč s úroky z prodlení ve výši 2% od 1. 4. 2004 do zaplacení, a jinak ho potvrdil; dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud shledal správnými a úplnými skutková zjištění soudu prvního stupně, vytkl mu však pochybení při právním posouzení otázky promlčení uplatněné pohledávky. Konstatoval, že předmětná (leasingová) smlouva je nepojmenovanou smlouvou dle § 51 obč.zák., kombinující smlouvu kupní a smlouvu nájemní. Zaujal názor, že v důsledku odcizení vozidla došlo ke změně závazku vzniklého na základě leasingové smlouvy . Podle čl. VII. této smlouvy nastala povinnost nájemce uhradit pronajímateli rozdíl mezi pojistným plněním a skutečnou výší škody, a to podle vyúčtování, které pronajímatel provedl postupem dle čl. VIII. smlouvy, přičemž výsledná částka činila 110.905,- Kč. V době, kdy bylo provedeno vyúčtování, jímž došlo ke vzniku nové pohledávky žalobce vůči žalované dle čl. VIII. citované smlouvy , nebyly ještě žádné splátky zahrnuté do vyúčtování, promlčené. Žaloba byla podána dne 3. 10. 2002, tedy před uplynutím tříleté promlčecí doby stanovené v § 101 obč.zák., která začala běžet ode dne následujícího po splatnosti faktury ze dne 25. 11. 1999, jež nastala dne 9. 12. 1999. Odvolací soud shledal nevěrohodnou námitku žalované, že neobdržela vyúčtování ani fakturu s odůvodněním, že při ústním jednáním, konaném před soudem prvního stupně dne 11. 11. 2004, souhlasila s tím, že se dohodne se žalobcem na zaplacení požadované částky


a projevila ochotu ji případně uhradit ve splátkách; v odporu proti platebnímu rozkazu uvedla, že doklady vztahující se k dané věci měla uloženy u své matky ve sklepě, kde byla povodeň a má k dispozici pouze ty, které jsou v soudním spise, a teprve v průběhu řízení vznesla novou námitku, že vyúčtování ani fakturu neobdržela. Vyšel proto z toho, že faktura byla žalované řádně doručena; nebylo však najisto postaveno, kdy se tak stalo, a proto považoval žalobu za kvalifikovanou výzvu k plnění ve smyslu § 563 obč.zák. Došlo-li k doručení žaloby dne 30. 3. 2004, nastala splatnost pohledávky dne 31. 3. 2004 a následujícího dne již byla žalovaná v prodlení. Na základě toho změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalované zaplatit žalobci částku 110.905,- Kč s úroky z prodlení ve výši 2% (dle nař. vlády č. 142/1994 Sb.), a to od 1. 4. 2004; jinak rozsudek soudu ve výroku týkajícím se úroku z prodlení, které přesáhly stanovenou výši, jako věcně správný potvrdil.


Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a uplatnila v něm dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Naplnění prvního z uplatněných dovolacích důvodů (vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. dovolatelka dovozuje z toho, že z formulace zamítavého výroku rozsudku soudu prvního stupně ( žaloba se zamítá ) není zřejmé, co bylo zamítnuto , a že obsah tohoto výroku je nutno dovodit ze žaloby a z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Dovolací důvod podle


§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. spatřuje dovolatelka v nesprávném právním posouzení otázky promlčení žalované pohledávky a otázky doručení vyúčtování a rozhodné faktury . Zpochybňuje závěr odvolacího soudu o nevěrohodnosti svého tvrzení, že uvedené listiny jí nebyly doručeny, a namítá, že důkazní břemeno ohledně této skutečnosti tížilo žalobce; ten však jejich doručení neprokázal. Za doručení uvedených listin nelze považovat doručení žaloby v dané věci, neboť nelze zaměnit institut procesní s institutem hmotněprávním. Vyjadřuje rovněž nesouhlas s právním názorem odvolacího soudu, který považuje vyúčtování za vznik nové pohledávky a zahrnutí splátek do tohoto vyúčtování za v podstatě změnu promlčecí lhůty z jednotlivých pohledávek míněno splátek za pohledávku novou vyúčtovanou . Považuje za správné právní posouzení věci soudem prvního stupně a namítá, že odvolací soud řešil otázku promlčení v rozporu s hmotným právem. Navrhla, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.


Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval jeho přípustností.


V dané věci dovolatelka napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl ve výroku o věci samé zčásti změněn rozsudek soudu prvního stupně a zčásti potvrzen.


Jak vyplývá z obsahu (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) dovolání, toto sice směřuje proti rozsudku odvolacího soudu jako celku, nicméně proti potvrzujícímu výroku dovolatelka žádné konkrétní výhrady nevznáší (ostatně k podání dovolání proti tomuto výroku by nebyla ani subjektivně oprávněna, neboť vyznívá v její prospěch).


Dovolání proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.


Podle ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř.; zmíněné vady nebyly tvrzeny a ani z obsahu spisu se nepodávají.


Vzhledem k tomu, že dovolatelka namítá existenci tzv. jiné vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), zabýval se dovolací soud tím, zda napadené rozhodnutí je takovouto vadou postiženo. Dovolatelce lze přisvědčit, že výrok rozsudku musí být přesný, určitý a srozumitelný; to platí i pro rozsudky, jimiž byla žaloba zamítnuta. Přesto však namítaná vada nemohla mít v dané věci za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť žalobní návrh zcela přesně, jednoznačně určitě a srozumitelně vyjadřoval povinnost (přesnou výši plnění), jejíhož splnění se žalobce domáhal, výrok rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s jeho odůvodněním poskytuje spolehlivý závěr o tom, o čem bylo rozhodnuto, a výrok rozsudku odvolacího soudu splňuje předpoklady kladené na jeho materiální vykonatelnost.


Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. není tedy naplněn.


Dovolatelka dále uplatňuje dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. O takový případ se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil.


Jak již bylo uvedeno výše, odvolací soud posoudil předmětnou smlouvu jako leasingovou smlouvu, kombinující smlouvu kupní a smlouvu nájemní, uzavřenou dle § 51 obč.zák. Uvedený právní závěr nebyl dovoláním zpochybněn, a dovolací soud z něho proto vychází.


K právní povaze takovéto smlouvy se Nejvyšší soud vyjádřil ve svém rozsudku ze dne 27. 11. 2003, sp.zn. 30 Cdo 2033/2002, z něhož vyplývá, že u finančního leasingu, jehož cílem je konečný převod vlastnictví k předmětu leasingu (o nějž jde i v posuzovaném případě), se jedná o specifický soukromoprávní institut, kdy leasingová smlouva je uzavírána v mezích smluvní svobody v podobě nepojmenované smlouvy podle § 51 a § 491 obč.zák. Práva a povinnosti jejích účastníků se tak řídí především ustanoveními uzavřené leasingové smlouvy. K uvedenému právnímu názoru se přihlásil Nejvyšší soud i v dalších svých rozhodnutích (srov. např. usnesení ze dne 18. 4. 2005, sp.zn. 22 Cdo 2296/2004, a ze dne 4. 4. 2006, sp.zn. 32 Odo 111/2005, rozsudek ze dne 15. 3. 2006, sp.zn. 32 Odo 579/2004).


Ze skutkových zjištění, z nich odvolací soud vycházel, se nepodává, že by mezi účastníky byla sjednána po uzavření předmětné smlouvy jiná dohoda, která by měla za následek změnu původního závazku, založeného Smlouvou, v podobě kumulativní novace (§ 516 obč.zák.) či zánik tohoto závazku a jeho nahrazení závazkem novým formou privativní novace (§ 570 obč.zák.). Při posuzování právního vztahu mezi účastníky je tak rozhodující především obsah Smlouvy.


Odvolací soud dospěl v projednávané věci k závěru, že v důsledku odcizení vozidla došlo ke změně závazku vzniklého na základě leasingové smlouvy, současně však dále dovodil, že konečným vyúčtováním došlo ke vzniku nové pohledávky žalobce vůči žalované dle čl. VIII. citované smlouvy; z odůvodnění jeho rozhodnutí se přitom nepodává, jak mohou oba tyto zásadně odlišné instituty (tj. změna a zánik závazku) vedle sebe (současně) obstát, resp. jaké měly právní důsledky na závazky založené Smlouvou, zejména na závazek platit smluvené měsíční nájemné v dohodnutých termínech. Právní posouzení věci odvolacím soudem je tak neúplné a tudíž i nesprávné.


Za tohoto stavu je předčasné vyjadřovat se ke správnosti právního posouzení otázky promlčení uplatněné pohledávky, a v jejím rámci i k námitkám dovolatelky, týkajícím se doručení vyúčtování a faktury, od nichž odvolací soud odvíjí svou úvahu o její splatnosti (která dle odůvodnění jeho rozsudku nastala dne 9. 12. 1999, avšak z hlediska prodlení dne


1. 4. 2004).


Se zřetelem k uvedenému dovolacímu soudu nezbylo, než zrušit napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. v měnícím výroku o věci samé, jakož i v závislém výroku o nákladech řízení; podle § 243b odst. 3 věty první o.s.ř. v tomto rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.


Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 věta první, § 226 o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).


Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 12. listopadu 2008


Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.


předsedkyně senátu