26 Odo 1288/2006
Datum rozhodnutí: 20.02.2008
Dotčené předpisy: § 774 předpisu č. 40/1964Sb.





26 Odo 1288/2006


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobců a) V. K., a b)V. K., zastoupených advokátem proti žalované G., s.r.o., zastoupené advokátkou o zaplacení částky 334.512,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 18 C 394/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. září 2005, č. j. 22 Co 137/2005-144, takto:


I. Dovolání se zamítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Žalobci se domáhali zaplacení částky 334.512,-Kč, poskytnuté žalované jako záloha na kupní cenu na základě opční smlouvy, kterou se žalovaná zavázala realizovat prodej nemovitosti, o niž měli zájem.


Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 27. 7. 2004, č.j. 18 C 394/2001-115, uložil žalované zaplatit žalobcům do tří dnů od právní moci rozsudku částku 66.762,- Kč s příslušenstvím; co do částky 267.750,- Kč žalobu zamítl a rozhodl dále o nákladech řízení. Soud prvního stupně vzal z provedených důkazů za prokázáno, že v červenci roku 2000 uzavřela žalobkyně b) s žalovanou (jejímž jménem jednala její jednatelka L. L.) ústní smlouvu o zprostředkování koupě domu, že se současně dohodly na provizi ve výši 5% z kupní ceny, že krátce na to jednatelka žalované kontaktovala žalobkyni b) s tím, že v inzerci jiné realitní kanceláře našla nabídku prodeje domu v P., v u. N. B. (dále předmětný dům nebo dům ), že žalobci o něho projevili zájem, že jim proto dohodla jeho prohlídku a slíbila, že se spojí s příslušnou realitní kanceláří, která prodej domu obstarávala (dále realitní kancelář ), že jim poté oznámila, že kupní cena domu se pohybuje kolem 8.600.000,- Kč a vyzvala je, aby v případě jejich trvajícího zájmu složili rezervační poplatek odpovídající 10% z kupní ceny, navýšený o 5% provizi, tedy částku 892.500,-Kč, že na den 5. 9. 2001 dohodla schůzku v předmětném domě, jíž se vedle ní a žalobců zúčastnil též vlastník domu a zástupce realitní kanceláře pan M., že téhož dne po prohlídce domu podepsali účastníci opční smlouvu (dále předmětná smlouva nebo smlouva z 5. 9. 2001 ), a že žalobci složili v kanceláři jednatelky žalované požadovaný rezervační poplatek. Podle předmětné smlouvy byla žalovaná společnost jako zprostředkovatel oprávněna realizovat prodej předmětného domu a souvisejících pozemků za prodejní cenu 8.925.000,- Kč s tím, že žalobci složili zálohu ve výši 10%. Předmětná smlouva (bod 3.) obsahovala dále ujednání, že zprostředkovatel bude činit všechny potřebné kroky k tomu, aby kupní smlouva mezi zájemcem o koupi a prodávajícími byla uzavřena do 30. 9. 2001. Soud prvního stupně vzal rovněž za prokázáno, že po složení zálohy L. oznámila tuto skutečnost panu M., který však odmítl peníze převzít, neboť neviděl žádnou smlouvu, na základě které by jmenovaná byla oprávněna jednat za žalobce a sdělil jí, že se objevil další zájemce o koupi domu a že kupní cena se zvýšila o 600.000,- Kč. Po té jednatelka žalované seznámila se zvýšením kupní ceny oba žalobce a navrhla jim, že vzhledem k tomu nebude požadovat provizi ve výši 5%, ale toliko ve výši 3%. Žalobci měli nadále o koupi domu zájem, avšak jednali o ní přímo s realitní kanceláří a kupní smlouvu uzavřeli bez vědomí žalované. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že smlouva ze dne 5. 9. 2001 je podle § 37 odst. 1 absolutně neplatná pro nemožnost plnění, když žalovaná nebyla oprávněna k prodeji domu. Protože však mezi žalobci a žalovanou byla uzavřena ústní zprostředkovatelská smlouva (§ 774 a 775 obč.zák.), v níž byla dohodnuta provize zprvu ve výši 5%, snížená dodatečně na 3%, přičemž žalovaná vyvíjela aktivitu ke zprostředkování uzavření kupní smlouvy a nebylo její vinou, že ke kupní smlouvě nedošlo, považoval soud prvního stupně (s poukazem na zprávy ostatních realitních kanceláří) provizi ve výši 3% za přiměřenou a na základě toho žalobu co do částky 267.750,- Kč (představující provizi) zamítl. Protože ve zbytku - co do částky 66.762,-Kč získala žalovaná na úkor žalobců bezdůvodné obohacení (§ 451 obč.zák.), uložil jí povinnost tuto částku jim zaplatit.


K odvolání žalobců Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 1. 9. 2005, č.j. 22 Co 137/2005-144, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé tak, že uložil žalované zaplatit žalobcům do tří dnů od právní moci rozsudku částku 267.750,- Kč s příslušenstvím; současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud doplnil dokazování výslechem žalobkyně b) a jednatelky žalované a ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že smlouva ze dne 5. 9. 2001 je z důvodů jím uvedených absolutně neplatná. Na rozdíl od něho však dospěl k závěru, že žalovaná neprokázala uzavření i další tj. zprostředkovatelské smlouvy se žalobci, v níž by byla dohodnuta odměna (provize) a její výše, jak to vyžaduje ustanovení § 775 obč.zák. Konstatoval, že žalobci, jmenovitě žalobkyně b), která s jednatelkou žalované komunikovala, jednoznačně existenci takové smlouvy kategoricky popírají, a že žalovaná, mimo tvrzení své jednatelky žádný důkaz o jejím uzavření nenavrhla ani neoznačila. Z výpovědi svědkyně H. (s níž L. sdílela kancelář) toliko vyplývá, že měla údajně slyšet (bez bližších souvislostí), jak jednatelka žalované se žalobkyní b) několikrát hovořila o 5% a posléze o 3% provizi. Sama L. před odvolacím soudem vypověděla (aniž se zmínila o tom, kdy konkrétně, kde a za jakých okolností mělo k uzavření zprostředkovatelské smlouvy dojít a co mělo být jejím předmětem), že jí žalobkyně b) po jejich seznámení sdělila, že žalobci nebudou chtít, aby pro ně vyvíjela činnost zadarmo a zaplatí jí nějaká procenta, takže ona má za to, že již při uzavření dohody o globální spolupráci byla sjednána 5% provize. Kromě toho z výpovědí svědků pana Ř. (majitele domu) a F. (jeho právního zástupce) vyplývá, že kupní cena nemovitosti se neměnila a jejich výpovědi tedy nepotvrzují tvrzení žalované ohledně jejího navýšení (které mělo vést ke snížení provize). Odvolací soud uzavřel, že byla-li shledána smlouva ze dne 5. 9. 2001 neplatnou, jsou její účastníci povinni vrátit si podle § 457 obč.zák. vše, co podle ní dostali; žalovaná je tak povinna žalobcům zaplatit i zbytek zadržené zálohy na kupní cenu, tj. částku 267.750,-Kč. Na základě toho změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě i co do zbytku požadované částky vyhověl.


Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a uplatněné dovolací důvody označila odkazem na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o.s.ř. Dovolatelka má za to, že pro rozhodnutí ve věci je směrodatné posouzení, zda mezi účastníky byla uzavřena smlouva, na základě které měla žalovaná za odměnu zprostředkovat pro žalobce (jako kupující) uzavření kupní smlouvy ohledně nemovitosti. Odvolací soud dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že takováto smlouva uzavřena nebyla, resp. že její uzavření nebylo v řízení prokázáno. Uvedený závěr učinil na základě toho, že proti sobě stojí tvrzení žalobců (kteří její uzavření popírají) a tvrzení žalované, že se účastníci dohodli na zprostředkování koupě nemovitosti, a to za provizi ve výši 5%, později ve výši 3%. Uvádí, že je nepochybné, že obě strany soudního sporu jsou motivovány tvrdit skutečnosti, odpovídající jejich zájmům, že se však všichni účastníci shodli na to, že žalovaná vyhledávala pro žalobce nemovitost, odpovídající jejich požadavkům. Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že patrně přehlédl , že ve své výpovědi učiněné při jednání soudu prvního stupně konaném dne 2. 12. 2003 uvedla, že k uzavření zprostředkovatelské smlouvy došlo v kanceláři v B. u., a to 17. nebo 19. 7. 2001, že se nijak nevypořádal s tím, proč by jinak vykonávala pro žalobce činnost směřující k uzavření kupní smlouvy, ani s tím, proč by žalobci trpěli její účast na dojednaných schůzkách; nepřihlédl rovněž k výpovědím svědků pana M. a pan Ř., kteří uvedli, že nabyli dojmu, že žalovaná vyvíjela pro žalobce zprostředkovatelkou činnost. Poukazuje na správný závěr soudu prvního stupně, že v řízení bylo výpověďmi svědkyň H. a S. prokázáno, že provize byla sjednána a v jaké výši. Navrhla, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.


Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. přípustné, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.


Podle ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly dovoláním uplatněny. Existence zmíněných vad nebyla tvrzena a ani z obsahu spisu se nepodává.


Žalobkyně v dovolání uplatňuje vedle dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, též dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř., jímž lze odvolacímu soudu vytýkat, že jeho rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.


Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu posléze citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro právní posouzení věci.


Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.


Dovolací soud s přihlédnutím k obsahu spisu shledal, že odvolací soud (poté, co v souladu s ustanovením § 213 o.s.ř. doplnil dokazování) vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů vyplynuly a přitom neopominul žádné rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo v řízení vyšly najevo; nedopustil se ani logického pochybení v hodnocení důkazů. Polemika se skutkovými závěry odvolacího soudu je založena na odlišném hodnocení důkazů (dovolatelka z určitých skutečností dovozuje existenci zprostředkovatelské smlouvy mezi účastníky, o niž opírá uplatněný nárok) a z takového hodnocení pak vyplývá odlišná verze skutkového stavu věci. Pokud však odvolací soud nevybočil z mezí zásady volného hodnocení důkazů, není taková argumentace způsobilá zpochybnit skutková zjištění, na nichž je založeno dovoláním napadené rozhodnutí.


Dovolatelka dále uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241 odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). O nesprávné právní posouzení ve smyslu uvedeného ustanovení jde tehdy, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.


Žalovaná však ve skutečnosti uvedeným způsobem chápaný dovolací důvod nesprávného právního posouzení neuplatňuje a k právnímu posouzení věci žádné konkrétní výhrady nevznáší. Vadné právní posouzení namítá pouze jako důsledek jí tvrzených nesprávných skutkových zjištění. Pokud ovšem námitka nesprávného skutkového zjištění nebyla dovolacím soudem shledána důvodnou, pak nelze dovodit ani nesprávnost právního posouzení.


Se zřetelem k uvedenému Nejvyšší soud dovolání podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř., zamítl.


Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, a § 142 odst. 1 o.s.ř. a o skutečnost, že žalobcům nevznikly (dle obsahu spisu) náklady, na jejichž náhradu by jinak měli nárok vůči procesně neúspěšné žalované.


Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 20. února 2008


Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.


předsedkyně senátu