26 Odo 1288/2005
Datum rozhodnutí: 29.05.2007
Dotčené předpisy:




26 Odo 1288/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce S. Š., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1) J. P., a 2) G. M. A., a. s. (dříve G. C. L., a. s.), zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 102.117,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 10 C 409/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. července 2005, č. j. 15 Co 300/2005-92, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal, aby mu žalovaní zaplatili do tří dnů od právní moci rozsudku společně a nerozdílně částku 102.117,- Kč s 2 % úrokem z prodlení od 19. prosince 2003 do zaplacení.



Okresní soud v Sokolově (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 27. ledna 2005, č. j. 10 C 409/2004-46, uložil prvnímu žalovanému povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 102.117,- Kč s 2 % úrokem z prodlení od 19. prosince 2003 do zaplacení (výrok I.), rozhodl o nákladech řízení v poměru mezi žalobcem a prvním žalovaným (výrok II.), zamítl žalobu, aby druhá žalovaná byla povinna zaplatit žalovanou částku s příslušenstvím společně a nerozdílně s prvním žalovaným (výrok III.), a rozhodl o nákladech řízení v poměru mezi žalobcem a druhou žalovanou (výrok IV.).



K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 13. června 2005, č. j. 15 Co 300/2005-92, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích III. a IV. a rozhodl o nákladech řízení v poměru mezi žalobcem a druhou žalovanou.

Z provedených důkazů vzaly soudy obou stupňů mimo jiné rovněž za zjištěno, že dne 17. dubna 2003 uzavřeli první a druhý žalovaný leasingovou smlouvu č. 90813147, na jejímž základě první žalovaný užíval předmět leasingu, a to osobní automobil značky Renault Megane Coupe, a zavázal se splácet dohodnuté měsíční částky, že součástí leasingové smlouvy byly Všeobecné obchodní podmínky finančního leasingu G. C. L., a. s., verze 02/2003 (dále jen VOP ), a že současně bylo mezi Českou pojišťovnou, a. s., jako pojistitelem a druhým žalovaným jako pojistníkem uzavřeno havarijní pojištění a pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla. Dále zjistily, že ze VOP vyplýval způsob při vypořádání škody, zničení či odcizení předmětu leasingu, tj. že první žalovaný jako uživatel nesl zcela riziko poškození a zničení předmětu leasingu, a to bez ohledu na zavinění. Zjistily rovněž, že dne 22. září 2003 došlo k poškození předmětného vozidla, že první žalovaný nechal vozidlo odtáhnout do autoservisu žalobce, že poté byla mezi žalobcem a prvním žalovaným uzavřena smlouva o opravě poškozeného vozidla, že na základě této smlouvy žalobce vozidlo opravil, že opravu vyúčtoval fakturou č. 2003053 ze dne 4. prosince 2003 znějící na částku 102.117,- Kč s termínem splatnosti 18. prosince 2003, že Česká pojišťovna, a. s., poskytla na základě uzavřeného pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla pojistné plnění v částce 97.012,- Kč druhé žalované, že druhá žalovaná v souladu s VOP provedla z poskytnuté částky zápočet na nezaplacené leasingové splátky ve výši 29.409,89 Kč a prvnímu žalovanému opět v souladu s VOP zaslala z pojistného plnění částku 52.602,11 Kč, kterou však první žalovaný použil pro svou potřebu a nikoli k částečné úhradě ceny za opravu vozidla. Na tomto skutkovém základě soudy především dovodily, že ve vztahu mezi žalobcem a prvním žalovaným jde o obligační závazek ze smlouvy o dílo, jehož platnému uzavření nebránilo, že objednatelem díla byl nájemce věci a nikoli její vlastník, který se účastníkem smlouvy o opravě věci nestal, a proto nemůže být k zaplacení ceny díla zavázán. Soud prvního stupně za této situace žalobě vyhověl ve vztahu k prvnímu žalovanému (výrokem I. svého rozsudku), a to včetně požadovaného úroku z prodlení (§ 517 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy účinném znění /dále jen obč. zák. / ve spojení s ustanovením § 1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb.). Oba soudy pak dovodily, že šlo-li o plnění na základě (dvoustranného) právního úkonu, z něhož je zavázán pouze první žalovaný, nemohlo druhé žalované vzniknout bezdůvodné obohacení, neboť nejde o plnění za jiného či prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo z právního důvodu, který odpadl, a nejde ani o majetkový prospěch z nepoctivých zdrojů. Proto žalobu proti druhé žalované zamítly.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen o.s.ř. ). Uplatněné dovolací námitky podřadil pod dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř. Za zásadně právně významnou pokládal otázku, zda a za jakých okolností lze na vztah mezi ním a druhou žalovanou (jejíž vozidlo se v důsledku opravy zhodnotilo a je prodejnější) aplikovat či vyloučit použití ust. § 451, § 415 a event. i § 420 obč. zák., event. jiná ustanovení . Žalobce je přesvědčen, že tím druhé žalované vznikl majetkový prospěch, který je neodůvodněný. Získala totiž namísto havarovaného a nepojízdného vozidla vozidlo opravené, z jehož prodeje či pronájmu jí mohl plynout další zisk, a to přes to, že se o to nijak nezasloužila. Má rovněž za to, že pojistné plnění by mělo prioritně krýt vzniklé škody a nikoli smluvní pokuty či jiné závazky, které má nájemce vůči leasingové společnosti. Je přesvědčen, že druhá žalovaná, ačkoliv věděla o pojistné události i o opravě vozidla, se nechovala v souladu s ustanovením § 415 obč. zák. a tím způsobila, že mu vznikla škoda ve výši ceny provedené opravy, minimálně však ve výši 52.602,11 Kč, když žalobci na provedenou opravu neposkytla ani částečné plnění z obdrženého pojistného plnění . Na existenci vady podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. usuzuje žalobce z toho, že soudy nezkoumaly vztah okolnosti dohody mezi žalobcem a příslušnou pojišťovnou a její příslib žalobci pojistné plnění poskytnout . Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Dovolání proti napadenému rozsudku není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. (proto, že odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně) a nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá z posléze uvedených důvodů po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).

Při úvaze o přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. dovolací soud především nepřehlédl, že vedle (způsobilého) dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. použil dovolatel rovněž dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. Opomenul však, že k jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (tj. k vadám podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř., dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) nezakládají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. října 2005, sp. zn. 26 Cdo 181/2005, ve spojení s usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 20. července 2006, sp. zn. III. ÚS 51/06, a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. března 2006, sp. zn. 26 Cdo 1829/2005).



Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. dovolatel zpochybnil právní závěr, který odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) učinil ve vztahu k nároku uplatněnému vůči druhé žalované. Je ovšem zapotřebí zdůraznit, že odvolací soud se ve svých právních názorech neodchýlil od závěrů přijatých již v soudní praxí.

Především je zapotřebí předeslat, že ustálená soudní praxe dovodila, že smlouva o opravě a úpravě věci je zvláštním druhem smlouvy o dílo, kterou občanský zákoník upravuje v ustanovení § 652 až 656, přičemž práva a povinnosti účastníků této smlouvy se řídí ustanoveními § 632 až 643, popř. § 488 až 587 (§ 63l) obč. zák. Ustanovení § 653 až 656 obč. zák. obsahují zvláštní úpravu, která má před uvedenými obecnými ustanoveními přednost, přičemž tato zvláštní úprava se týká jen odpovědnosti za vady a dále upravuje práva a povinnosti účastníků smlouvy v případě, že si objednatel včas nevyzvedne opravenou nebo upravenou věc (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. dubna 1998, sp. zn. 3 Cdon 1408/96, uveřejněného pod č. 133 v sešitě č. 19 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura). Podle ustálené judikatury soudů může smlouvu o dílo, jejímž předmětem je oprava nebo úprava věci, popřípadě jinou smlouvu, s jejímž provedením (uskutečněním) je spjato předání (odevzdání) věci druhému účastníku, platně uzavřít (jako objednatel opravy nebo úpravy věci anebo jiné činnosti) i ten, kdo není vlastníkem věci (srov. např. Zhodnocení rozhodování soudů ve sporech ze zhotovení věci na zakázku a z opravy nebo úpravy věci provedené býv. občanskoprávním kolegiem Nejvyššího soudu ČSR, které bylo uveřejněno pod č. 12 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1989, a dále publikaci Občanský zákoník, komentář, 7. vydání 2002, vydanou nakladatelstvím C.H.BECK, strana 823), a proto "právem" má věřitel u sebe movitou věc též tehdy, předal-li mu ji na základě platné smlouvy nebo jiného právního důvodu její "nevlastník". Došlo-li k uzavření platné smlouvy o dílo, je objednatel povinen zaplatit zhotoviteli cenu díla. Z titulu smlouvy o dílo zhotovitel tedy má (může mít) pohledávku spočívající v ceně díla jen vůči objednateli; to platí i tehdy, není-li objednatel vlastníkem věci, které se dílo týká. Vlastník věci v takovém případě nemá vůči zhotoviteli žádné závazky; nemůže je mít ani z důvodu vydání bezdůvodného obohacení, neboť zhotovitel plnil na základě smlouvy (platné smlouvy) a nikoliv bez právního důvodu, z neplatného právního úkonu, z právního důvodu, který odpadl, z nepoctivých zdrojů nebo za jiného, co měl po právu plnit sám, s nimiž je podle § 451 a § 454 obč. zák. spojen vznik závazku z bezdůvodného obohacení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. září 2006, sp. zn. 21 Cdo 2264/2005).

Z uvedeného vyplývá, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání aniž se jím mohl věcně zabývat podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce, který z procesního hlediska zavinil, že jeho dovolání bylo odmítnuto, na náhradu těchto nákladů nemá právo a žalovaným v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly (srov. § 146 odst. 3 o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. května 2007

JUDr. Miroslav Ferák, v. r.

předseda senátu