26 Nd 35/2002
Datum rozhodnutí: 27.02.2002
Dotčené předpisy: § 11 odst. 3 předpisu č. 99/1963Sb.




26 Nd 35/2002

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Müllerové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. ve věci složitelky C. K. D. a. s., v řízení o úschově, vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 18 Sd 2/2002, o určení místní příslušnosti soudu, takto:

Nejvyšší soud České republiky neurčuje, který soud projedná a rozhodne věc vedenou u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 18 Sd 2/2002.

O d ů v o d n ě n í :

Složitelka podala u Obvodního soudu pro Prahu 5 návrh na přijetí částky 215,80 Kč do úschovy s tím, že tak chce splnit peněžitý dluh, který má podle § 214 odst. 4 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obch. zák. ) vůči příjemkyni A. M. Nepodařilo se jí totiž splnit tento dluh poštovní poukázkou, zaslanou příjemkyni na její poslední známou adresu v B. B., S. 2, S. r., a příjemkyně jí změnu bydliště nesdělila. Složitelka tedy shledává, že příjemce je nepřítomen a dovozuje, že byly splněny jak hmotněprávní podmínky (§ 214 odst. 4 obch. zák.), tak i podmínky procesní (§ 185a a násl. o. s. ř.) pro vzetí peněz do soudní úschovy .

Obvodní soud pro Prahu 5 vyslovil usnesením ze dne 15. 1. 2002, č.j. 18 Sd 2/2002 4, podle § 105 odst. 2 o. s. ř. svou místní nepříslušnost pro toto řízení a zároveň rozhodl, že po právní moci usnesení bude věc předložena Nejvyššímu soudu k rozhodnutí dle § 11 odst. 3 o. s. ř. Jak uvedl v odůvodnění svého rozhodnutí, dovodil, že jde o věc, která patří do pravomoci soudů České republiky, avšak chybějí podmínky místní příslušnosti.

Podle § 11 odst. 1 o. s. ř. se řízení koná u toho soudu, který je věcně a místně příslušný. Pro určení věcné a místní příslušnosti jsou až do skončení řízení rozhodné okolnosti, které tu jsou v době jeho zahájení. Podle § 11 odst. 3 o. s. ř. jde-li o věc, která patří do pravomoci soudů České republiky, ale podmínky místní příslušnosti chybějí nebo je nelze zjistit, určí Nejvyšší soud, který soud věc projedná a rozhodne.

V občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány (§ 7 odst. 1 o. s. ř.). Jiné věci projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon (§ 7 odst. 2 o. s. ř.).

Podle § 88 písm. l/ o. s. ř. je k řízení o úschovách příslušný soud, v jehož obvodu je místo plnění; jsou-li místa plnění v obvodu několika soudů, je k řízení o úschovách příslušný soud, který nejdříve zahájí řízení (jde o tzv. příslušnost výlučnou).

Vzhledem k obchodněprávní povaze vztahu mezi složitelkou a příjemkyní je podle ustanovení § 337 odst. 1 obch. zák. místem plnění peněžitého závazku sídlo, místo podnikání, popř. bydliště věřitele, nestanoví-li smlouva nebo obchodní zákoník jinak. Podle obsahu spisu se poslední známé bydliště příjemkyně (věřitelky ve smyslu citovaného § 337 odst. 1 obch. zák.), které uvádí složitelka v návrhu na zahájení řízení, nachází na území Slovenské republiky; zároveň se z ničeho nepodává, že by příjemkyně měla své sídlo, místo podnikání či své bydliště na území České republiky.

Podle § 2 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění zákonů č. 158/1969 Sb., č. 234/1992 Sb. a č. 264/1992 Sb. (dále též jen zákon č. 97/1963 Sb. nebo ZMPS ), se ustanovení ZMPS použije, jen pokud nestanoví něco jiného mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Dvoustrannou mezinárodní smlouvou, která Českou republiku váže ve vztahu ke Slovenské republice, je Smlouva mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o právní pomoci poskytované justičními orgány a o úpravě některých právních vztahů v občanských a trestních věcech, podepsaná dne 29. října 1992 a uveřejněná pod č. 209/1993 Sb. (dále jen Smlouva ). Smlouva obsahuje ujednání o pravomoci soudů pouze v článcích I., II. a III. Závěrečného protokolu, který je její součástí, v žádném z těchto článků však není upravena pravomoc soudů smluvních stran pro řízení o úschovách a tato otázka není řešena ani ve vícestranných mezinárodních smlouvách, jimiž jsou oba státy vázány. Zákon č. 97/1963 Sb., který rovněž neobsahuje výslovné ustanovení o pravomoci soudů České republiky pro řízení o úschovách, zakládá ve svém § 37 odst. 1 (pod nadpisem Pravomoc ve věcech majetkových ) pravomoc soudů České republiky v majetkových sporech, je-li dána podle českých předpisů jejich příslušnost, a umožňuje také, aby byla pravomoc těchto soudů v majetkových sporech založena písemnou úmluvou stran.

Předpokladem existence pravomoci soudů České republiky v této věci je tedy především jejich příslušnost; ta by ovšem byla ve smyslu § 37 odst. 1 ZMPS dána, jen pokud by místo plnění peněžitého závazku bylo na území České republiky. Ve zkoumaném případě však tomu tak není (srov. opět § 337 odst. 1 obch. zák.) a tato skutečnost ve spojení s tím, že zároveň nelze dovodit, že by mezi složitelkou a příjemkyní byla uzavřena písemná úmluva zakládající pravomoc ve smyslu § 37 odst. 2 věty prvé ZMPS vede Nejvyšší soud k závěru, že věc do pravomoci soudů České republiky nepatří.

Nejvyšší soud tak nemohl určit místně příslušný soud (§ 11 odst. 3 o. s. ř.), neboť není splněn zákonný předpoklad pro takové rozhodnutí - není dána pravomoc soudů České republiky pro řízení. Závěr o nedostatku pravomoci českých soudů (jakožto podmínky řízení, za níž může soud rozhodnout ve věci samé ve smyslu § 103 o. s. ř.) je přitom závazný i pro Obvodní soud pro Prahu 5, který vycházeje z opačného právního názoru - věc Nejvyššímu soudu k rozhodnutí o určení místní příslušnosti předložil.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. února 2002

JUDr. Hana M ü l l e r o v á , v.r.

předsedkyně senátu