26 ICm 2919/2011
Číslo jednací: KSBR 26 ICm 2919/2011-63 26 INS 11000/2011-C1-12

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Kajský soud v Brně rozhodl smaosoudkyní JUDr. Ludmilou Hanzlíkovou v právní věci žalobce: PROFI CREDIT Czech a.s., se sídlem Jindřišská 24/941, 110 00 Praha 1, IČ: 618 60 069, zast. JUDr. Ervínem Perthenem, advokátem, Advokátní kancelář Perthen, Perthenová, Švadlena a partneři s.r.o. se sídlem Velké náměstí 135/19, 500 03 Hradec Králové, proti žalovanému: 1) JUDr. Ing. Kristýna Chalupecká, Stojanova 478, 686 01 Uherské Hradiště, insolvennčí správkyně dlužníka Josefa anonymizovano , anonymizovano , bytem Dědina 161, 687 22 Ostrožská Nová Ves, 2) Josef Klimosz, anonymizovano , bytem Dědina 161, 687 22 Ostrožská Nová Ves, oba zastoupeni JUDr. Tomášem Kapounem, advokátem se sídlem Gorkého 11, 602 00 Brno, o určení popřené pohledávky

takto:

I. Určuje se, že druhá dílčí pohledávka žalobce v rozsahu 3 325,-Kč, která byla přihlášena do insolvenčního řízení dlužníka Josefa anonymizovano , anonymizovano , vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp.zn. KSBR 26 INS 11000/2011 a která byla na přezkumném jednání popřena insolvenčním správcem i dlužníkem, je po právu.

II. Žaloba na určení, že druhá dílčí pohledávka žalobce v rozsahu 107 902,-Kč, která byla přihlášena do insolvenčního řízení dlužníka Josefa anonymizovano , anonymizovano , vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp.zn. KSBR 26 INS 11000/2011 a která 26 INS 11000/2011-C1-12

byla na přezkumném jednání popřena insolvenčním správcem i dlužníkem je po právu, se zamítá.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným náklady řízení ve výši 15 120,-Kč včetně DPH do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejich právního zástupce JUDr. Tomáše Kapouna.

Odůvodnění:

Žalobou doručenou soudu dne 2.11.2011 se žalobce domáhal určení své popřené pohledávky přihlášené do insolvenčního řízení dlužníka. Uvedl, že usnesením Krajského soudu v Brně č.j. KSBR 26 INS 11000/2011-A-13 ze dne 11.8.2011 byl zjištěn úpadek dlužníka a dlužníkovi bylo povoleno oddlužení. Žalobce přihlásil do insolvenčního řízení dvě pohledávky za dlužníkem v celkové výši 289 985,-Kč. U první dílčí pohledávky se jednalo o nedoplatek na zesplatněné jistině z titulu smlouvy o revolvingovém úvěru č. 9100323204 ve výši 176 177,-Kč. Příslušenství tvořil zákonný úrok z prodlení ve výši 2 581,-Kč. U druhé dílčí pohledávky se jednalo o nedoplatek na smluvních pokutách z titulu téže smlouvy ve výši 3 277,-Kč a ve výši 106 344,-Kč. Příslušenství tvořil zákonný úrok z prodlení ve výši 1 606,-Kč. Při přezkumném jednání konaném dne 12.10.2011 byla žalobcova první pohledávka zjištěna, druhá dílčí pohledávka byla popřena v celém rozsahu 111 227,-Kč insolvenčním správcem i dlužníkem z důvodu rozporu s dobrými mravy. Přípisem doručeným žalobci dne 24.10.2011 byl žalobce insolvenční správkyní vyrozuměn o výsledku přezkumného jednání a informován o možnosti podat určovací žalobu. Žalobce sděluje soudu, že druhá dílčí pohledávka se stala vykonatelnou. Dne 12.9.2011 byl vydán rozhodčí nález rozhodce Mgr. Marka Landsmanna, č.j. La 1597/11-13, který se stal pravomocným dne 21.9.2011 a vykonatelným dne 27.9.2011. V rozhodčím nálezu byla žalobci přiznána první i druhá dílčí pohledávka. Nedílnou součástí smlouvy o úvěru jsou i smluvní ujednání, která se nacházejí na její zadní straně. Dlužník byl upozorněn na veškeré skutečnosti, za nichž mu bude úvěr poskytnut, zejména, že v případě prodlení se splácením úvěru je žalobce oprávněn požadovat smluvní pokuty dle čl. 13. smluvních ujednání. Vzhledem k tomu, že se dlužník dostal do prodlení, byl podle smlouvy povinen uhradit dva druhy smluvních pokut-jednak smluvní pokuty ve výši vždy 8% anebo 13% z dlužné splátky a jednak smluvní pokutu z výše půjčky (čl.13 odst. 13.4. smluvních ujednání). Prvé z uvedených smluvních pokut byly vůči dlužníku v souladu se smlouvou o úvěru uplatněny za jednotlivá relativně méně závažná porušení smlouvy, když dlužník soustavně hradil se zpožděním. Jelikož ale dlužník porušil smlouvu o úvěru zvlášť závažným způsobem, vznikl žalobci též nárok na zaplacení smluvní pokuty ve výši 50% z celkové výše úvěru. Uvedené smluvní pokuty byly dlužníkovi vyúčtovány daňovými doklady-fakturami. Smluvní pokuta ve výši 50% z nominální výše úvěru je upravena v článku 13.4. smluvních ujednání. Podle tohoto ustanovení platí, že pokud dlužník neuhradí 2 splátky dle 26 INS 11000/2011-C1-12 aktuálního splátkového kalendáře řádně a včas nebo pokud se ocitne v prodlení s úhradou měsíční splátky delším než 35 dnů, vzniká věřiteli právo na zaplacení smluvní pokuty ve výši 50% z nominální výše úvěru. V souladu s článkem 13.3. písm. b) se v takovém případě stávají okamžitě splatnými veškeré závazky dlužníka podle uzavřených smluv o úvěru. Právo na zaplacení smluvní pokuty 50% vzniká věřiteli až při závažném prodlení dlužníka a po celou dobu prodlení dlužníka se již tato smluvní pokuta nenavyšuje a zůstává konstantní. Výši smluvní pokuty považuje žalobce za zcela v souladu s hodnotou a významem smluvní povinnosti zajištěné smluvními pokutami a odpovídá i možné škodě, která může být žalobci porušením smluvních povinností dlužníka způsobena. Uplatněná smluvní pokuta je srovnatelná i s výši škody (ve formě ušlého zisku, administrativní náklady spojené s vymáháním pohledávky, náklady spojené s probíhajícím rozhodčím řízením, případně náklady spojené s eventuálním exekučním řízením), která na straně žalobce vznikla tím, že dlužník poskytnutý úvěr řádně nesplatil. S ohledem na uvedené má žalobce za to, že smluvní pokuta ve výši 50ˇ% z nominální hodnoty úvěru je zcela přiměřená povinnosti touto smluvní pokutou zajištěnou a že není v rozporu s dobrými mravy. Žalobce doložil rozhodčí nález rozhodce Mgr. Marka Landsmanna č.j. La 1597/11-13 ze dne 12.9.2011. Žalovaná 1) se k žalobě vyjádřila podáním ze dne 9.12.2011 a žalovaný 2) podáním ze dne 19.12.2011. Oba žalovaní shodně uvedli, že pohledávka byla přezkoumána jako nevykonatelná. I v případě, že by došlo k přihlášení pohledávky jako vykonatelné, žalovaní by pohledávku stejně hodnotili jako nevykonatelnou., neboť spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Žalovaní odkazují na nález Ústavního soudu ze dne 1.11.2011 sp. zn. II. ÚS 2164/10. Žalovaní trvají na tom, že v souladu s ust. § 39 občanského zákoníku je ujednání o smluvní pokutě mezi dlužníkem a věřitelem absolutně neplatné pro rozpor s dobrými mravy. Pokud jde o smluvní pokutu ve výši 50% z nominální výše úvěru, měl by soud vzít v potaz likvidační charakter takové jednorázové sankce pro dlužníka. Jen tato smluvní pokuta tvoří pětinu výše všech přihlášených pohledávek.Žalovaní dále argumentovali tím, že dle ust. § 198 odst. 2 insolvenčního zákona může žalobce jako důvod vzniku popřené pohledávky uplatnit pouze skutečnosti, které jako důvod vzniku této pohledávky uplatnil nejpozději do skončení přezkumného jednání. Žalovaní navrhli, aby soud žalobu zamítl. Ve věci bylo nařízeno jednání, které se konalo dne 25.4.2012. Žalobce při jednání písemně doplnil svá tvrzení listinou popisující možnost popírat vykonatelné pohledávky, v níž provádí právní rozbor pravomocného rozhodčího nálezu, požadavky zákonů na platnost rozhodčích doložek ve spotřebitelských vztazích a judikaturu českých soudů. Dále předložil rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci č.j. 12 VSOL 59/2011-102 ze dne 16.2.2012 a č.j. 12 VSOL 35/2011-69 ze dne 2.2.2012. Žalobce upřesnil svůj žalobní návrh tak, že se z něj vypouští slovo nevykonatelná . Žalobce dále namítl, že žalovaní při přezkumném jednání netvrdili, že rozhodčí nález je neplatný. Soudu je z úřední činnosti známo, že usnesením č.j. KSBR 26 INS 11000/2011-A-13 ze dne 11.8.2011 bylo rozhodnuto o zjištění úpadku dlužníka, dlužníku bylo povoleno oddlužení a insolvenčním správcem byla ustanovena žalovaná 1). 26 INS 11000/2011-C1-12

Soud provedl důkazy přihláškou pohledávky žalobce do insolvenčního řízení (poř. č. 1) včetně dokladů k ní doložených, zápisem z přezkumného jednání včetně přezkumného listu pohledávky a uvedeným rozhodčím nálezem. Přezkumné jednání se konalo dne 12.10.2011, žaloba byla podána dne 2.11.2011, tedy v rámci zákonné lhůty. Z přihlášky pohledávky žalobce do insolvenčního řízení soud zjistil že žalobce přihlásil dvě dílčí pohledávky, a to první pohledávku ve výši 176 177,-Kč jako nedoplatek na zesplatněné jistině z titulu smlouvy o úvěru č. 9100323204 a zákonný úrok z prodlení ve výši 2 581,-Kč. Druhá dílčí pohledávka činila nedoplatek na smluvních pokutách z titulu uvedené smlouvy úvěru ve výši 3 277,-Kč a 106 344,-Kč a zákonný úrok z prodlení 1 606,-Kč.

Ze zápisu o přezkumném jednání soud zjistil, že první dílčí pohledávka byla uznána insolvenčním správcem i dlužníkem, byla tedy zjištěna. Druhá dílčí pohledávka byla popřena insolvenčním správcem i dlužníkem z důvodu absolutní neplatnosti ujednání o smluvní pokutě pro rozpor s dobrými mravy. Soud se proto dále zabýval je druhou dílčí pohledávkou. Ze smlouvy o revolvingovém úvěru č. 9100323204 uzavřené mezi věřitelem a dlužníkem dne 22.3.2010 soud zjistil, že maximální výše úvěru činila 212 688,-Kč, částka k vyplacení 84 000,-Kč, smluvní odměna za vyplacení úvěru 128 688,-Kč, výše každé jednotlivé splátky 4 431,-Kč, předpokládaná RPSN 73,33%. Dle článku 13.1. smluvních ujednání v případě prodlení dlužníka s úhradou splátky úvěru nebo její části více než 15 dní po termínu splatnosti je věřitel oprávněn požadovat úhradu smluvní pokuty ve výši 8% z výše dlužné splátky, a dále v případě prodlení o více než 30 dní po termínu splatnosti je věřitel oprávněn požadovat nad rámec výše uvedené smluvní pokuty úhradu smluvní pokuty ve výši 13% z výše dlužné splátky. Dle článku 13.4. v případě, že dlužník neuhradí dvě splátky dle aktuálního splátkového kalendáře řádně a včas, nebo v případě, že dlužník je v prodlení s úhradou splátky déle než 35 dnů, je věřitel oprávněn požadovat nad rámec výše uvedených smluvních pokut uhrazení smluvní pokuty ve výši 50% z maximální výše úvěru.

Ze splátkového kalendáře ze dne 30.3.2010soud zjistil, že první splátka byla splatná 20.4.2010 ve výši 4 431,-Kč a další splátky v téže výši byly splatné vždy k 20. dni v měsíci. poslední splátka byla k 20.3.2014. Ze splátkového kalendáře ze dne 3.12.2010 soud zjistil, že splácení bylo prodlouženo o tři splátky po 4 431,-Kč. Žalobce při jednání uvedl, že dlužník požádal o odklad osmé, deváté a desáté splátky, a proto byly zařazeny na konec splátkového kalendáře jako splátka 49, 50 a 51. Z karty klienta soud zjistil, že druhá splátka, která byla splatná 20.5.2010 byla uhrazena 14.6.2010, třetí splátka, která byla splatná 20.6.2010 byla uhrazena 15.7.2010, čtvrtá splátka, která byla splatná 20.7.2010 byla uhrazena 13.8.2010, jedenáctá splátka, která byla splatná 20.2.2011 byla uhrazena 3.2.2011 a 15.4.2011, dvanáctá splátka, která byla splatná 20.3.2011 byla uhrazena ve výši 1 063,-Kč dne 15.4.2011. Další splátky hrazeny nebyly.

Z faktury č. 911009803 vystavené dne 31.12.2010 soud zjistil, že věřitel vyúčtoval dlužníkovi smluvní pokuty, a to 8% z výše druhé splátky od 20.5.2010 do 7.6.2010 částkou 354,48 Kč, 8% z výše třetí splátky od 20.6.2010 do 7.7.2010 částkou 354,48 Kč a 8% z výše 26 INS 11000/2011-C1-12

čtvrté splátky od 20.7.2010 do 5.8.2010 částkou 354,48 Kč, tj. celkem 1 063,44 Kč, zaokrouhleno na 1 063,-Kč. Splatnost faktury byla 31.1.2011.

Z faktury č. 911019115 vystavené věřitelem dne 4.4.2011 soud zjistil, že věřitel vyúčtoval dlužníkovi smluvní pokuty, a to 8% z výše jedenácté splátky od 20.2.2011 do 8.3.2011 částkou 354,48 Kč a 13% z výše jedenácté splátky od 8.3.2011 do 23.3.2011 částkou 576,03 Kč, tj. celkem 930,51 Kč, zaokrouhleno na 930,-Kč.

Z oznámení věřitele ze dne 22.5.2011 soud zjistil, že věřitel požaduje po dlužníkovi okamžitou úhradu dosud nesplacené části úvěru a všech smluvních pokut tj. celkem 285 798,-Kč z důvodu závažného porušení smlouvy dlužníkem, a to neplněním závazků dle splátkového kalendáře. tato částka zahrnuje zbývající dlužné splátky 176 177,-Kč, smluvní pokuty ve výši 3 277,-Kč a smluvní pokutu ve výši 50% z výše úvěru tj. 106 344,-Kč.

Z faktury č. 911024166 vystavené věřitelem dne 22.5.2011 soud zjistil,že věřitel vyúčtoval dlužníkovi smluvní pokuty, a to 8% z výše dvanácté splátky od 20.3.2011 do 5.4.20011 částkou 354,48 Kč, 13% z výše dvanácté splátky od 5.4.2011 do 20.4.2011 částkou 576,03 Kč, 8% z výše třinácté splátky od 20.4.2011 do 6.5.2011 částkou 354,48 Kč a 50% z výše půjčky od 22.5.2011 tj. 106 344,-Kč, celkem tedy 107 628,99 Kč, zaokrouhleno na 107 628,-Kč. Z tabulky obsahující výpočet příslušenství soud zjistil, že úrok z prodlení ze smluvní pokuty ve výši 3 277,-Kč činí za 69 dnů prodlení celkem 48,01 Kč a úrok z prodlení ze smluvní pokuty ve výši 106 344, Kč činí za 69 dnů prodlení celkem 1 558,01 Kč.

Z rozhodčího nálezu vydaného rozhodcem Mgr. Markem Landsmannem soud zjistil, že dlužníkovi byla uložena povinnost zaplatit věřiteli částku 285 798,-Kč spolu s 7,75% úrokem p.a. do 3.6.2011 do zaplacení a náhrada nákladů řízení ve výši 1 100,-Kč, to vše do 3 dnů od právní moci rozhodčího nálezu. Rozhodčí nález nabyl právní moci dne 21.9.2011 a je vykonatelný od 27.9.2011.

Pohledávka byla přihlášena jako nevykonatelná. Vykonatelnou se stala až v průběhu insolvenčního řízení. Jako nevykonatelná byla také přezkoumána,čemuž odpovídaly i důvody popření pohledávky insolvenčním správcem a dlužníkem. Věřitel do doby přezkumného jednání nedoložil vykonatelnost pohledávky. Důvody popření proto nebyly v době přezkumu omezeny ust. § 199 odst. 2 insolvenčního zákona.

Vzhledem k tomu, že žalobce doložil dodatečně rozhodčí nález, který nabyl právní moci před přezkumným jednáním, zabýval se soud tím, zda má být pohledávka hodnocena jako vykonatelná, což by mělo vliv na důvody popření pohledávky a přenos důkazního břemene na žalované.. Toto činil soud s přihlédnutím k ust. § 198 odst. 3 insolvenčního zákona, dle něhož vyjde-li v průběhu řízení najevo, že popřená pohledávka je pohledávkou vykonatelnou, není to důvodem k zamítnutí žaloby, žalovaný je však v takovém případě povinen prokázat důvod popření podle § 199 odst. 2 insolvenčního zákona. Předně nutno uvést, že soud se neztotožňuje s názorem žalovaných, že v případě popření nevykonatelné pohledávky může žalobce uplatnit jako důvod vzniku popřené pohledávky pouze skutečnosti, které jako důvod vzniku této pohledávky uplatnil nejpozději 26 INS 11000/2011-C1-12 do skončení přezkumného jednání (§ 198 odst. 2 insolvenčního zákona), neboť vykonatelnost pohledávky není možné považovat za důvod jejího vzniku.

Pro posouzení vykonatelnosti pohledávky vzal soud v úvahu především smluvní ujednání o rozhodčí doložce obsažené ve smlouvě o úvěru. Jak již vysvětlil Vrchní soud v Olomouci ve vém rozhodnutí č.j. 12 Cmo 20/2010-42 ze dne 20.7.2011, zákon č. 216/1994 Sb., obecně nijak neomezuje možnost sjednat si ve spotřebitelské smlouvě rozhodčí doložku. Obdobný obecný zákaz nevyplývá, ani z předpisů Evropské unie. Při implementaci Směrnice Rady č. 93/13/EHS ze dne 5.4.1993 do českého právního řádu zákonodárce nepřistoupil k výslovnému zákazu rozhodčích doložek ve spotřebitelských smlouvách, což značí, že není možné automaticky vyloučit rozhodčí doložky ze spotřebitelských smluv. Každou takovou doložku je nutno individuálně podrobit testu, zda naplňuje podmínky, se kterými zákon spojuje jejich neplatnost.

Podle § 2 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy o úvěru, si strany mohou dohodnout, že o majetkových sporech mezi nimi, s výjimkou sporů vzniklých v souvislosti s výkonem rozhodnutí a incidenčních sporů, k jejichž projednání a rozhodnutí by jinak byla dána pravomoc soudu, má rozhodovat jeden nebo více rozhodců anebo stálý rozhodčí soud. Dle ust.§ 13 odst. 1 uvedeného zákona stálé rozhodčí soudy mohou být zřízeny pouze na základě zákona.Stálé rozhodčí soudy mohou vydávat své statuty a řády, které musí být uveřejněny v Obchodním věstníku; tyto statuty a řády mohou určit způsob jmenování rozhodců, jejich počet, a mohou výběr rozhodců vázat na seznam vedený u stálého rozhodčího soudu. Z předmětné smlouvy o revolvigovém úvěru soud zjistil, že rozhodčí doložka je formulována tak, že pravomoc k řešení veškerých sporů o nároky, které přímo nebo odvozeně vznikly z této smlouvy má v jednoinstančním písemném rozhodčím řízení samostatně kterýkoliv z rozhodců, kterému žalobce doručí žalobu. Na prvním místě je jako rozhodce uvedena JUDr. Eva Vaňková, advokátka, na druhém místě Mgr. Marek Landsmann, advokát, na třetím místě jediný rozhodce určený společností Rozhodčí společnost Pardubice, s.r.o. ze seznamu rozhodců společnosti uveřejněného na internetové adrese www.rozhodcepce.cz., na čtvrtém místě jediný rozhodce určený společností Rozhodčí společnost , s.r.o. ze seznamu rozhodců této společnosti uveřejněného na internetové adrese www.rozhodcispolecnost.cz. Pro případ, že žádný z výše uvedených rozhodců nebude ochoten nebo nebude moci funkci rozhodce přijmout či vykonávat, dohodly se smluvní strany na náhradním způsobu určení rozhodce tak, že jediný rozhodce bude určen věřitelem ze seznamu advokátů vedeného Českou advokátní komorou. Rozhodce může nařídit ústní jednání, jestliže se předložené písemnosti ukáží nedostačujícími pro rozhodnutí ve věci samé.

Jak uvedl Ústavní soud v svém nálezu II.ÚS 2164/10 ze dne 5.10.2011, východiskem pro posouzení otázky, zda lze rozhodčí doložku považovat za přiměřenou podmínku ve smlouvě (ve smyslu zbavení práva spotřebitele podat žalobu) je v dřívějších rozhodnutích Ústavního soudu vyslovený názor, podle kterého rozhodčí řízení není nalézáním práva, ale dotvářením závazkového vztahu smluvních stran. Tento závěr se pak odráží v celkově přísnějším nahlížení na rozhodčí doložky a jejich náležitosti tak, aby nepředstavovaly nepřiměřené podmínky ve spotřebitelských smlouvách. K tomu, aby mohla být rozhodčí 26 INS 11000/2011-C1-12 doložka ve spotřebitelských smlouvách platně dojednána, to v prvé řadě předpokládá transparentní a jednoznačná pravidla pro určení osob rozhodce. Jde-li o ujednání v rámci spotřebitelské smlouvy, musí rozhodčí řízení obecně zaručovat procesní práva srovnatelná s řízením, které by bylo na místě v případě, kdy by se spotřebitel k ujednání ve spotřebitelské smlouvě nezavázal (ústnost, přímost jednání, odvolací instance, absence jiných překážek v uplatnění spotřebitelova práva). Jestliže se účastníci soukromoprávního vztahu vzdávají ujednáním o rozhodčí doložce práva na soudní ochranu garantovanou státem, neznamená to, že se tím otevírá prostor pro libovůli. Ujednání o rozhodčí doložce ve spotřebitelské smlouvě lze z ústavněprávního hlediska připustit pouze za předpokladu, že podmínky ustavení rozhodce a dohodnuté podmínky procesního charakteru budou účastníkům řízení garantovat rovné zacházení, což ve vztahu spotřebitel-podnikatel znamená zvýšenou ochranu slabší strany tj. spotřebitele, a že dohodnutá procesní pravidla budou garantovat spravedlivé řízení, včetně možnosti přezkoumání rozhodčího nálezu jinými rozhodci, jak to umožňuje platný zákon o rozhodčím řízení. Pokud má ve věci rozhodovat subjekt (právnická osoba), který není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, měla by být osoba rozhodce jednoznačně stanovena, a to buď uvedením konkrétního jména anebo jednoznačným určením způsobu jeho volby.

Ve stávajícím případě byli sice uvedeni dva konkrétní rozhodci-fyzické osoby, avšak na dalších dvou místech byl výběr rozhodce ponechán na vůli žalobce s tím, že bude určen Rozhodčí společností Pardubice, s.r.o z jejího seznamu anebo Rozhodčí společností, s.r.o. z jejího seznamu, popřípadě bude vybrán žalobcem ze seznamu advokátů vedeného Českou advokátní komorou. Z rozhodčího nálezu vyplývá, že žalobce vybral rozhodce uvedeného v druhém pořadí tj. Mg. Marka Landsmanna, avšak nejsou známy žádné důvody, proč byl vybrán právě tento rozhodce. Žalobce také mohl vybrat rozhodce určeného Rozhodčí společností Pardubice, s.r.o. nebo Rozhodčí společností, s.r.o. nebo vybrat ze seznamu advokátů. Bylo tak na libovůli žalobce, kterého rozhodce vybere, přičemž uvedené rozhodčí společnosti nejsou stálými rozhodčími soudy. Právo na výběr rozhodce tak mohlo být zneužito ve prospěch jedné ze stran. Účastníci smlouvy dále ujednali, že rozhodčí řízení bude písemné, pouze v případě, že předložené písemnosti se ukáží nedostačující pro rozhodnutí ve věci samé, bude nařízeno ústní jednání. Rozhodčí řízení tak nezaručovalo procesní práva srovnatelná s řízením, které by bylo v případě, kdy by se spotřebitel k ujednání rozhodčí doložky ve smlouvy nezavázal. Vzhledem k tomu, že v daném případě není pochyb o tom, že se jedná o smlouvu spotřebitelskou, považuje soud uzavřenou rozhodčí doložku za absolutně neplatnou a z tohoto důvodu je rovněž neplatný rozhodčí nález vydaný rozhodcem Mgr. Markem Landsmannem.

V tomto případě je proto nutno pohledávku věřitele považovat za nevykonatelnou, což má za následek, že důvody popření pohledávky nejsou omezeny ust. § 199 odst.2 insolvenčního zákona. Pokud žalobce při jednání odkazoval na rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci č.j. 12 VSOL 35/2011-69 a 12 VSOL 59/2011-102, soud má však za to, že tato rozhodnutí na řešený případ nedopadají. Žalobce při jednání poukázal na to, že žalovaní při přezkumném jednání neplatnost rozhodčího nálezu nenapadli. Tento argument však není přiléhavý, neboť v té době nebyl žalobcem rozhodčí nález doložen, přestože byl vydán před přezkumným jednáním. 26 INS 11000/2011-C1-12

Soud se proto dále zabýval důvody popření uvedenými při přezkumném jednání, a to námitkou absolutní neplatnosti ujednání o smluvní pokutě pro její rozpor s dobrými mravy.

Popřeno tak bylo devět smluvních pokut jako samostatných nároků co do pravosti. V rámci vyjádření k žalobě pak není podstatné tvrzení žalovaných o neplatnosti rozhodčího nálezu, neboť´k absolutní neplatnosti rozhodčí doložky přihlíží soud i bez návrhu.

Pokud jde o smluvní pokuty ve výši 8% a 13%, které byly vyúčtovány za prodlení s úhradou druhé, třetí, čtvrté, jedenácté , dvanácté a třinácté splátky v celkové výši 3 277,-Kč plus úrok z prodlení ve výši 48,-Kč, tyto považuje soud za přiměřené, plnící preventivní a výchovnou funkci vůči dlužníkovi.Proto žalobě v tomto rozsahu vyhověl.

Jiná je situace v případě smluvní pokuty ve výši 50% z maximální výše úvěru. Tato byla vyúčtována za prodlení s úhradou dvou splátek a současně za prodlení s úhradou splátky přesahující více než 35 dnů dle článku 13.4. smluvních ujednání. Jednalo se o dvanáctou a třináctou splátku, jak vyplývá z karty klienta. Smluvní pokuta byla vyčíslena částkou 106 344,-Kč, přičemž skutečný úvěr činil pouze 84 000,-Kč a smluvní odměna žalobce za poskytnutí úvěru (kapitalizovaný úrok) činila 128 688,-Kč. Je tedy zřejmé, že smluvní pokuta představuje 126,6% skutečně poskytnutého úvěru. Smluvní pokuta ve výši 100% a výše je dle ustálené soudní praxe považována za pokutu sjednanou v rozporu s dobrými mravy. Jiný náhled by měl soud v případě, pokud by pokuta byla stanovena denní procentní částkou, v takovém případě by dlužník mohl její výši ovlivnit a její výše by závisela na chování dlužníka. V tomto sporu se však jedná o smluvní pokutu stanovenou pevnou sazbou, jejíž výši dlužník nemohl ovlivnit. Ujednání o této smluvní pokutě proto považuje soud za absolutně neplatné dle ust. § 39 občanského zákoníku, neboť se jedná o právní úkon, který se příčí dobrým mravům. Soud se neztotožnil s tvrzením žalobce, že pokuta je srovnatelná s výši škody a kompenzuje ušlý zisk, administrativní náklady apod., neboť žalobce zinkasoval za poskytnutí úvěru smluvní odměnu ve výši 128 688,-Kč, která převyšuje výši skutečně poskytnutého úvěru.

Z tohoto důvodu má soud za to, že popření této smluvní pokuty insolvenčním správcem i dlužníkem včetně úroků z prodlení ve výši 1 558,-Kč za opodstatněné a žalobu v rozsahu 107 902,-Kč zamítl.

O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 142 odst.3 o.s.ř. Žalovaní měli neúspěch pouze v nepatrné části (cca 3%). Proto soud přiznal žalovaným plnou náhradu nákladů řízení spočívajících v nákladech právního zastoupení dle ust. § 8 a § 19a vyhl. č. 484/2000 Sb. ve znění účinném do 29.2.2012 tj. 9 000,-Kč plus navýšení o 30%, neboť právní zástupce zastupoval dva účastníky, celkem 11 700,-Kč, dále třikrát režijní paušál á 300,-Kč dle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.(advokátní tarif) za tři úkony právní pomoci (převzetí zastoupení, písemné vyjádření a účast na jednání) tj. 900,-Kč. Náklady právního zastoupení tak činí 12 600,-Kč a navyšují se o 20% DPH, neboť právní zástupce doložil, že je plátcem této daně. Celková výše nákladů řízení činí 15 120,-Kč. 26 INS 11000/2011-C1-12

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení k Vrchnímu soudu v Olomouci prostřednictvím Krajského soudu v Brně.

Krajský soud v Brně dne 25. dubna 2012

JUDr. Ludmila Hanzlíková, v.r. samosoudce Za správnost vyhotovení: Bc. Veronika Vrbová