26 ICm 2259/2012
Číslo jednací: 26 ICm 2259/2012-58

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudcem JUDr. Pavlem Toufarem v právní věci žalobce Ing. David Puffer, F. Šrámka 1176/29, 370 01, České Budějovice, insolvenční správce dlužníka Augustína Marka, proti žalovanému SMART HYPO s.r.o., IČ 27774082, tř. Svobody 956/31, 779 00, Olomouc, o určení výše pohledávky,

takto:

I. Určuje se, že pohledávka žalovaného SMART HYPO s.r.o. přihlášená do insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp.zn. 26 INS 2573/2012 jako přihláška č. 5 je po právu popřena ve výši 192.742,- Kč a zjištěna ve výši 1,073.356,-Kč.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů.

Odůvodnění:

Insolvenční správce dlužníka Augustína Marka ustanovený v řízení vedeném u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp.zn. 26 INS 2573/2012 dne 10.4.2012 podává včasně v režimu § 199 odst. 1 IZ žalobu, kterou žádá o uznání oprávněnosti popření pohledávky žalovaného tedy věřitele SMART HYPO s.r.o., která byla přihlášená do insolvenčního řízení citované spisové značky v celkové výši 1,266.098,-Kč. Přestože pohledávka byla přihlášena jako vykonatelná, zajištěná majetkem dlužníka a nepodmíněná, má primárně insolvenční správce za to, že rozhodčí nález rozhodce Mgr. Pavla Fryšáka nelze považovat za vykonatelný v situaci, kdy byl vydán na základě rozhodčí doložky sjednané ve smlouvě o úvěru č. 3090000221, ze dne 9.10.2009, neboť v této doložce chybí konkrétně určený rozhodce, na místo něho je v doložce uvedeno, že v případě sporu bude rozhodovat rozhodce zásadně jmenovaný Rozhodčí a správní společností a.s. Odkazováno je na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 31 Cdo 1945/2010. V takovém případě žalobce dovozuje, že vedle skutkového má právo v rámci popěrného úkonu provést i právní argumentaci proti nároku žalobce. Žalovaný v přihlášce uplatňuje jistinu 578.348,-Kč, přičemž ovšem obdržel 500.000,-Kč v rámci exekučního prodeje nemovitostí ze společného jmění vlastníků. Ze smlouvy o úvěru, která je důvodem přihlášené pohledávky přitom vyplývá, že úvěr byl poskytnut ve výši 505.000,-Kč, poplatek za uzavření úvěrové smlouvy 15.150,-Kč, poplatek za vyplacení exekuce 3.000,-Kč spolu s výší jistiny to činí 523.150,-Kč. Žalovanému dále vznikl nárok na jednorázovou smluvní pokutu ve výši 15 % z jistiny, která se stává splatnou. Při zesplatnění jistiny tato činila celkem 505.598,-Kč z čehož 15 % je 75.839,7 Kč, celkem tedy činila jistina 598.989,7 Kč. Dlužníci sami uhradili 17.552,-Kč, žalovaný dále obdržel 500.000,-Kč v rámci exekučního prodeje, samotná jistina by tedy neměla překračovat 98.989,7 Kč. Žalobce dále doplnil, že smlouva o úvěru zavazuje dlužníky k úplatě 1 % z vyplacené jistiny za každý započatý měsíc, na který byla smlouva uzavřena a dále k platbě úroků ve výši 2 % z jistiny za každý započatý měsíc, na kterou byla smlouva uzavřena, to společně činí úrokovou sazbu 36 % ročně. Takovou výši úrokové sazby ovšem nelze akceptovat, neboť úvěr byl zajištěn dvěma nemovitostmi, bytovými jednotkami a hodnota zajištění více než dvojnásobně převyšovala výši úvěru k datu uzavření úvěrové smlouvy. Obvyklá výše úroků u hypotečních úvěrů poskytovaných bankovními ústavy se přitom v roce 2009 pohybovala mezi 5-7 %. Správce tedy považoval za obvyklý úrok 6 %, který za dané období od 1.1.2010 do 30.6.2011 z jistiny 505.598,-Kč vyčíslil na 37.919,85 Kč. Současně napadl smluvní pokutu sjednanou ve výši 0,2 % za každý den prodlení se splacením jistiny, což činí 73 % ročně, přičemž zákonný úrok z prodlení činil k datu uzavření předmětné úvěrové smlouvy 8,5 %. Jak výše smluvního řádného úroku, tak zejména výše smluvního úroku (míněna smluvní pokuta-poznámka soudu) z prodlení pak odporuje dobrým mravům a je sjednána v rozporu se zásadou § 39 obč.zák. V daném směru správce odhadl obvyklou výši smluvní pokuty na 6,4 % a stanovil ji na částku 32.358,27 Kč z jistiny 505.598,-Kč a v takové výši ji také uznal. Dále uznal zákonný úrok z prodlení za období 1.1.2010 až 30.6.2010 ve výši 20.228,96 Kč a za období od 1.7.2010 do 31.12.2010 pak 19.596,26 Kč, stejnou částku také za období 1.1.2011 až 30.6.2011, zákonný úrok vždy z jistiny 505.598,-Kč. Z celkového uplatněného nároku 1,266.098,-Kč tak žalobce uznal 129.701,-Kč, neuznal zbytek nároku. A to jednak s ohledem na právní argumentaci ohledně nemravné a proto nezákonné dohody o výši smluvní pokuty a úroků, jednak s poukazem na skutkovou okolnost, tedy nezapočtení částky 500.000,-Kč realizované v exekučním řízení. Z přihlášky žalovaného vyplývá, že uplatnil dlužnou částku 595.900,-Kč jako původní dluh, na kterou bylo uhrazeno 17.552,-Kč, 15.150,-Kč za měsíc říjen, 2.402,-Kč za měsíc listopad 2009, úhradu poplatku za uzavření smlouvy ve výši 15.150,-Kč a poplatek za vyplacení exekuce ve výši 3.000,-Kč. Proto jistina jím definovaná činí 578.348,-Kč po provedení těchto dílčích započtení. Na příslušenství je pak požadován úrok z prodlení v zákonné výši od 29.11.2009 do 9.4.2012 z jistiny 578.348,-Kč při úrokové sazbě 7,75 % až 8,5 % (viz příloha přihlášky), celkem tedy 106.951,-Kč. Smluvní pokuta je požadována ve výši 580.799,-Kč (0,2 % z 505.000,-Kč = 1.010,-Kč za den) při 863 dní prodlení, to je od 29.11.2009 do 9.4.2012 871.630,-Kč. Rozdíl částky 871.630,-Kč a částky 580.799,-Kč, pak představuje zápočet právě na realizovanou úhradu v rámci insolvenčním správcem zmíněné exekuce. Ovšem vyplacena byla částka vyšší, to je 553.332,-Kč a později, než tvrdí správce až 15.6.2012, ta byla řádně zohledněna již v přihlášce. Jednak částečným zápočtem na smluvní pokutu, dále pak na nároky, které vyplývají z rozhodčího nálezu, především tedy náklady rozhodčího řízení ve výši 104.892,-Kč, náklady právního zastoupení před rozhodcem ve výši 87.850,-Kč, dále 50.500,-Kč paušální náhrada za vymáhání dohodnutá v rámci předmětné smlouvy, jednorázová smluvní pokuta ve výši 75.750,-Kč a tyto částky proto nebyly předmětem přihlášky, neboť byly započteny na úhradu z exekuce. V přihlášce zbývá tedy k doplacení 580.799,-Kč jeho smluvní pokuta, 106.951,-Kč vyčíslený úrok z prodlení a 578.348,-Kč jistina, ta je součtem částky 505.000,-Kč původní jistiny úvěru částky 30.300,-Kč jeho dohodnuté úplaty a úroku 60.600,-Kč, když částky 30.300,-Kč a 60.600,-Kč jsou částky, které souborně insolvenční správce nazývá smluvním úrokem . K vykonatelnosti rozhodčího nálezu: Soud se ztotožňuje s argumentací strany žalující, že na předmětnou rozhodčí doložkou obsaženou ve smlouvě o úvěru, která povolává k rozhodnutí ve věci rozhodce jmenovaného Rozhodčí a správní společností a.s. podle jejích vnitřních pravidel je dohoda obcházející zákon č. 216/1994 Sb., a proto neplatná (viz rozhodnutí NS ČR sp.zn. 1945/2010). Z tohoto důvodu bez dalšího mohl soud uzavřít, že není možné započítat platby realizované žalovanou (a zmíněné správcem v rámci žalobní argumentace) realizované související s rozhodčím řízením, tedy vlastními náklady tohoto rozhodčího řízení a nebo náklady právního zastoupení. Jde o částky 104.892,-Kč a 87.850,-Kč, celkem tedy 192.742,-Kč, což je částka, u které soud došel k závěru, že byla popřena důvodně. Ve zbytku žalobě soud nevyhověl. Je zřejmé, že smlouvou o úvěru je prokázán nárok žalobce, tedy smlouva obsahuje dohodu účastníků o všech vyčíslených nárocích, tedy jednorázové smluvní pokutě ve výši 75.750,-Kč, paušální náhradě za vymáhání závazku, která je ve výši 50.500,-Kč, vlastní jistiny ve výši 505.000,-Kč i smluvní pokutě počítané 0,2 % denně a úplatě 30.300,-Kč za uzavření úvěru a smluvnímu úroku ve výši 60.600,-Kč (2 % měsíčně). Zúčtování jednotlivých částek a provedení zápočtu na konkrétní částky je prokázáno oznámením o zesplatnění závazku, vyčíslením k exekučnímu řízení a výzvami, které žalobce žalovanému doručil k úhradě dluhu. Správce popřel skutkově nárok žalovaného, který byl přihlášen v insolvenčním řízení proto, že nedošlo k započtení částky 500.000,-Kč realizované v exekuci. Z dokazování vyplynulo, že tento zápočet proveden byl, resp. je zřejmé, na jaké částky, které nejsou uplatněné v přihlášce je tento dluh započítáván. Právní argumentaci tedy, že z důvodu neplatnosti dohody nárok vůbec nevznikl, uplatnil v popření správce ve vztahu ke smluvní pokutě ve výši 580.799,-Kč s tím, že smluvní pokuta ve výši 0,2 % z dlužné částky je nutno vyhodnotit jako nemravnou, když za odpovídající považuje smluvní pokutu 6,4 % ročně. Soud se neztotožňuje s touto argumentací, je zřejmé že judikatura vyšších soudů považuje za hranici nemravné výši smluvní pokuty částku až kolem 0,5 % denně, v daném případě nejsou ani podána žádná jednoznačná skutková tvrzení směřující k zvláštní situaci dlužníka, která by měla smluvní pokutu sjednanou v dané výši považovat za nemravnou. Soud má za to, že smluvní pokuta má především motivační charakter ve vztahu k úhradě závazku, který je touto zajišťován a na základě pouhé obecné teze o nepřiměřené výši smluvní pokuty lze dovodit neplatnost takového ujednání pouze pokut mimořádně vysokých, když tuto hranici jak soud již uvedl výše shledává zhruba u 0,5 % denně. Proti jednorázové smluvní pokutě, jak vyplývá z obsahu popěrného úkonu, námitky přímo vzneseny nebyly. Pokud jde o argumentaci správce ve vztahu k nároku na částku 90.900,-Kč, která představuje smluvní odměnu 30.300,-Kč za uzavření smlouvy a 60.600,-Kč tj. 2 % úrok měsíčně z jistiny, uvažuje správce správně v tom směru, že obojí je nutno považovat za formu smluvní odměny, bez ohledu na použité názvosloví, tedy jde o to, co získá při řádném splacení úvěru jako svou odměnu věřitel od dlužníka. Správně také správce dovozuje, že odměna je sjednána fakticky ve výši 3 % z jistiny měsíčně tedy 36 % ročně. Soud se však neztotožňuje s argumentací žalobce o nemravnosti takové dohody a jejím rozporu se zákonem. Je sice pravda, že z důkazů, které byly předloženy (zástavní smlouva, výpis z katastru nemovitostí a smlouva o úvěru) je prokázáno, že úvěr byl zajištěn dvěma nemovitostmi, jejichž výše výrazně přesahovala hodnotu úvěru (505.000,-Kč). Je také pravdou (soudu známo z úřední činnosti), že v roce 2009 se obvyklá výše úroků u hypotečních úvěrů pohybovala mezi 5-7 %. Podle náhledu soudu, však nelze od obvyklé výše hypotečních úvěrů odvozovat nemravnost sjednané sazby, neboť obecně je známo, že podmínkou hypotečního úvěru je, že zajišťovaná nemovitost úvěrem je z úvěrových prostředků nabyvatele získávána. Pokud je z těchto úvěrovaných prostředků dána možnost zakoupit něco jiného, jde o systém tzv. amerických hypoték , kde úroková sazba je obvykle o několik procentních bodů vyšší. V obou typech hypoték však základní úvahou poskytovatele takového úvěru (kvůli jeho výši) je důsledné prověření klienta z hlediska jeho schopnosti úvěr splácet. Ve skutkových tvrzeních obou stran je přitom nepochybné, že úvěr v daném případě byl poskytován jako forma řešení exekuce. Poplatek za vyplacení exekuce je přímo obsahem smluvních ujednání účastníků. Je tedy zřejmé, že za tímto účelem by hypoteční banka hypoteční smlouvu za obvyklých podmínek neuzavřela, a to zejména v roce 2009, v době (což je notorierně známé), kdy vrcholila světová bankovní a finanční krize. Je tedy zřejmé, že odvozovat obvyklou výši tohoto typu smluvních úroků od hypotečních smluv poskytovaných bankami není na místě. Je pravdou, že oproti běžným spotřebitelským úvěrům však obsahuje ujednání účastníků základní výhodu v zajištění nemovitostmi (ale také je úvěr poskytován ve srovnání se spotřebitelskými úvěry ve výrazně vyšší částce). Jestliže běžná výše úroků u spotřebitelských smluv byla v roce 2009 mezi 15-20 % a u hypotečních úvěrů poskytovaných bankami mezi 5-7 %, a jestliže ustálená praxe vyšších soudů shledává podstatné převýšení, které by mělo být sankcionováno neplatností oproti obvyklým úroků zhruba na čtyřnásobku, pak lze říci, že sjednaný typ úvěru s úroky ve výši 36 % z hlediska testu přiměřenosti výše úroků ještě obstojí. Protože žalovaný v rámci přihlášky a bližšího vysvětlení v rámci skutkových tvrzení podaných k této žalobě v rámci procesní obrany vysvětlil a doložil uplatněnou výši nároků a vysvětlil také způsob, kterým započetl realizovanou částku v exekučním řízení a soud se s výjimkou nákladů souvisejících s rozhodčím řízením, jak je vysvětleno výše, neztotožnil s argumentací žalobce, přistoupil k tomu, že ve zbytku uplatněný nárok považoval za po právu přihlášený. O náhradě nákladů řízení je rozhodnuto podle ust. § 200 odst. 1 IZ.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím Krajského soudu v Českých Budějovicích.

Krajský soud v Českých Budějovicích dne 3. ledna 2014

JUDr. Pavel Toufar v.r. samosoudce

Za správnost vyhotovení: Lenka Koblencová